Ulrics Hall

Trvalo asi pět hodin cesty když uprostřed jednoho lesa narazil na tohle místo.
Vypadala to jako cesta jakákoliv jiná a přeci jen slyšel hlasité zvířecí zvuky které poznal jako koně. Kazehaya zatím neviděl kde a nebo co se stalo ovšem když se cesta otočila a stromy mu uvolnili pohled, viděl o co šlo.
Uprostřed cesty leželo několik těl, pravděpodobně banditů. Bylo jich osm a všichni relativně dobře ozbrojení. Ten kdo je setnul ležel u jednoho stromu a opíral se o něj zády. Vedle něj ležela klisna a hlasitě naříkala. Muž byl stále při vědomí a jemně šedivému koni přejížděl rukou po hřívě.
Muž si ho nevšiml do poslední chvíle když už byl skoro u něj.
Muž měl v žaludku zabodlí šíp který se mu prodral skrze kroužkovou zbroj. Několik šípů měl také v e štítu a jeden v ruce a druhý v noze.
Muž nevypadal urozoně. Byl to pravděpodobně rytíř ale bez erbu. Nikdo z urozeného rodu a žádný ser. Pravděpodobně někdo hledající slávu a nebo místo ve světě.
Ten co mu tyhle rány uštedřil ležel o kousek dál s dírou v krku a ruka mu stále svírala luk.
"Ah..." řekl muž zkrze zaťaté zuby.
"Přišel si mě dorazit? Omlouvám se ale nevěřím že bych v tomhle stavu ti ukázal to nejlepší co dokáži." řekl prostě s úšklebkem.

Spočiatku som stále udržiaval pomerne svižný krok, no ten sa po nejakom čase vytratil do klasickej chôdze. Predsa len cestovať tak dlho.. a hlavne cestovať celý deň. Človek nemohol stále len utekať alebo sa ponáhľať. No prvých päť hodín bolo príjemných a bez nejakých potiaží. Tie však mohli čoskoro začať.

Práve som sa nachádzal v niektorom z lesíkov, keď som narazil na malé bojisko. Nazvať to bojiskom by však bolo preháňanie. Nepustilo sa tu do seba niekoľko tuctov ozbrojených chlapov.. no stále tu ležalo niekoľko mŕtvol. Ruku som mal stále položenú na katane, a môj krok bol zjavne.. pomalší, a opatrnejší. Mŕtvoly uprostred cesty mohli byť kýmkoľvek. Banditi? Pravdepodobne. Pohľad sa mi nakoniec dostal za erdžiacou kobylou, ktorá ležala u muža, ktorý  sa zas opieral o jeden zo stromov. A tak moje kroky zamierili ku nemu. Nevidel ma až na poslednú chvíľu, no ja som sa nesnažil byť moc nenápadný.
"Nevyzerá to tak, že by ťa niekto potreboval dorážať.." Povedal som popravde a voľnou rukou som sa len poškrabal na brade. Čo s ním ale narobiť?
"Takže..." Začal som a len som si muža pozornejśie prezrel.
"Hmm.." dodal som zas. Čo som mu mal povedať, Čo som mu chcel povedať? Ak ho tu nechám tak zomrie.. no ak by som mu chcel pomôcť do Eagles Nest.. tak tiež zomrie, pravdepodobne po ceste.
"Tvoj kôň.. je zranený?" Spýtal som sa ho a len som si skúmavo prezrel kobylu, či aj uvidím niekoľko ďalších šípov, zapichnutých do nej. Následne som však zas pokýval hlavou.
"Uzai.." Povzdychol som si zas. "Chceš skúsiť svoje šťastie, alebo ti to uľahčím hm?.. päť hodín chôdze tým smerom je Eagles nest." Poukázal som daným smerom.
"Ale pochybujem, že tam majú doktora.." Dodal som zas. Ono byť doktorom bolo celkom ctené povolanie. Kto vie, možno vedel Jason pár trikov z vojny, no šíp v žalúdku? na to sa umieralo celé dni.

