Zelená cesta

Jean-Marc, Quinn a Jean-Constantin pokračovali v téhle cestě. Marc byl prozatím zabaven četbou knihy a Constantin seděl vzadu na svém oři bez sebemenšího pohybu jako socha.
Cesta probíhala zatím bez sebemenšího problému. Na cestě byli již několik hodin s občasnými přestávkami na protažení nohou.
Dokud se u jedné z takových přestávek Marc z ničeho nic široce usmál.

"Máme společnost." řekl v tichosti. Byli uprostřed lesa, smrákalo se. Nikdo by neřekl že v lese se pohybovala skupinka banditů... tedy žádný běžný člověk. Jak Constantin tak Marc si této havěti všimli ovšem neměnili nic na svém chování.
Marc nadále upravoval sedlo a Constantin usrkával vodu z vaku.
Po chvíli skutečně jak Marc řekl se zlesa vynořil na tucet postav.
"STÁT! Peníze nebo život!" vykřikl jejich vůdce který asi tuhle trojici považoval za lehkou kořist.
Marc jen protočil oči v zorničkách.
"Vždycky mě na vás banditech fascinovalo... to máte pouze jednu hlášku? Navíc stát? Neřekl bych že někam jdeme.. Co myslíš Constantin? Jdeme někam? I když...Nenamáhej se Constantine. Suchar jako ty by stejně neřekl nic co by stálo za to slyšet." řekl Marc.
Constantin stál opět jako skála, nehnul brvou ovšem tentokrát bratra neuposlech.
"Otočte se a běžte zpet do lesa je-li vám život drahý." řekl bez toho aniž by se pohnul nebo sahal po zbrani.
Bandité očividně neviděli co si mají z téhle chátry myslet. Několik se divně koukali na Marca. Očividně byli jeho poznámkami pobouření a když jim Constantin dal povel aby se vrátili odkud přišli skupinu lidí přešel smích, začínající u jejich vůdce.
"Starče... nás je na dvacet a vy jste tři poletuchy z nihž jedna je květinka, jeden podivín a třetí starouš za zenitem..." řekl ten kdo byl nejspíš jejich vůdce. Všichni kolem souhlasně přikyvovali. Očividně z nich neměli respekt. Osudová chyba.
"Starouš?" řekl jen mírně Constantin a dál však nic neříkal.
Marc se poté podíval na Quinn.
"Co myslíš květinko? Jak mám s takovou chátrou naložit?"

V podstate som spala v sedle. Bola to krásna schopnosť, ktorú sa naučí hocikto, kto zvykne cestovať. Cválanie koňa ma doslova uhojdalo do tohto ľahkého spánku, z ktorého ma ale vytrhol celý tento povyk. Rozospato som otvorila oči. Videla som v podstate len rozmazané čmuhy. Potrebovala som si zívnuť, moja hlava potrebovala čerstvý vzduch. Snažila som sa udržať pozornosť počas celého tohto divadla. Možno źe by ma podobná situácia vystrašila, nebyť toho, že som tu mala ako strýka, tak aj otca a s nimi som sa podobných naozaj nemusela báť.
Na otcovu otázku, som si znova musela zívnuť.. a poriadne. Pretrela som si chrbátom ruky kútiky úst a len som znova oči zatvorila, hlava mi klesla dolu a spod plášťa bolo poćuť len nespokojné mrmlanie. Respektívne, tie slová asi započul len otec a strýko.
"Na čo sa ma to pýtaš.. keď si s nimi aj tak spravíš čo chceš..."

