Claremont

Nejsevernější město království a "Tepna Severu" tohle je místo kde severní cíp království žije nejvíce. Město má velké a hluboké vztahy z království jelikož je vedeno kadetním rodem královské rodiny.
Zdejší rod je znám především pro své velké loďstvo, obchod a podobné věci.
Tohle místo také soutěží se Stormfury o titul největšího přístavu, byť díky Explorerům poslední dobou začíná prohrávat.
To je ostatně docela trend pro tohle město. Bylo největší na Kontinentu, dokud ho nebřeběhl Albien a nakonec i Alberon.
Bylo nejbohatší a nakonec i to mu vzal Cloveshire.
Z tohohle dříve majestátného města se stalo prostě starobylé město s prestyží v minulosti. Jediné co jej drží navrchu je jeho historie, hluboké vztahy s modrou růží a několik dalších prestižních univerzit.

A tak se jeho čas na lodi prodloužil o další tři týdny. Přeci jen našel loď která ho byla ochotná vzít. Jeho plat bylo jídlo a jeho čas byl prakticky nulový, jelikož kapitán ho nenechal trénovat ani lelkovat. Byl očividně rád že našel někoho kdo byl ochotný "odehnat seveřany" kteří byli poslední dobou více a více odvážnější, ale očividně nebyl rád dost na to aby ho nezedřel za ten oběd z kůže. Neměl prakticky čas na nic jiného než na svoje povinnosti. Někdy mu připadalo že má snad nastarosti všechno co se údržby a úklidu čítá
Nakonec se dostal do tohle přístavu a to bylo všechno o co mu na závěr šlo a tak přeci jen stál na molu v tomhle městě a ve zlomu tří měsíců cestoval více, než za celý svůj život.
Ve městě už bylo tedy jen třeba najít onu budovu a stráže ho k ní tedy navedly k budově.

Ta byla z bílého mramoru a stála podél řeky. U dvěří bylo několi stráží oděnny ve zlatavě žluté barvě
nesly na sobě stříbně býlí znak půl měsíce obklopeného třemi hvězdami.
Nezastavovali ho v cestě ovšem jen si ho změřili pohledem a uchechtli se jeho vzhledu. Nikdo se nedivil jeho rase. Už na lodi ho měli za otrhaného elfa.
I uvnitř to vypadalo čistě, dokonce viděl několik sluhů kteří zde zametali v mezi čase. Viděl několik studentů všeho věku a viděl několik učitelů, kteří se starali o různé žáky.
Jeden z nich k němu přistoupil a řekl.
"Přejete si?" očividně nad ním ohrnoval nos už od té chvíle kdy vstoupil mezi dveře ale snažil se působit co nejvíce neutrálně.
I tenhle pokus však vyšel dost lhostejně.

Bol som .. neskutočne rád, keď som konečne vypadol z lode. Teda cesta s Lawrencom bola omnoho pohodlnejšia. Takmer som zabudol, ako to na takej normálnej lodi môže fungovať. No hej, aspoň som mal čo do úst. Kývol som hlavou na quartermastra, aj keď moje kývnutie malo bližšie k nevrlému a unavenému odfrknutiu či zagáneniu. Rozhodne to neboli také vrelé "rozlúčky", ako s Lawrencom a jeho skupinou.

No.. a tak som sa ocitol v jednom z najstarších miest v kráľovstve. O Claremonte som iba čítal, poznal som ho skôr z príbehov a z histórie, než zo skúseností. Mesto vyzeralo.. staro. Moje kroky ma zaviedli k prvému strážnikovi, ktorého som sa spýtal na cestu do jednej z najprestížnejších akadémii, ktoré v kráľovstve existovali. Aspoň pre rytierov. Ako katanu, tak aj Akai meč som mal zabalenú v kuse handier, aby príliš nelákali pozornosť. No a to som mal prevesené momentálne cez chrbát. Uvedomoval som si, že vyzerám úplne rovnako tak, ako  som sa posledný mesiac cítil. Moje oblečenie bolo ešte v horśom stave, než pred tým. Jediné čo ako tak vydržalo - čo som úprimne nechápal ako, bol slamák. No ten sa dal aj na lodi veľmi ľahko opraviť, a že som to pár krát robiť musel.

Pred vstupov do budovy z bieleho mramoru som si slamák zložil, odkrývajúc dlhé a špinavé tmavé vlasy, stiahnuté "wrapmi", ktoré som mal okolo hlavy a ktoré mi chránili uši pred zimou či vetrom alebo hocičím nepríjemným. Slamák som si len prevesil cez rameno a nezaujato som sa obzrel okolo. Naozaj.. ale naozaj som sem nezapadal. Netrvalo dlho a mojej maličkosti si všimol niekto, kto vyzeral ako učiteľ. Jeho pohľad voči mne bol poľutovaniahodný. No nemohol som mu to mať za zlé.
"Prajem." Prikývol som nakoniec. Poškrabal som sa po brate a ešte raz som sa obzrel.
"Počul som, že je toto miestom najlepšou univerzitou, ktorú by si rytier mohol priať." Na chvíľku som sa odmlčal.
"Teda.. očividne nie som rytier..." Pousmial som sa a rukou som naznačil neurčité gesto.
"Aká je cena?" Spýtal som sa. Snažiac sa nedať mu možnosť ma odmietnuť pred tým, než mi reálne ukážem moje zlatky.

