Sopečné Jezero

Kazehaya

Po tom ako som si na tomto mieste postavil taký menší tábor, mi neostalo na práci nič iné, len sa ponoriť do môjho tréningu. Úprimne som si nebol vôbec istý, ako začať.. no toto nebolo niečo, čo mohol človek vyriešiť "svalmi". Sadol som si preto na deku a katanu som si na teraz položil na prekrížené nohy. Cítil som, že sa v nej "mana", alebo ako to povedať.. nachádza. Proste som z nej cítil manu. No bola utlemná, rozhodne omnoho sa to nedalo prirovnať k mojej manželke a jej Yokai.Rozmýšľal som nad tým, či samotná pošva neslúži ako "pečať" nejakého typu. Pre to som sa najprv snažil meč vytiahnuť, popri čom som skúmal, či sa niečo zmenilo, alebo nie.

Jakmile Kazehaya vylovil meč z pochvy mohl vidět záblesk černého světla které ihned naplnilo okolí. Svět kolem něj se změnil k nepoznání. Jakoby byl v černobílé kopii toho co viděl předchvílí. Jezero tam stále bylo, stromy i vše ostatní. A byť byl svět černobílí stále v něm viděl perfetkně a dokázal rozpoznat všechny obrysy perfektně, viděl jak daleko od něj jsou a viděl jak on je k nim blízko.
Možná si mohl myslet že se jedná o nějakou schopnost toho meče ale Kazehaya si také nečeho všiml. Vše kolem jakoby zmrzlo. A když se pokusil o pohyb jakoby se pohyboval zamrznutý v čase. Hlína od jeho podrážek nedopadla na zem když udělal krok a vše poletovalo ve vzduchu. Zmrzlé a černobílé.
A pak to uslyšel. Hromový hlas se rozezněl touhle bizzarní pustinou.
"Heh... Takže to bude děcko." řekl hlas. Zněl povýšeně. Panovačně. Hrdě a... zlomeně. Bylo z něj slyšet nenávist k tomuhle místu. Bylo jasné o koho šlo. Byť ho stále neviděl ani necítil bylo ho slyšet.
"Ale... hm..." zarazil se hlas jakoby najednou na něco narazil. Něco co ho donutilo zamyslet se. Kazehaya jakoby cítil vrtání se v jeho lebce které neuprosně bušilo do stran. Jakoby mu někdo vytahoval mozek nosem či ušima a nepřestával. Neústupné vrtání a pískot v uších byli na místě a začínali se stávat neústupnými a neutichajícími. Dokud neodstoupili tak rychle jako nepřišli.
"Thomas ... Kazehaya ... Kterýpak z nich tu teď stojí předemnou." opět hovořil dost panovačně a
"Žádný a oba." zachechtal se pro sebe muž a zjevil se před Thomasem zničeho nic. Ne že by se zjevil. Jakoby se zhmotnil. Z čista jasna tu stál.
Byl vysoký, štíhlý. Jeho barva, narozdíl od světa kolem nebyla černobílá a tak mohl vidět jasné oranžovo červené plameny které měl místo vlasů a jeho do zelena zbarvené tělo. Bylo jasné kdo že to byl.

Kazehaya

Ako som vytiahol meč z pošvy, svet sa zrazu zmenil. Nebola to "jemná" zmena, ale .. nazval by som ju ostrú. Záblesk červeného svetla ma na chvíľu oslepil  a keď sa mi podarilo znova sa rozhliadnuť, zaregistroval som zmenu. Všetko bolo čiernobiele, no.. ako keby zamrznuté v čase. Nevedel som si to vysvetliť, keďže ani ako Thomas som nič podobného nezažil. Na druhú stranu ma to ale až tak neprekvapilo, skôr zaujalo. Začal som sa obzerať, no nevidel som žiadnu inú bytosť.. alebo prítomnosť.. keď zrazu. 
Zamračil som sa, až sa mi zatočila hlava. Najprv to nebolo také zlé, počul som iba hlas, ktorý ma nazval deckom.. no po prišla bolesť, ktorá sa oprela do mojej hlavy.. ako keby tam bol chrobák, ktorý sa snažil silou mocou pretlačiť von. Rukou som sa chytil za hlavu, no nezavrávoral som, aspoň zatiaľ nie. Bolesť po chvíľke ustúpila a predo mnou sa z ničoho nič zjavil "on", nech už bol čímkoľvek. Rozšírili sa mi zorničky a ja som mimovoľne odstúpil. Predsa len som nebol žiadny poloboh toto bola momentálne adekvátna reakcia, ktorú.. som nevedel potlačiť.
"Ah.. tak ty mi vidíš do hlavy." Povzdychol som si a len som sám pokrčil ramenami. "Pôvodne Thomas.. no teraz v tele tohto chlapca... Kazehaya." Prehovoril som k nemu, aj keď kto vie, možno mi o tom vedel sám povedať viac, než ja.  Bolo vidieť že čakám. Čakal som, kým mi povie ako sa volá, no možno nepatril k tým, ktorý by sa len tak predstavili, bez opýtania.