"Pravda." řekl a zasmál se zkrze zatlé zuby jelikož věděl že tohle byla pro něj konečná. Když se ho zeptal zda byl jeho kůň raněný tak jen zakroutil hlavou.
"Nezraníš něco co chceš ukrást." řekl prostě a znovu pohladil klisnu po hřívě a když se ho zeptal na to, jestli chce za doktorem tak zakroutil hlavou. Věděl co je konec a podobné zranění viděl už několikrát.
"Můžeš... tu chvíli počkat?" řekl prostě. Nechtěl ještě odejít a tak byť by byla cesta skrze meč snadná a méně bolestivá, držel se toho života co mu ještě zbýval a nechtěl umřít sám.

Chvíľku som si muža prezeral. Byť bezcitným bastardom, tak by som vôbec nepotreboval rozmýšľať nad tým, čo robiť teraz.. respektívne by som sa nad touto situáciou ani len nepozastavil. Vedel som si predstaviť, čo by tu a teraz spravil môj brat, alebo nebodaj môj otec.. zabi muža, zober koňa.. a to by mal muž ešte šťastie, ak by ho vôbec dokončili.

Zľahka som sa nad jeho slovami pousmial, resp nad jeho smiechom. Človek bol už raz taký, keď sa blížil jeho koniec. No na jeho požiadavku som prikývol. Podišiel som o pár krokov bližšie a len som sa usadil na zem, do tureckého sedu, pred muža. Napadlo ma, že by som mu niečo ponúkol, ak by som niečo mal.. ale nemal. Žiadne víno, žiadne pivo.. a tá trocha jedla ho pravdepodobne nezaujímala. A tak som tam len sedel.. a až po tom ma napadlo..
"Tak.. aký je tvoj príbeh rytier, hm? Máš rodinu, ktorej by si chcel niečo odkázať?" Spýtal som sa nakoniec.

"Nay. Neměl jsem to štěstí." řekl na otázku když se ho zeptal zda-li měl rodinu a nebo někoho komu by měl něco odkázat.
"Ah... můj příběh..." řekl muž a kývl. Přeci jen to bylo něco co by mohl předat dál. Aspoň si ho někdo na chvílu bude pamatovat, alespoň to si myslel. A tak začal.

Řekl mu o tom kdo byl. Turnajový rytíř který jezdil po zemi a snažil se vydobít si slávu. Řekl mu že pochází z nějaké vesnice nedaleko Sněžného lesa. Jeho otec choval koně a "Shade" dostal od něj k patnáctinám. Jak už tomu bývá v šestnácti odešel do světa a bojoval v turnajích "sans armure" neboli bez brnění. Byla to disciplína pro někoho kdo si brnění nemohl dovolit a nebo pro někoho kdo byl příliš "hardcore" na něco takového. Marcus, jak se ostatně představil, byl ta první kategorie.
Řekl mu že se několikrát přiblížil prvnímu místu ale nikdy ně něj nedosáhl byť soutěžil skoro 5 let. A teď byl na cestě do Claremontu na další takový turnaj.

"...No nevypadá že se k němu už dostanu." řekl skrze zaťaté zuby. Vypadal že jeho chvíle je za dveřmi . Byl bledý s náznaky žlutě v očích. Jeho dech začal být nepravidelný. Vypadalo to že si to uvědomil aji muž a tak řekl poslední přání.
"Poslechni umírajícího muže ještě jednou... Postarej se o moji Shade. Sama by nepřežila." řekl prostě a čekal na jeho odpověď a doufal, že bude moci v klidu odejít.

No, a tak som tam sedel.. venoval som mu svoj čas. Aj keď som ho nepoznal.. aspoň som sa pre zmenu zas raz cítil ako človek. navyše som za tento čas dostal príbeh, príbeh turnajového rytiera. A ja som sa ho naozaj pokúsil zapamätať. Kto vie, možno keď niekedy v ďalśom živote budem básnikom, alebo spevákom či bardom.. tak o ňom zložím dielo.

Bol som dobrý poslucháč, a ako dobrý poslucháč som vedel, kedy prichádza koniec príbehu. Postavil som sa zo zeme a prikráčal som ešte lbižšie k mužovi, ku ktorému som si kľakol. Ruku som položil na jeho rameno a pozrel som sa mu priamo do už zažltnutých očí, z ktorých vyhasínal život.
"Postarám.." A s týmito slovami život muža predo mnou vyhasol.. a mňa čakalo veľa.. veľa práce.

