Atlas

Poe si protočila oči v sloup když si Thomas řekl že jich zvládnou sami. Ráda by měla jeho sebevědomí.
Trpasličí hlídky na povrch nechodili tak často čili se o to někdo musel postarat a ona rozhodně nechtěla čelit bůhví kolika těm potvorám.
Hlasitě zapískala na prsty směrem k Virgilovi který se otočil a povytáhl obočí.
"Hm?" zeptal se když přešel k nim a po očku sledoval stěnu za nimi kdyby náhodou některý z těch pavouků prorazil skrze.
"Odhadem... kolik jich tam tak bude?" Virgil se poškrábal na hlavě a snažil si vybavit kolik že to hejno mělo hlav. Nakonec sebou zašil a pokrčil ramenama. Mohl jen hádat.
"Pf... Tak velká akromantule... Hm.... Většinou v sobě nese tak 20 těch mláďat? Možná víc? Bejt váma se držím dál. Jakmile si ty potvory najdou nějaký ten nocleh. Celé to tam omotají pavučinama..." řekl.
Poe si povzdechla. I s těma 8 co tady vyřídili jim v nejlepším případě zbývalo 12 dalších...
Podívala se na Thomase zda si stále troufá jelikož ona věděla že ne.
"Díky za informaci, hezkej zbytek dne." řekla prostě a nechala ho jít po svejch. Muž zmateně mávl rukou a opět se dal na pochod.
Když byl od nich trochu dál Poe si povzdechla.
"No... Nevím jak ty ale já sama si dovnitř netroufnu..."

Po tvári sa mi roztiahol kyslí úškrn. Dvanásť bolo pomerne dosť. Rukou som si začal hrabať vo vaku. Nechcel som to použiť tak skoro.. sakra vedieť že to takto skončí, tak by nemalo žiaden zmysel ten lektvar v prvom rade robiť. No kto by si bol pomyslel že sa nájde magor ktorí sa pokúsi zabiť veľkú pavúčicu. Takmer mi bolo ľúto, Že sme ho zachránili. 
"Skúsime to ešte raz, ak sú teraz nahromade a snažia sa dostať von, mohlo by to vyjsť." Odzátkoval som lektav a jeho obsah som si vylial do úst. Postavil som sa trocha ďalej od vchodu a obe ruky som namieril smerom na ľadovú stenu. 
"Vieš ju strhnúť, keď ti poviem? Aj keby sme sundali len troch - štyroch. stále nám to vylepší šance keď sa sem vrátime." Spýtal som sa jej, no keďže som už vyslopal potion, tak či tak som mal v pláne využiť ďalší Ramz, alebo skôr jeho "channel" formu.

Ještě předtím než do sebe ten lektvar nalil ho Poe zastavila.
"Máš to na palici jen proto abys nosil klobouk ty..." řekla očividně neviděla co to do něj vjelo. Nadechla se, snažila se uklidnit zatím co ho propichovala zelenejma očima.
"Sakra uvažuj hm? Pokud nám to "vylepší šance" tak to neznamená že máme po problému hm?" měla pravdu. Při všem co mohli vědět jich tam bylo daleko víc než dvacet a když se jich takovej roj vyvalí naráz co potom? Nechtěla se nechat zabít pro "lepší šanci příště."
"Pokud vážně chceš mermomoci jít tudyma fajn ale prvně se zkusíme zamyslet." tón jejího hlasu naznačoval že už to asi udělala.
"Jak už říkal bojí se ohně no ... a shodou okolností jsou v pěkně útulné jeskyni jen s jedním východem. Takže... mě napadlo protože používám to co mám na hlavě..." řekla a rejpla do něj prstem.
"Máme tu alchymistu dokázal bys připravit něco co by jsme mohli nalít dovnitř?"

No čo, nemohol som sa na Poe pozerať keď na mňa pôsobila tak karhavo. Odvrátil som od nej pohľad a znova som lektvar zavrel. Nie že by jej slová dávali zmysel ale kde v tom bola sranda?
"Ako mám vedieť že tam nie je druhý východ?" Spýtal som sa trocha dotknuto. Nie že by sa mi s ňou teraz chcelo hádať. Ale tiež si to predstavovala príliš jednoducho.
"Oh.. a ty mi vieš zaistiť plný sud alkoholu ? Alebo mám namiešať alchymistický oheň, ktorý by mohol spôsobiť zavalenie tej šachty?" Spýtal som sa jej, ako sa len môže spýtať niekto, komu sa fušujú do remesla. No môj prvotný plán som vzdal. Lektvar som schoval späť do batohu. Ruky som si založil v bok a s povzdychnutím zo mňa vypadol všetok ten "vzdor". Predsa len mi asi práve zachránila prdel.
"Nemala by tu byť niekde v blízkosti nejaká dedina? Môžme sa tam na chvíľu uložiť a popremýšľať o ďalšom postupe.. kto vie. Možno to dovtedy vaši vyčistia." Navrhol som. V dedine by sa možno aj dalo.. nájsť niečo, z čoho by som nejakú potentnú alchymistickú hračku vytvoriť vedel.