Muž očividně nebyl dvakrát nadšený z toho že musel vysvětlovat tomuhle otrhanci to že si to nemůže dovolit, ale chtěl ho nechat vymýchat se v chudobě a tak mu dopřál podobnou řeč. Hovořil jasně snobsky popotáhl vzduch nosem a nakonec, přeci jen trochu odtažitě, začal.
"Základní kurz čítá 11 zlatek měsíčně. Je roční. Poté jsou inviduelní kurzy které se šplhají na 24 zlatek měsíčně. A nakonec je zde náš nejpopulárnější kurz který je kolem 40ti zlatek měsíčně." řekl a poté dodal.
"Ubytování není v cenně." ukončil tak svůj proslov.

Na chvíľku som si muža premeral. Ono ak bol niekto "skúsený", čo som typoval že bol, mohol tento pohľad rozoznal. Nebol to pohľad niekoho namysleného alebo nasratého. Skôr.. som si ho "premeral", ako šermiara, potencionálneho súpera. Akým spôsobom stál, akým spôsobom držal svoje telo, snažiac sa odhadnúť či niekto trebárs ako on, naozaj stojí za toľko peňazí, alebo to je len podvod. Teda.. veril som že to žiaden podvod nebude. Nakoniec som len prikývol a pomaly som rukou zašiel do záhybov kimona, odkiaľ som vytiahol.. vrece. plné vrece.. ktoré veľmi príjemne štrngalo od mincí. 
"Komu môžem zaplatiť?" Spýtal som sa a zas som sa raz obzrel. Možno to budú chcieť zaplatiť v banke? Kto vie.

Muž se na ten jeho mešec podíval a pozvedl jedno obočí. Bylo to takové to gesto jakože byl překvapen. Nakonec pro ně byli peníze peníze a nekoukali se na to odkud přišli.
"Přihlášky se podávají v druhém patře. Máte štěstí. Roční kurz začíná za týden." už už chtěl odejít ale poté jen dodal.
"Výtejte na Johaness-Linn institutu." řekl mu a mírně se uklonil, poté si šel svou cestou dál.

A tak začal jeho život v tomhle městě a na téhle univerzitě. Jeho dny probýhaly, alespoň na akademii takovým způsobem, že zde strávil tři hodiny ráno a dvě hodiny večer. Ráno se zabývalo teorii a odpoledne byla směsice tréninků a soubojů. Byli zde různí učitelé a různí mistři s různými zbraněmi. Učil se bojovat proti všemu co kdy někdo v království držel jako zbraň. Dokonce jedna z lekcí byla proti vydlím.
Teorie byla o dost obtížnější. Celý ročník, který letos čítal 79 žáků, byl v jedné obrovské hale a učitel jim dával přednášku. Zvuk se v átriu pěkně držel a tak bylo slyšet.
Co se týká nějakých kolegů, Kazehaya byl pěst na oko co se zdejšího studestva týkalo. Valná většina zde byla lidí a on byl jediný "elf". Kromě něj zde byli čtyři vlkodlaci, dva orkové a jeden jediný Khajit. Zbytek? Lidé. Kde zapadal bylo pohlaví. Byli zde pouze čtyři ženy a všechny z nich byli urozeného původu a z Kazehayova pohledu? Snobky.
Moc přátelských tváří zde tedy nepotkal a nikdo se s ním nebavil, pokud to opravdu nebylo nutné.
Nazvdory tomu se zde také nesetkal s nějakou tou šikanou či něčím podobným. Vypadalo to že zde byli jisté opatření proti těmhle věcem a byť by tohle chtěl někdo udělat, rozhodně k tomu neměl prostor v akademii a nikdo ho nenáviděl natolik, aby ho stopoval mimo akademii.
Jediné když se dostal do konfliktu bylo tradiční "Oh jak doufám že si tě vylosuju..."
Nejdříve tomu nerozumněl ovšem když už byl nějakou dobu na institutu došlo mu o co jde.
Na konci roku se všichni studenti účastní velkého turnaje, kdy se proti sobě před zraky celého města a okolí utkají. Byla to skvělá reklama pro institut a také způsob jak vydělat velké množství peněz.
A tak měsíce utíkali dokud tedy nepřišel právě ten osudný den turnaje.

Byli právě ve velkém atriu v místní aréně která byla nabitá k prasknutí. Slyšel obří jekot a nadšení z okolí. Dokonce i samotná země se otřásala  Každý z nich už dostal čísla od jedné do 59. Ne všichni zvládli nápor tréninku a v různý čas odešli.
Kazehaya byl upraven kadeřníky a vykoupán ve vaně aby byl co nejlépe prezentován.
Gregory Linn, muž kterého potkal první den a současný spolumajitel tohohle institutu, byl ten kdo jim řekl pravidla.
"Žádná magie. Boj je muž proti muži. Každý si vezme ze stejného vybavení, různe zbraně jsou povoleny. Všechny zbraně jsou tupé. Každý souboj má rozhodčího. Jakmile nazná že je boj ukonce, je boj u konce. Kdo se bude chít vzdát stačí upustit zbraň a zvednout ruku s mečem do výšky. Je striktně zakázáno útočit na někoho kdo se vzdává. Každý souboj trvá maximálně pět minut. Vítěze tohohle souboje určí rozhodčí." řekl a odmlčel se. Očividně to neříkal poprvé. Odmlčel se a nakonec a dodal.
"Uvědomte si že nereprezentujete jen sebe ale také tenhle institut. Jakékoliv nesportovní chování bude oceněno okamžitou diskvalifikací a takovému nebude přidělen řád měsíce." onen řád byl něco na co byl každý absolvent hrdý. Bylo to něco jako prestyž v království. Malý odznáček nosen pyšně na prsou každého absolventa.
"Přeji Vám přijemný a čestný turnaj. Nechť zvítězí ten nejlépe připravený."