Najprv som sa pokúsil Shade dostať zo zeme. S koňmi som to celkom vedel.. aj keď boh na nich v tom som bol nesmierny začiatočník. No starostlivosť? Nebol by som synom svojho otca, keby že ma necepujú v tomto smere. Chcel som Shade dostať trocha stranou, priviazať ju o o blízky strom a následne vyložiť veci z jej sedlových vakov.. no a následne pozbierať majetok všetkých "mŕtvol" na jednu kopu .. chvíľku som rozmýšľal nad tým, že by som nechal aspoň mŕtveho rytiera na pokoji, no nakoniec moje praktické ja zvíťazilo. On svoje veci už nepoteboval... a ak mal trebárs lepšie topánky ako ja, tak by som bol hlupák... ak by som ich nevyužil.

Mal som v pláne zobrať hlavne jedlo, vodu.. alkohol, prípadne zbrane.. podarilo sam i nájsť luk, tulec s niekoľkými šípmi, no a od rytiera v podstate všetko, vrátane krúžkovanej košele, meča.. štítu z ktorého by som povyberal šípy.. no a snažil som sa tiež nabrať aj nalomené šípy do nejakého vaku, kvôli hrotom..

A tak Marcus poté co uslyšel jeho potvrzení zavřel oči a poté opustil svět. Ještě štěstí že tak udělal, aspoň nemusel sledovat kazehayu jak prakticky dokončil to co banditi začali.
S koněm docela problém nebyl a tak když ji vzal za otěže v klidu ho následovala. Skoro jakoby zapomněla na svého předešlého majitele. Kazehaya tedy pobral co mohl a měl jen štěstí že ho u toho nikdo nepřištihl. Přeci jen by se to těžko vysvětlovalo a "elf" jako on by nejspíše skončil s odměnou na hlavě a dříve či později s hlavou na špalku.
Poté už cestou do Ulricovi síně nikoho nepotkal a díky tomu že byl na koňském sedle a dokázal tak cestovat několikrát rychleji, Kazehaya dojel za soumraku do Ulricovi síně.
Bylo to docela podívání. Přeci jen něco takovéhohle se vidělo jen párkát za život. Ulricova síň byl opravdu majestátní hrad a scenérie kolem ještě napomáhala téhle atmosféře.
U brány ho zastavili dvě stráže ale když mávnul dopisem, který nesl symbol orla, pustili ho dovnitř. Přeci jen měli za úkol znát symboli všech vazalů a rod Malister byl jedním z nich. Teď už mu zbývalo jen najít Edwina u Zlámané Vdovy a mohl jít si svojí cestou.
Hospoda se dala poměrně lehko najít. Přeci jen byla co by kamenem dohodil od brány. Onen erb ženy klečící v pláči u oběšeného muže se nedal přehlédnout.
Kazehaya byl docela zmoklý, jelikož před chvílí začlo mrholit, a tak ho nebylo nutné pobouzet k tomu, aby šel dovnitř.
Vevnitř byla poněkud zvláštní atmosféra. Lidé kolem se dali popsat jako... né zrovna důvěřivá banda. Bylo to přesně to co by od místa kde se nachází "známý lichvář" mohl očekávat. Teď už jen zbývalo ho najít.

+Krožkouvé tílko
+Kůň
+Dubový štít
+7 stříbrných
+Luk
+27 šípů a 5 hrotů

Podarilo sa mi zhromaždiť všetko, čo malo nejakú hodnotu. Po tom som len nasadol na koňa , potľapkal ho po šiji a vydal sa zas na cestu do Ulrics Hall. Tá mi.. podľa všetkého mala trvať omnoho menej, práve vďaka Shade, ktorú mi jej majiteľ dal na starosti.. Až na tie ostatné veci, ktoré som mu v podstate ukradol welp, nedalo sa nič robiť. Potreboval som ich viac, ako mŕtvy muž.

Do Ulrics Hall som dorazil už za dažďa. Nebol som premoknutý až do kosti, prevažne vďaka môjmu cestovnému plášťu a slamáku, ktorý zakríval podstatnú časť mojej hlavy a fungoval ako taký dáždnik. No potreboval som usušiť Shade.. Do mesta ma pustili po tom, čo som mávol listom s Jasonovým erbom. Zamieril som si to rovno k hostincu, ktorý mi ani len netrvalo dlho nájsť. Priviazal som koňa, dal som z neho dole sedlové vaky a tie položil na rám vedľa. Boli sme v meste a na začiatku, ktorá bola reatívne dobre strážená. Veril som že tu bolo pomerne bezpečno.