"Starce? Pochopím tu seschlou švestku ale já?" řekl podrážděne Jean-Marc. Přitom mávl rukou směrem pryč. Zvedl se vítr a odfoukl několik šípů které letěli jejich směrem.
No nic. Constantine.... řekl prostě Jean-Marc a nechal to na bratrovi poté vyšplhal na koně a podíval se na Quinn, jakoby si zrovna na něco vzpomněl.
"Matka se k nám nejspíš nepřipojí. Zapomněl jsem ti říct, máme další přírustek do rodiny." řekl jakoby si vůbec nevšímal šarvátky která kolem vzrůstala.
Constantin mezitím si něco mumlal pod vousy. Zbraně které měl na koni zatím nepotřeboval. Když dokončil zaklínadlo jeho pravačka v kožené rukavici začala zářit fialovou barvou a poté ji snesl k zemi jakoby pěstí zatloukal hřebík.
Vzduch kolem banditů se zdál být těžší a těžší, dokud nakonec všichni nebyli pevně přitlučení k zemi. Jeden po druhém byli znehybnění u země, tlačeni neviditelnou sílou k zemi.
Constantinova tvář se ani nezměnila, ovšem bylo vidět že se mu na čele vyrazil pot.
"Tlačí na vás všechny teď síla gravitace. Dám vám ještě poslední šanci. Za několik vteřin povolím a vy prchenete. Každý kdo by chtěl udělat něco jiného se nedožije zítřka." řekl Constantin a zkutečně tak udělal. Po chvíli se všichni ty bandité vysoukali zpátky na nohy, někteří s křikem, jiní z brekem a další beze slov, začali utíkat co jim jen nohy stačili.
Jean-Marc chvíli sledoval okolí a poté se podíval jak na Constantina a poté na oblohu která se začínala barvit do černa.
"No nic. Utáboříme se tady. Aspoň máme jistotu že nás místní bandité nebudou obtěžovat." řekl, slezl z koně a tlesknul a z batohu u koně mu vystřelil stan,který se sám rozložil.

Znova som otvorila oči. Prekvapene som na otca pozerala. To že v pozadí strýko práve jedným kúzlom drvil väčšinu banditov, išlo úplne mimo nás. No taký bol život šlachticov. Nepotrebovali sa zaoberať smetím, keď zo sebou mali svojich verných, ktorí ho vyniesli za nich.
"Naozaj? Budem mať bračeka?" Spýtala som sa s ľahkým úsmevom. Keby že to je brat, život by sa mi omnoho uľahčil. Možno by otec úplne zabudol na nejaký sobáš.. ak sestra.. no, stále by som ju mala rada.

Nakoniec sa celá situácia vyrieśila a otec usúdil, že sa tu utáboríme. Len som prikývla a zosadla som z koňa.
"Títo banditi.. voči trollom, ktorých som stretla v Angelwoode, vôbec neboli desivý." Konštatovala som. Síce by som proti nim nemala moc šancí, keďže ich bolo tak veľa.. stále, nešiel z nich ten strach.
"Otec? Mám na teba prosbu... a nie, nie sú to peniaze."

Marc si povzdechl. Což bylo trochu zvláštní u začátku jeho věty ale ke konci se vše objasnilo.
"Bratra. Jean-Marc... Ano vím ale matka trvala. U Antoiana jí to neprošlo a teď si už hold dupla..." řekl jí Jean-Marc a mávl rukou. Vypadal velmi otráveně fatkem že jeho dítě má stejné jméno. Jean-Antoine byl její další bratr. Pokud si Quinn pamatovala dobře bylo mu něco kolem 14ti let.
Ohledně jména. Quinn věděla že jméno Marc v její rodině běžné. Její otec se celým jménem vlastně jmenoval Jean-Marc Clarifel IV jeho jména. Věděla taky že měl ještě další jména po jeho dědovi. Émeric? Jistá si ale být nemohla.
"Hm? To se divím..." řekl nakonec otec ovšem jeho zájem byl zřetelný. Vždycky rád se nechával překvapit a to že po něm něco chtěla jeho dcera a nejednalo se o peníze... No zájem to byl.

Constantin mezitím seděl opodál a připravoval tábor včetně ohně. Quinn si všimla že bez pomoci magie. Sekal dříví kapesní sekerkou a oheň poté rozdělal za pomoci křesadla a potpalováku.
Poté si sedl na zem, do úst si vrazil fajfku a napěchoval jí tabákem, který opět zažehl křesadlem. Jejich rozhovor nějak nekomentoval. Jen tiše potahoval.
Pokud si Quinn pamatovala dobře... Její strýc byl vždycky tichý. Jeho žena umřela při porodu a nechala mu jediného syna, Floriana. Ten na hradu, jako většina mužských potomků, nikdy moc nebyl. Co si Quinn pamatovala byl u Hraničářů.

