Alberon

Takže pozveš dámu? Podívala jsem se na něj lišáckym pohledem. Bylo mi předem jasné že to nevyjde. Ale za pokus to stálo. Ještě mě napadlo že bych rovnou vlezla do ringu ale boj beze zbraně není můj dění šálek čaje.

Barman

"Heh, takhle to nefunguje..." řekl Barman prostě. Nebylo to poprvé co se ho nějaká ženská pokoušela okouzlit aby z něj vytáhla drink zadarmo a stejně tak to nejspíš nebylo naposledy. Rozhodně tedy nehodlal ustoupit dokud nebylo po jeho.

Povzdechla jsem si a hodila mu nějaký ten drobák. [b]Nealko děkuji.[b] Ještě jednou jsem si prohlédla zapasniky v ringu. Tupý hovada bez mozku. Všichni tu byli potencionální útočníci. Bylo to ale jedno. Všichni budou mrtví když to bude potřeba. Nebudu si brát servítky nebo se držet zpět. Nestojí to za to si s někým hrát.

Máte tady takovej fajne sport. Pošlete dva tupce do klece aby dostáli svoji inteligenci. Napila jsem se té ovocné věci. No a prej se někomu nelíbil šampijón. Opět jsem se otočila za sebe. Co borci. Kdo si to vyřídil s šampionem postaru.

Adriana jméno mé. Zazubila jsem se na onoho muže. A ty si? Asi novej šampion když byl ten předchozí odstraněn. Napadlo mě. Prehodila jsem si prez barovou stoličku kabát a v tu chvíli zacinkali řetězy co drželi pospolu me kosy

Barman se mírně odtáhl od Adriany a hleděl si svého poháru, který se jakoby snažil vyčistit.
Muž v ringu na odpoveď Adriany reagoval jen úšklebkem.
"Holčička nová ve městě že neslyšela o Usměvavém Johnovi?" řekl a zasmál se což donutilo i zbytek jeho kumpánů ke smýchu.
"Hele děvče mám dobrou náladu tak zmiz dřív než by se náhodou nějak změnila" řekl a odbyl otázku ohledně "šampióna".

No vidiš. Ale muj šéf má špatnou. Proto že se stalo něco šapiónovi. Takže buď mi dej jméno nebo mi přines vyníka. Není zase tak těžký si uvědomit co máš dělat. Ikdyž si blbej jak si, měl by si to zvládnout. Mluvila jsem na něj chladným tónem bez špetku zájmu o něj v hlase. Byl pro mě póvl. Povaleč co si myslí že když bude do někoho tupě bušit jako zvíře, tak to z něj udělá pána tvorstva. Nesnášela jsem tydle druhy lidí.

Kývla jsem na něj jako že mu možná i věřím. Takhle domýšlicej člověk jako on by mi adi nelhal. Spíš by se tím chlubil. Ale jeho kumpány jsem nemohla vyloučit.
A co vy borci? Otočila jsem se na ně. Kdo z vas to chtěl ulehčit šéfovi na vrchol? Chápu že je to určitě pěkný gesto. Tak se nestyďte.

"Za svý chlapy ručím ale určitě k tomu můžou říct i něco oni." řekl John.
"Hej... nikdo z nás tady přítomných to nebil ženská." ohradil se jeden.
"Každej věděl že Levák má svejch problémů dost... Tahal se s kurvama, sázel na sebe, fixloval zápasy...Ale rvát se uměl... to on jo." řekl další a Adriana mohla vidět jak i Barman přikyvuje na souhlas.
"Myslím že dostal po hubě potom co bojoval s... Frankem?" řekl John,rohzhléd se po jeho kumpánech z nihž většina kývla hlavou.
"Od něj se možná dovíš víc. Bude v bordelu na konci ulice..." odmlčel se John.
"Tak, teď poděkuj hodnýmu Johníkovi a omluv se mu za to že si ho křivě obvinila dámo..." Pokud Adriana udělal to co po ní John chtěl mohla odejít, pokud ne měla velkou šanci že dojde ke konfrontaci.

Poděkovat bych mohla to ano. Podívala jsem se na něj. Ale nevím za co bych se měla omlouvat. Není to tak že bych tě křivě obvinila. Jen jsi byl jeden z hlavních podezřelý. Na tom nemůžeš hledat žádné nařčení. Podezřelýje aktuálně každý kdo s nim má cokoliv společného. To že ty jsi jeho ehm... řekněme kolega, není to má chyba. A dost bylo řečí otočila jsem se pro svoje oblečení a hodlala odejít za dalším možným útočníkem.

