Gryffins Nest

Když konečně dorazili k hradu Quinn si zhluboka oddychla.
Napadlo jí že pro někoho kdo cestuje na Gryffech to asi není problém ovšem škrábat se na takovouhle skalnatou horu byl pro někoho na koních problém.
Pod horou a hradem leželo malé město které pojalo zhruba 20 tisíc obyvatel a kolem něj a hradeb bylo další město a to stanové které čítalo stany pro veškerou armádu kterou Jaimie disponoval. Jeho počty čítali kolem 5000 vojáků.
Když dorazili byli výtáni jásotem a pokřikem vojáků na jejich čest a když došli do hradu Jaimie jí řekl.
"Hrad jako takový pojme přes tisícovku vojáků když bude nouze a zásoby máme na tři měsíce pro každého z nich. Pallien by byl blázen kdyby se o něco pokusil tady."

Cesta trvala dlhšie, než mi bolo milé. Rada by som rozprávala o nejakých výhodách, no nedokázala som nájsť žiadne pozitívum. Hrad už z diaľky vyzeral majestátne. Hrad, pod ktorým sa nachádzalo mesto obohnané hradbami a okolo mesta ďalšie, tvorené zo stanov všetkých vojsk lorda Casey. Alebo som si aspoň myslela, že všetkých. Privítal nás jasot, ktorý rezonoval v mojich ušiach. Vedela som že nevýtajú mňa.
Na jeho slová som prikývla. Na hrad som sa práve pozerala. "Vyzerá naozaj.. pevne. Takmer nedobytne." Aj keď som tušila, že práve náš rodinný hrad bol predsa len lepšie zabezpečení. No to skôr kvôli mágii a strýkovi. ".. znie to tak, ako keby ste si to takmer prial Lord Casey. Určite by vám to ušetrilo množstvo vojakov." Prehovorila som k nemu. Predsa len, vždy bolo jednoduchšie obraňovať, než útočiť.. ak nepriateľ nezvolil stratégiu vyhladovania.

"Co bych si přál aby bratr dostal rozum... ovšem přání většinou zůstanou jen to." řekl Jaimie a povzdechl si.
Poté už je jen garda doprovodila do hradu.
Narrein odešel se slovy že chce "Vidět stáje kde chovají ty nebeské oře." a Armillian stále zesláblá byla uložena do svého pokoje.
Jaimie ji odvedl až do hlavní síně kde je chystal sál se dvěma vobříma gryffama od podlahy ke stropy, kteří jako chrliče strážili obraz značící linii rodu Casey.
Bylo vidět že rod se táhl již několik desítek generací dozadu a jmen tam bylo stovky.
Quinn si všimla že obraz je několikrát napojovaný a první jméno, Pallien Casey, bylo obří přes celý obraz.
Jaimie si všiml jejího pohledu a povzdechl si
"Ah ano.. nešťastná shoda jmen...Otec ho pojmenoval po prvním písemně doloženém předku." vysvětlil Jaimie. Quinn tak trochu tušila odkud možná jeho complex pramenil.
hala byla kromě jeho hlasu klidná dokud se neozvalo hlasité prásk a na druhé strany téhle síně se rozvalili dveře a dovnitř vtrhl mladý muž.
Quinn si všimla že jeho pleť jakoby zářila ohněm a něco jí říkalo že za to může nějaká magie.
"Otče!" vyhrkl ten muž jakoby si téměř neuvědomoval že by v síni byl někdo jiný.
"Když jsem viděl jak si ty a Leo padli k zemi bál jsem se nejhoršího." řekl přitom když skoro přisprinotval k tomu muži a objal ho kolem krku.
"Slyšel jsem že Leo je v pořádku?" řekl s oddechem Julian.
"Díky tady slečně Quinneth.." řekl Jaimie aby taktně naznačil že nejsou sami tak jak Julian předpokládá. Teprve tehdy si jí všiml.
Bylo vidět že je lehce v rozpacích. Už jen protože ukázal se pod vlivem lektvaru a protože nechal vypustit své emoce.
Také však bylo vidět jisté zmatení na jeho straně. Zvědavě se proto podíval na otce který nešel daleko aby pochopil o co synovi jde.
"Quinneth představuji vám mého povrorozeného syna Julliana. Julliane tohle je Quinneth Clarifel... třetí ? dcera Jean-Marca Clarifela." řekl Jaimie a u slova třetí se tázavě podíval na Quinn.

