Argyll

Potľapkal som koňa po krku, keď nespokojne zaerdžal nad nepriaznivím počasím, prichádzjaúcim mne od chrbta. Zatiaľ ešte nezačalo pršať, no oblaky sa pomaly zatiahli a ja som dúfal, že je najbližšia dedina za najbližším rohom. Na ceste som nebol dlho, vlastne len jeden deň. Po dlhom čase som sa vrátil domov a len deň dozadu som sa znova rozhodol vyraziť. Neponáhľal som sa síce moc ale... predsa len, mal som ešte zopár týždňov na to, kým sa zo Stormfury Harboru chystala odplávať loď môjho pomerne dobrého priaetľa. Bola by škoda, nevyužiť pozvánku na výpravu od jedného z explorerov. Hlavne keď mal človek tak rád výpravy a rôzne dobrodružstvá, ako ja.Nakoniec sa mi podarilo dostať ku rozcestníku, od ktorého som videl dedinu a na ňombolo aj napísané jej meno. Argyll . Bol som tu pomerne známy. Predsa len sa jednalo o dedinu, ktorá bola len deň cesty od môjho rodného sídla. Aj keď kto vie, možno si ma už miestny príliš nepamätali. Predsa len som ich nenavštevoval často. Koňa som odprevadil až ku miestnym stajňám, kde som ho odsedlal a veci som nechal v jeho boxe. Vydal som sa do hospody, kde som si plánoval pred dlhou a náročnou cestou ešte raz oddýchnuť a dopriať si luxusu postele a dobrého vína.
Vošiel som dovnútra a rozhliadol som sa po miestnom osadenstve. Stavil som sa, že sa tu budú nachádzať hlavne miestny, ktorý si prišli vymeniť novinky z celého predošlého dňa.
"Dobrý večer ľudkovia!" Prehovoril som nahlas, dostatočne tak, aby som zaujal pozornosť hostinského, ku ktorému som vykročil. Mal som na sebe moju typickú polo-plátovú zbroj, tabart zobrazujúci znak rodu Greenwood na prednej aj zadnej časti, rovnako ako aj meč za opaskom, ktorý tiež nevyzeral ako od obyčajného kováča.

V hospodě nebylo nic, co by si žádalo zvláštní pozornost, ostatně jak se dalo čekat od prosté hospůdky ve vesnici uprostřed ničeho.
Nebyla úplně prázdna, byť v tuhle dobu by nebylo divné kdyby byla, a tak se na něj pár lidí podívalo a když přejeli pohledy na jeho zbroj a obrazec na jeho hrudi stuhli, jelikož poznali erb rodu který jim tu vládl a stuhli protože nevěděli od které části rodiny tenhle člověk byl.
Greenwoodové byli nechvalně známí protože Lotheric, děd současného Lorda, měl dvanáct synů z nihž každý zplodil minimálně tři další potomky a i ti již měli pěkných pár potomků. Nemluvě o tom že i Lotheric měl tři bratry a díky tomu se říkalo že jich je víc jak plevele na poli.
Většina z tohohle rodu neměla žádnou moc, jen jméno a erb na hrudi. Ovšem ... jak člověk měl poznat ty kteří ji mají od těch kteří je nemají?
Bylo zde také nesčetně těch kdo faktu že Greenwoodů bylo tolik využívalo ve svůj prospěch a tak jste běžně potkali nějakého toho "Greenwooda" který jim vůbec nebyl.
Valentine měl občas bordel s kým je jak do přízně, ovšem věděl že jeho linie se táhne k nejmladšímu z Lothericových bratrů a jeho otec byl bratranec současného Lorda.
Valentinův otec neměl pod sebou kousek půdy, jak už tomu bylo u početné rodiny, ale sloužil jako "Master of Horse" na hradě Alberoně, kde ostatně i Valentine vyrostl.
Ale zpátky k vesnici.
První kdo se mu ozval byl právě hostincký, kterého však Valentine viděl prvně. Byl mladý asi kolem třiceti let s mírným hrbem na zádech a začínající pleškou na hlavě.
"Zdravím mlorde... Přejete si?"

