Cainhorn

Kazehaya se tedy vydal do Ulricovi síně, která byla jak už dobře věděl, necelý den cesty od hradu. Proto dojel do ní na večer a až na druhý den ráno měl dost času na to, aby honil informace. Zjistil že Inkvizice, tedy alespoň jedna z jejich branží, se nachází severně od Ulricovi síně půl dne pěší cesty. Měl tedy štěstí že šel tímhle směrem a nemusel se vracet kamsi hlouběji do severu. Dávalo to smysl že z těch několik desítek míst kde se různé branže nacházeli, by jedna z nich byla poblíž největšího města.
A tak po sehnání cesty se držel ukazatelů a za několik hodin skutečně dorazil k téhle věži. Nebyla nic moc ale za prťavou by ji nenaznal. Ležela stranou od civilizace a kolem nebylo žádné pole ani nic podobného. Ovšem cesta byla dobře udržovaná a Kaze si mohl všimnout jezera pod věží a řeku která do něj stékala.

Moja cesta sem netrvalal len pár hodín. Ono spočiatku som ani nevedel, kde sa taká Inkvizícia nachádza.. nasmerovali ma až v Ulfrics Hall. Aj to až ďalší deň, keďže som tam dorazil cez noc. Ono.. ja som toho moc nenaspal. Vlastne som mal neustále otvorené oči, ktoré som vôbec nebol schopný zavrieť.  A ani som nemal chuť na jedlo. Ráno som sotva do seba natlačil jedno jablko, z ktorého som polku dal Shade. No podarilo sa mi získať infomrácie o tom, kde sa nachádza najbližšia škola a tak som sa tam teda aj vydal.

Pomohli mi rôzne ukazovatele. Rozhodne to tu bolo udržiavané lepšie, než v okolí Eagles nest. Po ceste som si hovoril, že som pravdepodobne situaćiu dosť dosral. Ono sa to stávalo aj mágom, keď sa nejaký lajk snažil babrať do magických záležitostí a len to celé posral.. to isté sa stalo aj teraz, len boli roly trocha obrátené. Mág posral vec ktorá spadala pod Inkvizíciu. Pochyboval som o tom, že sa to stalo prvý krát.
A tak som prišiel s istou výhovorkou, ak.. by sa k tomu dostala téma.

Prišiel som k hradu, ktorý pôsobil.. no svojim spôsobom úplne zbytočne. Ako nejaké väčšie sídlo, bez hradieb.. no kto by kedy toto sídlo dobíjal? Inkvizítorov potrebovali všade. Ich pravdepodobne politika naozaj nezaujímala. Išiel som po udržiavanej ceste ďalej, až kým som Shade nezastavil pred vstupnou bránou.
"Oi!" Zakričal som nahlas. Bol som prekvapený, ako slabo môj hlas znel.
"Niekto doma?" Spýtal som sa zas, s trocha väčším odhodlaním. Pomaly som zosadol so Shade a začal som sa rozhliadať po okolí, či tu nenájdem nejakého junáka, vrátnika.. či tak.

Ale žádného takového junáka ani vrátníka nenašel. Dokonce ještě musel několikrát zakřičet, dokud někdo konečně neotevřel velké dubové vrata.
Odhalil tak díru, která vedla skrze věž a za ní malé nádvoří, na kterém viděl trénovat několik inkvizitorů.
Muž který otevřel měl šedivé vlasy, brýle a několik jizev na obličeji. Na hrudi měl medailon medvěda a na sobě zbroj a dokonce i štít. Na zádech potom měl meč ze dvou kovů, něco trochu zlváštního protože jak věděl tak standart byli dva meče. Tenhle ale vypadal jakoby jedna čepel byla ze stříbra a druhá z ocele pojená pravděpodobně nějakou magii.
"Čeho si žádáš?" zeptal se prostě bez nějakých servítek a přeměřoval si ho pohledem. Očividně to byl někdo ostřílený a tím jak se nesl byl i sebevědomí.

Pár krát som na veľkú bránu aj zabúchal rukoväťou katany, len aby sa to.. ozvalo. A stále trvalo, kým sa nakoniec niekto objavil. Bol to postarší muž. Mne by mohol byť minimálne otcom, možno aj dedom. Pri otvorení dubových dverí som vzadu zahliadol tréning niekoľkých inkvizítorov, no moja pozornosť nakoniec ostala čisto na postaršom mužovi.
"No.. kde začať." Zamrmlal som s trocha prázdnymi očami.
"Povedzme že tak dve hodiny jazdy od Eagles Nest, je rozzúrené niečo, vyzerajúce ako nejaká spirituálna nemŕtva háveď ktorá nechce skapať.. A moja návšteva ju príliš nepotešila.." Slabo som sa pousmial, moc slabo.
"Päťdesiat goldov z pokladnice lorda Jasona.. viac si nemôžeme dovoliť.." Navrhol som narovinu. Nepotreboval som vyjednávať. Len vedieť, Či s tým niečo spravia, alebo či utečiem niekam do Citadely, odkiaľ najbližšie roky nevystrčím kopytá.