Kým nás garda odprevadila k hradu, Narrein sa rozhodol, že sa pôjde poobzerať po stajňách, v ktorých by mali mať gryffonov. Armillian bola stále mimo a tak ju previezli niekam preč, zatiaľ čo ja som bola stále po boku Lorda Casey. Ten ma odviedol až do hlavnej siene, kde ma uchvátilo hneď niekoľko vecí. Teda, nebola som uchvátená ako kdejaký sedliak, ktorý by sem prišiel. Na podobné veci som bola zvyknutá. Skôr som bola uchvátená v tom miernejšom, no stále pozitívnom zmysle. Spravilo to na mňa dojem. Dva chrliče v podobe gryffonov. Síce to nebolo niečo nečakané vzhľadom na to, kde sme sa nachádzali, ale stále to malo istú majestátnosť. Všimla som si aj obraz, ktorý bol istou historickou pomôckou. Niečo podobné sme mali aj mi. No pochybovala som, že si na tom dal napríklad otec, príliš záležať.
Musela som sa uškrnúť nad tou zhodou okolností. Vyzeralo to tak, že Jaimie mal celkom zavarené. Jeho súperom bol ešte aj menovec.
V tom sa dvere rozrazili a ja som pohľad obrátila k mladému mužovi, ktorý bol dosť oćividne pod vplyvom niečoho. Ak sa teda nejednalo o nejakého prastarého neviem čoho, ako napríklad Armillian. No to som vedela, že nie je pravda.
Ruky som si založila v bok a v tichosti som nechala, nech sa zvítajú. Nikdy som sa takto s otcom nevítala. Museli mať naozaj dobrý vzťah.
"Tretia.. a najmladšia. Teší ma." Podala som mladíkovi ruku rovnako tak, ako som ju pred tým podala aj jeho otcovi. V tom som si ale uvedomila, že mám rukavicu celú od zaschnutej krvi.. a tak som ju radšej rýchlo stiahla, aby sa neurazil.

Jullian byl poté konečně mu svitlo. O Quinn jako takové neslyšel ovšem o rodu Clarifel už něco málo zaslehl. Dokonce měl tu čest skřížit meče s Jeanem-Constantinem a několikrát spolupracoval s jejím bratrancem, Florianem.
"Potěšení na mé straně mylady jen jde vidět že jsme se nepotkali v přívětivém stavu." řekl Jullian a s úsměvem jen ledabyle odhodil fakt že jeho obličej pulzoval jako oheň a ona vypadá jak kdyby ji pokropili konví s krví.
Jamie si všiml pohledu který jeho synovi Quinn věnovala a i ruku kterou k němu natáhla a poté opět vzala zpět.
"Nemusíte se bát není to nějak nakažlivé a ani to nepálí." řekl Jaimie a očividně si její gesto špatně vyložil, ovšem nijak zvlášť se neurazil.
"Jedná se o lektvary inkvizice. Tady Jullian podstoupil zasvědcení když mu bylo 12 a mutaci ve 14ti letech." řekl aby vysvětlil a Quinn poznala i trošku hrdosti.
O "mutantech" a "zasvědcení" Quinn již slyšela. Jednalo se o vzítí do řádu určitých dětí z království, kteří byli podle jistých kritériích vybráni k výcviku. Quinn věděla že je tam potřeba jistý talent a že je jen málo těch jejihž tělo by jim dovolilo takovéhle drastické změny. Ovšem lektvary které po té proměně tělo zvládne by skolily tucet zdravých mužů kdyby si z něj vzali jen čajovou žličku.
Jullian se mírně zakabonil a řekl.
"Budete jistě unavená po cestě... možná bych Vás mohl doprovodit do vašeho pokeje?"řekl usměvavě a zpočátku si ani nebyl vědom toho že tahle věc se dá pochopit ve dvojsmyslu... dokud si to teda nezopakoval znovu v duchu v hlavě a očividně se znovu zakabonil
"TEDA... Nemyslel jsem to tak že... Čistě jsem vám chtěl ukázat volný pokoj... přeci jen jste v hradu poprvé a je tak velký že se v něm člověk nevyzná..." vyblekotal Julian a jeho otec vedle něj, který se do něj tak pracně roky snažil vtlouct diplomacii si jen povzdechl a řekl.
"Pokud by Vás to potěšilo tenhle nekňuba kterému já mám říkat můj syn a dědic, by Vás odvedl do pokoje." řekl Jaimie a podal tak svému synovi pomocnou ruku.