Poté odešel a přišel někdo z organizátorů který jim oznámil že díky tomu že budou volány čísla uchazečů a poté přijdou do areny proti svému sokovi.
A jelikož jejich počet byl lichý dva ze šťastlivců budou muset projít tzv. Dummy round aby se jeden z nich vyřadil. Tahle čísla byla...24 a 11. Kazehaya jen děkoval že to nebylo 38. Což bylo jeho číslo.
Poté už jen tedy byl prostor na to vybrat si zbraň a čekat až ho zavolají.

A tak to začalo. Vždycky se vylosovali dvě čísla následovným způsobem.

"24 a 12 na plac. Připraví se 7 a 48" a vždycky o pět minut později byli vylosovány další dvě čísla které se měli připravovat. O pět minut později dorazil zpátky jen vítěz který čekal, dokud nepřijde řada na druhé kolo.

Sedmý souboj přišla konečně řada na Kazehayu.

"38 a 51 se připraví." řekl hlas pořadatele. Jak už to bylo několikrát předtím oba protivníci se hledali a kazehaya uviděl jednoho z lidí.
Byl to muž, asi 27 let a na prsou nesl znak modré růže. Byl čistý a už od pohledu bohatý. Byl však docela schopný. Za celou dobu s ním neměl moc interakcí ale zcela jistě byl zkušený voják.
"Hodně štěstí." bylo vše co mu řekl a poté už jen mlčky čekal.

O pět minut už vešli do areny. Byla kruhová. Zhruba 10 metrů v poloměru ohraničená dvou metrovou zdí. Za zdí byli tribuny asi třicet pater řad více a více stoupající vzhůru. Mohlo tu být... deset? Dvacet tisíc lidí? Těžko říce. Tak či tak bylo to docela k podívání. Jistě viděl ji z venku ovšem zevnitř? To byla jiná věc. Cítil se tu velmi malý. Také ten zvuk? Byl docela ochromující. Měl co dělat aby se mu nerotřásli kolena. Když si lidé také všimli že byl elf a byl představen podivným jménem. Hlasité "BUUH" se ohlušilo arenou.
Poté co byl představen jeho protivník, jistý Ser Malory z Longhanu, přivitání bylo o dost více vřelé.
Malory měl u sebe dvouručný meč, který nesl na rameně a když bylo zvoláno jeho jméno, ukázal špičkou k nebesům.
Poté už došli ke středu kde na ně čekal právě samotný Gregory.
"Ukloňte se, poté zády k sobě a na pět kroků od sebe. Souboj začíná jakmile tlesknu. Pravidla znáte." řekl mu a čekal až tak oba provedou. Poté už nebylo na co čekat a tak Linn zvedl ruce nad hlavu a jediným tlesknutím zahájil jejich souboj.
Malory se postavil do jasného obraného postavení. Jeho meč byl nad hlavou a ve střeše a ukazoval ke špičkám Kazehayových noh. Tímhle stylem poté přistupoval k němu.

+900 Sword
+1 Endurance

A tak započalo moje ročné štúdium na trocha inom typu univerzity, než na ktorý som bol doteraz zvyknutý. Bol som však rád.. čisto z toho dôvodu, že ma vôbec zobrali.
 
Už od prvých dní som pochopil, že tu jednoducho nezapadnem. Nikdy som si to neuvedomil pred tým, keď som ešte bol čistokrvným človekom v tele Thomasa. Teraz, ako Saphir, ktrý sa vlaste dosť ponášali na elfov, sa na mňa každý pozeral viac menej skrz prsty. Aj keď som im to možno nemal mať za zlé, mal som. Čisto z toho dôvodu, že som si vybudoval trocha viac takého toho vnútorného „ega“ a jednoducho ma tie pohľady srali. Bolo to zvláštne.. spomienky sa mi pár krát zatúlali k mojej polo-trpaslíckej kamarátke. Ona s týmto žila celý svoj život?

Musel som však podobné myšlienky prehltnúť so štipkou soli a trpkosti. Akadémia, nech už sa tu na druhých ľudí vedei pozerať akokoľvek, bola slušné a pomerné miesto. Príliš sa tu proti sebe študenti nestavali, teda aspoň nie priamo. Navyśe tu predsa len bola skupinka ľudí ktorá bola podobnými „vyhnancami“ ako ja, až na peniaze hej, musel som byť ten najchudobnejší študent, akého kedy v preistoroch tejto budovy mali.


Môj život popri štúdiu bol.. zaujímavý. V podstate som bol bezdomovec. Spával som vonku, pod rôznymi prístreśkami, niekedy v meste na strechách budov, kde sa dalo nájsť kus závetria, alebo priamo v neďalekej prírode, kde sa dalo v teplejších mesiacoch pomerne dobre existovať. Kúpal som sa v mori či v neďalekej rieke, jedol som.. no toľko koľko som potreboval, ale ani o štipku viac. Väčšina môjho voľného času bola venovaná ďalśiemu tréningu. Niekedy mysle, niekedy tela.. a niekedy som sa pohrával s manou čisto z toho dôvodu, aby som v rukách nestratil cit. Moje telo si predsa len stále muselo zvykať na kúsky, ktoré som bol schopný predviesť ako „Thomas“.
 
