Aranul

Aranul je jednoznačně nedobitné město.
Město je pojmenováno po Archmágovi který jej založil. Jeho vize byla město magie, nedaleko od citadeli pro mágy a jejich rodiny kde se mohli usadit. Aranul tedy začal tak že pomocí jeho kolegů vybudoval nedaleko citadeli tohle město. Zpočátku osada, dnes město čítající asi 5000 obyvatel znihž se předpokládá že zhruba 1/5 jsou mágové.
Jak už tomu ale bývá královi se moc nelíbilo že si někdo jen tak pro nic za nic vybuduje město plné mágů a prohlásího za majetek citadeli tak si král nárokoval že městu vytaví vlastní vládu což se zase nelíbilo Aranulovi.
Hádky mezi nimi probýhali několik měsíců a Aranul si všiml že Král je příliš zaměřen na to že se město nachází na "Jeho půdě" a tak patří jemu. Aranul však měl vyzi města svobodného a tak tahle myšlenka byla neprověditelná.
Při jedné hádce s králem kdy Aranulovi hrozila dokonce poprava vyřkl ona osudná slova.
"Dobrá tedy, nech si svoji půdu a já si nechám své město." za pomocí své životní síly jeho město vyzvedl do vzduchu nad "Královskou půdu" a tak jej symbolicky odpoutal od království.
Aranul obětoval několik stovek let ze svého života aby uskutečnil tento akt. Král teď bez magie neměl přístup k městu a tak ho obléhat nemělo smysl.
Aranul zemřel několik let poté.
Po letech se vztahy mezi citadelou a městem vylepšili a tak je přístup teď mnohem jednoduší pomocí dvou magických výtahů.

Samozrejme som nešiel po vlastných. Na to som platil príliš veľa za každú jednu somarinu, ktorú sa chcel človek v Citadele naučiť. S rukami zahrabanými za opaskom som sa len tak začal túlať mestom, ktoré sa nachádzalo v podstate vysoko v oblakoch. Aj cez to tu však bolo príjemne, aj keď možno trocha chladnejšie.
"Thomas Thomas.. kde ich chceš nájsť hm?" Rozhliadol som sa po polomŕtvych ulíc. Bolo celkom večer. Slušný ľudia boli zalezený buď doma, alebo sa už usadili v hostincoch. Neostávalo mi nič iné, len ich začať prečesávať, až kým nenájdem skupinu, s ktorou chodievam von ja.. alebo aspoň jedného z nich. Samému sa mi rozhodne piť nechcelo.

Aranul byl dneska plný života, bylo to magické město a jako takové i na první pohled působilo.
Byla zde nejedna věc která by vám vyrazila dech. Například fontána která každou chvíli pulzova fialovou vodu, která se ve vzduchu proměnila ve vlaštovky, které poletovali kolem a po chvíli padli do vody.  
Stánky kromě ovoce či zeleniny prodávali různé magické tretky či lektvary. Všude kolem však vlál jeden a ten samý prapor se symbolem Citadele.
Thomas zatím neměl moc štěstí s nalezením jeho přátel. Naštěstí pro něj oni s tím problém neměli. Tedy... jeden z nich.
"Zdravás Thomas." řekla malá postavička která se dala lehce přehlédnout.
Poemna, jak se tahle dívčina jmenovala, byla napůl Trpaslík a napůl Elf. Poemna často vtipkovala že takových jako je ona se dalo spočítat na prstech jedné ruky no a nebyla by daleko od pravdy. Její situace byla ještě o trochu více jedinečná že měla i štěstí v tom, že mohla praktikovat magii.
Jak už je známo je opravdu vzácné u trpaslíků aby uměli využít manu či magii k něčemu jinému než k runám či Enchantingu.
Poloviční rasy to mají 50/50.
Zelené oči téhle dívčiny se dívali zhruba z ůrovně Thomasova loktu a tak vypadal spíše jako dítě, byť jí už bylo docela dost let. Kolik nikdy neřekla.
"Na procházce?" zeptala se ho.

Pokračoval som v mojom putovaní po meste a hľadaní mojich známych. Nevedel som, aká je šanca, že na nich narazím ale.. bol som v tom, že tu niekde budú. Aspoň niekto?
Šťastie sa na mňa ale usmialo v podobe malej miešanky, ktorú som už nejaký ten rok poznal. 
"Poe." Usmial som sa na ňu a ako sa mi podarilo predrieť k nej, len som ju spokojne a s úsmevom podrbal vo vlasoch. Bola mi tak do úrovne pása, takže.. no proste to bolo niečo, čo som robieval.
"Yeah, snažím sa niekoho z party nájsť. Si tu sama?" Začal som sa rozhliadať, či tu náhodou nebola s niekým, koho by som poznal.
"Odprisahal by som, že sme sa dohodli stretnúť pri fontáne." Posťažoval som sa. Bolo vidieť, že mám dobrú náladu. Nebolo to každý deň, čo vás povýšia o poschodie vyššie. Chcelo to oslavu