Prikývla som, no nepustila som sa do príliš.. veľkej konverzácie. Aspoň nie z mojej strany. Vyzeralo to tak, že mi sám má čo povedať. Trocha ma pošteklil jazyk, keď ma ubezpečil, že sa nemusím báť. Nebála som sa.. sakra však so mnou cestoval cudzinec ktorý pred mojimi očami rozdrvil kladivom lebky niekoľkým vojakom a nejaký divný druh satyra, ako keby samotný satyr nebol dosť ojedinelý.
"Inkvizícia.. môjho brata takmer poslali do inkvizície, ale iba takmer. Predsa len máme dlhoročné tradície s Citadelou." Vyznala som sa do alchýmie, aj keď len trocha, ale stále som dokázala pochopiť, aké náročné a zvláštne je taký lektvar pre inkvizíci pripraviť. 
Trocha mnou trklo, keď sa navrhol, že ma odprevadí do mojej izby. Ako keby sa tam sám pozval. Zneistila som, a jeho oprava tomu moc nepomohla, to zas zo mňa spravil debila. Našťastie tu ale mal otca, po ktorého slovách som sa nemohla inak, než rozosmiať. Zakryla som si pri tom ústa, no len som prikývla. 
"Budem len rada , ak ma váš nekňuba, ktorému máte hovoriť váš syn a dedič, odvedie do mojej izby." 

Jullian si jen ucedil skrze zuby lehké "tsk" ale dál už nic neříkal. Jak jeho otec tak i ona ho tak trochu srazili na zem a tak bylo v jeho hlavě teď nejlepší být zticha a poslouchat.
Jaimie jen lehce kývl.
"Bude to nejlepší. Pokud mě omluvíte mám válku kterou musím vyhrát. Zítra si promluvíme o zbytku vaší cesty. Stále jsem nezapomněl na můj slib." řekl Jaimie otočil se a vešel do místnosti vedle.
Quinn z ní moc nezahlédla jen kulatý stůl a několik důležitě vyhlížejícich osob kolem něj.
Jullian jen ukázal rukou ať ho Quinn následuje a vedl ji pomalu po schodech do jedné z věží, kde měli pokoje pro hosty.
Celou dobu nic moc neřekl a bylo to hlavně jeho lehké popuzení a stud který se za tím vším skrýval.
Quinn tak bylo jasné že pokud nic neřekne, Jullian ji dovede do místnosti, plácne jen něco co by se slušelo a nachá ji věnovat se čemu by jen chtěla.