"Non non Mon Petit Cherry" řekl jazykem který neslyšel už dlouho. Jak by ten démon mohl mluvit něčím z království a pak mu to samozřejmě v zápětí řekl.
"Já nevidím do tvé hlavy já jsem v tvé hlavě." řekl a ťukl ho na čelo. Cítil jak mu to místo začalo doslova hořet ale přeci jen podle toho co teď říkal to musela být jen sugesce. Tohle nebylo reálné konec konců. Yokai se podé dlouhými kroky dostal k vodě kde si kleknul. I v tu chvíli byl na stejné úrovni očima jako byl on. Musel měřit přes dobré tři metry.
"Stejně jako tohle místo. Legrační věc jak ti Akai tohle všechno navrhli." řekl zatím co se bavil tím že házel kameny na vodu. Ovšem jakmile kámen opustil jeho ruku zůstav viset ve vzduchu.
"Každopádně víme proč si tady a víme co chceš."očil se přes jeho rameno a podíval se na něj. Ohnivý úsměv přes jeho tvář. Vypadal zlomyslně ale zároveň nadšeně.
Poté nastavil dlaň a na ní se mu objevilo kouzlo které neviděl dobré tři roky. Bylo to jeho kouzlo. Tak jak ho ovládal on sám co se zdálo už hrozně dávno.
"Ale tak jednoduché to nebude." řekl a zavřel dlaň a kouzlo bylo fuč.
"Ostatně na to už si ale zvyklý Oui?" řekl narážejíc na Takeshiho, Hikari a Hidea. Očividně i tohle nebylo zrovna lehké a z toho jak Yokai hovořil to bude aji tak pokračovat.
"Docela mám rád tenhle jazyk." Liboval si Yokai když mluvil jazykem používaný na jihu království.

Kazehaya

Škándlil ma.. ostatne som ani nemohol povedať, že si to nezaslúžim. No nebol som taký "jemný" na to, aby som Yokaia nebodaj ľutoval. Ostatne som ho chce "použiť" a ak by som mal tak vysoké morálne hodnoty, nikdy by som podobný meč od Akai nechcel.
Uhol som hlavou, no trocha neskoro a aj tak som teda pocítil pálivú bolesť na čele. Takmer by som vedel odprisahať, že som aj pocítil spálenú pokožku.
Na jeho poznatok o Akai som len prikývol. "V kráľovstve som o niečom takomto v živote nepočul." Priznal som. Bolo to "zvláštne", no ja som nepočul o veľa veciach. Nerobil som si príliš veľké nádeje, že som v kráľovstve na mojej úrovni niečo znamenal, alebo mal k niečomu zvláštnemu prístup.

Dostali sme sa však k veci. Zas ma škándlil. Keď som uvidel moje kúzlo "Ramz", nemohol som sa neuśkrnúť. Vedel kde to bolí, ostatne.. bol v mojej hlave ako mi už sám vysvetlil.
"Oui.." Odvetil som. Nesadal som si, sotva som sa hýbal.  Zmohol som sa iba na pre kríženie rúk na hrudi.
"Čo odo mňa chceš." Spýtal som sa na rovinu. Pre zmenu by som bol rád, ak by som dostal priamu odpoveď a nemusel hádať, ako u zvyšku mojej terajšej rodiny.

"Svobodu." řekl prostě a zachechtal se tomu všemu. "Chtěl si přímou odpověď ne?"  Bylo ironické že Yokai co ztělesňoval svobodu, samostatnost a všechno ostatní co byli Thomasovi vlastnosti teď byl zavřený uvnitř meče.
"Takže... já chci ven a ty mě potřebuješ vevnitř. Ani jeden z nás neustopí o krok dál." opět si vzal kámen do ruky a teď jím mrskl jak nejvíce mohl. Byť vzduch naplnila rána jako bičem tak kámen poté co vyjel z jeho ruky se zastavil na místě a tak ke Kazehayovi ani nedoletěl Yokai se poškrábal na bradě.
"Narozdíl od lidí já jsem ale trpělivý. Vidím to i v tobě. Což je problematické." řekl a cvrknul k němu kámen obalený ohněm. Tentokrát k němu doletěl a Yokai se uchechtl. Kazehaya mohl cítit jak mu na hrudi přistála ohnivý kámen který hořel. Cítil oheň který se rozlil po jeho oblečení a Yokai jen udělal gesto rukou a oheň byl fuč.
Kazehaya viděl že už teď začíná tlačit na stěny ve kterých se teď nacházel. Snažil se zkusit co zde je možné a co zde není možné. Koukal se kterým směrem budou stěny tlačit na něj a kterými on bude tlačit zpět.
"Ah... zajímá tě jestli nechci aji něco jiného." zachechtal se Yokai když si sám odpověděl na Kazehayovu další otázku a vážně se zamyslel.
"Můžeš zabít tu štětku co mě sem zavřela. Byl by to jistě začátek, který by si zasloužil odměnu." řekl a zachectal se při tom všem. Zněl jakoby mu v závěru nezáleželo na moc věcech.  Byla na něm vidět že žil již dlouhou dobu a tohle považoval za docela zábavu. Samozřejmě by radši dělal věci kolem sebe ale to neznamenalo že nebude mít pár nápadů jak si tu zpravit den.
"Ale na to seš moc slabej.... To vidím už teď. Jak fyzicky tak mentálně...na to nemáš "les couilles" řekl Yokai. Tentokráte udělal opět něco co kazehayu překvapilo. Přiběhl k němu vytrhl mu meč z rukou tak rychle že na to ani nezaragoval a probodl si s ním bradu. Takovým způsobem že mu meč vyjel skrze mozek.
Jeho tělo se svezlo na zem, bezvládně leželo jakoby nic a začla z něj vytíkat podivná tekutina. A po chvíli byl Yokai fuč a meč jen s cinknutím narazil na zem. Zatímco Yokai se objevil u jezera a jakoby se nic nestalo pokračoval dál
"Hm..." řekl opět Yokai a zase se mu zavrtal do hlubin lebky tak aby se podíval co by mohl být další kompromis.
"Ty tu vážně nechceš být. Život tady tě nebaví a je ... monotóní. Není to dle tvého gusta. Každý ti říká co máš dělat... co MUSÍŠ udělat. To není tvůj styl. Seš jako já chceš svobodu. Chceš jít odsud pryč." usmíval se sám pro sebe. Kazehaya si párkrát musel připomenout že má tu čest s Yokaiem. Byl před ním démon a přeci jen s těma nebylo hodné uzavírat takové pakty.
"Jakáto vynikající schoda okolností." řekl jelikož mu to hrálo do karet. Najednou viděl východisko. Možnost. Příležitost.
"Uzavřeme pakt. Já ti půjčím sílu. Moji sílu. Pomůžu ti utéct odsud pryč. Nechat Kazehayu za sebou a stát se někým po kom toužíš. Ty poté zničíš tuhle.. schránku." řekl Yokai nakonec zatímco se celá jeho ruka obalila plameny a jen tak si hrál s tancujícím ohněm. Kazehaya si mohl všimnout že jeho ruka byla taky v plamenech jakoby mu ukazoval co je možné když přijme a co mu může propůjčit.