Spokojne som sa usmievala. Unavene, ale spokojne.
"Hah, kto by si pomyslel že sám mocný Jean Marc Clarifel IV.. a jeho manželka si proste dupne. To muselo zboriť minimálne polovicu zámku toto dupnutie." Podpichla som ho.  Začala som odsedliavať koňa. Mohlo mu prísť, že som sa trocha zmenila.. predsa len voľakedy, by som toto sama nerobila a nechala to na strýkovi, či podobne.
"Chcem ísť spoznávať svet.. na dlho.. proste.. na front, vidieť to na vlastné oči." Začala som, zatiaľ čo som sedlo hodila niekam ku stanu a veci z neho -do stanu.
"Potrebujem spoločníka.. a učiteľa. Toho najlepšieho.. " Ako som mala voľné ruky, tasila som meč a už na prvý pohľad bolo jasné, že som už len v jeho držaní úplne neschopná.
"Chcem vedieť zapichnúť túto vec do druhého!" Vyhlásila som odhodlane, dobre že som môjmu koňu nevypichla oko.

"Pozor na jazyk dcero." řekl trochu více vážněji než předtím. Nebyl to člověk kdo by ji nějak trestal za něco. Jeho sakrastická osobnost a chování někdy bylo v kontrastu na to že byl stále lord. Ovšem měl chvilky kdy si dokázal vydobít autoritu. Quinn nevěděla jestli mu vadilo že ho nepřímo nazvala podpantoflákem nebo jestli mu vadilo tón kterým to řekla, kdo ví. Marc byl vždycky hádanka a to nejen pro ni.
"Hm..." Marc se zamyslel. Když mu tak říkala o tom co by chtěla a koho by chtěla jedna osoba mu přeci přešla přes nos. Navíc... představa těch dvou jak spolu cestují... zábavné. Ne pro ni a rozhodně ne pro něho... ale pro něj?
"Dobrá." řekl nakonec. Poté se mu rozářila ruka do modra a ze sedla mu vyletěl pergament s brkem, které se opřelo o koně a začlo škrábat cosi z dálky nečitelného na papír.
Poté se pergament složil a sám zapečetil. Havran, který doposud seděl na Marcově rameni čapl do drápů dopis a rozletěl se směrem na východ.
"No doufejme že ji on nezapíchne do tebe. Už teď mám dost práce ze svatbou..." řekl a nechal větu nedopovězenou.

Prevrátila som očami. Sadla som si k ohňu, alebo aspoň k tomu, čo chcelo byť oheň. Viac som ho neprovokovala. Predsa len som od neho niečo potrebovala a nemyslela som si, že je dobrá cesta ho pred tým naštvať.
Nakoniec mi to vyšlo. Teda.. súhlasil. To znamenalo, že mi dal súhlas ako aj na potulovanie sa po svete, tak mi aj zabezpečí ochranu v podobe schopného bojovníka. Tešila som sa.
"Hmm? nezapichne? Prečo? Mňa má každý rád... takmer."

"Dceruško... Je jedna věc jak se k tobě lidé chovají před tebou a jiná jak se chovají za tvými zády." řekl a od srdce se zasmál. Nevěděl zda byla Quinn sarkastická nebo zda poznámku myslela vážně. Tak či onak vysvětlil jeho náhlý smích.
"Říká se že povahu člověka poznáš tak jak se chová ne k jeho nadřazeným ale lidem pod ním. Pravda v těch slovech..." řekl Marc. Na Beaumontu nebyla Quinn moc oblíbená u služebnictva, samozřejmě ji to moc nezajímalo. Mohla argumentovat že on na tom nebyl jinak ale ... věděla že opak je pravdou. Narozdíl od ní se otec choval ke všem stejně, takže jemu se nedalo nic vytknout.
Všimla si že u poslední řeči Marca se na strýcově tváři objevil lehký úsměv. Ovšem zmizel skoro stejně tak rychle.
Ať se jednalo o krále, Lorda nebo podkoního. Otcův tón a chování se nezměnilo. Nebyl lstivý, zlý ani lhostejný. Byl spravedlivý k tomu kdo si to zasloužil. Lidé ho měli rádi. Upřímně.
"Jdu ležet." prohlásil z čista jasna Marc a odešel do stanu.
Tak tu u ohně zbyli jen Constantin a Quinn.

