sdwdsd

Předmět: sdwdsd Mon Aug 26, 2019 5:51 pm

Jméno a Přijmení

Josuke Yamaguchi

Pohlaví
Muž

Datum narození
13.12

Věk
12

Vesnice
Konoha

Hodnost
Genin

Klan
Yamaguchi

Kekkei Genkai.
Yoton (Guma)

Podstata
Yoton, Katon (zatím neovládá) , Doton (zatím neovládá)

Schopnosti.

Jeho styl boje, jakoby opět odrážel jeho otce. Spoléhá se na rychlost, hbytost, kenjutsu a jeho unikátní chakru. Navzdory že také vlastní Yoton, k boji ho zatím tolik nepoužívá. Jediné využití které pro něj má jsou podpůrné jutsu. Jeho hlavní zbraní je jistě jeho katana, kterou zdědil právě po otci. Katana je vyrobená ze zvláštního kovu, který dokáže vést chakru. Josuke zatím svoji chakru neumí vést předměty. Zásobu chakry má na Genina úctyhodnou a jelikož zatím nepoužívá téměř žádné jutsu, které by mu ji spotřebovávali, nikdy se mu nestalo že by jí měl nedostatek. Mládí prožil v horách a jeho tělo si zvyklo na ty nejhorší podmínky. Je také zkušený co se stopování a pokládání pastí na divokou zvěř. Samozřejmě není všechno růžové a tak se silnými stránkami přichází i ty slabé. Genjutsu je prakticky nulové, jeho ruční pečetě jsou asi tak dobré aby si do sebe zauzloval prsty a jeho schopnosti v ovládání jeho chakry mají pramálo užitku.

Povaha

Povaha je pro tohoto klučinu hodně ovlivněna jeho dětstvím. Prožil si většinu života v horách ve společnosti jednoho jediného člověka. Byl veselý, hravý a rád si žil vlastním tempem. Poté co však přišel do konohy jakoby se karta obrátila. Všichni mu říkali jaký je to grázl, až se jím nakonec stal. Byť někdy vře pod povrchem a čas od času vybouchne v majestátné expolzi, snaží se tyhle emoce potlačit "falešným úsměvem" a být více vypočítavý, jako jeho otec. Chová se také namyšleně což jde ruku v ruce se jeho alibismem. Často říká že není jeho chyba, že je svět proti němu. On přece za nic nemůže. Co se týká jeho chování k ostatním lidem, vždycky se snaží hrát na neviňátko byť často provokuje ostatní aby udeřili první a on pak mohl říct dětinské "on si začal".
Dá se charakterizovat jako typický delikvent. Nesnáší když mu lidé předhazují jeho otce, nesnáší když před ním mají lidé předsudky, ovšem nedělá nic pro to aby jejich názor změnil,. Taky nesnáší když lidé troufají na slabší a často se dostane do potyček s nějakými těmi jinými delikventy. Pod touhle schránkou se však skrývá i něco jiného. Těch co se mu dostanou pod kůži, si váží více než sám sebe. Jenže problém je že k sobě nikoho nepustí, jelikož má docela obavu z lidí a nevěří jim. Nezná totiž moc lži a jak funguje společnost jako celkově. Někoilkrát se spálil a cítil se odstrčený díky maličkostem které prostě v dětství neměl. Proto každého odhání aby se prostě nemusel spálit.
Dá se považovat za průměrně inteligentního člověka, není žádný génius a má od něj daleko, ale je na svůj věk velmi kreativní.

Vzhled

Fialovo modré oči po otci a rudé dlouhé vlasy, pravděpodobně po matce, jsou jeho poznávacími znaky. Je poměrně malý na jeho věk ale překvapivě svalnatý. Jeho odtržení od civilizace je také vidět na tom jak se oblíká a tak většinou nosí několikrát zašívaná trika a kalhoty s mnoha nášivkami, ne protože by si nemohl nové oblečení dovolit, i když to taky hraje jistou roli, ale protože na to byl zvyklý a je mu to pohodlný.
[/font]