Pozeral som sa na svoje číslo. Bol som číslo 38 a keďže som zatiaľ nevedel kto je mojim prvým súperom, príliš mi to nehovorilo. Hovorili nám o tomto „turnaji“, o tom ako tam budeme reprezentovať akadémiu. Trocha skepticky som sa pozrel na moje oblečenie. Predsa len univerzita nerozdávala uniformu, možno mi niečo „reprezentatívne“ dajú.
 
A to sa aj stalo. Cítil som sa trocha zvláštne, dokonca som si za to ani len nemusel zaplatiť, no či už to bol niekto z učiteľov, alebo sa na mňa zľutoval systém akadémie ako taký, naozaj o mňa pred turnajom bolo „postarané“. Moje vlasy boli zastrihnuté, upravené, stále dlhé no vôbec nie strapaté, dokonca zviazané z tváre dozadu do culíku, zatiaľ čo zadná časť bola viac rozpustená. Stále ale nie strapatá. Ako sa im to podarilo, som nemal ani najmenšieho tušenia. A to oblečenie. Aj keď nebolo „nóbl“, rozhodne to nebolo niečo, čo by som teraz dobrovoľne zaplatil. Tunika s dlhými nohavicami, ktoré som mal zastrčené vo vysokých vojenských topánkach. Všetko vo farbách univerzity. Pot tunikou som mal tiež bielu košeľu, ktorá mala vyčesané rukávi k mojim lakťom. Prekvapivo.. sa v tom dalo veľmi dobre hýbať.

Čo bol väčší problém bola zbraň. Ja som proste používal niečo „iné“. Moja katana bola v týchto končinách unikátnou, hotový exotický kúsok. .a pochopiteľne nemali zatupenú verziu. Na druhú stranu tu však mali niekoľko šabľí, ktoré boli trocha rovnejšie. Nepoznal som pravé meno ale bol to môj „výber“ zbrane. No a v deń turnaja som bol vystrojený a pripravený. Aj cez fakt, źe som mal radšej môj „vagabondský“ vzhľad. Bolo zuajímavé pre zmenu byť v niečom nie dotrhanom.

 
Aréna bola.. ohromujúca. A môj súper? Na môj vek už starší muž. Predstavený ako ser, rytier z radov modrej ruže. Nechcel som si predstaviť že som v riti, lebo som si celkom veril. Respektívne by som si veril proti kdejakému „normálnejšiemu“ súperovi. Tu? Mal som sa maximálne na pozore. Prvých pár sekúnd ma však aréna tak ohromila, že mi všetky tieto myšlienky vypadli z hlavy. Len som vstúpil dovnútra, stál som tam a vytáčal svoju hlavu po publiku. Moje oči rozšírené.. aspoň v rmáci možností, a prekvapené.
„Yare .. yare..“ Povzdychol som si a jednou rukou som si vlepil facku. Nie silnú, skôr také potľapkanie, aby som sa prebral. Pokývol som hlavou a pozrel som sa na môjho súpera, ktorému som sa pomerne zdvorilo uklonil. Nebol to ten úklon, na aký boli zvyknutý v kráľovstve, ale ten, ktorý sme pred sparingom venovali svojmu súperovi v ostrovoch. Zvyk, ktorého som sa nechcel zbaviť. Následne sme len obaja vošli viac do stredu, a inštruktor zahájil náš súboj.
 
Neortodoxné meno, neortodoxný vzhľad.. a už na prvý pohľad aj neortodoxný spôsob boja. To si musel pomyslieť ako môj súper, tak aj všetci pozerajúci. Na rozdiel od môjho súpera s obojručákom, bola moja šabľa stále v púzdre. To som pridržiaval jednou rukou, zatiaľ čo druhú som držal len centimeter od rukoväte. Bol to nezvyk. Aj keď malý, stále bol medzi šabľou a katanou rozdiel. No .. musel som sa s tým naučiť žiť. Môj súper sa ku mne začal pomaly približovať, no a ja som zatiaľ nerobil nič. Len som tam stál, takmer na špičkách, prikrčený, nakloniený trocha dopredu, ako keby som chcel každú sekundu vyštartovať. Bolo zjavné že na neho „čakám“.

Očividně jeho soupeř nebyl takový hlupák aby se vrhnul na něj bez toho aniž by něco čekal. Věděl že čas je na jeho straně. Nemusel nikam zpěchat a rozhodně se nehodlal na něj vrhnout. Přeci jen si byl jistý každou kostí v jeho těle že kdyby tam pět minut stál jako socha rozhodčí by zvolil v jeho prospěch jen kvůli tomu kdo byl jeho protivník. Neexistovalo tu nic jako remíza.
Byl očividně reaktivní bojovník ale také to nebyl hlupák. Nevěděl jak Kazehaya bojuje a nepodceňoval ho. Proto na něj neskočil a nezaútočil. Spíše tam stál za jeho blokem čekal, kroužil a neútočil.
Publiku se tenhle přístup očividně nelíbil a tak po chvíli začali netrpělivě bučet a křičet.