Zľahka som sa pousmiala. Pravda bola niekde inde. Príliš veľa ľudí ma asi naozaj rado nemalo. Možno aj pre to som z hradu ušla. Mohla som tam bývať a kto vie čo všetko, ale tie pohľady sa nedali vystáť, niekedy.. furt tie reči o tom, pre čo nemôžem byť viac ako môj otec, pri tom som proste chcela byť sama sebou. Jeho slová som prešla mlčaním, len som prikývla a usmiala som sa na otca, na dobrú noc. Keď zaliezol do stanu, zapozerala som sa do ohňa. Netrvalo však dlho, kým som pri ňom aj zaspala.

Když se ráno probrala Quinn mohla vidět že tábor zůstával stále stejný. Dokonce si mohla všimnout že Constantin stále seděl na stejném místě, jako když ho večer opustila. Nehnutě bafal z fajfky.
Poté vylezl ze svého stanu i Marc. Pozdravil je na dobré ráno a uklidil stany stejným způsobem jakým je předtím rozdělal.
Cesta pokračovala stejným způsobem, jen bez banditů.
Vždy rozestavili na noc tábor, vždy Consantin rozdělal oheň a vždy když šla Quinn ráno spát našla Constantina ve stejné pozici jako ho večer opustila.
Zda v noci Constantin spal či nespal nevěděla. Ovšem den odedne se jeho kruhy pod očima začali zvětšovat.
Když na čtvrtý den konečně dorazili k branám města kde je však nečekalo žádné úvítání. Proč by taky? Nikdo je ještě nečekal. Delegace z Beaumontu byla dva dny za nimi a do svatby ještě hodně dnů zbývalo.
Otec jí dal rozchod se slovy že "věří že hrad nepřehlídne" a že si pro zbytek dne může dělat co chce a odešel pryč i s Constantinem.

A tak Elen i Shae byli na cestě. Bylo asi 3 hodiny od chvíle než vyrazili. Cesty byli poněkud klidné. Bavili se o různých věcech ale netrvalo dlouho dokud přeci jen nepotkali něco, co zaujalo jejich pohled.
Uprostřed cesty byl vůz přepadený na jednu stranu a netrvalo dlouho dokud Shae neviděla co se stalo. levé zadní kolo sedělo v díře v cestě a spodek kola byl puklý vejpůl.
Očividně jeli směrem od přístavu jelikož byl vůz naložený po okraji..
"Keshabhi! " zakřičel jeden z nich na druhého. "Pozor někdo jde!"
Keshabi vyskočil jakoby ním projela Elektrika, rychle vstal od vozu a v ruce měl podivnou zbraň, která se ukázala být kladivo kterým se snažil shodit dolů to kolo.
"Ani krok vy... bandité. Vy spodino světa! Ach jak jsou vaše mysli zvrácené hm? Na ubohé obchodníky který bohové srazili na dno a na jejich zboží máte zálusk! Ale to by zde nemohl být mohutný Keshabi aby s tím něco neudělal! Zmizte nebo já a moje..." řekl se podíval se že v ruce drží kladivo... "Udatné kladivo s vámi uděláme rychlí proces!"
Keshabi mluvil velmi rychle. Jeho slova však krásně šla do uší a sem tam zasyčel jako kočka. Shae mohla vidět jak Khajitův ocas byl napnutý a naježený.
Elen se na něj chvíli koukala a po chvíli to nevydržela a začala se smát. Byl to typický ženský řechot ale sem tam se tam objevilo i nějaké to zachrochtání, ale i tak zněl velmi příjemně.
Nakonec z ní vypadlo.
"Nejsme bandité..."