No a následne som vstúpil do hostinca, ktorý nebol mojim typom.. miesta.. aspoň čo sa spoločnosti týkalo.
Aj keď.. keď si zoberiem tú cestu.. prebehlo mi hlavou, no len som zakrútil hlavou a snažil som nájsť si cestu priamo k hostinskému.
"Ay.." Pozdravil som ho, na čo som.. sa dosť očividne ani neposadil, Či si nič neobjednal.
"Viete ma nasmerovať k Lichvárovi? Potreboval by som s ním poriešiť obchod.." Spýtal som sa barmana narýchlo a len som sa hneď obzrel. Ono.. tak nejak som typoval, že obaja budeme vedieť ktore´ho Lichvára mám na mysli.

"Lichvářovi?" zeptal se hostinský a poškrábal se na hlavě. Přeci jen to byl poněkud... široký pojem. Přeci jen tu nebyl někdo konkrétní jako Lichvář. Ale za to tu bylo hodně lidí kteří obchodovali s hromadou věcí a koupili vše v čem viděli zisk.
"Záleží co chceš střelit upřímně... Není tu vyloženě lichvář jako lichvář..." řekl mu upřímně. Byl tu jeden obchůdek se smíšeným zbožím ale nazvat ho lichvou. Upřímně ho otázka trochu zarazila ale byl tu dlouho a tak by určitě dokázal ho nasměrovat. Konec konců to byla jeho práce.
"Hledáš někoho konkrétního?" zeptal se nakonec.

"Edwina.. a nemám tucha ako vyzerá." Priznal som sa a len som sa s očakávaním pozrel na hostinského. Pravdu povediac, som nemal v pláne túto informáciu kúpiť. Ale hej, pre čo by sa snaźil zbytočne robiť napriek potencionálnemu zákazníkovi hm? Po tak dlhej ceste by som teplému jedlu a izbe nepohrdol.

"Ahh..." řekl hostincký a najednou veděl o koho jde. No nazvat ho lichvářem bylo docela přes koleno. Edwin byl trochu jiný kořínek než lichvář. Hostinský by ho neházel vůbec do stejného pytle. Ovšem... byl tu jen jeden Edwin na koho se mohl ptát.
"Támhle." řekl a ukázal do rohu na otrhaného muže s dlouhými vlasy po ramena který vypadal jakoby byl na poslední noze. Šaty měl sešívané a na sobě měl tetování, kteří buď mají vězni a nebo námořníci. Byl samá šmíra a samá špína. A už teď z dálky byli vidět jeho žlutavé zuby. Kterýma se na něj široce usmíval. Jakoby už věděl o koho jde a kdo na něj čeká.
Vypadalo to docela podivně že by se Jason zahazoval s někým jako byl on, ovšem... kdo ví?

"Aaahhh.." Zopakoval som hostinského gesto, aj keď o trocha viac ťahavo. No a pozrel som sa na osobu, ktorej smerom ukázal. Netrvalo dlho, kým sa moje oči stretli s .. no nazval by som ho pirátom. Byť v okolí more ... bývalý väzeň? Kto vie. Len som prikývol, potľapkal som barmanovi po stole a vďačne som sa naň usmial. teda.. vďačne, ako to len elf v týchto končinách vedel. 
Pomaly som došiel k mužovi, ku ktorému som si nakoniec prisadol. Ani som sa nepýtal či môžem.. teda ak mal pri sebe miesto.
"Yo.. takže.. ty si .. ehm.." Na chvíľku som si ho odmeral. Vyzeral tak maximálne ako nejaká lapka. Cítil som z neho strach? Nie.. mal by som? To ukáže až čas. Rozhodne mi ale neprišiel ako niekto normálny. Pośúchal som sa na nose.
"Hmm.. Edwin." Dodal som následne. Bolo tomu celkom ťažké uveriť, ale hej.. nemohol som čakať niekoho v zlatom plášti.
"Vieš pre čo som tu? od koho som tu?" Spýtal som sa ho a zobral som do rúk obálku s pravdepodobne prsteňom. Vytiahol som ju z vrecka.. no zatiaľ som ju stále držal v rukách.