Stál som na mieste, pozorne, no až uvoľnene pozerajúc môjho súpera. Ten sa zastavil skôr, než by stihol prísť do môjho priestoru. Ono s tým obojručákom som si bol takmer istý, že má dlhší dosah ako ja. Ale stále.. čakal. Na jazyku ma zašteklila poznámka, po ktorej by nebol hrdý ani jeden z mojich inštruktorov. Ale taký Yoshi by si ju podľa mňa náramne vychutnal a možno sa na nej aj zasmial. Odpustil som si ju však. Len som prikývol hlavou.
"Ako si praješ." Prehovoril som v obecnej reči a nosom som do svojich pľúc nasal vzduch. Nie úplne. No s tichým syčavím "haa!" som sa presunul dvoma rýchlimi krokmi bližšie. Pomocou Iada som rýchlo tasil katanu. Tasenie sa premietlo do seku, ktorý viedol do strany jeho meča. No nebol to ten štýl, ktorý by mu rozhodil Guarde, čo ho mohlo prekvapiť. Skôr som po stretnutí sa s čepeľou, naklonil hrot k jeho hrudi a spravil som výpad, bodnutie, smerom k jeho hrudi, takmer krku, priamo popod jeho guard.

Obouručný meč byl skutečně dobrý na dosah a právě tahle střecha si markovala jeho území. Když tedy jeho soupeř na něj skočil tímhle výpadem, Malory na to v podstatě čekal.
Prošel si tréninkem proti saberu, stejně jako všichni na akademii. Věděl že je to sečná zbraň, jako všichni na akademii. A tak čekal na sek z jeho pravého boku. Proto v momenťě nastražil meč tak aby se o něj kazehayův meč zarazil. Byl prakticky připraven celou tu dobu postávání na jediný možný útok který z jeho postoje mohl přijít. A svým dalším pohybem překazil cokoliv co mělo následovat a tak byl Kazehaya zastaven v jeho pokusu o následující "stab"
Hned poté co zastavil jeho meč a udělal lehký náznak seku vůči němu. Bylo to spíše aby donutil Kazehayu uskočit dozadu a udělat si prostor od jeho osoby.

Nesnažil som sa od neho moju šabľu dostať ďalej. Aj pre to, ako môj útok vyblokoval, v podstate som na jeho meč zatlačil. Nesnažil som sa ho pretlačiť, vedel som že jednou rukou mu dve nepretlačím. No chcel som mať stále ten pocit, že sa naše meče dotýkajú. v podstate som tým mal čiastočnú kontrolu nad situáciou, rovnako ako on. Jeho náznak seku by pre to nemusel vôbec prísť a ak prišiel, v podstate moja šabľa stále len opisovala pohyby jeho obojručáku. Sám som ukročil do strany, snažil som sa mu trocha otvoriť jeho pravú stranu, bok, alebo to tak aspoň vyzeralo. Ak bol pozorný, mohol si všimnú´t ako mi druhá "voľná" ruka trhla púzdro z môjho opaska a ja som následne vykročil zadnou nohou dopredu, a snažil sa mu púzdrom zaraziť do predlaktia, prípadne ho prinútiť pustiť meč a odzbrojiť ho tak.

Když na něj tímhle způsobem zkoušel udržet jeho meč, rychle mu došlo že to není moudré. Měl v podstatě větší sílu než Kazehaya a i kdyby byli vyrovnaní měl o dost větší páku než on. Jeho pokus o udržení ho na jednom místě a jakémsi následovném odzbrojením tedy přišel vniveč. Jelikož Tlak který obouručný meč vyvinul byl jednoduše moc na to aby Kazehaya nějaký takový manévr provedl.
Neměl nějaký následovný grand plán. Prostě jen viděl příležitost využít svoji zbraň a tak se jí chopil.

Keď mi zatlačil do šabľe a ja som pochopil, že týmto spôsobom cesta nepôjde, v podstate som veľmi rýchlo šabľu stiahol späť. Spravil som aj polkrok dozadu, no v momente si mohol všimnúť že je moja šabľa zas zastrčená v púzdre, a moje telo sa zas nahlo priamo smerom k nemu. Môj útok bol teraz veľmi podobný tomu pvému. Len bol o niečo rýchlejší a aj keď to mohlo vyzerať, źe na neho idem seknúť zo strany, v podstate som mal v pláne rýchlo prekročiť do jeho ľavej strany, pri seku pretočiť zápästie a v podstate jeho blok mojou šabľou na poslednú chvíľu "obísť", no a zas mu raz zaútočiť do predklatia.

Jakmile si Kazehaya uvědomil že tohle není ta cesta a zaměřil se trochu na něco jiného, souboj nabral nové dimenze.
Vyblokoval první sek ovšem bylo to opravdu na poslední chvíli a když přišel ten druhý ... následně třetí a čtvrtý. Na ten už odpověď neměl. Mohli by jste to nazvat výhodou v zápase ale také to bylo tím že Malory přecenil svoji obranu. Tak či o několik úderů později hodil meč na zem a zvedl pravici do nebe. Byl konec.
Malory se mu tedy uklonil a poté byl vyveden zadní stranou, zatímco Kazehaya se vrátil mezi uchazeče za doprovodu mírného potlesku publika. Očividně jejich favorit prohrál a Kazehaya mohl tedy spíše slyšet mumlání a rozhovor než nějaký ten jásot.