Neboli sme na ceste ešte tak dlho. Možno tak tri hodiny? Tri hodiny počas ktorých sa striedali také tie malé rozhovory s veľkými, alebo s pauzami. No po týchto troch hodinách sa nám na ceste objavil jav, ktorý som ani moc nečakala. Bol to vyvalený voz. Nemala som v týchto veciach moc skúsenosti. V tom som započula nejaké varovanie od.. mačky? Nebolo to prvý krát, čo som videla Khajita, ale aj tak sa mi na tvári objavil úsmev.
Ja som sa začala smiať ešte skôr nežmoja spoločníčka. Chytila som sa za brucho a trocha som sa musela aj prehnúť. 
"Vyzerá...v..vyzeráme ako.. banditi?" Spýtala som sa so slzami na krajíčku. Nie naozaj.. dve dievčatá ktoré chodili po vlastných: Samo sebou, mali sme so sebou meče a cestovateľské oblečenie, ale banditi? To by nás tu muselo byť tak tucet, aby to dávalo zmysel.

Shoo říkám Shoo... pokračoval Khajit který máchal kladivem na chvíli aby se tedy odsud oni bandité vypadli kdežto zeleno-modrá kočka za ním začala.
"Keshabi... Vypadá to že od nich hrozba lupu nehrozí." začenichal ve vzduchu kočičák a porbodl je pohledem. Jakoby čekal že se plete.
Shae si po bližším přoskoumání všimla že i oči toho Khajita  jsou modrozeléné. Tedy... jedno modré a druhé zelené.
Keshabi oproti tomu byl černý s jedním bílím flekem a to bylo na jeho hlavě. Vypadal jakoby mu někdo chrtl bělidlo na tvář, do jinak kompletně černé srsti.
"Áchá! No tedy." řekl Keshabi a udělal pohyb s kladivem jako se dělal s mečem a zastrčil si ho za opasek.
"Pokud nejste bandité tak jistě rádi přiložít ruku k dílu a pomůžete chudému obchodníkovi v nouzi." řekl Keshabi, byť jako chudý obchodník vůbec nevypadal.Spíš vypadal jako přesný opak.
Keshabi měl háv z vlčí kožešiny, dlouhý šál z hedvábí a extravagantní klobouk na hlavě.
Každý měl zlatavý háv dolů s velikou hvězdou která jakoby stříbrně zářila na jejich hrudi.
Druhý modrozelný khajit vypadal podobně a těžko se dali říct kdo z nich byl sluha a kdo pán, pokud teda nebyli každý pánem.
Elen se podívala na vůz a poté se podívala na Shae.
Vůz byl docela těžce naložený něčím, co by se při bližším prozkoumání projevilo jako knihy. Hory a hory knih. Takže zvednout by jej bylo docela těžké.

Pretrela som si uslzené oči, no záchvat smiechu ma už prechádzal. Nebolo pekné sa smiať na utrpení druhých. Len som spokojne pristúpila o pár krokov a začala som sa obzerať, ako na tom boli. Teda.. mať tu ešte niekoho aspoň takého, ako ja, určite by sme to vedeli spoločnými silami znova zodvihnúť na kolesá ale.. eh.. takto? 
"A čo presne treba spraviť?" Spýtala som sa čierneho mačiaka bez toho, aby som sa na moju kamarátku vôbec pozrela. Ona ma už poznala. Vedela, že nemám absolútne žiaden problém pomôcť tam, kde je treba. Ostatne aj cesta do Citadele mi trvala niekoľko mesiacov, narozdiel týždňov.. presne kvôli tejto jednej veci. Keďže som príliš koncept peňazí nepoberala, nič mi ich oblečenie nehovorilo. Pre mňa to boli skôr cetky, za ktoré by som reálne moc toho.. no nespravila. Nemali v mojich očiach až takú hodnotu.