Kazehaya

Nachádzal som sa v ťažkej situácií. Ani nie tak fyzicky ťažkej ako.. psychicky. Príliš som tento svet nepoberal. Bol divný.. a predo mnou stál Yokai. Úprimne som nedokázal pochopiť, pre čo nie som úplne rozklepaný.. ako Thomas by som pravdepodobne naozaj bol. Samozrejme som stále cítil istý druh strachu. Nie len on nevedel, čo si môže v tomto.. "svete" dovoliť a čo nie, ja som bol na tom úplne rovnako.

Rozhodol som sa odpovedať postupne. "Na istý čas.. Potrebujem ťa uzavretého na istý čas." Odvetil som mu. Pomerne sťažka sa mi dýchalo, no zas to muselo byť len niečo, čo som si vsugeroval.  Nemohol ma zabiť.. nemohol ma zapáliť, nie tu. Nie kým je v tom meči. A pravdepodobne ani nechcel. Úprimne na celých ostrovoch sa považoval za jediného človeka, ktorý by vedel uvažovať o tom, že by som ho na svet pustil. Keď sa zrazu objavil u mňa a vytrhol mi meč z ruky, príliš som s tým spraviť nevedel. Ak bol takýto rýchli a silný aj v reálnom svete... jeho "mŕtve" telo sa ale po čase rozpadlo, no nevydržalo rozpadnuté dlho. Očividne sa nemohol "zabiť".
Zohol som sa späť po katanu, zatiaľ čo mi navrhol uzavretie paktu. No.. bol trocha mimo, ale iba trocha. Bola pravda že som odtiaľto chcel odísť, utiecť.. no bola vec, o ktorú som sa zaujímal oveľa viac.
"Ja si nepotrebujem požičať tvoju silu.. nech už sa voláš akokoľvek." Odvetil som mu a pohľad mi skĺzol ku katane, ktorú som zas držal v rukách. 
"Potrebujem prebudiť moju vlastnú... a myslím si že ty si to niečo, čo mi to umožní." Vysvetlil som. Asi nemalo cenu snažiť sa uhasiť moju ruku, aspoň to zatiaľ nebolelo. Ak mi videl do hlavy, alebo vedel prečítať moje myšlienky, mohol si všimnúť že jeho návrh príliš.. nezvažujem, zatiaľ nie. Nemal som problém s tým pustiť ho von, ale nie skôr, než som ako už sám povedal dosiahol nejaké neurčité "niečo". Navyše to vyzeralo tak, že plánujem skončiť túto konverzáciu. On ma bezokladne potreboval k tomu, aby sa odtiaľto eventuálne dostal. Ja som však nebol závislí na nejakej dohode medzi nami, alebo spolupráci. Aspoň o tom som bol presvedčený. Ako hovoril, bol som trpezliví. Mohol som sa stále pokúsiť prebudiť moju "silu" sám.. trvalo by to rok? dva? päť? Veril som že fakt, že budem mať vo svojej blízkosti niečo, z čoho "vyžaruje" mana, mi pomôže. Ostatne moje vedomosti boli obsiahlejšie než keď sa mi podarilo využiť manu prvý krát. Len som potreboval "správny" smer a meč, respektívne tohto Yokai, som plánoval využiť presne na tento účel.