Myslím že to je patová situace. Vyhlásila bych remizu. Neměla jsem čas ani náladu se dohadovat prace nepocka.

Abraka dabra! Narovnala jsem si klobouk na hlavě.
Istana ra ishtar tamo tose seku kara mono tokoru fu ga... mlela jsem náhodná slova která pripominala za říkadla pro kouzlo. Budu muset jít volají mě z citadelx. Oblekla jsem si kabát a pokusila se okolo nich projít.
Bylo známé že mágů se lidé boji.

Čo je toto len za odporné miesto pre život.. Povzdychol som si v duchu, zatiaľ čo som sa opieral o jeden z kamenných domov v jednej z väčších uličiek v Alberone. Obe ruky som mal prekrížené na hrudi a v ústach som chrúmal žito. Hnusné, drsné.. odporné, no aspoň niečím som si ich zamestnával.
Nepatril som k elite tohto mesta. Vlastne by som sa nedal považovať ani za mešťana. No na to by došiel každý, kto v hlave nemal úplne nasrané. Stačilo sa pozrieť na moje oblečenie. Dotrhané vrecové nohavice bez topánok a v podstate len veľmi jednoduché ľanové tričko, ktoré už tiež čo to prežilo. Bol som špinavý a blonďavá farba vlasov sa stratila pod návalom špiny, blata a prachu.
Ako každý iný elf v mojom veku a v mojom postavení, som nikdy nemal moc čo na prácu. Živil som sa hlavne kradnutím a podradnými úlohami od rôznych skupín.. donášanie správ, či špehovanie. Nič zvláštne. Robieval som to už od detstva. Viac sa síce platilo vecami než peniazmi ale, niekedy cinkla aj nejaká tá minca.
Aj teraz som sa po niečom rozhliadal. Či už to mala byť nejaká drobná krádež, alebo niekto, kto s niečím "potreboval" pomôcť. Keď človek žil tak ako ja, naučil sa niekoľko pravidiel. Napríklad nekradnúť veci obchodníkom a predavačom, ale len normálnym ľuďom. Prečo? Nikdy by odo mňa dotyčný už nič nekúpil. Pre to som to ani nemienil robiť.
Taktiež som mal celkom rešpekt pred strážnikmi. Pár krát som už od nich bitku dostal. Pár krát úplne bezdôvodne.

Žebráky a podobnými zjevy, jako byl Tal, se to tu jen hemžilo. Téhlě části města, místní říkali "Smetiště". Všude kolem se plavili splašky a na zemi bylo udupané seno. Dlaždice? Zapomeňte. Udusaná hlína bylo to jediné co tu značilo cestu. Když pršelo, lidé se tu doslova brodili bahnem. Bylo to to nejhorší místo v Alberonu. Lidé se mu obloukem vyhíbali a tak se tu necházeli jen "Vlkodlaci", Elfové, Poloelfové´. lidé bez domova, Argoniáni a podobná "havěť" z pohledu království.
Poté co překusoval žito, se zpoza rohu zjevila postava.
Chlapec, přibližně v jeho věku. Polo-elf. V košili na několika místech zašívané. Barva jeho oblečení, ať byla původně jakákoliv, byla zbarvená do hněda. Jeho obličej byl na několika místech ušmoulaný od různé špíny ze všech možných míst, které dnes vymetl. Na tváři, se mu však i přes tohle všechno držel úsměv.
"Ále... Pán si chroupe žito. Tady si někdo žije na vysoké noze!" zaftipkoval Tarien. Již bylo délší dobu, co jste se viděli. Přeci jen tenhle chlápek běhal po městě. Všude říkal jak odsud jednoho dne odejde. Neustále snil o tom, jak tahle věc mu pomůže se odsud dostat. A nebo každému vykládal jak jednou zbohatne.  Kdo ví kde, odkud vlastně přišel teď, nebo kam ho jeho cesta zavedla. Očividně to ale nebylo k bohatství.