Prikývla som a len som ešte chvíľku sledovala, starého Caseyho, ako vchádza do miestnosti, z ktorej som toho zvonka videla len zopár. Bolo zaujímavé, ako hneď po bitke riešili ďalej stratégiu a vojnu, ako takú. Ja by som si skôr oddýchla. No pre to bol on lordom Casey a ja len treťou dcérou, ktorá dohromady nemusela vôbec nič.
Mladý Jullian bol po celý čas ticho. Vyzeralo to tak, že jeho hrdosť utrpela dosť značnú ranu a ja som vedela, že sa o tomto budem musieť pochváliť pred otcom. Bol by na mňa hrdý. Aj keď on takýto stav vedel privodiť kdejakému lordovi a ja len mladému následovníkovi, stále.. istý druh úspechu to bol, nie?
"Tak Inkvizícia.. kedy ste sa od nich vrátili?" Spýtala som sa mladíka, keďže som nechcela, aby bola celá naša cesta.. v podstate nudná.

Jullian byl celou dobu zavřený v myšlenkách. V bitvě jak jeho otec předpokládal se střetl právě s Pallienem a stále byl z toho všeho celý nesvůj.
Nejenom že jeho otec skoro umřel, bez něj by tahle rebélie byla úspěšná téměř okamžitě. Jullianovi bylo jasné že by jeho nikdy jako následovníka nepodpořili. Mutanta... Pokud by jeho otec umřel, řádný dědic podle všech práv království by byl Jullian. Ovšem i hlupák věděl že bez armády která by podpořila jeho nárok by právo znamenalo holé nic.
Mohl to tam skončit jednou pro vždy. Byl takl blízko...
"Hm?" trhl sebou zničeho nic Jullian když na něj Quinn promluvila.
"Omluvte mě ... byl jsem zamyšlený. Když bitva začala. Do té doby jsem lovil v království a i mimo něj." řekl Jullian a poté se znovu odmlčel. Ponořen do myšlenek... dokud neřekl.
"Znám vašeho bratrance. Floriana. Dobrý muž, byť trochu..." řekl Jullian a konec věty nepotřeboval být dopovězený.
O Jeanu-Florianovi bylo znémé široko daleko že na každém prstu u ruky měl alespoň jednoho bastarda a na každém druhém minimálně tři.
Byl to Constantinův syn, Hraničář cestující po království.
Poté však Jullian si lehce odkašlal.
"Stýkáte se s rodinou často?" řekl a odvedl tak řeč od chtivého hraničáře, přičemž dále sdolával schody věže.

Chvíľku trvalo, kým na mňa reagoval. Bolo zaujímavé, ako o svojej činnosti hovoril ako o "love". Inkvizícia mala každopádne ťažkú prácu. Jullian musel byť schopný bojovník.
"Floriana? Nepamätám si, že by som sa s ním niekedy stretla." Predsa len, som sa sotva stretávala s vlastnou rodinou, nie s tou, z druhého kolena. Teda vedela som o ňom, že je to syn Constantina, a že je povahou takmer úplným opakom. Aspoň v niektorých veciach.
"Nie, nestretávam. Posledne na svadbe mojej sestry. Jediná výnimka je asi len môj otec a strýko." Nevadilo mi, že sa zmenila téma. Šlapala som po schodoch. No.. narozdiel od neho som s nimi ja mala celkom problém. Aj keď som si po ceste oddýchla, nohy ma boleli a vyčerpanie na mňa znova dopadlo. Vyzeralo to tak, že sa z izby jednoducho nevyvlečiem, kým sa poriadne neprespím.
"Váš strýko.. stretli ste sa s ním v boji? Pár krát som ho videla na turnaji, bol naozaj dobrý.." Možno ho napadlo, kam tým mierim.  V podstate som len chcela vedieť, ako na tom mladík je.