"V tom případě lžeš sám sobě ... ale nevadí" řekl a pokrčil rameny a zase byl trochu někde jinde. Teď se snažil odejít pryč ale asi po padesáti metrech narazil na neviditelnou stěnu a proto se poškrábal na bradě.
"Přeci jen to se pleteš, mon petit cherry." řekl a přešel k nejbližšímu stromu na který položil ruku. Poté ji doslova vtlačil do kmene za přítomnosti dlouhého sičení a pálení dřeva.
"Ty přesně potřebuješ moje sílu." řekl a zasmál se. Přeci jen mu přišlo komické
"Přeci jen je to tohle co chceš." řekl a opět měl na ruce Ranz a jen si tak s ním lehce pohazoval tam a zpátky. Koukaje se na to kouzlo jako nějaké hypnotické cosi. Potom se však zarazil a navázal s Thomasem oční kontakt.
"A tohle nedostaneš bez tohohle" řekl a naplnil okolí kolem manou tak, že thomas viděl modře. Naneštěstí pro něj tohle vše byla v podstatě iluze takže byť jí viděl necítil ji.
"A tohle je moje... A bez toho ... kdo ví." pokračoval zatím co se všechna ta hustá modř vrátila zpátky odkud přišla.
"I když ti vidím do hlavy jsem... opatrný. A vidím že váháš. Máš ze mě strach. To není dobré. Co když ti pomůžu k tomu co chceš a ty naposlední chvílí vycouváš a tuhle schránku hodíš do nejbližší řeky." zeptal se zatímco opět přešel na konec. K té neviditelné zdi a položil na ni dlaň
"Kolik ... století  ...  bych .....musel čekat.... V TÉHLE PRÁZDNOTĚ?" s každým utnutím poté udeřil do té zdi. S každou ránou silněji a silněji. Stejně tak jeho hlas nabíral na oktávách dokud s poslední ránou doslova nezuřil a nekřičel. S poslední ránou také přišla vlna ohně která se od jeho pěstí svezla a zklouzla se po neviditelné zdi. Naplnila tak perimetr téhle "místnosti a poté se vrátila k něm.
Démon se vydechl... a podíval se na svého žalářníka.
"Jsem znuděnej, mon petit cherry. Tak to utneme..." řekl, zavřel oči a vrátil svět do normálu.

Kazehaya teď stál na místě. Uvědomil si že musel být v nějakém transu jelikož jeho nohy ho boleli. Nic co démon udělal v tom světě se nestalo. Strom byl stále v celku a i jeho kimono nebylo ohořelé.Svět kolem byl stejný jako předtím... až tedy na dvě těla která před ním leželi. Měli probodnuté hrudě s jednou přesnou dírou a leželi s meči a provazi u jeho kotníků. Jednalo se pravděpodobně o nějaké bandity.
"Do růžova?" řekl Takeshiho hlas který seděl opřený u nedalekého stromu a dělal jakoby se nic nestalo.

Kazehaya

Naďalej som nehovoril nič, len som ho sledova. Bolo to zaujímavé. V podstate sa jednalo ako o monológ, tak aj dialók len bez toho aby som povdal jediné slovo. Aj tak všetko mohol vidieť v mojej hlave. Respektívne to bola schopnosť, ktorú mi sám u kázal a tak som nemal dôvod myslieť si opak. Vedel som že som v istej nevýhode.. keďže on videl do mojej hlavy a ja som nevidel do jeho. Ani som nechcel, kto vie koľko tisícročí bohvie čoho sa v nej nachádzalo. Pokojne som sa mohol zblázniť, nemať kapacitu všetky jeho myšlienky poňať.

Bola pravda že som chcel manu, no jeho slová mi neprišli úplne pravdivé. Ja som naozaj veril v to, že ju dokážem zas ovládnuť, keď už som to raz v minulosti zvládol. Tento krát na mňa neurobil dojem. Bol to naozaj iba obraz. Manu som necítil, bolo to len niečo, čo chcel, aby som videl.
"Uhm.." Zareagoval som na jeho hnev. No.. nedopovedal som. Možno to bola z mojej strany až provokácia? No napadlo ma, že by som niečo také mohol pokojne spraviť aj teraz. Nechcel som sa mu ale vyhrážať a tak som túto myšlienku tiež veľmi ľahko zahnal. Len som pokrčil ramenom a ako zavrel oči, ja som sa ocitol späť pri sebe.

Keď som precitol, všimol som si, že priestor v ktorom som sa nachádzal neniesol stopy toho, čo sa stalo v tom.. sivom prostredí / priestore. Jediné čo tu pribudlo, boli dve mŕtve telá kúsok odo mňa. Privrel som oči a zhlboka som sa nadýchol. Zas raz moja nepozornosť, ktorá ma mohla stáť život. No život pravdepodobne nie, ale nepríjemnosť určite.
Pohľad som otočil na Takeshiho a len som prikývol, no skôr na znak vďaky než súhlasu. Zasunul som moju katanu späť do púzdra a pomaly som sa postavil na nohy.
"Ako dlho som bol.. mimo?" Spýtal som sa Takeshiho. Pozrel som sa na oblohu a snažil som sa odhadnúť, koľko hodín ubehlo.. alebo nebodaj deň? Začal som prestupovať z nohy na nohu, keďže som ich mal dosť stŕpnuté.