Hlasité prehltnutie niečoho, čo mohlo byť pokojne aj posledné sústo jedla na ďalších.. niekoľko dní ? Určite aspoň hodín.
Bolo by krásne nájsť si niekoho, koho okradnúť ale, mnoho ľudí na tom bolo dosť podobne, ako ja. Aspoň takto z pohľadu. Kto by sa sem aj trepal? Nie vážne. Snažiť sa niečo zobrať vlkolakovi a zajtra budem potravou pre ryby.
No pohľad mi padol na chlapca, rovnako poznačeného, ako som bol aj ja. Kútiky úst sa mi podvihli do menšieho, trocha provokačného úsmevu.
"Oh, Tar.. Prišiel si mi vrátiť bronzniak?" Vyhlásil som. No.. nikdy som nebol vo vracaní vtipným poznámok dobrý. Ale snažil som sa. Nie že by som mu neveril, ale skôr zo zvyku som sa obzrel, či ho niekto nesleduje. Niekto, kto mal problémy so mnou. Boli sme síce kamaráti ale.. obaja sme sa dali kúpiť a obaja sme to o sebe veľmi dobre vedeli.

Tarien se jeho otázce zasmál. Byl to jeden z těch smíchů, u kterého vám bylo jasné že je nucený. Typicky "sarkasťák".
"Kde bys ho zrovna ty vzal v první řadě co?" ušklíbl se a poté zakroutil hlavou.
Nikdo ho nesledoval. Přišel sem sám. Ovšem nevypadalo to tak, že by na tebe narazil zrovna náhodou. Přeci jen to byl Tar. Věčný snílek, vždy se snažíc udělat tu správnou věc. Srdce na dobrém místě ovšem hlavu...
"Vůbec ne. Hele mám docela dobrej kšeft. Znáš toho kováře vedle hřbitova? Na půl trpaslík?" řekl a jelikož tu bylo málo kovářů, ještě míň hřbitovů a ještě míň "půl-paslíků" bylo jasné o kom je řeč. Jednalo se o Torriho. Byl to ten typ kováře, který si za šmejdskou práci, účtoval přehnané cenny. Lidé o něm říkali že je nerozhodný jak jen to šlo.
"Mno. Tak poslouchej dobře. Ráno na něj spadla mula. Leží teď na postely, neschopnej pohybu. Napadlo mě, večer tam vlízt a vypůjčit si od něj pár nepotřebných věcí. A dvě ruce víc unesou než jedna." řekl s úsměvem a čekal co mu tenhle chlápek řekne na jeho plán.

Nemal som mu na to čo povedať. Mal pravdu, bolo to viac smutné než smiešne. Zaškrípal som pre to len zubami a pohľad som upriamil niekde inde. Od hanby? Kto vie. Nie že by som sa mal za čo hanbiť. Boli sme na tom veľmi podobne.. aspoň podľa toho, čo som vedel ja.
Keď začal hovoriť o kšefte, zbystril som pozornosť a obe oči som upriamil na jeho tvár.
Torriho som poznal, názor som mal .. no, určite nejaký bol. Len som sa nevedel rozhodnúť, či sa prikloním na kladnú, alebo zápornú stranu toho názora.
Keď som si však vypočul Torriho, len som sa usmial a vec bola viac než istá. Nemal som ho rád.. pretože sa mi to práve hodilo. No, predsa len, opatrnosti nikdy nebolo dosť.
"A štyri ešte viac." Priznal som s prikývnutím hlavy. No čo, trpaslík mohol byť zajtra pokojne aj mŕtvy. Ak ho nevykradneme mi, tak niekto iný. Dokonca sa mi aj rysovalo, kde by sme tieto vypožičané veci mohli predať.
" ... pre zmenu sa pokúsime vyhnúť Helmiciam, ak ťa chytia, nenastavím na teba krk." Uškrnul som sa a päsťou som ho jemne ťukol do ramena. Síce som mal v kréde neokrádať obchodníkov.. patrilo to hlavne voči tým, ktorí mali možnosť tomu nejak zabrániť. A keď na niekoho padne ťažké zviera, o túto možnosť býva jeden často pripravený.