Elen protočila oči jakoby si říkala "Stejně jako vždycky." a stála vzadu. Přeci jen toho moc nevěděla o spravování kol a tak si jen nechala říct co má udělat.
"Ohoho. Banditi se proměnily v dobré samaritány. Děkuji Aliney!" řekl muž a ukázal oběma dlaněma kamsi k obloze. Asi to byla jejich bohyně ovšem ani Elen tak Shae o ní neslyšeli.
"No jak vidíte kolo je prasklé hm? Vevnitř je však nové náhradní ale ať tluču jak tluču tak váha toho vozu kolo tlačí dolů a prostě se z kulánu ani nehne." začal rychle a líčit svoji situaci černý khajit Keshabi.
Potřebuju vůz nadzvednout, vytlouct to kolo pryč a potom znovu vůz nadzvednout a dát tam kolo nové.řekl. Keshabi. Znělo to jednoduše ale vůz byl docela těžký.
"Problém je že tady Pobert sám vůz neuzvedne a tak tu už s tím nějakou chvílu zápasíme."

Zaćala som si prezerať voz, pri čom som slová Khajita poćúvala tak na jedno ucho. Poriadne som okolo neho pár krát prešla. Teda.. nevyzeralo to ako niečo, s čím by som vedela pohnúť mojou mágiou, aspoň nie s nejakým efektom. 
"Máte nejaké lano, alebo skôr laná ?" Spýtala som sa nakoniec. Vyzeralo to tak, že ma niečo napadlo..To nebolo úplne nezvyčajné. Nemať tú povahu ktorú mám, mohli by ma aj ľudia považovať za celkom génia.. aj keď toto riešenie bolo pomerne jednoduché a stále moc nemuselo vyjsť. Mojim plánom bolo použiť neďaleké stromy ako "kladku". Možno by ich kôň takýmto spôsobom zvládol voz na chvíľu nadvihnúť. Stačilo by už pod neho niečo strčiť, a následne by si to tu mohol vyklepávať pokojne aj celý deň, ako aj nasadzovať. Druhá možnosť tiež bola voz proste vyloźiť, ale verila som, že to by trvalo naozaj dlho.

Shaele jim vysvětlila jejich plán. Elen vypadala že se po chvíli začala chytat co chce mladá elfka podniknout i když jejich kočičí kamarádi měli v očích spíše zmatek. S občasnými výkřiky do větru typu a nějakým tím blekotáním však nakonec donessli lana, přehodily je přes vršek jednoho stromu nedaleko odnich a zapřáhli koně.
Zvíře cvhíli hekalo a funělo, nakonec se jim však povedlo vyzvednout dovzduchu onen vůz a Keshabimu se povedlo kolo vyměnit a nasadit tam nové. Poté už jen stačilo kolo upevnit namístě a vůz byl jako nový.
Keshabi vypadal velmi spokojeně.
Ahh... Krásná práce. řekl koukajíc se na jeho opravené kolo spíše než aby poděkoval Elfce za její plán. Byl to Pobert který jejich plán a jeho porvední ocenil.
"Děkuji vám za pomoc cizinky. Aby jste neodešli z prázdnou můžu vám nabídnout něco z našich knih." řekl Pobert a uikázal dovnitř vozu zatímco Keshabi stále obdivoval jeho řemeslnou práci, na kterou očividně nebyl moc zvyklý.
Uvnitř vozu bylo několik knih. Od historie, po strategii přes lingvistiku až po kartografii. Mezi knihami však také leželo něco dalšího. Několik svazků knih, které měly na sobě runové písmo. Jednalo se o učebnice magie.
Elen, knihomol, se samozřejmě nemusela dvakrát přesvědčovat a tak s chutí šla a začala se prohrabovat hromady knih a zda tak udělala Shae bylo jen na ni.
Elen si svůj "žold" vybrala jako první. Dvě velké bichle které nesli název "úvod do Alchymie" a "Tajemství krajů zdejších."
Když pobert však viděl jak sahá po scarlatově zelené knize s nápisem.
"Oheň, Voda, Vítr" pravděpodobně něco co mělo co dočinění s Elementální magií Pobert ji zarazil. Byl vděčný ale asi ne tolik. Knihy jako tyhle byli drahé a dalo se poznat že "přes dvě nejde".