"Sám nevím." řekl upřímně. Přeci jen tu nebyl celou dobu. Bylo jen štěstí a náhoda že se mu povedlo k němu dostat rychleji.
Yoshitsune takeshiho našel v táboře a sdělil mu co má v plánu. Poté se za ním Takeshi vidal a když ho našel tihle už se přibližovali na jeho pozici.
"Vidím že už si dostal hračku." řekl Takeshi a uchechtl se.
"Je to docela zváštní pocit když ti ty stvůry lezou do hlavy. Chce to chvíli než si na to zvykneš." řekl s úchechtem když viděl spoceného bratra. Bylo to přeci jen trochu moc na slabší mysl jako byla ta jeho.
"Po čase ti dojde že si pánem toho místa ty a podvolíš si je ke své vlastní vůli. Přeci jen je to v tvé hlavě." řekl Takeshi a uchechtnul se. Otázka byla proč mu jen tak radil z ničeho nic když se k tomu nidky předtím neměl. Kdo ví. Takeshi dělal věci někdy od boku a jak se cítil.
"Naši kamarádíčkové z města." řekl a kývl hlavou k mrtvým mužům. Kazehaya si teď mohl prohlídnout ty muže. Bylo vidět že se nejedná o bandity. Byli oblečení ve stejných modro černých úborech a ten co ležel na zádech měl na hrudi jasnou červenou hvězdu se čtyřmi cípy. Pravděpodobně ten gang.
"Vypadá to že to málo z těch co zůstalo je trochu radikální." podotknul. Pravděpodobně chtěli Kazehayu uvěznit jako rukojmí. Přepadnout ho stranou.
"Teď když už o nich víme budou zoufalý. Takže se měj na pozoru." řekl prostě ale stále seděl. Zatím neodcházel pryč protože viděl jak na tom je.

Kazehaya

Počas Takeshiho slov, som si Katanu zastrčil za viazanie. Do teraz som si ani len neuvedomil, aký som spotený, keby že na to svojim spôsobom Takeshi neupozorní.
"Neviem čo som očakával.." Priznal som sa mu. Nebol to žiaden med, no to on sám už vedel.
"Ak by som povedal že sa o niečo nepokúsil, tak by som klamal. Bolo to naozaj heh.. lákavé." Uchechtol som sa pre seba, no bol som rád, že som s ním žiaden pakt neuzavrel.
"No našťastie nie som idiot.." Dodal som, už skôr pre seba. No Takeshi to za isto počul. 
Naša pozornosť sa ale obrátila k dvom mŕtvym telám. Čupol som si k jednému z nich. Mal na hrudi vytetovanú červenú hviezdu. Už podľa Takeshiho slov sa jednalo o členov niektorého z gangu, ktorý odtiaľto neodišli. 
"Nechceš ma použiť ako návnadu? Cestu sem som neplánoval.. čo znamená že na mňa niekoho v meste nastrčili." Navrhol som mu aj cez fakt, že mi práve povedal, aby som bol opatrný. Ostatne, on bol v týchto veciach expert. Toto bol z mojej strany viac nápad, než návrh.

Zakroutil hlavou na jeho nabídku. Přeci jen neměl nejmenší chuť dělat věci takhle.
"Odjíždím." řekl prostě Kazehayovi ale tentokrát to bylo řečeno jasně. Takeshi, z jednoho nebo druhého důvodu byl odsud pryč. Pravděpodobně ho Hideo potřeboval někde jinde než v tomhle zapadákově a ze všech zpráv posoudil že věnoval jeho synovi dost prostředků na to aby se buď rozpadl pod tlakem a nebo aby vytvořil diamant. Bylo teď na Kazehayovi aby dokonžil práci a Takeshi z toho byl očividně hořký. Nerad nechával práci nedokončenou. Navíc v rukou dítěte. Nějak měl pocit že jakmile odsud odejde tak bude ostrov v plamenech.
"Takže si s tím dělej co chceš." řekl prostě Takeshi. Bylo vidět že to byla sůl v jeho ranách že si s nimi nemohl účty vyřídit sám. Ale co se dalo dělat.
"Naviděnou." a potom se zvedl a krátkými kroky odešel pryč. Nějak to vysvětlilo jeho chování před chvílí. Byl k němu vlídnější protože už ho konečně dostal z krku... a nebo k němu byl vlídnější aby to tu zakončil na pozitivnější notě. Jedno nebo druhé.

Kazehaya

Bol som prekvapený. Jeho "náhly" odchod bol niečo, čo som.. no neočakával. No nebolo to niečo nemysliteľné a tak som len prikývol. Úprimne som nevedel, ako sa s ním rozlúčiť. Rozhodne sa nechystalo žiadne objatie. 
Nakoniec som mu len kývol hlavou na pozdrav. Chcel som sa ho spýtať, či sa mám pripraviť na vojnu.. ostatne som si nevedel predstaviť pre čo iné by ho otec povolával späť. No nakoniec som to nechal tak. Vytiahol som spopod kimona nôž a otoćil som sa späť k mŕtvolám.

To čo som mal v pláne spraviť následovne, bolo také.. posledné varovanie. Mŕtvolam som chcel odrezať hlavy, zabaliť ich do jedného z ich kimôn a prehodiť si ich ako vak cez rameno. Tento nápad mi ponúkol Takeshi sám, pri tom ako sa vysporiadal s banditmi. Presne tieto dve hlavy som mal v pláne doniesť rovno starostovi. Samozrejme pred tým som mal v pláne zobrať si zo sebou aspoň piatich vojakov, čisto z toho dôvodu aby som spravil aspoň nejaký dojem.

Po odchodu Takeshiho měl Kazehaya zvláštní pocit. Přeci jen celou tu dobu co tu byl na ostrově nad ním vysela otázka zda za ním někde nečíhá. Ovšem... Ze stejného důvodu z jakého měl obavy tak měl i jistý pocit bezpečí. Přeci jen, jak ostatně viděl před několika vteřinama, tu byl i na jeho ochranu. Ta teď se rozprášila jako prach pod nohama. Někdy mohla být představa trochu děsivá.