Jullian kývl. Nepochyboval o tom že ne každá rodina držela pohromadě tak blízko jako on, otec a jeho bratři. Věděl že však tahle větev k tomu měla jisté důvody.
Když přišla narážka na Palliena byli již na horním patře a před nimi byla krátká chodba se třemi pokoji po stranách.
"Pallien Neporažený... Pallien Železná Palice.. Pallien bez-jizvý. Ke jménům jako taková nepřijdete jen čiště skrze to být "dobrý"..." řekl Jullian hořce a zastavil se u jedné z lavic. Efekty lektvaru už skoro vyprchali a jeho oranžová záře vyprchala. Stál tam normálně jako vypadal vždy a teď viděla známky mutace v plné parádě.
Měl oči oranžové barvy se bělmem zbarveným do černa. Jeho pleť byla sněhově bílá, šlachovitá a byli vidět že pod kůží se mu skrývá několik pulzujících žil.
Jullian byl však zrovna zaneprázdněn sledováním podlahy a opíráním se o zeď aby si všiml že jeho lektvar je již nepoužitelný.
"Ano... Střetl. A již několikrát předtím. Trénoval jsem na to celý život. Již když mi bylo 7 let jsem tušil že k tomuhle dojde... A já věděl co by znamenalo kdyby oba z nich umřeli..." poté se podíval na Quinn a všiml si že se na něj dívá... jinak.
Uvědomil si že jeho lektvar vyprchal a tak rutinně sáhl do náprsní kapsi a vytáhl zlatavou tekutinu kterou s grimasou v obličeji vypil a začal vypadat ... normálně. Bez plamenů a bez sněhově bílé pokožky a žil.
"Někdy si říkám jestli jsem nezašel až příliš daleko." řekl prostě a dodal a ukázal na chodbu.
"Vaše místnost je poslední vzadu. Zbylé dvě jsou vašich společníků." a poté odešel.

Mohla som si to vyložiť viacerými slovami. Konečne sme vyšli všetky schody a ocitli sme sa v úzkej chodbe, ktorá viedla k trom dverám. Napadlo ma, že možno hovorí o tom, že Pallien nie je len dobrý, ale má nejaký trik v rukáve. Napríklad ako on a jeho mutácia.  No mohol pokojne myslieť len to, že je jednoducho excelentný bojovník.
Potichu som prikývla. Snažila som sa príliš nezízať na jeho zmenu, no nepodarilo sa mi to a on si to všimol. Trocha ma zamrazilo v kostiach. Tak bledú pokožku som nikde inde nevidela. Ako krieda.. a tie oči.
"Ďakujem, prajem vám príjemný zvyšok dňa." Sklonila som hlavu na taký ten úctivý pozdrav a zamierila do mojej izby.

kočka:

Quinn vešla do místnosti která se pro tuto noc stala jejím pokojem. Julliana nechala Jullianem a pro tuhle chvíli se chtěla jen uložit a nemyslet na nic jiného než na spánek dokud neuslyšela ten hlas.
"Jejich snaha bude marná..." zašeptalo cosi do hluboké noci. Bylo zde ticho a Quinn byla jisté že nikdo v místnosti nebyl, nikdo kromě ní. Dokud znovu.
"Pallien povstane a nastane změna..." opět stejný hlas. Skoro šepot jakoby se nesl skrze stěnu... Ovšem sílil a blížil se.
"Ale není pozdě... ještě je čas... čas..." řekl opět a Quinn bylo jasné odkud se nesl. Podívala se k oknu které najednou samo od sebe rozvalilo dokořán, fialová záře se směsicí emeralodvě zelené naplnila místnost a na parapetu seděla fialová kočka s jasně zelenými očima.
"Čas na to... s tím něco udělat." řekla potichu hlasem a jasnýma očima jakoby se jí koukala přímo do duše.
Quinn ucítila sílu která z ní vycházela, sílu kterou doposud nikdy necítila a sílu která daleko přesahovala její chápání. Otec a strýc dohromady nesahali ani po kotníky tomu stvoření které s ní teď sdílelo prostory věže a přesto kožka jakoby čekala na ni než započne.