+150 Sword

Keď som zmenil prístup, začal som sa cítiť viac komfortne.. a po tom ešte viac. Trvalo mi to.. štyri výpady, možno tri? nejak som ich nepočítal, no nakoniec rytier odhodil meč a podvihol ruku. Ja som svoj ďalší sek ladne sklonil k zemi, násldne šabľu zas raz pretočila zasunul ju späť do púzdra. Rytierovi som úklon vrátil, no zas tým mojim ostrovanským spôsobom. No a následne som sa vrátil na miesto, kde sa čakalo na vyhlasovanie ďalších zápasov.

První kolo bylo u konce za zhruba hodinu a půl. Přeci jen většina zápasů byla relativně rychle za nimi. Někteří z účastníků přišli na zcénu, uklonili se a o vteřinu později byl zápas ukonce. Jiný zápas skutečně však trval pět minut a tak či tak tu teď stálo 26 účastníků.
Nakonec tedy přišlo čas na druhé kolo a byl to právě 4tý zápas kdy přišlo na jeho číslo a další číslo a tím bylo číslo 4.
Přes celou místnost se na něj usmál kluk, o něco starší než on, s ledovými vlasy. Přešel k němu, stejně jako Malory předtím, a tak měli chvilku k tomu aby si popovídali.
Jeho předchozí soupeř moc velká mluvka nebyl ale tenhle, toho člověk potřeboval zarazit.
Kluk se houpal na patách a očividně byl ... netrpělivý.
"Nervózní?" zeptal se ho upřímně. Nikdy spolu nemluvili. Co si vzpomínal na akademii byl vždycky obklopen učiteli a nebo různými rytíři. Neměli tedy moc příležitost k tomu spolu mluvit. Nebyl si jistý ale myslel si že se jmenoval Will.
"Já strašně. Málem sem si spolkl jazyk když jsem mezi ty lidi tam vylezl poprvé." řekl a poškrábal se na hlavě.

Medzi prvým a druhým kolom bol rozdiel hodinu aj niečo, no presne som čas nesledoval a tak som si nemohol byť istý. Sedel som zatiaľ opretý o jednu zo stien, v podstate v niečom ako tureckom sede, s mojou tréningovou šabľou položenou na mojich prekrížených nohách. Oh.. ako hrozne som neznášal tento meč. Nakoniec ale prišlo hlasovanie a ja som skončil s číslom 4. Bol som celkom zvedavý, kto ním je. Nakoniec sa môj pohľad stretol s pohľadom o niečo staršieho mladíka, než som bol ja sám. Jeho vlasy boli "biele", teda v rámci.. normy, odtieň záležal v akom svete sa práve nachádzal. Keď mi zamával rukou, len som na neho kývol hlavou. Nečakal som ale, že ku mne príde a začneme sa rozprávať. 
Na jeho otázku som len pokývol hlavou.
"Iee.." Zľahka som sa pousmial. Bolo ťažké predstaviť si, že by ma niečo takéto nejak hrozne znervóznilo či poznačilo. Spočiatku som bol zaskočený, áno.. ale pomerne rýchlo som sa z toho dostal. Aj keď som mu odpovedal po ostrovansky ono, nebol to zas taký rozdiel od obecného "nie".
"Prečo? Nie si niekto kto je.. úplne nepredstaviteľne dobrý?" ďalší úsmev. Nič som o ňom nevedel fakt že nie, ale na akadémii som si ho všimol, a on bol stále obkolesený ućiteľmi a rytiermi.
"Oh ale, kde je moje vychovanie.." Poznamenal som nakoniec a na túto vetu som sa naozaj zasmial, keďže v duchu som si odpovedal sám - nechal si ho niekde medzi ostrovmi a Stormfury prístavom. 
".. Kazehaya." Pokračoval som, na čo som aj keď zo sedu, no stále mladému rytierovi podal ruku.

Na jeho narážku o tom jestli náhodou není nějak nepřestavitelně dobrý jen pokrčil rameny a mírně se ušklíbl. Neříkal nic. Asi neměl ve zvyku se moc vychloubat a nebo nechtěl svému protivníkovi dávat moc nápověd. Když však přišlo na jméno, s tím problém neměl. Jen se mírně zastavil za divným jménem jeho soupeře ale nic délšího než pár vteřin.
"Will" řekl nakonec Will, vzal si jeho ruku a zatřásl jí. Přeci jen by nebylo vhodné odmítnout.
"Tak to ti závidím." řekl trochu upřímně. Bylo na něm vidět že nebyl moc nadšený se tam promenádovat před těmi davy lidí. Kdyby tenhle turnaj byl někde stranou a byl tam jen on, jeho soupeř a rozhodčí? To by byla jiná věc.
Už tam nějakou tu chvíli čekali a Will se celou tu dobu houpal "špička-pata-pata-špička", jakoby se chtěl tímhle způsobem uklidnit. Jediná zbraň, kterou u sebe Will měl byl klasický bastard meč a on nervózně poklepával prsty na hrušku.
Dokud konečně nepřišel muž z arény a organizátor neřekl že se připravý čísla 18 a 33.
"Phew.... Tak hodně štěstí." řekl mu Will a s hlubokým výdechem vyrazil do arény.