"Typycké..." řekl Inkvizitor kysele poté co se zmínil o jeho návštevě a tak nějak si mohl domyslet, jak to tam všechno probýhalo. Pravděpdobně si ukousl větší krajíc chleba než mohl a teď mu nezbývalo než se na ně obrátit, poté co jim ještě přidělal práci. Nakonec ale mávl na něj aby ho tedy následoval na nádvoří kde hlasitě zahvízdal a všichni okamžitě přestali v boji. Bylo tam mnoho inkvizitorů, každý asi dost schopný na to málo co viděl. Tedy každý z nich by z něj udělal jehelníček z toho jak se rychle pohybovali.
"Kontrakt." řekl a kývl hlavou ke Kazehayovi aby všichni dávali pozor a ostatní se na něj bedlivě podívali.
"Javi, dojdi pro zbytek." řekl muž na jednoho z mladších, který tedy kývl a vypravil se do věže pro "zbytek." poté tu bylo trapné ticho, během kterého ještě Inkvizitoři trénovali, jiní si leštili zbroj či brousili zbraně. Jeden jen v tichosti seděl a meditoval.
Asi o pět minut později se na nádvoří vrátil Javi a s ním i pět dalších Inkvizitorů, různých ras a různých pohlaví. Poté ten co mu otevřel bránu jen kývl a znovu zahvízdal, načež se zbytek hraničářů usadilo na lavice u půlměsícového stolu dojehož středu si sedl onen starší muž. Javi poté přidělil Kazehayovi židlu a dal ji tak, aby na něj ze stolu měl každý stejný výhled. U stolu jich napočítal 11.
"Řekni nám s čím máme tu čest. Vše co se hodí." dodal na konec, aby bylo jasné že i to co mu přijde jako blbost, mohlo být důležité.

Vedel som si predstaviť, ako príliš typické to bolo.. až moc. A tak som len ostal ticho. Prehltol ten kúsok hrdosti, ktorý mi ostal.. a pomaly ho nasledoval dovnútra. Vnútrajško tohto ich osídlenia bolo zaujímavé, teda nič špeciálne, ale stále zaujímavé. Osobne by mi nevadilo niekedy podobnú budovu vlastniť. No kým by som ju zaplnil.. to som nemal ani najmenšieho tušenia. Muž zapískaním všetku pozornosť upriamil na nás a tréning pre Inkvizítorov viac menej skončil, aspoň na teraz. Ako som si tak stihol vśimnúť, no.. 50 goldov nebola vôbec prehnaná suma. Boli dobrý, viac než dobrý, každý jeden z nich by ma pravdepodobne odrovnal. Na chvíľu sme čakali, kým "Javi" prinesie veci na písanie a .. ostatných inkvizítorov, ako to už tak vyzeralo. Príliš som nepoznal ich zvyky a tak som sa len tak nejak nechal viesť. Posadil som sa na ponúkanú toličku, a vyzeralo to tak, že mojou úlohou bolo začať.

"Dve hodiny jazdy koňom, od Eagles Nest, je drevorubačská dedinka. Podľa mojich informácií malo byť to miesto prekliate ale nikto mi nevedel podať bližšie informácie.. no a tak som išiel prezrieť situáciu. V dedine sa nachádzala hustá hmla, keď som do nej vstúpil, pociťoval som chlad a mráz.. telá boli dorezané no nie znetvorené.. a aj keď mala byť dedina v takom stave už nejaký ten čas, mŕtvoly sa mi zdali čerstvé." Na chvíľku som sa odmlčal, snažiac si spomenúť na detaily.
"V strede dedine je strom, jabloň.. vyzerá mŕtvo. Na jej konároch je obesenec, ktorý má okolo krku tabuľku na ktorej je napísané "zradca". Keď som sa priblížil, hmla sa sústredila okolo tela.. alebo pred ním nie som si istý.. vytvorila niečo ako vír, a z toho sa eh.. objavil prízrak? Čierne zahalené a neforemné niečo, s drápami ktoré prešli mojim magickým štítom takmer ako maslom." Mimovoľne som sa chytil za brucho, kde som mal pomerne čerstvé rany.
"Snažil som sa to spomaliť mágiou ale, eh.. všetko cez ten prízrak len prešlo." Dodal som a .. no po tom nastala tá trocha trápnejšia časť. 
"To telo vzbĺklo. Musel som ho omylom trafiť.. neviem. Každopádne hmla sćervenala, rovnako ako aj prízrak.. kopec kvýlenia .. no a vtedy sa mi podarilo zdrhnúť. Neobzeral som sa." Dodal som následne a.. ostal som ticho. Bolo to celkom vyčerpávajúce.