"Tak napůl." řekla Poemna a lehce odhodila jeho ruku na stranu.
Nebylo to poprvé co Thomasovi říkala aby tohohle nechal a očividně to nebude ani naposledy. Nesnášela přesně tohle chování. Z nějakého důvodu jí ti co byli byť jen o trochu větší ona měli vždy trochu potřeby s takovýmhle gesty. Poprvé to bylo na červené tváře ale po 37 letech už to začalo být docela otravné. Navíc když jste byli starší než oni.
"Mám ti od Edmunda vyřídit že jeho otec ho povolal domů." řekla prostě. Zapomněla taky dodat že mu má vyřídit že lituje toho že se nemohl rozloučit osobně ovšem nebyla zrovna postavená na sentimentality.
Edmund byl synem jednoho z rodů věrné rodině Hugh a tak pro neměl moc prostoru odmítnout tohle povolání. Byl zhruba v Thomasově věku.
"Coreantia  šla s ním... Jak už to u milenců bejvá." dodala prostě Poemna.
Coreantia byla dívka poněkud mladší než oba dva. Nadána v magii byť trochu nestabilní. Nebyla to kráska ale málo devčat bylo. Její slavná věta však byla že "Žádná kouzelnice se nenarodila kráskou". V překladu ještě chvíli a budu vypadat tak jak chci.
A tak tu z jejich partie zbyli jen oni dva a něco Thomasovi říkalo že se s nima nějakou chvíli nepotká.
Navíc Thomas si vždycky rozumněl více s těmi co odešli než s tou co zůstala. Poe byla moc náladová a příliš sarkastická. Také o ní Thomas věděl nejmíň protože svěřování nebyla její silná stránka. Neměla moc přátel.
Thomas na ní narazil náhodou a tak nějak ji seznámil s Edem, který už v té době chodil s Coreanthií, a zbytek byl historie.

Stiahol som ruku. Predsa len som o ňu nechcel prísť. Keď som si to tak zobral, tak som vlastne nemal tušenie, ako na tom Poemna je. No hej, poznal som ju asi najdlhšie z ostatných a navyše sa mi nezdalo, že by mala okrem nás moc kamarátov.
"Do prdele.." Povzdychol som si potichu. To že odišla Coreantia, mi bolo celkom jedno ale.. Edmund? Bol to taký môj zdroj peňazí ak som naozaj nejaké potreboval.  Nie že by som sa s ním bavil len kvôli tomu.
"No, čo už.. Hej, dnes som o poschodie postúpil, chceš to ísť zapiť?" navrhol som s novou dávkou elánu, ktorý som sám nevedel, odkiaľ beriem. Poukázal som smerom k môjmu obľúbenému, no hlavne tomu lacnejšiemu hostincu. Aspoň na pomery tohto mesta.
"Na jedno ťa pozvem, ale všetko po, si už musíš zacvakať sama." Pokrčil som ramenom. "Ťažké časy.. a nie každý má tatka jak Edmund."

Poemna chvilku stála u něj. Bylo jasný že i ona měla něco na srdci a jen hledala chvíli kdy to na Thomase hodí. Když nakonec řekl že "ne každej je zase tak bohatej jako Ed" překonala svoji nevoli a nakonec si oddechla a rozhodla se že ho přeci jen zasvětí.
"V tom případě..." řekla Poemna a zalovila cosi v malé kapse u její blůzy.
Nakonec vylovila svitek ne příliš velkých rozměrů. Sotva velký jako článek malíčku. Ovšem když luskla prstem onen svitek se zvětšil několikanásobně.
Poe ho poté podala Thomasovi který si mohl přečíst obsah.
Svitek byl napsaný úhledným písmem s pečetí nahoře tak i dole. S pečetí kterou Thomas neznal ale bylo jasné že se nejednalo o Lidskou ale o tu Trpasličí.

Svitek:

"Furt nevím zda na to kývnout." řekla upřímně. Nechtělo se jí vracet do té "díry" na kterou neměla zrovna dobré vzpomínky. Ale přeci jen měla jisté pouto k lidem, kteří tam žili. Z toho co Thomas věděl bylo to, že Poe mládí prožila v jednom z těch měst a její druhá strana, trpasličí rodina, k ní měla zvláštní vztah ale byla to "jediná rodina kterou měla".

To bolo celkom rýchle. Prekvapene som sa na Poe pozeral. Ako keby čakala na nejakú štrbinu, kam by sa mohlo nasáčkovať. Trocha ma to sklamalo, bol som predsa ten typ, ktorému sa jeden mohol zdôveriť. Ak teda ten jeden bol naozajstný priateľ, čo Poe bola. Prebral som zvitok a roztvoril som ho. Bol napísaný úhladným písmom. Hore aj dole bola pečať, s ktorou som sa zatiaľ nestretol. Ale stretol som sa s podobnými, mala typické trpasličie črty.
Po dočítaní som sa tváril neutrálne, len som zvitok zroloval a znova som ho Poe podal.
"Vyzerá to na celkom problém. Buďme úprimný.. väčšina veci sa dá vyriešiť aj bez mágie.. a trpaslíci majú runotepectvo... takže hmm.." Bolo vidieť, že rozmýšľam. Vždy som bol takýto. Ak sa predo mňa postavil problém, začal som o ňom rozmýšľať, či už nahlas, alebo potichu.
"Na akom poschodí teraz si Poe?" Spýtal som sa jej, predsa len sa mi v hlave tvorila nejaká rovnica a toto bol celkom podstatný fakt.