Nakoniec sa s mojim nápadom podarilo voz opraviť. teda moc som toho nespravila, len som im v podstate povedala, ako by to mohlo vyjsť a väčšinu fyzickej práce spravil či už kôň, alebo tuto khajit opravár, ktorého meno mi pripomínalo názov nejakého jedla.
Keď nás ponúkli, že nám môžu niečo ponúknuť, až ma prekvapilo, s akou dychtivosťou sa do toho pustila Elen, ktorá v podstate spravila.. no moc toho nespravila.
Ja som sa len rozosmiala a pokývla som hlavou na taký neurčitý nesúhlas.
"To je v poriadku Pobert, niekedy možno od vás dvoch budem potrebovať pomôcť ja." Mikla som ramenom. To som bola zas celá taká ja.
"Aj keď.. keď máte niečo na jedenie, pokojne ma môžte ponúknuť. Celkom mi z tej práce vyhladlo." Pár krát som si rukou potľapkala na bruchu.

Khajit se usmál. Přeci jen to byl obchodník a tak ji rozhodně nemohl nutit aby mu vzala něco. Hloupej kdo dává...
Elen měla osobní boj sama ze sebou zda se má zeptat že když ona nechce zda si ty knihy místo ní může vzít ona. Ne že by byla takový škrt ale knihy měla ráda a tyhle byli opravdu v dobrém stavu a málo které v království dostanete.
Nakonec však Pobert kývl na souhlas a z vozu kde bylo místo pro dva lidi donesl zabalený jejich oběd o který se podělil. Elen poté pochopila že její čas utekl a tak jen mlčky obdivovala její nové knihy.
Uvnitř ošatky byl to nějaký druh ptáka pečený nad ohněm. Byť byl už docela studený Shae rychle pochopila proč až rozdělala onu ošatku. Byl totiž připravený na dodělání nad ohněm.
Jak Pobert tak i Keshabi, který stále obdivoval jeho kolo, se po chvíli přešli k vozu a dali se na jízdu kamsi dál.
Elen se podívala na Shae a zakroutila hlavou.
"Kdybys ti knihy prodala koupila by sis takovejch pečenejch ptáčků aspoň dvacet." řekla a poté se podívala k obloze. Přeci jen jí asi těžko vysvětlí hodnotu peněz. Chtělo to čas.
"Máme tak hodinu než zapadne slunce tak by jsme měli najít vesnici nebo aspoň místo k utáboření."

Ako som do rúk zobrala zabalené jedlo, len som sa s úsmevom zľahka poklonila, na znak vďaky a ešte som im pred cestou zamávala na pozdrav. Balíček som držala v rukách, keďže som moc nemala batoh. Vlastne som u seba toho celkovo nemala moc a poznámka mojej spoločníčky na to, že o chvíľu zapadne slnko, pre to bola celkom alarmujúca.
"Hlasujem pre dedinu.. nemám u seba veci na táborenie.. teda nie že by mi vadilo spať pod širákom.." Ale ja som u seba celkovo nemala veci na cestu. Išli sme pešo a mne sa nechcelo na chrbte nosievať zbytočné závažie. Keby že si berieme naše zvery, nevadilo by mi na srnca naložiť vak s nejakými potrebnými vecami.. ale takto? Aj zabaliť som sa mohla maximálne tak do vlastného cestovného plášťa.
"Vieš či tu v okolí nejaké sú? Ak nie.. tak hurá na zber dreva.. a rozrábanie ohňa." No, nie že by som zrovna v tom bola nejako dobrá. V minulosti sme tieto veci moc nepotrebovali, aspoň ja nie.