Potiahol som trocha nosom.
"Ay.." Sadol som si kúsok od hlavného baru a len som si stiahol rukavice a naśledne som barmanovi vytiahol zopár mincí. 
"Umieram smädom .. a hladom." Pousmial som sa a len som sa rozhliadol po hostinci. No, očividne môj príchod vyvolal dosť.. asi ľudia nevedeli, čo si myslieť. Možno si ma pomýlili s nejakým mojim nie moc prívetivým bratrancom?
"Rád by som sa spýtal, ste tu nový?" Spýtal som sa hostinského. "Posledný krát čo som tu bol, to tu mal stále pod palcom Bon. Aj keď.. už to bude nejaký ten rok." Otočil som sa k hostinskému a len som tak nejak čakal, kedy mi donesie moje jedlo a pivo.

"Bon je mrtvý." řekl přímo jen s krátkým povzdechem mladík. Nevypadalo že by ho tahle věc nějak mrzela ale nevypadal z ní ani nějak dvakrát šťastný. Skoro to vypadalo jakoby mluvil o nemocném psovi či kočce.
"Složila ho zimní horečka. Neměl žádný děcka tak jsem to po něm vzal já. Byl to můj strejc... myslím." řekl mladý hostinský ve chvíli kdy naléval ze sudy pivo a nesl mu kus chlebu s nějakou uzenkou, což tu byla luxusní večeře. Nevypadalo by že by lhal, ostatně celý hostinec souhlasně přikyvoval a tak Valentine neměl důvod k tomu si myslet že by zde došlo k nějakému nekalému plánu o převzetí byznysu.
"A čím máme tu čest?" zeptal se zvědavě hostinský.

Povzdychol som si. No moc som k tomu zatiaľ nehovoril. Nebolo to nič zvláštne. Bon už bol.. starý. Bol starý už keď som bol dieťaťom. No očividne ani jemu nebolo prisúdené umrieť na vysoký vek. Keď mi doniesol jedlo a natočil pivo, len som podvihol pohár hore a zľahka som sa pousmial.
"Tak teda na Bona! Jeden z tých čo nepančoval pivo vodou." Bola to pochvala, väćšina hostinských to robila. Následne som si z pohára odpil a nahlas som si po tom povzdychol. Zotrel som si penu z brady a len som jednou rukou poukázal na seba.
"Valentine Greenwood, k vašim službám." No neodpovedalo mu to na otázku. Zobral som si do rúk kus mäsa a s chuťou som sa do neho zahryzol. Jedol som viac ako jeden z nich, než ako nejaký urodzený. 
"Cestujem do Soutshore, jeden z mojich priateľov tam má loď a pozval ma na výpravu. Aj keď kde a pre čo, to nemám absolútne žiadnu šajnu." Poukázal som na barmana kúskom chleba. "Hostinský, nevieš či sa niekto odtiaľto nechystá mojim smerom? Potešil by som sa spoločnosti, aj keby len na kus cesty." Teda, pravdepodobne sa mi nepošťastí. nevyzeralo to tak, že by tu boli nejaký kočovníci. S nimi sa vždy najlepšie cestovalo.

Chvíli trvalo než se dal do řeči od přemýšlení. Byť odpověď byla jednoduchá. Nebylo zde moc těch kdo mířili dál než jak se říká "za humna" ale přeci jen. Dva zde byli.
"Aye. Máte trochu štěstí. Včera došla jedna dívčina, Sára? se myslím jmenovala... Vzala si pokoj nahoře. Z toho co říkala jde do Angelwoodu.... Vlastně ti z toho i něco může padnout..." řekl prostě Hostinský a podrbal se na bradě.
"Dneska jsem jí ale zatím neviděl, ráno byla fuč když jsem se byl podívat do pokoje..." řekl a vzápětí zrudnul a začal vysvětlovat.
"Jen abych řekl že snídaně je hotová!" ohradil se rychle, podíval se na něj aby bylo jasné že není žádný šmírák a chvilku se odmlčel než znova pokračoval.
"...Ale nebyla tam. Její věci ale jo. Musí se teda zaručeně vrátit." řekl hostinský.
Valentine se tedy rozhodl chvíli počkat, přeci jen měl ještě kus dlabance k jídlu a půl džbánu k sobě a nikam nespěchal.