Edwin celou dobu se skoro nehnul a jen si ho dobře prohlížel. Byl zhruba stejné výšky jako on a z blízka nevypadal jako brut. Byl však dobře řezaný, nepochybně lehký a atletický. Měl tělo někoho, kdo byl docela dobrý akrobat.
Stejně tak si on měřil ho ale nic zatím neříkal. Spíše si ho zatím měřil a všiml si těch náznaků z jeho strany. Nebyl první kdo se v jeho přítomnosti cítil nesvůj. Edwin na to nereagoval. A pokud ano tak na něm nebylo poznat nic, co by tomu nasvědčovalo.
"Nemám ponětí." řekl upřímně Edwin a pokrčil rameny. Přeci jen chodili za ním lidi z široka daleka, a kdyby se měl dohadovat odkud a nebo proč je tu zrovna tenhle ten chlápek, tak by tu byl ještě zítra.
Jen zaslechl jeho jméno a uviděl jak na něj hostinský ukazuje tak si dovtípil svoje.
Měl docela příjemný hlas, navzdory tomu všemu. Rozhodně neseděl ke zbytku jeho vzhledu. Zněl jako někdo kdo by měl nadání pro zpěv a rétoriku.
"Co kdyby jsme si šli sednout?"řekl mu a poplácal ho po rameni a druhou rukou mu ukázal ke stolu kousek od něj. Upřímně by se mu nechtělo stát tady uprostřed hospody kdy je každý mohl slyšet. Přeci jen začal tím že "víš od koho tu jsem" to nevěstilo nic dobrého.

"Hahahh... ani nevieš ako rád to počujem." Mohlo to znieť divne, ale bola to pravda. Mal som svoje dôvody. Na akadémii som počul historky o nejakých divných mágiách ktoré vedeli všelijaké.. veci, zber informácií na diaľku, nejaké jasnovidectvo a tak. Nikdy som im príliš nevenoval pozornosť ale hej, vtedy som sa nereinkarnoval do cudzieho tela right? A tuto Edwin tak trocha vyzeral ako nejaký vandrák, ktorý by mi sedel na podobný príbeh..

nehovoriac o tom že pomocou mágie by sa dalo k podobným informaćiam dostať aj omnoho jednoduchšie..
takže som sa nezaoberal mágom.. pravdepodobne..

Prikývol som teda a pomaly som sa postavil, nasledujúc muža menom Edwin.
"Nezatiahneš ma to nejakej zadnej miestnosti.. kde na mňa skočí päť hromotlkov hm?" Spýtal som sa ho celkom úprimnú otázku. Samozrejme.. myslel som to ako vtip, aspoň.. z polovice. Možno ma to naozaj čakalo? No to by som mu k tomu musel dať dôvod.

Když přešli u stolu Edwin ho minul a sednul si naprotiněmu tak, aby měl výhled směrem do hospody. Možná trochu paranoia a nebo síla zvyku. Kdo ví. Když se poté posadil. Obě ruky měl na kolenou pod stolem a seděl poměrně rovně a vůbec se nekrčil.
"Není se čeho obávat." řekl mu prostě ale zda to byla pravda či ne stále bylo trochu nejisté. Edwin přeci jen vypadal jako ten typ. Když to dořekl poté si jen zasunul pramínek vlasů za uši a vytáhl druhou ruku zpod stolu ve které vězel jeho dopis. Tedy ten dopis, který mu měl Kazehaya předat. Byl to docela zvláštní pocit protože si Kazehaya nedokázal vzpomenout a nebo vůbec zařadit ve chvíli kdy ho o dopis připravil.
"Předpokládám že tohle je pro mě?" řekl. Možná poznal tu obálku a nebo tu pečeť. Konečně si dokázal zařadit Kazehayu do nějakého pytle.
Bez okolků roztrhl obálku aby se dovnitř podíval. Zevnitř vypadl kus železa vykovaný do tvaru prstenu. Neměl moc velkou cenu a podle toho co Jason říkal, tomu mělo být opak. To že byl bezcenný udával fakt že se na něj Edwin ani nepodíval.
"Ah...Chápu." řekl nakonec když dopis dočetl a poté ho vsunul do jedné z jeho mnoha kapes. A pak tam jen seděl a nic neříkal.