Když oba vešli do arény byli uvítáni ještě větším gradujícím řevem než předtím a Kazehaya tak nějak pochopil už z prvu že byl v tomhle duelu opět outsider.
Když přišlo na jména, Kazehayovo padlo jako první, a bylo doprovozeno mírným potleskem ale to bylo tak všechno.
Když došlo na jméno "Will Arnett" aréna téměř vybuchla jásotem a Will by se nejradši propadl do země.
Také už mu bylo jasné proti komu šel. Arnett bylo jméno královského rodu, který vládl na tomhle Kontinentu.
Když přišli k Gregorimu, který jim jen zopakoval pravidla. Will se na něj ani nepodíval. Nepodíval se na nikoho, spíše tam stál se zavřenýma očima a znažil se potlačit okolní zvuky. Dokud tedy neuslyšel hlasité tlestknutí od jeho pravice.
Načež tedy vytáhl svůj meč z pochvy a zaměřil se na jeho protivníka, čekajíc.

"Teší ma Will." Povedal som.. prekvapivo popravde. Celkom sa mi pozdával. Možno čisto z toho dôvodu, že jeho "slušnosť" nevyzerala nútene. Respektívne nie ako správanie, ktoré používal lebo sa to od neho očakávalo. Na jeho poznámku som pokrčil ramenom. Nebol som si istý, či mi bolo niečo závidieť. Naša konverzácia ale utíchla. V podstate sme si vymenili len týchto pár slov.. a keď nás zavolali do arény, postavil som a s tichým "hmpf.." Som sa vydal za Willom do arény.

AK som pred tým mal súpera, ktorý bol obľúbencom publika, teraz som musel mať voči sebe doslova nejakého "hrdinu" ľudu. Rovnako ako pred tým, bez nejakých famfár alebo predstavovania či rituálom pred zápasom, som len pasívne čakal kým ma ohlasovač predstaví. No a po tom prišlo na jeho meno. Takmer som ohluchol a do kútika môjho racionálne rozmýšľajúceho ja sa zakradla veľmi nepríjemná myšleinka, alebo tušenie. Nikto "normálny" nevyvoláva takéto ovácie. Tento chlapec? Mal by som sa ho báť? tohto nervózneho chlapca? A v tom som si spomenul na meno Arnett..
"Kusoo-.. princ?" Zamrmlal som si poza zavreté pery a ruku som položil na rukoväť, podobne ako pri prvom zápase. Prikrčil som sa.. a čakal. No a v tom sa ozvalo tlesknutie a ja som v momente vyrazil dopredu. Tento krát som nečakal na nič. Ak bol z kráľovského rodu.. tento chalan musel mať výcvik od svojho útleho detstva, to.. najšpičkovejšie čo sa dalo v kráľovstve dostať. Po dvoch rýchlych krokoch som nebol dosť blízko na to, aby som na neho s šabľou dočiahol. No to som teraz nepoteboval.
"Háa-dan!" Pomocou Iada som z pošvy tasil, a pokúsil som sa môjho súpera odstaviť na "diaľku" s mojou pomerne novou technikou, ktorú som.. úprimne okopíroval od Yoshiho. Pochopiteľne to nebolo na jeho úrovni, not at all. Ale tých pár metrov by môj sek prejsť vzduchom predsa len mohol. Sek to bol vodorovný, dosť "zvláštny" na to, aby sa okolo mňa na chvíľku zodvihol poryv vzduchu.

Bylo to jako z nějakého Jiříkova vidění to co se poté co vypálil Kazehaya projektil stalo.
Will v podstatě musel udělat krok do leva v nějakou chvíli poté. To bylo Kazehayovi jasné. Z jeho pohledu to vypadalo jakoby v jednu chvíli stál před ním a druhou o metr vedle.
William se dvakrát poté protáhl a zatřepal zápěstí. Do té chvíle než na něj Kazehaya zaútočil byl ještě trochu ve strestu ovšem jakmile tu byla ona bitevní vřava a Will už "neslyšel" povyky ostatních, bylo na něm vidět že jeho pozornost byla na jiné úrovni.
Doslova z něj od té chvíle kdy se vyhnul jeho útoku z něj nezpusitl oči. A nakonec se rozběhl proti němu rozběhl. Byť to bylo slabé slovo. Vyrazil jako šíp z luku a Kazehaya do té doby neviděl nikoho kdo se uměl pohybovat takhle rychle.
Než stačil reagovat dostal zásah do podpbaží "čepelí" tupého meče a poté Will jen stáhl meč k jeho tělu a pokusil se ho bodnout do hrudníku.

V podstate sa mi stratil z dohľadu. nechápal som moc ako. V jedne moment stál pred omnou a ako do neho letela moja technika, zrazu.. stál vedľa. Až som takmer sám zaspätkoval, ale len takmer. Prechytil som rýchlo meč a stiahol ho k sebe, no bol.. rýchlejší. Prekvapilo ma, ako rýchlo dokázal .. zrýchliť. Bolo to, ako keby po mne niekto hodil kopiju alebo po mne vystrelil z luku. Sotva som stihol dať ruky do krytu, a pocítil som tupú bolesť v oblasti popažia, až mi to takmer vyrazilo dych. Posunulo ma na stranu, ale zatiaľ som stále neodpadol. Podarilo sa mi zablokovať až jeho druhý útok. No bol to dosť zúfalý pokus a ak to bola finta, nebol som si istý či by som vôbec vedel zareagovať na nejaké jeho "tretí" útok. No nemienil som ísť dole tak ľahko. Šabľou som teda vyblokoval jeho bodnutie.. nesnažil som sa ísť dozadu, skôr som sa na neho snažil nalepiť, prípadne ho povaliť. Keby že sa od neho zas vzdialim, zas by ma len.. no v podstate predbehol, a robil si so mnou čo chcel.

