Sopečné Jezero

Ygnarr kývl a poté se tedy vrátil do tábora. Neměl moc věcí ale přeci jen to bylo nejlepší místo. Pro zatím. Pochyboval že by Lawrence zakotvil uprostřed jejich tábora. Odešel tedy s kývnutím a nechal Kazehayu napokoji aby si vyřídil svoje účty, ať už byli jakékoliv.

"Ahá... Takže nakonec sis vybral cestu svobody." řekl hlas v jeho hlavě.
Svět opět poté přešel do toho podivného stavu a on řekl jednoduše. Poté se však zasmál a už byl předním. Stál tam jako solný sloup a jednoduše mu řek.
"Vidím že jakmile dojdeš tam odkud si přišel budeš mít ještě méně důvodů mě propustit než máš teď." řekl prostě. Z toho jak ho viděl by ho pustil nejprve ve chvíli kdy si byl absolutně jistý tím, že by se tomu všemu mohl vyhnout.
Yokai tam tentokrát stál a pohazoval si u toho jezera opět kamenem sem a tam. Vypadalo na tom že přemýšlel hodně co tady byl. Dokonce zkoušel ovlivnit i další lidi když byl Kazehaya nejslabší ale oni ho bohužel neslyšeli. Nakonec došel k nepěknému závěru...
"Jsme propojení. Ty a já. Dokud budeš žít tak mě nikdo z tohohle vězení nedostane." řekl což mu přišlo jako docela krutý osud no byl to ten se kterým se nehodlal jen tak smířit. Jakmile Yokai viděl že má v sobě tenhle typ odhodlání neměl hold moc možností.
"Takže zůstávat tady by bylo docela zbytečné človeče." neměl moc jiných možností.

"Chmm.. možno budem žiť večne." Poznamenal som pomerne sucho. Ťažko povedať, či to bolo len také podotknutie, ale Yokai mohol vidieť, že je to minimálne jedna z "možností" ktoré som bral v úvahu. Plynula hlavne z mojej nevedomosti. .a keďže to bola nevedomosť, obsahovalo to istý strach. Neplánoval som to testovať.. neplánoval som testovať nejaké ďalšie "šťastlivé" prebudenie sa v inom tele. No démon tiež mohol .. pocítiť isté zaváhanie. Skôr pochybnosti.. ale o čom? Viac menej to boli pochybnosti o tom, ako fungoval "svet". 
"Prečo sú démoni a ľudia nepriateľmi Yokai..hm? Súcitil by som s tebou, keďže tvoj osud nepatrí k najšťastnejším, no z nejakého dôvodu som si nie istý, či som toho schopný." Možno som ho touto otázkou prekvapil. No ja.. ako Thomas, som bol vždy .. dosť akademický. Vzdelaný. Neveril som v úplné dobro a úplné zlo. Neveril som v to, že vo svete existovalo niečo "absolútne". Možno aj to vo mne zrazu podnietilo istú.. zvedavosť.

"Nikdo nežije věčně." řekl suše. Jakoby věděl něco co on ne ale dál to nerozebíral. Neměl náladu a chut na filozofování.
Byl o dost více unavenější než předtím a jeho hravost a vůle šla ta tam. Bylo vidět že čím déle tu byl tím ... slabší byl? Jeho teatrálnost a divadlo a všechno ostatní šlo ven z okna. Přeci jen místo mu dávalo docela zabrat ale jeho síla vůle byla stále na místě. Byť fyzická zátěž a vyčerpání bylo znatelné stále si zachovával chladnou hlavu a nezlomnou vůli.
Zachechtal se na jeho otázku a pokrčil rameny.
"Jste hold docela chutní. Lidé méně než elfové.. Tihle ostrované někde mezi." nezabíral se tím. Měl prostě v instinktech jejich rasu lovit a byl to pro někoho dobrý sport. Bylo to prostě a jednoduše vepsáno v jeho genech a nic víc vědět nepotřeboval.
"Proč lev loví antilopu?" řekl mu na to zpět.

"Zaujímavé.." Priznal som. Na chvíľku som sa omdlčal. No moja myseľ hovorila za mňa. Rozmýšľal som nad tým, či ich niekto "vytvoril" k tomu, aby nás ľudí lovili. Možno nejaký boh? Ale ktorý by spravil takú vec? Ja som síce nebol nábožensky založený človek, ale neveriť v bohov keď reálne existovali by bolo pochabé a hlúpe.. a ja som sa nepovažoval za hlupáka. Boli síce predmetom rozprávok a príbehov, ale to neznamenalo, že neboli založený na pravde. No taktiež v mojej hlave vzkriesla myšlienka o tom, že to nie je niečo, do čoho by som sa mal starať.
"A hľa... antilopy lovia levov." Odvetil som mu nakoniec a s celkom záujmom som sa naňho pozriel.
"Slabneš... si hrdý.. ctižiadostivý... ale slabneš." Skonštatoval som. Nakoniec to vyzeralo tak, že s ním žiadnu dohodu ani nebudem musieť uzavrieť. Ostatne.. ako povedal Takeshi. Toto bolo "moje" miesto.
"Máš pravdu... prečo by antilopa mala cítiť súcit k levovi. Asi som práve niečo pochopil." Nakoniec som sa postavil, rozhliadol som sa po okolí a len som sa pousmial. Rozmýšľal som, ako sa z tohto miesta dostať pomocou mojej vlastnej vôle. No .. a nakoniec som sa o to pokúsil.. "zlomiť ho" Vrátiť sa späť do reality, pomocou tej mojej. Bol to pocit? Túžba? ťažko povedať. Možno mi to ani nevyšlo a on sa mi začne vysmievať, no na tom nezáležalo.

Yokai tedy nakonec pokrčil rameny.
"Dost silný na to abych to vydržel pár let." Neměl důvod se s ním nějak dohadovat o tomhle. Byl slabý oproti tomu co ukázal poprvé a o dost slabší než když byl na svobodě. Ovšem to neznamenalo že byl na pokraji smrti.
Vzal si své šance a spočítal si že by tahle Katana mu jen tak ležela někde stranou kdoví jak dlouho bylo ... těžké. Věřil že z ní po čase uteče sám... ale co když se pletl? Pak by tam ležel a nakonec jen přišel o rozum
Kazehaya uvažoval zprávně a tohle spojení mohlo být přerušeno hlavně jím. Dokonce kdyby Kazehaya chtěl. Mohl by ho tam držet a Démon by nemohl spojení přerušit. Ale to teď bylo jedno.
Stačilo zavřít oči a "zaltlačit myslí" na stěny kolem. Svět by pak byl zpátky v nor,málu