Asi o hodinu později do hostince vstoupila mladá ženštinana zádech měla batoh, ruce ušmoulané od hlíny a na tváři okouzlující úsměv. Bylo také vidět že na krku jí vysí cosi co připomínalo nějaký symbol. Valentine se sním již setkal. Jednalo se o symbol Rhaziena, boha slunce. Bohové byli sice z většiny na ústupku a lidé na ně zanevřeli, čili potkat někoho kdo stále věřil bylo vzácné, navíc takhle daleko od Angelwoodu, ale pokud už jste někoho potkali byli to právě vyznavači Rhaziena.
Dívčina mávla rukou na pozdrav hostinskému a zamířila ihnad nahoru.
Hostincký však ještě stačil kývnout na Valentina jakože "to je ona" jakoby byli snad nějaké pochyby.

"Sára?" Priklonil som sa bližšie k hostinskému. Celkom ma na to meno dostal. Nie že by sa mi to nejak veľmi páčilo no.. "Sára, to je vskutku dievčenské meno." Poškrabal som sa po brade a ak sa môj pohľad s hostinským stretol, obaja sme presne vedeli, na čo som práve myslel. Mi chlapi sme v tomto fungovali na jednej vlne.
"Ahá ahá.. priateľu.." Položil som mu ruku cez pult na rameno a len som sa na hospodského usmial. ".. ďakujem ti za radu, aj keď nerád by som sa uviedol na zlú mieru. Peniaze nie sú a nikdy ani neboli mojou motiváciou." No a tak som sa tak nejak dal do rozhovoru s kýmkoľvek, s kým sa len dalo. Vôbec mi neprekážalo, že bol medzi mnou a ľuďmi priepastný rozdiel v nejakom spoločenskom statuse. Predsa len rytieri na také veci nedbali.

Asi o hodinu dievčina predsa len prišla. Keď mi hostinský naznačil, že to je ona, len som mu znova vďačne kývol hlavou a tak nejak som jej skočil do cesty. Teda do cesty.
"Madam !" Oslovil som slečnu a len som sa jej hlboko uklonil, tak, ako sa patrilo. Následne som len podvihol pohľad späť k nej a láskavo som sa usmial. 
"Vidím že vás všemohúci Rhazien obdaril jeho svetlom, keďže len pohľad na vás mi rozžiaril deň." Jednu z rúk som dal za chrbát, ale skôr v takom.. elegantnom (?) geste. Bola rada na ňu. Buď ma pośle do riti, alebo ju bude zaujímať nejaká ďalšia konverzácia so mnou.

"A..Áno?" zeptala se Sára očividně vyděšená že na ni nějaký neznámý mluví. Nebyla moc zvyklá na lidi a na konverzaci. Typický samotářský typ. Valentin už od pohledu mohl poznat že to nebyla žádná bojovnice. Její tělo bylo hubené, prsty uzounké a ruce šlachovité. Taktéž vypadala že nebyla ten typ "commonera" jelikož její obločení bylo celkem ucházející. Její tváře byli lehko červené jelikož ji mladík zaskočil. Byla o něco starší než on asi tak stejně daleko od třiceti jako od dvaceti let.
Když pokračoval s těma lichotkama a zmínil se o Rhazienovi Sára se podívala na něho. Bylo vidět že jí je to lehce nepříjemné ale její slušná povaha a milá osobnost jí prostě nedovolila ho jen tak odbít. Ruky si zkříčila za zády a vynutila úsměv, který byť nucený měl v sobě jisté kouzlo, a řekla.
"Ehm... Děkuji pěkně... Můžu se zeptat odkud pramení váš zájem o moji osobu?" zeptala se váhavě. Měla trochu obavy že by měl zájem právě o ni a ne v tom dobrém smyslu. Přeci jen nebylo by to poprvé kdyby jeden z lordů přišel do vesničky "zasét své sémě" na prostých dívkách které se mohli podvolit a nebo čelit vězení či hůř. Sára poznala erb Greenwoodu a bylo jí jasné že se nejedná o žádného pohunka. Tak měla... obavy.