Příběh tohoto chlapce nezačíná v Konohagakure, nýbrž v odlehlé lokaci, daleko od civilizace, do horské chatky ukryté tak vysoko, že Josuke si do desti let myslel, že je celý svět pokrytý sněhem. Žili tam jen on a jeho otec, co si Josuke pamatoval. Nikdy nepoznal jeho matku, ani nevěděl zda stále žije, či co se sní stalo. Vždy když se na ni zeptal, bylo mu odpovězeno buď mlčením, bručením, či někdy seřváním. Jediné co z něj Josuke dostal bylo jen to, že za jeho dlouhý život miloval dvě ženy, a obě mu život vzal. Nikdy to Josukemu neřekl, a nikdy se to ani nedozvěděl, ale on byl jediný důvod, proč v tomhle mizerném životě vůbec pokračoval. K této chatce, se však neuchýlili z toho důvodu, že by snad chtěli nadýchat přírodního vzduchu, či kvůli malebné atmosféře. Jeho otec, byl totiž nechvalně známý nukenin, chladnokrevný vrah, zrádce a monstrum. Aspoň to si o něm většina lidí myslela. Josuke za ty krátkých deset let, které spolu strávili, nepoznal nic z toho. Poznal muže, tvrdého jako ocel, ovšem se srdcem na správném místě, co se jeho syna týkalo. Trávili spolu den i noc, různé povídání a v pozdějších letech i trénink. Často se ho Josuke ptal na jeho minulost, co dělal? A otec mu povídal.
Povídal mu o časech kdy byl uznávaný, jako nejlepší ninja ve vesnici, kdy byl respektovaný a kdy byl vážený. Kdy každý k němu k chodil pro radu a on jim ju dal. Kdy bojoval v nesčetně bitvách a porazil nesčetně ninjů, někdy za použití pouze jeho levé ruky. A o chvíli kdy o to vše přišel. Nikdy nezašel do detailů, a pravda byla taková že se nechtěl znechutil tomu jedinému co mu na světě zbylo. Nenechával ho však úplně na slepu.

„Josuke, lidé o mě můžou říct mnohé věci, udělal jsem věci na které nejsem hrdý, následoval jsem špatné lidi za vidinou lepšího světa. Byl jsem hlupák. Nebuď stejný jako já. Nikdy nenech aby tě smutek zaslepil natolik, že přijdeš o sebe sama.“ Další moudro které od otce dostal bylo že „Slova ti ublíží jen tehdy, pokud jim dáš váhu.“ A několik dalších rad do života.

A tak si žili na úpatí hor. Jedli jen to co otec přinesl, domů, okolní svět prakticky neznal. Kontakt s lidmi? Na to zapomeňte. Otec byl jediný člověk, kterého znal. Okolí chaty bylo to jediné co znal. Byli to však léta, na které Josuke, vzpomíná s úsměvem, byť lehce smutným. Od doby co mohl chodit ho otec učil. Říkal mu že „Svět je plný lidí, kteří tě budou nenávidět za to kým si, proto se budeš muset naučit bránit.“ A to se taky naučil. A jak. Od čtyř let trénoval v taijutsu, v drsných podmínkách. Jeho tělo si zvyklo trénovat ve vysoké nadmořské výšce a provádět v ní úkoly jako taijutsu, běh v hustém sněhu či sekání dříví. Bylo to také v té době kdy se začal s otcem učit ninjutsu a kdy objevil jeho Kekkei Genkai. Jeho otec v něm viděl tak trochu sebe, vzpomínal na dobu kdy on byl mladý a jeho síla mu vlezla do hlavy. Když byl Inazuma mladý, neměl kolem sebe nikoho kdo by se mu mohl rovnat a trochu mu to vlezlo do hlavy. Josuke si však nemohl uvědomovat jak silný ve skutečnosti je, když jediný další člověk bylo hotové monstrum co se shinobi technik týká. Mladík však nebyl vůbec jako jeho otec v mládí. Byl veselý a hravý, rád si tropil ze starého bručouna vtípky, které mu vyšli z jednoho případu z dvaceti, ovšem šlo o ten jeden případ, jeden incident kdy se mu povedlo ho nachytat, za který se to vše vyplatilo. Ani nemusel vědět že se někdy nechal Inazuma napálit schválně.