"Však sem ti říkala že to je ukrytý dovnitř ne?" ohradila se Poe.
Když přišlo na to zda si to trpaslíci uvědomí zakroutila hlavou. Vážně na to šel z pohledu pozemšťana. Thomas očividně nechápal jak málo se tyhle cesty používají. Upřímně... kolik trapslíků tady v království viděl?
"Bych se divila. Nejenom že trpaslíci zřídka kdy lezou na povrch, pravděpodobně jim bude trvat týdny než si vůbec uvědomí že jeden z jejich MNOHA vchodů je plnej pavouků." zdůraznila Poe slovo mnoha aby mu konečně naznačila lépe že opravdu nemuseli skrze tyhle pavouky chodit tak jako on naléhal.
Není to jediná cesta dovnitř jen to byla ta nejkratší řekla Poe a pokrčila ramenama.
"Přidáme si možná den či dva cesty a noclech v jednom sousedním městě ale žádní pavouci." navrhla mu nakonec to co měla na srdci už délší dobu. Thomas si to mohl dovtípit sám když mu řekla "Pokud chceš vážně jít mermomoci tudyma..." k jejímu sklamání k tomu však nedošlo.
"Opět ale pokud vážně chceš jít dovnitř a nechat se ukousat pavoukama fajn... ale prvně to chce plán."

"Niekedy mám pocit, že je medzi nami nejaká jazyková bariéra.." Pošúchal som sa na brade. To bolo zvláštne. Zväčša som nebol ten, ktorý mával jazykové bariéry no.. dialekt bolo niečo, čo sa človek jednoducho len tak nenaučil z kníh. Povzdychol som si a len som pokýval hlavou. 
"Nie nie spravíme to podľa teba. Vážne ma tých pár dní nezabije." Priznal som. Ostatne som sa nemal nikam ponáhľať. Bol som jeden z tých šťastlivcov, ktorý nemali nad hlavou nejakého tyrana ktorý vám nedal jesť, ak ste niečo nestihli spraviť na čas. Pozrel som sa späť na miesto, no následne som len kývol hlavou a naznačil, že môžme ísť.
"Možno by sa o to malo viac zaujímať.. ak sa tam rozmnožia..." No ďalej som to nekomentoval. Vybral som z vaku poskladanú mapu, ktorú som ešte nerozbaľoval.
"Vrátime sa k našemu starému táboru a tam preberieme, kade ďalej?" Navrhol som, no chcel som už odtiaľto odísť. Keď už nič iné, aspoň sa nemusela trápiť s udržiavaním tej steny.

Pokrčila rameny na náznak o jazykové bariéře a nijak se k tomu nevyjadřovala.
Byla ráda že nakonec bylo po jejím přeci jen se jednalo o poněkud malou zacházku.
"Pochybuju... Nejspíš se zežerou navzájem a přežijou tři možná dva co se rozběhnou do opačnejch koutů mapy kde to začne znova." řekla s mávnutím ruky Poe. Mluvila jakoby si byl úplně jistá přičemž jen soudila z nečeho co jí kdosi kdysi dávno řekl a zda ten to měl z věruhodných zdrojů se taaké říct nedalo. Ovšem znělo to jako něco co by tyhle potvory udělali a tak se rozhodla tuhle informaci šířit dál.
Poe o zmínku o táboru zakroutila hlavou.
"Není třeba." ukázala na stezku podél hory.
"Pokud si dobře pamatuju je to tudy. Nač čekat?" řekla a vyšla. Všechno měli stejně u sebe na to aby vyrazili tak proč ne? Když si pohnou večer jsou u vchodu a nocleh ztráví v šachtě.

O sedm hodin později.