Sadol som si na stôl, ktorý vybral on.. a on potom spod neho vybral moju obálku.. a ja som si uvedomil že ju už nedržím v rukách.
"Hmm.." Premeral som si svoje prsty. Sám som sa považoval za niekoho, kto má celkom rýchle prsty. Teda.. v rámci šermu a tak.. a v rámci možnosti. No turnaj v ktorom som sa ocitol s princom ma ubezpečil, že na svete existujú jedinci, ktorým sa pravdepodobne nikdy nepriblížim. 
"Hmmm..." zopakoval som znova, keď z obálky vypadol pomerne bezcenný kus prsteňa.
"Oi.." Napadlo ma zrazu.
"Toto bol test... či sa obálku nepokúsim čmajznúť.." Založil som si ruky na hruď a s povzdychom som sa hlbšie oprel na stoličku. Natočil som sa na stranu, aby som mal voľnejšie nohy, a jednu som si následne preložil cez druhú, takmer ako dáma, ale len takmer.. keďže som mal istú vec, ktorá mi v tom bránila.
"Ešte niečo? Nejaký.. tajný pakt.. podľa ktorému by som mal niekomu vyhúliť vtáka?" Spýtal som sa s trocha nervóznym úsmevom... a istou dávkou sarkazmu v hlase. Nebol som podráždený.. moc, len trocha, hlavne kvôli dažďu a tomu, že som zmokol. A tomu, že som si stále musel platiť za jedlo. Ale hej, aspoň som po ceste sem získal koňa.
"Ale teraz naozaj, to je všetko? Mám mu niečo doniesť späť? odkázať?" Tento krát som znel pomerne seriózne, bez srandy. Obzrel po miestnosti. Nechcelo sam i tu moc ostávať. Ale minimálne hostinskému som dlhoval aspoň nejaký ten drink, ak nie rovno izbu.

Z jeho pohledu tady byl úplně z jiného důvodu a o tom prstenu neměl ani ponětí. Pro něj bylo důležité to písmo a jaký deal měl Jason z tímhle tím týpkem už šlo mimo něj. Mohl se ale dohadovat proč něco takového Jason udělal a podle toho že to tak předpokládal i tenhle ten rozhodl se kývnout.
"Vypadá to tak." řekl prostě. Upřímně si nemohl být jistý. Uvnitř dopisu nic takového nebylo.
Jeho společník byl z tohohle všeho docela nervózní a jeho myšlenky se začali pohybovat všemi směry
"Moc se ukvapuješ." řekl mu jednoduše a zarazil ho po jeho narážce na tajný pakt a na zkoušku předtím. Nakonec se tedy protáhl a ujasnil si co vlastně po něm Jason chce. No nebyl v pozici moc odmítnout a tak ... proč ne.
"Nebudeš mu nic moc muset říkat. Ostatně se o to postarám sám. Takže... zatím." řekl mu prostě, zvedl se od stolu a nakonec se otočil na něj a dodal.
"A pokud tu ztrávíš noc, dej si pozor na věci." řekl mu radu do života a poté se na něj široce usmál a odešel pryč.

"Hai.." Povzdychol som si a na chvíľku som tam len ostal sedieť. Pozeral som, ako vstáva.. a vypočul som si aj jeho ďalšie slová.. a radu o ubytovaní. Bola pravda že som sa moc ukvapoval.. no skôr to bolo tým, že som rozmýšľal často krát dopredu a často krát nahlas... a tiež som sa často ukvapoval.
"Vinný." Prikývol som s ľahkým úškrnom a len som následne prikývol.
"Sayonara.." Dodal som potichu, skôr pre seba.. a pozrel som sa na prázdny stôl, na ktorom určite chýbala minimálne jedna fľaška alkoholu. No a keďže som naozaj nechcel byť okradnutý, rozhodol som sa v tomto hostinci nespať. Barmanovi, ak som zachytil jeho pohľad, som len vďačne kývol.. nemal som toľko peňazí aby som im platil všetkým. Už dosť, že som robil biznis tomu v Eeagles Nest.

Chcel som sa ubytovať inde. Trocha bližšie k hradu, v slušnejšej štvrti. Stále však tak, aby ma to nezruinovalo.