V jeho sedmi letech už Josuke považoval katanu za prodloužení jeho ruky. Nebylo na horách co dělat, takže prakticky to byl pouze trénink, trénink či trénink. Používal Katanu na to aby sekal dřevo nebo na to aby připravoval jídlo. Jeho tělesná zdatnost byla také na jné úrovni a otec ho učil jak zacházet a používat ninjutsu, či jejich speciální chakru.

Učil ho také o okolním světě, o všem co by jednou mohl potřebovat. Věci jako čtení či psaní. Nikdy mu to do hlavy moc nelezlo načež ho Inazuma ujišťoval, že se není o čeho bát, že i on v mládí nebyl nejchytřejší ze všech. Učil ho také co je to Genjutsu a jak se z něj dostat, v čem vždy Josuke selhal. V té době začal také spisovat svitek s technikami, které mu hodlal předat. Nechal ho číst z mapy aby se naučil najít polohu a dostat se z divočiny zpátky do civilizace.

Nebyli to ale všechno růžové dny. Příroda byla krutá a tak někdy byli dny kdy žádná zvěř nezavítala kolem nebo kdy jim špatné počasí strhlo strom na chatku. Zima také byla krutá. Josuke si pamatoval dny bez jídla. Čím starší jeho otec byl tím pro něj bylo těžší a těžší obstarat potravu. Normální děti by to docela poznamenalo ale Josuke byl tvrdý kořínek a tenhle čas ho zocelil a připravil na život.

Bylo také v téhle době kdy si Josuke začal uvědomovat krutou pravdu, že jeho roky se na Inazumovi začali podepisovat. Nějakou dobu Inazuma věděl že přichází konec. Spočátku to před ním skrýval ale jednoho dne nevylezl z postele, že se cítí unavený, druhý den poté začal strácet rovnováju při cestě na záchod a třetí den už na něj sám nedošel. Byla to potupa pro muže dříve hrdého na své tělo, že mu začalo vypovídat. Během života použil mnoho technik které mu zkracovali život a vydatné kouření od třiceti let také jeho zdraví nepomohlo. Josuke se o otce staral dnem i nocí, přežívali jen díky němu, když se jednoho dne vrátil aby vybral chycené ušáky z pastí dozvěděl se že s jeho otcem je to vážné. Třásl se a na jeho volání už neodpovídal. Poslední plamínek síly který ho držel při životě, začal slábnout. Josuke si nehodlal přes srdce připustit že by odešel. Teď ne. Byl to jediné co znal a život bez něj si nedovedl představit. Zabalil tedy otce do co nejvíce oblečení které mohl najít, přemístil ho na sáně, a rozhodl se ho táhnout do nejbližší vesnice. Jediné co při odchodu jeho otec křičel bylo „Svitek... svitek“ aby ho vzal s ním.

„Josuke... nech mě jít...“ opakoval otec po cestě s úsměvem na tváři. Odcházel s vědomím že poprvé za svůj život, stvořil něco na co mohl být hrdý. Škoda že to trvalo tak dlouho.
Když sáně drsnou divočinou, a s pořádnou zimnicí, dotáhl Josuke na úpatí hory, bylo již pozdě. Tak ho aji našli lidé z vesnice, zmrzlé slzy na tváři, otce na saních bezvládného.

Několik dní pobyl ve vesničce, dokud si lidé tam nedali dva a dva dohramady. Někdo z nich musel Inazumu poznat, a někdo taky musel zavolat Shinboi z blízké vesnice, Konohagakure. Shinobi byli překvapení když se zmínili o muži o kterém si svět myslel že je mrtev. Považovali to za to že si z nich někdo střílí, ovšem nebrali to lehkou váhu. Sami nemohli věřit očím že se vše ukázalo být pradvdou a že jejich nemesis byla opravdu před nimi mrtvá, s klučinou který měl jeho oči. Josuke byl tehdy převezen do Konohagakure. Byl podroben výslechu, pod vlivem genjutsu z něj vytáhli vše o jeho životě. Ptali se na otázky jaké „rozkazy“ mu otec nechal, s jakými lidmi byl v kontaktu co dělal. No vše mu řekl po pravdě a i informace, které vytáhli z jeho mrtvého těla se schodovali s Josukeho příběhem. Po bouřlivé debatě se lidé ve vedení vesnice že držet chlapce pod dohledem bude pro ně nejlepším řešením. Přidělili mu garzonku na ubytovně a vrhli ho mezi lidi, kteří ho nenáviděli aniž by ho znali.