"Kdo ví." řekla prostě Lilith prostě mohla mít tušení ale nemohla si být jistá.
"Dál než ty." řekla prostě a pokrčila rameny. Nakonec si však povzdechla a ukázala mu ejí značku s runou 17tky. Pravda. Lilith nebyla jako Ed a ostatní kteří zahajovali rozhovor typem "Hej, dneska jsem postoupil na další poschodí" ale nebyla ani ten typ který by si takové věci nechávala pro sebe, když se jí někdo zeptal.
Pokud se jednalo o magii co Lilith používala tak o ní Thomas taky něco málo věděl.
Lilith se zaměřovala na dvě školy.
Jedna byla trošku zvláštní, jelikož ji docela málo lidí využívalo, a tou byla manipulace s velikostí. Lilith mohla věci a sama sebe udělat délší, větší či menší.
Druhou školu používala na dálku a tou byla ledová magie.
"Proč se ptáš?"

Prevrátil som očami. Nie že by mal človek dôvod tieto veci skrývať. Zväčša si ľudia na Citadele hľadeli svojho, takže nejaká rivalita.. hej, asi iba medzi naozajstnými nepriateľmi. Nakoniec mi to však ukázala. Bola na sedemnástke. Aj keď vyššie než ja, nepovažoval som to za príliš veľké číslo.
"Hmm.. len so zaujímavosti, kvôli predstave a tak." Odvetil som jej, po čom som si poklepal po hlave. 
"No... spýtam sa ešte poslednú vec." Poškrabal som sa na brade, nebol som ani tak nervózny skôr.. to bolo celkom obvious.
"Typujem že si mi teraz ponúkla, aby som tam išiel s tebou, ak sa tam rozhodneš ísť a no.. povedzme, že som o pohostinnosti trpaslíkov k cudzincom, počul no.. vieš čo chcem povedať. Bude to v poriadku?" Spýtal som sa jej. Bola pravda, že ona bola polčík ale, bola ich polčík. Ja ? Ja som bol iba obyčajný človek a zároveň mág. Tak trocha som čakal, že ma upália na nejakých ich podzemných hraniciach.

"Neboj. Jejich pohostinost k polovičním trpaslíkům není o moc lepší. Ale tak tomu je u těch větších měst. Tohle město o kterém mluvíme není typické." řekla Poe na objasnění byť mu toho moc neřekla. Nakonec se trochu ušklíbla.
"A stejně nemáš nic lepšího na práci... A já bych tam sama nešla." dodala nakonec.
Bylo vidět že už začíná být lehce netrpělivá. Byla chytrá, to ne že ne, ale nesnášela na Thomasovi to co brala za přehnanou opatrnost a nebo velkou nerozhodnost. Nikdy ty dvě věci nedokázala přesně identifikovat.

Musel som sa uškrnúť. 
"To sa ma teraz snažíš utešiť či odstrašiť?" No to bola len rečnícka otázka, nad ktorou som mávol rukou.
"Jasné, pôjdem, ako si povedala, nemám čo lepšieho na práci." Čo mi ale vadilo, bol fakt, že som stále mal sucho v hrdle a ani to nevyzeralo tak, že by Poe mala náladu na nejaký drink. Predsa len celá táto konverzácia vznikla na ulici a na ulici aj pokračovala. Nervózne som sa obzrel po okolí.
"A.. kedy chceš vyraziť? čo najskôr?" Bolo vidieť, že sa mi príliš nechce ísť hneď dnes večer, alebo skôr v noci. Ako by sme aj išli? Pochyboval som, že bude z univerzity odchádzať nejaký dostavník a ja som koňa nemal.

Na první otázku samozřejmě neodpovídala. Považovala ji za řečnickou a tak hold neměla potřebu.
Na druhé oznámení jen kývla hlavou, nedalo se říct že byla nějak zklamaná nebo nadšená. Jen to pro ni znamenalo že se tedy přeci jen podívá zpět.
Na poslední jeho otázku odpověděla nepřímo...
"Není to daleko do Atlasu. Můžeme vzít portál do Adamanthus a pak jít pěšky den nebo dva.... A nebo vyrazit odsud pěší a jít zase tak... pff ... 3? 4 Dny?" ...a pak se zasekla. Na to se přeci neptal. Což si uvědomila ale nechtěla to dát najevo takže..
"Což znamená že je docela jedno kdy vyrazíme. Došlo to včera a tak máme čas..." zahrála to celé do kouta Poe.