Môj večer mal byť pomerne jednotvárny. Umyť sa a ísť spať. Tak som aj spravila, špinavé šaty som nechala na mieste, kde si to malo zobrať služobníctvo a sama som sa zvalila do postele. Dúfala som, že ma nechajú spať .. no koľko som len chcela. Keďže som nespala na posteli celkom dlho, jej mäkkosť ma uspala takmer v momente.
No nie na dlho.
Započula som hlas. Spočiatku som si myslela, že je to len niečo zo spánku. Len som sa pretočila na druhý bok, no to som ho započula znova. Otvorila som oči. Možno len niekto hovoril o poschodie podo mnou? alebo Armillian robila nejaké svoje rituály?
V momente keď hlas znova prehovoril, posadila som sa a začala som hľadať jeho zdroj. nakoniec som ho aj našla. Bola to mačka, no taká, akú som v živote nevidela. Akonáhle sa moje oči stretli s tými jej, pocítila som, že je nesmierne mocná. Vlastne to bola senzácia, ktorú som nikdy v živote necítila. Sila, oproti ktorej by bol hociktorý človek, ktorého som do teraz stretla, ničím. Ani ma nenapadlo siahnuť po meči, ktorý som pri sebe momentálne ani nemala. Ani ma zachytiť deku, ktorá pri posadení skĺzla niekde k môjmu dekoltu. Nemalo to cenu, pred týmto stvorením? Na čo?

Bola som pomerne racionálne zmýšľajúci človek. No nevedela som, ako si vysvetliť toto. Už iba myšlienka, že sa rozprávam s mačkou bola.. divná. V hlave som si prehrala všetko to, čo mi pred tým povedala a pospájala som si to do zmysluplnej vety.
"Čo? Viem že nie som dosť silná na to, podobné konflikty ovplyvňovať. Ak Pallien povstane, mala by som skôr utiecť, než s tým niečo robiť." Odvetila som "mačke", ktorá by pravdepodobne zvládla zboriť celý tento hrad, zamňaukaním.

"Někdy i ten nejmenší člověk hraje tu největší roli dítě..." řekla kočka jakoby se jí tahle.
"Je slabý... zatím a jeho šampion též. Je stále čas." řekla opět kočka a stále sledovala Quinn. Quinn si také teprve teď něco uvědomila.
Venku před oknem letělo pár netopýrů ale jakoby se v letu zastavili. Další věci nedávali smysl jakoby samotný čas stál na místě.
"Byť je ho málo. A jak nám čas dojde a věci se dají do pohybu jen málo jich se povede zastavit." řekla kočka a dodala.
"Pallien na svou stranu pozval jednoho z vrabčáků a je zde. V hradu. Ukryt před zraky a přesto všem na očím." řekla opět kočka a přelizla si packu.
"Jaimie padne, jeho vojska otevřou brány... vyvěsí prapor... a vláda Palliena nastane. Malé léno se stane centrem reformy, která pohltí království válkou bez známého konce a jasného vítěze." řekla kočka a poté přeskočila na postel a podívala se jí přímo do očí.
"A ty... zítřejším dnem budeš mrtvá." řekla kočka opět prostě. Řekla jí a před Quinn se promítl obraz.
Quinn stála na nádvoří hradu, na věžích vlál prapor černého Gryffa a šibenice byla stavěna. Tři těla již vysela se čtvrtou oprátkou čekajíci na ni.
Quinn poznala ty těla. Narrein, Armillian a Julian.
"Ale ještě je čas. Čas ho najít... čas ho zastavit..." řekla kočka.

Chápala som jej. Nebolo ťažké pochopiť jej slová, keď v nich bola zahrnutá moja vlastná smrť. V podstate som vyskočila na nohy a v rýchlosti som rozrazila skriňu, z ktorej som zobrala len jednoduchú bielu tuniku. 
"Kde je? Kde nájdem Jaimieho?" Predsa len som sa v hrade vôbec nevyznala. Aj otázku som pokladala počas toho, ako som si cez hlavu prevliekala tuniku, po čom som do rúk zobrala meč, ktorý bol stále v púzdre.