Ve městě se dvěma hlavami ve vaku udělaného z oblečení jistě přitahoval pozornost. Vak byl nasáklý krví a tvořil za ním cestičku miniaturních kapek.
Ke starostovi mu to trvalo dobrou hodinu ale nakonec byl u jedné budovy u majáku která byla starostova. Před vchodem dovnitř si ho změřili dva vojáci pohledem ale nakonec ho rozpoznali a pustili ho dovnitř. Byli to ti kteří seděli s ním a se starostou u oběda.
Teď byl uvnitř malé ale hezky zařízené místnosti. Rozhodně hezčí než ta jeho. Starosta byl očividně docela bohatý muž, což bylo vidět od pohledu na jeho šatech.
Starosta si ihned všiml těch hlav a byl lehce omráčený. Začal přemýšlet čím že se to provinil že teď za ním někdo jde z výhružkama a řekl.
"Ehm... Přejete si?" s lehkým zmatením ve hlase.

Narozdíl od města, sopečné jezero a příroda kolem něj byla stále stejná.
Ygnar, který za ním celou dobu tiše šel, byť nechápal proč či za jakým účelem byl docela poslušný co se tohohle týkalo. Poté co si zvykl na kulturu a vše ostatní tedy. Doteď jedl rukama, nechápal jak někdo může ty tyčky použít k něčemu jinýmu než na prošťourání ucha nebo na to aby se poškrábal na zádech.
Jinak ale docela pochytil různé věci. Vypadalo to že to bylo polepšení vůči jeho minulému životu a tak si nějak extra neztěžoval na občasné komandýrování jako bylo tohle.
Když vylezli na kopec, Kazehaya si mohl uvědomit jak slabý ve skutečnosti byl. Po týdnu kdy se téměř nehnul jeho tělo bylo velmi ochablé a bude pár dní trvat než se dostane zpět tam kde byl.
Nakonec tedy došli k jezeru a po celou tu dobu se tak nějak mlčelo. Ygnar prostě a jednoduše ho jen sledoval a ani se nezapotil při cestě.

Ako sme kráčali.. a ja som si bol istý že sme už dostatočne ďaleko, tak som sa na orka otočil.
"Viem že budeš prekvapený.." Začal som, no tento krát som pravdepodobne k jeho prekvapeniu použil bežnú reč, ktorou sa rozprávalo v kráľovstve. "... ale už od prvého dńa som ti rozume len.." Pokrčil som ramenom. "... je to svojim spôsobom tajomstvo, ktoré by som bol nerád, ak by sa roznieslo." Dodal som a s povzdychom som sa usadil na jeden zo spadnutých stromov, pri sopečnom jazere. Ponúkol som mu teda miesto, aby si sadol ku mne.
"Čo keby sme sa porozprávali, pre zmenu úprimne.. hm?" Spýtal som sa ho. Bola to celkom dobrá ponuka. 
"Ak máš otázky, tak sa pýtaj, a ja ti odpoviem.. no mám niekoľko svojich." Dodal som ešte ku koncu a na chvíľku som počkal. Z cestovného vaku som vytiahol jablko, do ktorého som sa s chuťou zahryzol. Potreboval som doplniť cukor.

Když z ničeho nic promluvil na Ygnrarra. Bylo na něm vidět že se na něj podíval trochu nevěřícně. Myslel si že ho šálí sluh no když poté dál pokračoval věděl že se mu to nezdá.
"Jak?" zeptal se téměř ihned Ygnarr, který byl tak překvapený že to nemohl ani trochu předstírat. Bylo pro něj docela zvláštní že celou tu dobu mu to měl za zlé. No byl zvyklý na tajnůstkáře a věděl že vždycky za tím byl nějaký dobrý důvod.
Upřímně jsem z toho docela...
Musel se posadit aby si oddechl.
"Nom... jaktože umíš mluvit... naší řečí. Neviděl jsem tu moc... slovníků nebo našich." zeptal se logickou otázkou.

Pousmial som sa. "To je.. logická otázka." Za týmto úsmevom bol niekto, kto mal rozhodne viac než štrnásť rokov. Aj môj spôsob rozprávania sa zmenil. Bolo to už dávno, čo som takto naposledy použil moju rodnú reč a s týmto jazykom to bolo trocha vtipné ale, darilo sa mi.
"Povedzme že.. kvôli istým okolnostiam, ktoré sám neviem vysvetliť." Povedal som mu pravdu. Necítil som sa príliš komfortne vyliať mu teraz všetky moje tajomstvá. Predsa len aj v kráľovstve by ma kde kto mohol považovať za Yokai. To bola debata pre niekoho v Citadele a nie pre.. mladého orka-námorníka.  "Viem o kráľovstve viac, než si myslíš. Viem o tvojom druhu, viem o tom že vás tam nie je veľa." Pri týchto slovách som na chlapca poukázal a zľahka som sa usmial. "Ako si sa dostal na tento ostrov? Stroskotal si?" Spýtal som sa mladého ja. Bol som na rade, aj keď sa asi stále sám spamätával z toho, že sa tu s ním teraz rozprávam v jeho reči, úplne normálne.. a bez zasekávania.

