Memgalir

Info:

Když se ráno Thomas probudil uviděl, že v místnosti nejsou již sami. Viděl bandu Khajitů kteří cestovali pravděpodobně jako obchodní karavana směrem dolů k trapslíkům. Thomas si všiml že Poe s nimi zrovna mluví. Dokázal si odvodit že s nimi obchoduje jelikož jim zrovna podávala nějaké ty drobné.
A mohl vidět že si zpátky Poe nese šálu kterou si omotala kolem krku.
Po krátké snídani, což bylo zbytek divočiny nad ohněm, se oba dva vidali směrem dolů.
Cesta byla dlouhá a poměrně stejnorodá. Jedna a ta chodba táhnoucí se různými klikaticemi s občasnými dveřmi po stranách, které byli opatřené několika zámky nebo různými runami, a nebo točitými schodišti.
Thomas jen mohl hádat kolik z těch dveří vedlo k někomu domů a nebo kolik z nich vedlo do dalších chodeb ve kterých byli další dveře... Hlava z toho mohla jít jednomu kolem. Naštěstí pro ně nebylo kam zabloudit jelikož opravdu to vypadalo že šli hlavní cestou.
Čím se blížili k jejich cíli tím se častěji stávalo že z postraních dveří se stávali chodby ze kterých sem tam někdo vyšel a zařadil se k pochodu buď proti nim a nebo šel s nimi k zatím neznámému cíli. Z počátku to bylo jeden nebo dva trpaslíci kteří jen kývnuli hlavou a poté buď tiše šli s nimi nebo po chvíli zahnuli zase kamsi do postraní chodby a zmizeli v útrobách hory.
Jindy to byla celá tlupa Trpaslíků kteří útíkali proti nim k neznámému cíly kamsi za jejich zády.
Chodba nakonec vyústila ve schody, v tu chvíli když se rozhlédl kolem, viděl asi dvacet trpaslíků kteří šli spolu s nimi do města.
No Každopádbně před ním bylo asi 300 schodů vedoucích dolů. Všiml si že však nebyli navržené pro lidi takže musel opravdu na každý schod našlápnout pečlivě, jelikož byli asi tak na velikost jeho nohy.
Co však bylo nejdůležitější byl pohled z vrcholku schodů.
Schody sice šli dolů ale strop zůstával stále ve stejné výšině. Značil samotný vrchol města, které se před nimi rozléhalo.
Ozářené onou modrou září jako celá chodba za ním bylo postavené na spodku obrovské pukliny uvnitř hory. Zdali ji tam vytesali trpaslíci sami nebo byla vytvořena přírodně se mohl jenom dohadovat.
"Memgalir. "řekla Poe.
"Jedno z těch větších měst takhle blízko na povrchu." dodala na vysvětlenou.
Když došli na konec schodiště trpaslíci je zastavili a provedli to co Poe říkala. Dali jim runu na ruce, zkontrolovali to co mají u sebe a poté jim dali další runu na druhou ruku. Tím měli cestu volnou.

Asi po půl hodině procházení městem, což byla vlastně jedna velká ulice na spodku punkvy s několika domy po stranách vytasené do skály co se táhli několik pater do výše, Thomasovi došlo že Trpasličí města jsou budovaná jinak než ty lidské. Lidské měli několik malých domků na velkém place.
Trpasličí byli přesný opak. Bylo to několik obřích komplexů do vytesaných do skály které sloužili jako různé budovy .
Například si mohl všimnout že jedna obrovská budova, do které konec konců vešli, uvnitř vypadala jako malá čtvrť jednoho města lidského. Uprostřed téhle budovy bylo točité schodiště po jehož stranách bylo několik obchodů s různými prkotinami. Podobné to bylo i na druhém patře a i třetím, kde se jejich pochod zastavil v jedné hospodě.
Nábitek uvnitř nebyl ze dřeva, což bylo zřejmé protože skoro nic tu nebylo ze dřeva.
Mramor, obsidian a křemen bylo skoro to jediné co se tu používalo a tak tu byla poměrně kosa.
Uvnitř hospody bylo pár trpaslíků a Thomas jako jediný člověk trochu vyčníval.
Poe zaplatila za jednu místnost a poté si sedla a řekla.
"No pro zbytek dne tu zůstanem a zítra směle do našeho cíle. Můžeš se tu rozhlídnout ale pamatuj o čem jsme se bavili."

Thomas

U Khajitov si človek mohol byť vždy istý minimálne tomu, že sa u nich dali nájsť zaujímavé veci. Aspoň pre nezcestovaného človeka, akým som bol ja. No keďže jedne z dôvodov pre čo som sa na túto úlohu a k Poe pridal, bol pomerne rýchlo sa míňajúci obsah môjho osobného mešca, tak som po zobudení len mlčal a prikývol im hlavou na pozdrav. Bola to škoda. 