"Víš kde je... 30 vteřin... a čas se dá do pohybu..."
"A... ani slovo." řekla kočka a vytratila se do prázdnoty odkud přišla.
Poslední věta byla jasná. Ani slovo od koho tohle má. Stejně by jí nikdo nevěřil.
Teď bylo jen na Quinn jak se o to postará.
Také cítila jednu věc.
Kus té fialové energie stále zůstával v místnosti... a vletěl přímo do Quinn.
Najednou síla která za den byla téměř vyčerpána se vrátila a přinesla sebou i trochu něčeho jiného.

+1 Vnímání
Skills Recovered.

Prikývla som. Síce som netušila ako myslí, že viem kde je.. no prikývla som aspoň na to, že o tomto stretnutí nikomu nepoviem ani slovo. V tom mačka zmizla a čas sa dal znova do pohybu. ja som nečakala, v momente som vyrazila z dverí a rozbehla som sa na miesto, kde som si "myslela", že sa Jaimie nachádza. Neobťažovala som sa budiť ani jedného z mojich spoločníkov. Nebol čas.. ak sa to malo stať túto noc, mohlo sa to stať každú chvíľu. Na boso som vyrazila po schodoch dolu, z ktorých som takmer zletela, ako som sa ponáhľala. Popri schádzaní som pomocou mágie zvýšila moju rýchlosť a zároveň som sa aj odľahčila, čím by som znova mala byť o niečo rýchlejšia. Sama o sebe som totiž nebola žiaden šprintér a človek nikdy nevie. Snažila som sa rozpamätať na cestu, ktorou sme sem s princom išli. Mala som v pláne znova vojsť do veľkej haly a následne sa dostať do miestnosti, v ktorej sa lord Casey nachádzal, respektívne do ktorej vošiel pred tým, než som išla spať. Pravdepodobne tam ešte stále bol.

A jak kroky utíkala po schodech čas se dal do pohybu. Přiběhla místnost u které stáli dvě stráže které se div na místě neposrali.
Kdyby byla o trošku rychlejší pravděpodobně by se dostala během těch 30ti vteřin i dovnitř, ovšem rychlost nebyla její silná stránka.
Pro ně to muselo vypadat že se zjevila zčista jasna. Quinn napadlo jak asi ta kočka předtím udělala ten trik.
"Co to kur...?" vyblekotal jeden z nich a i když by měl ji zarazit dveře, zatím to ani jeden z nich neudělal.

Takmer som sa strepala, keď som sa snažila zabrzdiť  pred zatvorenými dverami, pred ktorými stáli dvaja muži. Dýchala som zrýchlene, keďže som sa sem naozaj ponáhľala a vôbec som sa neśetrila.
"Pustite ma dovnútra.. pohnite sa! Je možné, že je medzi nimi vrabčiak! Život Lorda Caseya je v nebezpečí!" Vyhŕkla som na nich, možno viac informácií, než potrebovali počuť.

"Ztrať se odsud, ženská bláznivá." řekl jeden ze strážných. Kdyby se dovnitř dostal někdo tak by o tom věděli ne.
Naštěstí pro Quinn udělala velký rozruh takže se debata vevnitř zastavila.
Otevřeli se dveře a vykoukla hlava Lorda Casey.
"Co je to za hluk?" řekl Jaimie a podíval se na strůjce toho hulákání.
"Quinneth?" zeptal se zmateně a podíval se na ni.

Nebyť to závažná situácia, asi by som stratila hlavu a v momente na neho zaćala zjapať. No nestalo sa tak.. možno som predsa len trocha vyrástla. Môj pohľad potemnel a vo voľnej ruke mi začali preskakovať magické iskri, dosť intenzívne na to, aby to mohlo kde komu nahnať strach. Teda aspoň niekomu, kto nebol mágom. No našťastie som nebola nútená zastrašovanie použiť, pretoźe Lord Casey predsa len z dverí vykukol. V momente som ignorovala strážnikov a pozrela som sa priamo na lorda Casey.
"Vrabčiak, je tu jeden z vrabčiakov vášho brata. Dosť možno aj s vami v tej miestnosti." Tento krát som to povedala tichšie, aby ma prípadný vrabčiak z miestnosti nepočul.