Will poté kdy už byl u něj tak mu bylo celkem jedno že mu zablokoval jeho útok.
Udělal lehký půlkrok dozadu aby mezi nimi bylo trochu místa, otočil meč v jeho ruce tak aby ho mohl ve výpadu namířit na jeho zápěstí ze spodu a poté jej vznesl v rychlém švihu vzhůru zatímco udělal rychlý krok kupředu.
Ozvalo se prásk a Kazehaya dostal další ránu do jeho ruky se zbraní. Tentokrát byla lépe mířená a tak dostal přímo do zápěstí a jeho ruka mu povolila stisk.
Poté už u něj Will jen stál a mířil na něj tupým hrotem a čekal dokud se jeho protivník nevzdá.

V podstate so mnou spravil krátky proces. Bol to dosť jednostranný.. a rýchly súboj. Nesnaźil som sa nasilu duržať šabľu v rukách, keďže by mi to v horšom prípade zlomilo zápästie a ja som na rozdiel od ostatných nemal peniaze na doktora, a vlastne ani na nič. Potreboval som si začať zarábať v momente, jak odídem z univerzity. Bol to jeden z dôvodov pre čo som aj nepokračoval v boji. stal som tam stáť a s dosť značným povzdychom som si prezrel hrot tupého meča, ktorým na mňa mieril.
"Yare yare.." Pomaly som podvihol ruku do vzduchu v geste, že sa vzdávam. Aj keď z hrdla sa mi tie slová príliš vydrať nechcelo. Nakoniec však..
"Vzdávam sa." Povzdychol som si viditeľne sklamaný. Bol som celkom naštvaný. Vedel som že som sa za posledný rok zlepšil ale.. oproti niekomu ako Will? Ako keby mal desaťroćia skúsenosti.. v tom som si ale uvedomil že to ani nebola pravda. Nebolo to o skúsenostiach, ale o niečom úplne inom. On bol jednoducho príliś rýchly, príliš silný.. technika v tomto súboji príliš veľa neznamenala.

Aréna vybuchla jasným oslavným jásotem a Kazehaya viděl jak si Will oddechl. Poté se uklonil a bez dalších slov odešel směrem zpět kde se připojil k vítězům.
Kazehaya byl poté odveden do drůhé části arény, byl mu přidělen ticket do tribuny kde bylo volné místo a mohl tak sledovat zbytek turnaje.

Ten byl opravdu zajímavý jelikož zbytek proběhl v docela rychlém sledu. Bylo zde několik jasných favoritů a ti udělali rychlý konec se slabšími soupeři a tak byl turnaj u konce do další hodiny.
Souboje a soubojníky které si Kazehaya zapamatoval byl jeden jediný orc, známý jako Hunuk, který se potkal s Willem v semi-finále.
Byl to dlouhý souboj který trval pět minut z nihž ani jeden neměl navrch.
Hunuk stál za svým ocelovým štítem a dokázal odrážet Willovi pokusy jakoby tam ani nebyli a Will zase hravě uhýbal orkovým protiútokům.
Bylo to slovo rozhodčího, který prohlásil Willa jako vítěze, které duel ukončilo.
Liadrin, jedna z mála žen, v druhé straně bracketu zase pokořila v poslední chvíli Armantyho. Armanty byl vlkodlak poslaný sem Lordem z jižního Poloostrova. Liadrin byla dcera místního rodu v Claremontu.
Armanty měl dvě zbraně a bojoval s ocelovými drápy na jeho pěstích.
Liadrin oproti tomu bojovala s kopím a tak díky tomuhle hravě zdolala Armantyho v prvních vteřinách. Finále mezi dvěma oblíbenci a dvěma favority bylo na spadnutí a atmosféra se mohla krájet. Výkřiky a sázky byly v plném proudu. Dokonce i Kazehayovi bylo nabídnuto si vsadit na jednoho z nich. Kurz byl tři ku jedné pro Willa a sedm ku jedné pro Liadrin.

+100 Sword

Môj súboj skončil, a ja som sa teda odpratal k tribúne. Bez nejakých ďalších slov, takmer bez poklony, ale len takmer. Nechcel som vyzerať ako úplný nevzdelanec.
Sadol som si na miesto v tribúne a sledoval som ďalšie súboje. Niektoré kolá trvali veľmi rýchlo, hlavne kvôli favoritom. Vyzeralo to tak že na celej univerzite boli aspoň šiesti ľudia, ktorý by so mnou vytreli podlahu rovnako rýchlo, ako Will. To bolo celkom.. no nebol som zo seba nadšený. Aj pre to som sa na zápasy pozeral zamračene. Prekrížené ruky... dokonca som zagánil na človeka ktorý mi navrhol staviť sa.
"Vyzerám ako niekto s peniazmi?" Spýtal som sa ho, neuvedomujúc si, že asi tak pre zmenu vyzerám. No a tak mi neostávalo nič iné, než si prezrieť posledný zápas, finále.. bol som zvedavý či vyhrá Will, alebo Liadrin.