"Ále... co by si pro kamaráda neudělal ne?" zeptal se s trochou naděje ve hlasu Tarien. Poté však věděl že hold Tal už je takový. On sám nevěděl jak by se na místě zachoval. Zda by raději zachránil jeho vlastní krk, nebo by se vrhnul na pomoc. Byla to jedna z těch věcí, se kterou zápasil a nikdy až do oné situace přesně nevěděl, co a jak.
"Tak fajn, dolez před jedenáctou večer. To budou starý stráže unavený. My budeme mejt hodinu na to vlézt dovnitř než bude výměna." řekl a mávnul rukou na pozdrav Talovi.
Poté se vytratil za roh, odkud přišel a utíkal neznámo kam.
Možná mohlo být trochu podezdřelé, že Tarien, člověk o kterému se přezdívalo slepičí mozek, přišel s takový sofistikovaným plánem. Ale na druhou stranu se říkalo. Že když necháte deset tisíc opic psát knihu, jedna z nich jednou napíše Shakespeara.
Tal měl teď čas na jeho aktivity. Bylo poledne, čili přesně 11 hodin času. Bylo jen na něm, zda počká, nebo se rozhodne projít město.

Prevrátil som očami, no jeho otázku som nechal visieť vo vzduchu. Sám som nevedel, ako by som sa zaisto zachoval ale, bol som poctivý chalan a nepotreboval som klamať sám seba. Pravdepodobne by som vzal roha a nezazlieval by som, ak by Tar spravil to isté. Boli sme deti ulice, nie hrdinovia.
"Platí, o jedenástej!" Mávol som mu na rozlúčku, keď sa obrátil a už utekal preč. Sám som ešte chvíľu postával na mieste, až som sa rozhodol prejsť sa po meste a vyhýbať sa problémom. Ak by klapla táto práca, nejaký čas by som sa nemusel starať o to, čo do úst... pravdepodobne.
No hlavou sa mi miešalo mnoho myšlienok. Často som rozmýšľal. Predsa len moja hlava bola miesto, kde nikto nemohol nazrieť. Niečo, čo bolo len moje. Celý život som žil na tomto prekliatom mieste a úprimne? Tar-a som chápal. Sám som chcel niečo viac. Síce som bol väčší realista než on, ale stále. Svojim spôsobom som mu závidel.

Nepotreboval som kontrolovať čas. Celkom som sa vyznal už len z toho, ako sa správalo mesto okolo mňa. Hlavne keď bola tma. Každý mal svoj rutinu, ktorou sa riadil, v ten čas spravil to.. a keď sa ich človek naučí čítať, nepotreboval v tomto meste hodiny.
A tak som krátko pred jedenástou prišiel na dohodnuté miesto. nenútene a bez nejakého ostychu. Nebolo nič nezvyčajné, že práve ľudia ako ja, sa v nociach vyberali zo svojich skrýš. Aj keď to nikdy neústilo k ničomu dobrému.

Tarien už čekal na vyznečeném stanovišti. Pochodval tam ze strany na stranu jako myš v kleci. Buď vzrušením a nebo nervozitou. Bylo srandovní jak se tyto dvě věci od sebe těžko rozeznávaly. Když zbystřil svého kumpána naznačil pohyb směrem do postraní uličky že se tam mají setkat.
Stráže nebyli nikde v dohledu. Byla to zde díra, takže tudy chodili jen jednou za čas. Chudák půlpaslík měl hold smůle víc než dost. Nejenom že na něj na chudáka ráno padla mula, dokonce měl svůj obchod v takové čtvrti, že místo toho aby chudákovi pomohly "dostat se na nohy" tak se ho teď dva mladíci chystali oškubat jako husu.
Když se ujistili že je "vzduch čistý" Tarien začal se svým "plánem"
"Žije sám. Uvnitř nikdo není. Doktor odešel před hodinou. Koukej. Pokud vše půjde dobře, nic nám nehrozí. Můžeme zkusit dveře. Vyháčkovat je. Já sám nemám prsty na to ale co sem slyšel tobě to není cizí. Jen je tu ... ehm... takovej malej problém." řekl a na chvíli se zarazil. Teď už bylo jasné že to předtím byla nervozita. Jak už to tak s Tarienem bývalo. Přehlídnul jeden zásadní detail.
"No... potom co ten doktůrek přišel a odcházel jsem slyšel jak na něj něco začlo vrčet a štěkat...No... sem si všiml... že má na docela bestii přivázanou u dveří." zůstávala otázka. Jestli napadne Tala něco jiného. Nebo bude mít nápad jak se s tím psiskem vypořádá.