Nemohl si kolem toho omotat hlavu ale nakonec věděl že na tohle nikdy nebyl moc dobrý. No věděl že nad tím nemá cenu moc uvažovat a tak přešel rovnou k věci. Jak že sem vlastně dostal.
"Nom... Když jsem byl mladej... Byl jsem něco jako "thrall" jednoho válečníka. Nejsem z království víš? Tedy ... né původem. Pocházím z jednoho orkského ostrova na jih od něj. Jednoho dne... když mi bylo snad pět? Tam připlula loď Explorerů. Pobyli pár dní předtím než je vyhnali. Lawrence měl vždycky slabé místo pro vyvrhele a odpadlíky a tak mě ... ukradl." řekl a zasmál se vzpomínaje na staré dobré časy. To docela vysvětlovalo proč se naučil jejich jazyk tak rychlo. Nebylo to poprvé co se nuceně naučil mluvit jiným jazykem.
"Potom jsme pluly na různý místa. I do království. Baywatch bylo místo kde jsme byli naposledy. Poté jsme vypluli sem... A chtěli jsme jet i dál..." řekl mu prostě. Exploreři byli ten typ co probádával ty nejvzdálenější místa. Tohle byl nejvíce západní ostrov na ostrovech. Tak dávalo smysl že by jejich loď plula podél pevniny dokud by nenarazila na pustý oceán.
"Ale tady nás napadli nás nějaké lodě. Tak ... deset dobře ozbrojených. Lawrence pár těch lodí poslal k zemi a asi by jsme je i odrazili. Problém byl že jedna z nich se nás rozhodla ramnout a udělala nám díru v palubě. Nabrali jsme vodu... a pak jsem se probudil tady." řekl že si napamatoval co bylo dál s pokrčením ramen. Potom však na něj mrkl a řekl mu s úsměvem. Možná to neměl dělat ale tak trochu mu potom všem věřil.
"Ale... jede si pro mě..." řekl a po chvíli vyrhnul triko a ukázal mu pulzující modrý kámen, který byl vsazený do jeho hrudi. Byl ukrytý dokud ork dvakrát neklepl dostředu hrudi. Uprostřed byl symbol explorerů. Jak to fungovalo to netušil.
"Znamená to čekej kde si a vše bude dobrý. Pravděpodobně teď musí někde najít loď a posádku ale jak znám Lawrence... nebude to problém." ať byl Lawrence kdokoliv, v očích tohohle dítěte to byl jeho osobní hrdina. Taky to dávalo dost důvod proč se tak dobře adaptoval. Ork jen kupoval čas dokud všechno nepřejde a nepřijedou si pro něj.

Vypočul som si teda príbeh mladého orka. Páčilo sa mi jeho rozprávanie. Bolo to niečo, čo ma.. naozaj zaujímalo a hlavne čo mi chýbalo. Aj ako Thomas som bol celkom dobrodruh. Síce som sa stále nachádzal v Citadele, no moje kroky ma zaviedli do rôznych kútov kráľovstva. Síce zväčša civilizovaných no.. no ale aj tak. Yg si mohol všimnúť, ako sa na neho pozerám. V podstate až tak zasnívane. Závidel som mu. Mal síce na hovno život ale s tým jeho Lawrencom.

Správa o tom ako ich napadli lode ma až tak nemrzela čisto z toho dôvodu, že som dostal možnosť mladého orka stretnúť. Desať lodí ale bolo veľké číslo. Neznelo to ako piráti.. no možno? Kto vie.. a prečo tento ostrov? tá bitka sa nemohla stať až tak ďaleko. Snažil sa niektorý z klanov pomaly obkľúčiť ostrov a odrezať ho od zvyśku klanu? alebo to boli lode patriace môjmu klanu? Nemohol som povedať. 
"Oh.. to som ešte nevidel." Priznal som úprimne, keď mi ukázal ten kameň, ktorý mal vsadený do hrudi. V tom mi v hlave skresol nápad.
"Rád by som išiel tiež Yg.. myslíš že si Lawrence nájde miesto pre ďalšieho vyvrheľa?" Spýtal som sa hos ľahkým úškrnom na tvári. Nevedel som koľko toho Yg vedel alebo odpozoroval. Ale.. ja som tu bol v podstate väzňom. Celkom sa mi páčila myšlienka, že by som mal z tohot miesta odísť.. proste sa o nič nestarať.. ujsť.

Ygnarr se zasmál při pomyšlení že by Lawrence unesl jednoho z dědiců místního klanu a vzal ho pryč. Bylo by to přesně něco co by Lawrence udělal. Udělal by to jen protože mu to připadalo jako docela dobrá zábava. Jeho hlavní důvody by mohli být někde jinde ale tohle byl jeden z nich.
"Hej asi by to udělal." řekl po chvíli a zamyslel se. Přeci jen mu bylo trochu těžko. Bylo to už několik týdnů od chvíle kdy tu ztroskotal ale žádné bližší informace k tomu nedostal. Nebál se že by ho Francis jen tak nechal. Ostatně od toho tu ty šutry byli.
"Je to hledací kámen. Dokáže posílat jednoduché zprávy mezi ostatními kameny a když máš speciální kompas. Můžeš další kameny najít. Lawrence má kompas." dodal nakonec, což bylo celkem jasný.
Potom, jakoby to kámen nějakým způsobem slyšel že se o tohmle ti dva baví. No náhoda byla taková jaká byla a tak se ten klučina najednou chytl za hruď.
"Au.." začal naříkat když ho to pálilo ale nakonec... si uvědomil co že to je. Vyrhnul si tedy triko a uviděl jak kamen puzluje červeně. Když si uvědomil co to je začal hekticky panikařit a poté rychle vzal klacek a začal škrábat do hlíny.
"Nikdy jsem v tomhle nebyl moc dobrej.." vysvětloval rychle. Po asi dvou minutách pulzování přestalo. Kazehaya neviděl co to znamená. Ale viděl že to je sekvence který se opakovala.
Ork poté koukal na symboly a začal překládat.
"Mám loď. Jedu si pro Vás!" zakřičel vítězoslavně Ygnarr a docela se zasmál tomu všemu a zatleskal si to všechno.