Poté co tedy opustil tuhle podivnou hospodu a šel směrem do města do lepší čtvrti společně se svým koněm, se Kazehaya nemohl zbavit onoho špatného pocitu, který cítil už uvnitř oné hospody.
Cítil se jakoby na něm někdo vysel oči ale přeci jen, nikoho neviděl ať se koukal sebevíce kolem sebe. Déšť stále neuprosně padal na chodníky kolem něj. Očividně už tomu tak bylo několik dní, což bylo zajímavé jelikož na cestě sem nepotkal moc známek toho že by se déšť pohyboval i severně odsud. Musel asi přijít z hor.
Místní už toho nejspíše měli pokrk protože slyšel nejednoho z kolemjdoucí si ztěžovat na déšť.
Když tedy došel do oné lepší čtvrti, která se dala lehce rozpoznat jelikož byla oddělena další bránou a zdí, našel hospodu U Hektora a když uložil za jeden stříbrňák koně nezbývalo než zaplatit další dva stříbrné za nocleh společně s jídlem.
Místnost byla skromná ale dala se popsat jako útulná. Stejně tak onen podnik nebyl zrovna dvakrát nejhorší a docela slušný.
Když se ráno probudil stačilo hostinskému vrátit klíč a poté měl celý den před sebou a mohl se vrátit zpátky do Eagles Nest.
Když však vylezl ven a snažil se odejít, všiml si někoho, koho dobrých pět let neviděl

Na nádvoří se lidi rozlézali na trhy, bylo už něco kolem deváté hodiny a tak to zde bylo v plném proudu, přeci jen lidé nakupovali různé trtky na oběd a nebo něco na sebe aby se blízkly před svými přáteli. Něco jako šperk a podobné věci
Kazehaya by si stánků nevšímal, kdyby mu pohled nepadl na jednoho muže, co si prohlížel knihy u knihkupce.
Kazehaya ho poznal jako svého dávného přítele Edmunda. Docela se kopal do hlavy že si nevzpomněl že Edmund pocházel odsud. Bylo tu už tak dlouho že mu přišlo že na své přátele z minulého života skoro zapomněl ale teď se mu střípky dostávali zpátky.
Edmund byl synem jednoho z vazalů rodu Hughes. Jeho příjmení si pamatoval jako Redwyn. Co věděl o jeho otci bylo málo, moc o něm tenkrát nemluvil a nejspíše nebyli na dobrých termínech. Naposledy si pamatoval že odcházel s tím že řekne o tom, že si bude brát Corentii, která byla Elfka, což pravděpodobně také bylo dost nepříjemné pro někoho jako byl Edmundův otec.
Kazehayovi však bylo jasné že teď žije jiný život než který žil jako Thomas a také si pamatoval na Lawrencovo varování že by neměl chodit kolem a kolem, vytrubovat vše o své kondici. Bylo tedy docela na něm jak k celé situaci přistoupí.

Po celý čas som mal pocit, že ma niekto pozoruje. No tento pocit sa vytratil v momente, keď som vstúpil do pomerne rušnej hospody, ktorá sa nachádzala za ďalśiou z brán. Yep.. ak sa niekedy presťahujem do mesta, mal som v pláne usadiť sa skôr v slušnejšej štvrti. 

Ďalšie ráno som pocítil trocha ťažší pocit, keď som si uvedomil, že som bol o tri strieborniaky ľahší. Každá ďalšia lyžička polievky mi chutila menej.. no nakoneic som sa rozhodol o to ďalej nestarať. S povzdychom som vyrazil von z hospody a pomaly som zašiel k stajni, kde bol ubytovaný môj kôň. No po ceste som narazil na pomerne.. zvláštny jav. Pri jednom zo stánkov som uvidel.. na prvý pohľad známu tvár. Najprv som ju len prešiel pohľadom, no skôr tak podvedome som sa obzrel a.. zapozeral som sa.. nakoniec som muža spoznal. Ostal som celkom obarený. Žil som ako Kazehaya tak dlho, že som na svojich starých priateľov takmer zabudol.. takmer.

"Edmund Redwyn?" Spýtal som sa nahlas. Skôr, než som si stihol uvedomiť, že by som to pravdepodobne mal nechať tak. No čo sa stalo, to sa stalo. A ja som sa ocitol sotva tri metre od neho, a vyvaloval som naň oči ako.. keby som videl ducha.