A tak začali jeho dny v Konohagakure. Samozřejmě první co chtěl bylo trénovat a přidat se k Akademii. Tak taky udělal. Na akademii většina učitelů věděla o koho jde. Byli na něj vysazení, brali ho jako grázla a rádi mu často kladli otázky, které věděli jako dítě z divočiny nemohl nikdy vědět. Vždycky se stal výsměchem pro celou třídu. Učitelům dělalo dobře si podávat syna jejich nemesis, děti ve třídě měli pouze nového třídního šaška, vděční na to že nejsou na jeho místě a někteří se k této „zábavě“ jiní se přidali aby na něm nebyli. Měli mnoho důvodů proč si z něj utahovat. Barva vlasů, očí, pihy či fakt kdo že byl jeho otec. Josuke si uvědomil jací vlastně jsou lidé. Chtělo se mu brečet a někdy tak i po nocích dělal, ovšem co ho po čase postavilo na nohy byla mantra, kterou si stále opakoval. Slova jeho otce. Neublíží mi, pokud jejích slovům nedám váhu. Když si jeho společnost uvědomila, že jejich slova, nad ním nemají žádnou moc, přešli k násilí. Neuvědomili si však s kým mají tu čest. Většina z nich přišla domů do teplé postele a když se jim odřelo koleno upalovali pryč za mámou s brekem. V počtu je síla, ne snad? Určitě ho ve třech, nebo ve čtyřech lidech zvládnou ne? Ne. Ikauchi při pobytu v horách nejednou usínal s prázdným žaludkem a jeho prách bolesti byl díky tvrdému tréninku někde jinde. Když tedy v několika potyčkách poslal všechny kolem domů s brekem , začal mít pověst chuligána. Děti se ho začali bát a přestali si z něj utahovat. Pro něj to byla známka že když se ho budou bát nechají ho napokoji a jemu to vyhovovalo. Začal se nad dětmi povyšovat ale nikdy se nesnížil k zbytečnému násilí.

Na Akademii, navzdory nenávistným pohledům všem kolem, byl vždy lepší co se fyzických testů a taijutsu týkalo. Dělalo mu to dobře. Každopádně někdo narazí na zeď a někdo si tu zeď postaví sám. Josuke byl ten druhý případ. Byl si tak nějak nepřímo vlastním problémem. Myslel si že když jim ukáže jak je "silný" a "lepší než oni" přijmou ho pro jeho sílu mezi sebe. Spíše si je ale odstrčil od těla. A tak ho napadlo že když se "nechá porazit" lidé ho zase přijmou protože bude "jeden z nich". Opak se stal ale pravdou když ten kdo ho porazil se mu začal posmívat a začal se vychlubovat. Když mu to Josuke potom o přestávce "vrátil" všichni na něj křičeli a brečeli kolem že je to křivák a kdoví co ještě. A tak došlo k poslední slupce. Josuke se uzavřel do sebe. Totálně ignorujíc své okolí, spolužáky a učitele. Soustředíc se na to jediné co mu na světě zůstalo. On sám. On jim totiž ukáže... jednou. Neměl žádný grandiózní cíl jako "stát se Hokagem" ani své účeli nekřičel do světa. Vzpomínal tu dobu na otce a na příběh který mu řekl když byl ještě malý.

"Víš Josuke... když jsem byl ještě ve vesnici... nebyl jsem dvakrát oblíbený. Lidé se mi obloukem vyhýbali říkali mi jmény, považovali mě za podivína snažíc se mě pošpinit. Ale přesto... když padla kosa na kámen a lidé byli v ohrožení... přišli zamnou. Ne protože by mě měli rádi ale protože jsem byl ten nejlepší na tu práci."

A Josuke si ty slova možná nevzal k srdci tehdy ale teď to byli právě tahle slova, která ho hnali kupředu a motivovali ho k tomu aby se zlepšoval a aby se nezastavil před ničím a před nikým kdo se mu postaví do cesty.