"Aye. Jedna není tak daleko. Chtěla jsem tam přijít zavčas ale přeci jen jsme se zdrželi."
řekla Elen která se podívala na zapadající slunce v jejich zádech.
"Nu snad se tam dostaneme ještě za světla." řekla a přehodila si batoh z jednoho ramena na druhý. Hlasitě se nadechla a vyrazila vpřed. Přeci jen to nemohlo být daleko.

Tramberk.

Dostali se k vesnici. Dostali se tam dokonce i za relativního světla ale ve špatnou chvíli.
Už z dálky mohli slyšet křik a silný černý kouř vypadal na tolik špatně že si ho člověk těžko spletl s táborákem. Shae s tímhle sice moc zkušeností neměla ale její kolegyně ano.
"Banditi..." pronesla suše Elen a mávla na ni. Kolem nich už teď nebyli žádné lesy ale nábrž pole a louky. Zelená cesta nabrala skutečně svého jména. Proto ani se Elen nesnažila někam schovat. Bylo vidět že uvnitř města je stále několik postav, které se očividně bavili pleněním, kradením a dalšími věcmi které bylo lépe nejmenovat.
Dva domy byli v plamenech. Jaký důvod k tomu někdo měl k tomuto aktu si mohli jen těžko domýšlet.
"No... otočíme se a utáboříme se v tom lese hm?" řekla Elen po chvilce zvažování a podívala se na Shae.

Prikývla som. "To znie dobre, oveľa lepšie než v noci zmoknúť." Síce som nevedela, či bude pršať.. možnosť tu vždy bola. Takéto stavy počasia ale lúbili zaskočiť. No a tak sme sa vydali ďalej po ceste, ktorú viedla Elen.

Tramberk

Už v diaľke bolo vidieť, že niečo nie je v poriadku. Bolo ešte relatívne svetlo, no tiež by sa to dalo nazvať prítmím, alebo minimálne stmievaním. Dedina však už z diaľky nevyzerala dobre. Do vzduchu stúpal dym z dvoch horiacich domov a bolo počuť krik, či už istým spôsobom radostný, tak aj dosť hrôzostrašný.. prosebný, zúfalý.. takmer mi stuhla krv v žilák. Pohľadom som upriamila priamo na dedinu. V starej elfštine sme nemali slovo banditi, nevedeli sme si to moc predstaviť. No už z konceptu som ho poznala, neboli tiež prvými, ktorých som kedy stretla.

Odpoveďou na Eleninu otázku boli moje kroky, smerujúce k dedine a ruka, ktorá začala tasiť čepeľ môjho čierno-červeného, matného meča, ktorý mal meno krivoprísažník.
"Pokojne choď na pred.." Odvetila som pomedzi stisnuté zuby. No keď som sa k Elen otočila, vedela som vyčarovať ešte malý úsmev.
"Ale ja.. no ešte..." Kývla som hlavou smerom k dedine.
"Musím niečo spraviť." Ani som jej príliš nedala možnosť mi oponovať. Ako som vstúpila na tieň, ktorých teraz pri západe bolo požehnane, moje telo zmizlo. Použila som moju kamufláž, ktorou som sa chcela dostať bližšie k dedine a identifikovať hrozbu. Ak by bola moc veľká.. pravdepodobne by som stále zakročila, ale aspoň by som vedela, na čom som.

"Nebuď hloupá." řekla Elen a chytla ji za předloktí již ve chvíli kdy se jen pohla k vesnici. Tak nějak čekala že tohle přijde a tak se na to připravila dopředu.
Už při pohledu na vesnici jí bylo jasné že tohle nebyla práce pro dvě patnáctileté dívky. Bylo tam mnohem více lidí než bylo jich a bylo tam mnoho efektů o kterých nevěděli nic. Co kdyby to nebyli jen bandité? Co kdyby měli i oni nějaké mágy? A navíc... Stálo jim riskovat životy za pár rolníků?
Elen nebyla zlá osoba. Jen byla pragmatická. Nebyla heroický typ, nebyla typ který by se vrhnul svůj život na linii pro nic za nic. Ovšem cenila si svého života a nechtěla o něj přijít ve straceném konfliktu.