Celé to říkal a mohl si všimnout že u toho jeho vysvětlování ho všichni sledovali a poslouchali. Jakmile se dostal do fáze s tím přízrakem, černě zahalený a ohledně jeho popisu, se dva muži zvedli od stolu a šli si po svých. Bez toho aniž by se dál ptali. Nevěděl co si o tom myslet. Každopádně tihle dva šli od stolu zpátky do malé tvrze a už je neviděl.
Další tři, včetně Javiho, se takhle zvedli když řekl tu věc s tím že ho musel omylem trefit, což vyvolalo mírný chcechot od jedné dívky co jen kroutila hlavou když odcházela pryč. A tak už tu sedělo jen šest lidí včetně šéfa toho řádu. Dvě ženy, jednoho orca a dvou dalších inkvizitorů středního věku.
Orc byl první kdo položil otázku. Hrubý a hrdelní hlas se ho zeptal.
"Kolik že si říkal že nabízíš." zeptal se na rozhodující otázku a další Inkvizitoři nastražili uši. Kazehaya však nestačil nic říct.
"Neříkal." odpověděla mu dívka a jí zase odpověděl jejich "vůdce"
"Padesát zlatých." řekl prostě. Orc se na něj podíval a hlasitě se zasmál spolu se dvěma dalšími, včetně té dívky, se zvedli a odešli pryč. Očividně to pro většinu nestálo za to a tak tu zůstali jen ti... zoufalý? Zvědavý? Kdo ví...
U stolu zůstal jen jeden inkvizitor, který se na něj koukal a hladil si bradku. Jakoby nad tím přemýšlel a zvažoval všechno co mu řekl ten "elf".
Stejně tak tady zůstala sedět dívka s odpornou jizvou na obličeji a krku. Ta si překřížila ruce přes prsa a zabořila záda do židle.
Ono ticho prolomil poté stařec, sedící uprostřed stolu.
"Takže nějaké další dotazy." řekl a podíval se na muže po jeho levici a zvláště na ženu po její pravici. Ta cosi začmárala na papír, mezi tím muž řekl.
"Co se stalo s tím tělem?" zeptal se hlobkým hlasem a poté ještě dodal. "Nějaké zvěř jako pavouci? Brouci? Nebo něco podobnýho v okolí?" žena zatím doškrábala na papír a tehdy si Kazehaya uvědomil že jizva na krku jí pravděpodobně zamezuje mluvit a tak podala papír jen muži s brýlemi a ten přečetl jeho obsah.
"Poté co to zrudlo, cítil si stále chlad?"

Pozeral som na tom, ako počas môjho rozprávania väčšina osadenstva odišla. Ostatne mne to mohlo byť jedno. To Jason mal problém v podstate dve hodiny cesty za svojou prdelou. AK by sa nevyriešil? Proste by som mohol zbaliť svojich pár.. a odísť za lepšou budúcnosťou.
No následne prišli ďalšie dotazy od zvyšných inkvizítorov.
"Nebol som dosť blízko, aby som si všimol chrobáky, ale v jeho okolí poletovali vrany. Vlastne som si ich nikde inde nevšimol." No.. a následne tu bola žena s jazvou na tvári, ktorá očividne nemohla ropzrávať. Podala papier mužovi, na ktorého som upriamil pozornosť. No.. na jej otázku som neisto pokrčil ramenami. 
"Ako sa to rozzúrilo, boli tam plamene ale.. neviem, necítil som chlad. To vsak mohlo byť aj kvôli adrenalínu.. necítil som ani tie škrabance čo mi po tom prízraku ostali." Dodal som a aj po tom som si uvedomil, Že som možno povedal niečo, čo som povedať nemusel. nebudú ma tu chcieť .. "prezrieť" nie?