Podoprel som si hlavu rukou a na chvíľku som sa odmlčal. Len som prikývol. Vyzeralo to tak, že Lawrence bol celkom dobrodruh. No Ygnarov smiech ma tiež svojim spôsobom prebudil, aspoň taký ten môj optimizmus. "To znie.." Nedopovedal som, keď sa zraz Yg strhol a začal.. no, začal sa vyzliekať a driapať sa po hrudi. Jeho kameň zrazu bol červneý, Nie úplne, len časť.. ale stále, bola to zmena. Nevedel som ako mu pomôcť a tak som len čakal. vyzeralo to tak, že to má pod kontrolou. 

"To je naozaj praktická hračka." poznamenal som nakoniec. Lawrence buď musel byť schopný mág, alebo minimálne niekto, kto si ju mohol dovoliť kúpiť. Správa o tom, že je na ceste však bola nedostatočujúca.
"Ako dlho?" Spýtal som sa na rovinu. Predsa len. Potreboval som vedieť.. pripraviť.. bude to trvať deň? hodinu? mesiac? 
"Ygnarr, budem od teba niečo potrebovať..." Dodal som ale nakoniec, pretože.. no, mohol mi odpovedať aj po tom. 
"Prosímťa nájdi Yoshitsuneho a moju ženu.,. a oboch ich priveď sem." Ak sa dal popísať môj pohľad, tak bol clekom živý, naliehavý a tak trocha plný očakávania. Taký ten pohľad, ktorý sa ocitne na tvári muža, ktorý dostal veľmi zlý nápad.

"Eeeh..." řekl Ygnarr a poškrábal se na hlavě. Snažil se to nějak vyčíst z toho všeho ale to zatím nevěděl. Mohl to jen dohadovat od toho všeho. ¨
"Jestli má loď... kdo ví? Nemohl ztroskotat odsud daleko. Od hodiny do dne maximálně? Záleží jak moc velké bude mít problémy s ostatními..."
Pokrčil rameny a opravdu to neviděl říct doslova.
Když na nějho vystartoval že musí vzít jeho ženu a kdoví co ještě Ygnarr se zarazil a koukal na něj vyjeveně jako na jiříka z jeho vidění.
"Ehm... nevím kde bych je hledal... a nevím jestli by mě následovali." řekl prostě a jednoduše. Opravdu to bylo trochu divné kdyby za nimi z ničeho nic. Docela pochyboval že by ho Yoshitsune poslechl... ani nevěděl kdo to je? A jeho manželku doposud neviděl.... A měl docela problémy v řeči.

"Tss..." Povzdychol som si a nakoniec som len pokýval hlavou. Naznačil som mu rukou, aby odiśiel preč. Také to "kšá kśá".
"Tak bež, utekaj sa pripraviť. ja tu mám ešte.. nejakú prácu s týmto tu." Pohladil som rukoväť katany, aj keď jemu to pravdepodobne nemalo čo povedať. Či už odišiel, alebo nie, mal som v pláne rýchlo vyrieši´t aj tento biznis. "Neodchádzaj bezo mňa! Mal by som sa vrátiť čoskoro!" zakričal som ešte za mladým a následne som sa len uloźil do.. nejakej pohodlnej polohy. V podstate som si zas sadol na kolená, katanu držiac v jednej ruke. Mal som v pláne zas sa vrátiť do toho "sveta", môjho.. vnútorného, a porozprávať sa s démonom, ktorý bol stále v katane.


Úprimne som nepotreboval povedať moc. Vedel mi čítať myšlienky. Vyzeralo to tak, že nebudem potrebovať jeho pomoc. No v mojej mysli mohol vidieť, že stále akceptujem .. alebo skôr chápem jeho túžbu po slobode. Zaŕoveň tam vśak bol strach. Nechcel som ho pustiť, pretože som sa obával, že ma len tak z rozmaru zabije. Rozhodne som ho nechcel pustiť skôr, než by som sa mu vedel vyrovnať. 
No.. aj cez to, mi v hlave padla otázka.. otázka, ktorá smerovala na neho. Mohol si vybrať. Buď by som katanu položil na stôl v mojom dome a nechal ju tam napospas osudu. Pravdepodobne by ju zobral niektorý z vojakov.. a ak bol dostatočne lojálny, tak by ju dal Takeshimu. Alebo mal na výber ísť so mnou. Do neznáma.. aj pre neho to bolo pravdepodobne neznáme. Aj keď si informácie vedel z mojej hlavy vytiahnuť. A tak som tam len sedel.. a čakal na jeho odpoveď.