Keď sa Poe vrátila, rozlepil som svoje oči a s povzdychom som sa pozviechal a pripravil na cestu.
Spočiatku som nebol sklamaný.. toto sklamanie prišlo až neskôr. Naozaj som čakal od mesta viac. Na teraz to boli len chodby no.. mohol som im to mať za zlé? V horách sa muselo ťažko hocičo stavať. No .. čakal som niečo "veľkolepejšie". Oh to som ani nečakal, čo ma ešte čaká. Po ceste sme stretli pár trpaslíkov. Niektorí nás minuli, iní sa k nám na chvíľu pridali a až časom som pochopil, že pravdepodobne môžem očakávať niečo.. "väčšie". Bolo to vtedy, keď už sme cestovali v sprievode hneď dvadsiatich.. aspoň čo som vedel tak na rýchlo spočítať.

Jedným znajväčších problémov tejto cesty boli schody. No stále by som radšej vyšiel či zišiel zo stoviek takýchto schodov, než sa zaoberať ďalśími akromantulami. Stačilo si len dávať pozor. Pár krát sa mi aj cez to noha takmer pošmykla. 

A ocitli sme sa v meste.. 
"Beriem späť.." Povedal som nahlas, aj keď to patrilo len na moje predošlé myšlienky o sklamaniu. Moja tvár sa celkom rozžiarila. Ako to len po niekoľkých dňoch chodenia išlo. Nechali sme sa "ocejchovať" a ja som sa rozhliadal po prípadnom chráme. Či ho naozaj spoznám len tak od pohľadu .. no toto mesto bolo tak veľké, že som nič také nezahliadol. 

"Ako je možné Poe.. že trpaslíci nie sú bledý ako krieda. Nevyzerá to tak, že by tu mali moc slnečného svetla." Teda skôr žiadne, no nechcel som byť až tak špecifický. Bolo to skôr také konštatovanie. Aj keď som pri tých slovách adresoval Poe, mohla si všimnúť, že jej odpoveď by som pravdepodobne nezaregistroval od toho môjho "zamyslenia".
Nakoniec sme vošli do jednej z ďalších časí mesta, ktoré vyzeralo ako nejaká malá štvrť. Teda veľká len.. pre malých ľudí. Po vstupe do hostinca som trocha vytŕčal z davu. No tak to bolo po väčšinu cesty. Až som sa cítil zle, že som sa na každého pozeral tak "zhora". 

"Povedz.." Začal som, keď som sa usadil na pre mňa trocha malú posteľ. Určite mi z nej budú trčať minimálne nohy. Pošúchal som si ruky, z ktorých som si už pred chvíľou dal dole rukavice. Keďže sme sa už moc nehýbali, tak som pocítil celkom kosu. "... máš nejakú predstavu, čo od teba budú chcieť? Niečo tušiť musíš nie? Je to veľké mesto.. musí mať svoju posádku.. svoje vlastné spôsoby ako riešiť problémy.." Začal som. Nie že by som mal v pláne odísť. Musela ma pochopiť.. len mi to prišlo zvláštne. "Heh si si istá, že ťa nechcú klepnúť po hlave a zatvoriť ťa tu?" Podpichol som ju, no v kútiku duše som dúfal, že to nie je pravda.

Poe zakroutila hlavou a pozvedla obočí. Zapomněl snad z toho všeho kolem že tohle je jen zastávka?
"Pochybuju. Známe se už dlouhou dobu." řekla prostě a dodala.
"Navíc... víš že ještě před sebou máme kus cesty že?" Ujistila se Poe že to její společník nezapomněl.
"Megmalir není naše zastávka a Durmstral je proti tomuhle městu jen osada." řekla prostě Poe.
Poté se podívala kolem sebe aby zjistila situaci a nakonec vstala z kamené lavice.
"Fajn. Já se půjdu porozhlídnout po městě ... a lepší abych šla sama. Když už jsem tu chtěla bych si vyřídit jisté účty a s tebou po boku budu jako pěst na oko." řekla prostě. Přeci jen už ona sama s těma špičatejma ušima poutala pozornost.
"Projdi si město, zůstaň tady ... dělej si co chceš vpodstatě. Zítra půjdeme po svých. Pokoj je v ... Druhým patře ... třetí dveře z prava." přečetla z papíru od hostinského.

Thomas

Pozrel som sa k oknu.. keby že tu nejaké je. Takto som len civel na stenu. "Samozrejme že viem.." Bola jedna z tých malých lží, ktorú musela hneď odhaliť. Cesta sem mi prišla tak teatrálna, že ak mi dosť informácií vypadlo, alebo som na ne proste zabudol.. no možno som len dúfal, že sa nebudeme musieť
"Heh? Ty chceš po štyroch dní neustáleho šlapania.. sa ísť prejsť do mesta.. a vybaviť si nejaké účty." Musel som sa uchechtnúť a len som zakýval hlavou. "Naah... kým to nie som ja, čo ma je po tom." Pokrčil so mramenomm a len som sa pomaly znova postavil. Mal som v pláne ísť za hostinským a spýtať sa, kde sa tu dá okúpať. Musel na to mať vyhradenú nejakú miestnosť.. alebo teda u nich skôr jaskynu, nie ? Bol som celkom zničený. Dokonca som nemal chuť ani len robiť žiadny z mojich hokusov pókusov.