Ed byl trochu překvapený když zaslechl jméno z davu a tak se podíval do davu kolem sebe a hledajíc známou tvář, než střetl pohled tváře neznámé. Přeci jen se na něj Kazehaya koukal tak ... jak se koukal. Ed pokrčil obočí a prohlížel si ho od hlavy k patě. Narozdíl od většiny urozených neměl problém s elfy takže to nebylo nějaké rasistické gesto. A stejně tak by se nedivil kdyby ho někdo poznal, byť už to bylo nějaká doba kdy ho někdo označil "Redwyn".
"Můžu nějak pomoc?" zeptal se zmateně Edwyn a otočil se na něj čelem. Upřímně netušil co by po něm někdo mohl chtít ale nebyl ten kdo by někoho jen tak ignoroval.

Kusoi... Prebehlo mi hlavou a ja .. no nesnažil som sa slabo zasmiať. Úprimne som nevedel, čo som chcel. Mohol som to obrátiť na nejaký výmysel, ale v hlave mi to utekalo úplne iným smerom. Čo teraz?

Na chvíľku som tam ostal stáť. Toto som naozaj, naozaj nečakal. Skúsol som si peru a.. odvrátil som pohľad. Mal som ho len tak nechať ísť? Ako by sa zachoval?
"Pamätáte.. si Poe.. a Thomasa?" Spýtal som sa ho. Bolo zvláštne mu vykať. Ale čo iného mi ostávalo. Bol som rád že som ho videl. Bol som rád, že vyzeral zdravo. Keď som si predstavil, že som takmer na neho zabudol, a ani nie takmer, ale naozaj zabudol? Považoval som ho za naozaj dobrého priateľa. Bol to predsa len on, kto mi zvykol kupovať drinky.

Ed se na něj podíval a dvakrát mrknul s pokrčeným obočím. Nebyla to reakce kterou mohl možná Kazehaya čekat. Neměl náladu hledat v minulosti a babrat se v nějakejch starejch časech. Jak se dozvěděl o Poe a o Thomasovi mu bylo téměř putna. Přeci jen věděl co se stalo.
Ed se vrátil na citadelu a nikde po Poe ani po Thomasovi tenkrát nebylo stopy. Věděl kam šli od Poe a jejího dopisu a když se nevraceli tak se rozhodl vyjít směrem odkud přišli a zjistit co se stalo. A to taky udělal. Měl svoji uzávěrku. Chvíli si potruchlil a šel o dům dál. Věci jako takovéhle se stávali a tak nebylo třeba nad nimi stát celou dobu a lámat si hlavu nad "kdybych" a nějakými podobnými výčitkami.
Proto se mohl zdát docela chladný ale ... tak už to hold bývá když se někdo snaží vykopat minulost.
"Pokud máš něco říct tak to vyklop." řekl mu prostě a docela ledově. Dost se změnil od té doby co se viděli naposledy to mu mohlo být jasné.

To nebol práve chytrý začiatok konverzácie. Jeho reakcia ma ani príliś neprekvapila no.. hej, ak by som mal byť k sebe úprimný. Už som v ňom pravdepodobne nevidel toho devätnásť ročného mladíka. Pravdepodobne sa zmenil? Chcel som sa s ním vôbec začať rozprávať? Uveril by mi vôbec? Chcel som "to" risknúť? Predsa len Lawrence ma varoval pred .. tým rozkrikovať tu moje tajomstvo. Ani to nepotreboval robiť. Nebolo to niečo, Čo by som len tak vytruboval do sveta. Ale Ed bol môj starý kamarát.
Na chvíľku som k sebe stisol pery.
"Thomas stále žije.." dodal som po chvíľke a pomerne dosť ticho. Skôr než ma stihol zahriaknuť som len naznačil rukou, aby počkal. "Nemáte dôvod mi veriť, a pravdepodobne vás to už ani netrápi.. a ja sa ponáhľam do Eagles Nest za Lordom Jasonom ale, ak by ste chceli vedieť viac.. Môžete ma tam nájsť." Zľahka som kývol hlavou a plánoval som sa otočiť smerom k stájam.. no a veľmi rýchlo vypadnúť z tohto miesta.