Chůze byla trochu zmáhavá protože stezka se různě točila a nebyla tak často používaná. Čas od času pod Thomasovou nohou uklouzl kámen a tak měl muž co dělat aby se neschoulil k zemi a nejednou ho gravitace přemohla.
Tak či tak asi po třech hodinách se přehoupli přes horizont a odtamtud už byla cesta v podstatě lepším stavu.
Zbytek tedy už jen bylo dojít k další díře do země která k jejich stěstí už nebyla zanesená pavouky.
"Phew." oddechla si Poe která zrovna sledovala západ slunce.
Jen na chvíli přeci jen ještě zbývalo najít vchod.
Uvnitř jeskyně to vypadalo trochu jinak než Thomas předpokládal.
Bylo to jako stará šachta. Která se asi po 20ti metrech zasypala. Poe však rukou jela po jedné ze stěn dokud její ruka nenarazila na malý výsuv, který byl Thomasovi asi u kolen. Její ruka vjela dovnitř a vytáhla provaz za který začala bez námahy tahat.
Jedna ze stěn se začala pohybovat na stranu a odkryla vchod Do jasně osvětleného tunelu.
Stěna samotná musela vážit aspoň tunu a přesto s ní Poe pohla jakoby vážila několik kil.
Uvnitř opakovala to samé za jiný provaz a stěna udělala to samé jen naopak.
"Tak jsme tady.... teda skoro."
Stěny kolem byli hladce opracované s ostřes řezanými pylíři asi 10 metrů od sebe. V každém pilíři asi ve výšce Thomasovi hlavy svítila modrá kapalina kterou předtím nikdy neviděl, což dávalo chodbě jasnou namodralou zář. Bylo to něco co Thomas neviděl nikdy v životě. Věděl že tuhle majestátnou chodbu nevytesala žádná magie ale poctivá ruční práce. Nic takového na povrchu neviděl a tohle byla jenom chodba do jednoho z měst.
Thomas si mohl všimnout že asi po třech metrech na každé straně chodby byli dva vchody do postraních místností. Do jedné z nihž ho Poe zavedla.
Místnost byla poměrně velká. Hořel v ní oheň, jak a nebo z čeho Thomas nevěděl ale cítil že se nejedná o magii, který byl uprostřed místnosti a také nesl namodralou barvu. Jednalo se o jakýsi prostý nocleh.
Poe začala vytahovat spacák a rozhodila ho na zem, poté si na něj sedla a čekala zda bude mít Thomas nějaké otázky.

"Hmm." Prikývol som rezignovane. Nechcel som započať debatu o tom, že mi ten jej popis v tomto prostredí nedával zmysel. Predsa len jedla tu na okolí bolo dosť .. zvieratá, vtáci, nachádzali sme sa prakticky v neobývanom lese. Ale ja som nebol inkvizítor a ani nejaký samozvaný lovec príšer, moje vedomosti o podobných veciach boli.. zanedbané.
Nezdielal som jej nadšenie. Keď poukázala na horskú cestu ktorá sa ťahala.. no až hore, minimálne o odtieň som zbledol. No a tak sme sa vydali na cestu.

Cesta bola.. zvláštna. Hlavne hrozne tichá. Sám som sa nezapájal do konverzácie a bolo vidieť, že je na moju mestskú prdel podobný druh fyzickej námahy jednoducho moc. Ak sme sa aj zastavovali kvôli prestávkam, zväčša to bolo kvôli mne. Par krát som sa dokonca takmer strepal, jak sa mi pošmykla noha.
Keď sme sa ocitli cez horizont, len som sa rezignovane skrčil, oprel sa o vlastné kolená a snažil som sa chytiť dych.
"Ako..?" Spýtal som sa, pri čom som zvyšok otázky ani nedokončil. Predsa len opýtať sa jej, ako niekto tak malý ako ona môže mať toľko energie, nemuselo byť práve na mieste.

No už sme boli takmer v ciely, aj keď to som v ten čas ešte nevidel. Keď sme ale podišli k ďalšej zo šácht, pri ktorej sme boli obaja pravdepodobne obozretnejší než bolo treba, došlo mi, že sa budeme blížiť minimálne k nejakému táborisku. V šachte som škrtol kresadlom o pochodeň a robil nám "svetlušku", kým Poe .. no robila tie svoje trpaslícke veci. Celkom ma ten mechanizmus zaujal. Typoval som, že sa bude jednať asi o nejaký kladkostroj schovaný v horách no.. necítil som nič spoločné s mágiou. Ako by to postavili? Trpaslícky remeselníci museli byť naozaj niečo.
O tom ma presvedčila aj chodba, do ktorej sme vošli. Aj by som nadával na pomerne žiadnu bezpečnosť, ak sa jednalo o jeden z ich vchodov ale.. preboha, kto by už len toto uprostred ničoho našiel? Povedať, že hľadať takýto vchod je ako hľadať ihlu v kope sena by bolo málo. faklu som sa snažil zahasiť do zeme a následne som ju len oprel o okraj, kým som vstúpil modro-osvetlených chodieb.

"Zaujímavé.. nejaký systém nocľahu pre trpaslíkov.. vyzerá to tak že nás zajtra čaká ešte dlhá cesta týmito chodbami." Poznamenal som, inak by sme pravdepodobne nezostávali na noc tu.. a inak by tu takéto miestnosti ani neboli. No ja som bol už moc unavený na to, aby som reálne niečo skúšal. Odopol som si opasok s mečom, ktorý som oprel o stenu. Vaky som hodil na zem a na ten najmäkší som zhodil hlavu. Ak som sa aj chcel niečo spýtať, tak sa mi to nepodarilo, pretože som veľmi.. veľmi rýchlo zaspal.