Muž si stále hladil bradku i poté co mu Kaze řekl zbytek toho názoru. Vypadal dost na vážkách i poté co už věděl prakticky všechno. Byl ve středním věku, dobře řezaný a stavěný. Težko říct jak byl zkušený ale nevypadal že by něco takového řešil poprvé. No zdání mohlo klamat.
Oproti tomu žena, měla stále překřížené ruce na prsou a neříkala nic, taky toho moc ani říct nemohla. Zvažovala to dlouho ale nakonec zakroutila hlavou, zvedla se a odešla od stolu. Co bylo jejím důvodem nikdo nevěděl.
A tak tam spolu seděli. Onen chlápek a Kazehaya. Muži se začali zvedat koutky když si uvědomil že tohle je tak trochu na něm ale stále sám se sebou zápasil.
"Frede?" zeptal se ho jejich vůdce aby už to měli za sebou, očividně už na jeho vkus ztrávili tímhle více času než bylo vhodné.
"Přemýšlím... Na jednu stranu zkušenost s Wraithionem by se mi hodila. Na druhou stranu... padesát zlatých." řekl a stále se drbal na bradě a byl tam chvilka ticha po které však Fred stoupl a Kazehaya si myslel že to je konec a rozhodl se to odmítnout.
"Nech mě dojít si pro věci." řekl a zabručel si pod vous když odcházel dovnitř tvrze.

Odišla aj dievčina. A to som jej v podstate ani neodpovedal. A tak som tam len ostal sedieť. Nahol som sa na jednu stranu, dokonca som si aj podoprel hlavu rukou. A ostal som civieť na zvyšného inkvizítora ktorý.. bol taktiež na vážkach. Možno boli zvyknutý na pohľad plný nádeje či prosenia, no môj bol dosť apatický. Bolo to aj z toho dôvodu, že po.. morálnej stránke, mi to bolo kurva ukradnuté. Už to vyzeralo tak, že úlohu odmietol aj on. No nakoniec to zakončil slovami o tom, že si ide po veci. 
Mal som sa radovať? Kto vie. Vnútri ma to však ťažilo. Znamenalo to, že som musel ísť späť do tej diery, aby som chlapíkovi ukázal cestu? A tak som sa postavil tiež. 
"Mám počkať pri mojej kobyle?" Spýtal som sa naznačujúc miesto, okdiaľ sme sem prišli a kde som pravdepodobne nechal Shade.

Ale muž už byl v tvrzi takže ho neslyšel, nebo nechtěl slyšet. Tak mu musel odpovědět ten jejich vůdce.
"Jo venku pokud možno." asi nechtěl aby tu očumoval Inkvizitory a tak ho poslal ven, kde nakonec i s koněm čekal.
Čekal nějakou dobu, už tomohlo být hodina? Možná něco víc? Dokud se konečně neotevřela brána a z ní nevyjel na černém koni onen Inkvizitor v plné zbroji. Na zádech měl typický stříbrný meč ovšem chyběl mu ten kovový. Místo něj to byla sekera. Muž měl také brašny naplněné k prasknutí na koni a smrděl čímsi, co Kazehaya nikdy necítil. Věděl však že Inkvizitoři praktikují alchymii a tak si odvedl že to musí být něco z těch látek.
A poté se na něj podíval. Když tu teď stál předním Kaze si mohl všimnout jakej absolutní unit člověka tenhle Inkvizitor byl. Měl přes dva metry a tím brněním vypadal pomalu mohutnější než jeho kůň.
Chvíli se na něj koukal a projížděl ho pohledem. Tušil že si pravděpodobně chtěl shrábnout těch 50 pro sebe a proto se na toho přízraka vrhl sám. Ale nebral mu to nějak za zlý. Přeci jen prachy byly pro mnoho lidí docela podstatná složka života. To ale znamenalo, že měl nějaké sebevědomí v jeho vlastnosti.
"Věříš si na něj, kdybys ho mohl trefit?" zeptal se ho jednoduše.

Len som prikývol a vydal som sa teda von z tohto ich sídla, kde so msa len postavil k Shade, oprel som sa o nejaký múrik a čakal som na inkvizítora, ktorý sa rozhodol prácu zobrať. Chvíľu to trvalo, no čoskoro sa brána otvorila a z nej vyšiel už spomínaný jedinec, na pomerne mohutnom čiernom koňovi.
Vyzeral impozantne. Mal cez dva metre, cez jeho brnenie by sa nedostala snáď ani balista .. bol som príjemne prekvapený ako mohol jedne jedinec vyžarovať toľko.. no niečoho. Ak by bol koňom, patril by k top-breed.

A tak som mu len kývol na pozdrav, vyšvihol som sa na Shade a počkal som, kým sa rozhodne vyraziť. No ešte pred tým ma zaskočil otázkou. Prekvapene som zaźmurkal, no poč som sa na chvíľu zamyslel.
"50 na 50. Jeho útok bol priamočiary.. jednoduchý.. ako zviera. Bol rýchlejší než ja no nie dosť na to, aby som nevedel reagovať. Bol by to z mojej strany istý.. risk." Odvetil som mu asi najúprimnejśie, ako som vedel.