Basque

Bola to dlhá cesta. Aspoň teda pre niekoho ako som bola ja, niekoho kto toho za svoj život zatiaľ príliš neprecestoval. Niesla som sa na svojich vlastných nohách, keďže som nezastihla dostavník a ani som si nebola istá, či by som za niečo také minula aj tých pár strieborných, ktoré som ešte v mešci mala.

"Aspoň som si v Angelwoode stihla kúpiť kvalitné cestovné boty..." Prehovorila som k sebe samej, obzerajúc si pár vysokých kožených bot, ktoré mi sem tam vytŕčali z jednoduchej sivej róby, ktorú som mala oblečenú. V páse som ju mala stiahnutú opaskom, za ktorým som mala zavesené moje vojenské kladivo. Hlavu mi taktiež zakrývala dlhá kapuca, ktorú som ale nosievala kvôli elementom a nie pre schovanie mojej identity. Nesnažila som sa zakryť tvár, a ani pramene vlasov, ktoré mi spoza kapuce spadali dopredu. Vyzerala som ako niekto, kto už bol niekoľko dní na cestách. Špinavá od blata a prachu, no aspoň som nepáchla od koní.

"Na druhú stranu, koňský chrbát by ma sem dostal skôr.." Uškrnula som sa pri pohľade na horizont, na ktorom sa začali vynárať prvé budovy. Rukou som si na rameni pohodila štít, a tak nejak som začala vyhľiadať prvé známky života.

Dorazila som na kraj mesta, aspoň toho nového. nemalo žiadne hradby a budovy tu vyzerali no.. ťažko popísať. Prechádzala som niečím, čo by sa dalo nazvať ulicou. Stiahla som si kapucňu z hlavy a rukou som si pretrela líce, na ktoré mi dopadli ranné slnečné lúče. Dnes som si privstala, práve pre to, aby som mala čo najviac z dňa na preskúmanie tohto miesta.

"Ehh.. môj chrbát." Posťažovala som sa pre seba, ako som si ho snažila ponaťahovaním trocha uvoľniť. Stále to bolo za pochodu vpred. Odpľula som si k zemi a snažila som sa nájsť niečo, nejaké milníky, ktoré by ma vedeli po meste navihovať. No možno ich tu nebolo aź tak veľa? Kto vie. V tom prípade by som si to mierila skôr k hradbám a k staršej časti mesta.

Město bylo prozatím hodně otevřené než se tomu stává v ostatních městech. Jak mohla vidět, místní lord, ať to byl kdokoliv, byl docela dost optimistický s tím, kde si myslel že město bude za pár let.
Konstrukce nové zdi už začala a ta se táhla docela dost daleko od zdi starého města.
Tak daleko, že domy zatím byli sporadicky rozmístěné na různých místech, podél cest které se vytvořili a tak podobně. Čím však šla hlouběji do města, tím se stavby a už hotové domy začali lepit jeden na druhý.
U starého města, které bylo obkroužené starou zdí která byla několikrát slepována novým materiál který tvořil působivou mozajku.
Stráž jí nevěnovala větší pozornost a ani neměli důvod a hlavně prostředky na to, aby zastavili každého kdo se snažil dostat dovnitř či ven.
Staré město nepůsobilo tak velkolepě jako ty nové a působivé stavby za zdí. Ovšem, tím jak se sem nahrnuli nové peníze i zde bylo vidět práce na nějakých těch renovacích.
Co se týče význámných budov, byla zde brána vedoucí k hradu, malá kaple zasvěcená už podle symbolu modrého oka nad zvonicí Freysomovi a konečně několik obchodů, stáje a hostinec.

Čím som išla hlbšie do mesta, respektívne bližšie k jeho centru, tým boli ulice viac a viac zahustené. Domy viac natlačené na seba a po uliciach taktiež chodievali viac ľudí. Teda, viac vyzerali ako ulice.
"Hmm.." Obzrela som sa cez rameno niekde smerom kopce, odkiaľ som sem prišla. Bola to celkom diaľka, a základy rozostavanej vonkajšej hradbe sa tiež nachádzali ďaleko. Vyzeralo to tak, že s týmto mestom mali miestny veľa plánov. Prosperita bola dobrá vec, do istej miery. Len som dúfala že sa doň nezakorení aj korupcia. 

Počas mojej cesty mestom som si všimla niekoľko míľnikov, a nech už by som akokoľvek veľmi chcela zložiť svoje kosti, alebo si napríklad zaobstarať koňa, bola som si vedomá mojich nie príliš.. veľkých financií. Predsa len strážna služba bola len o niečo viac lukratívnejšia, než clergy... a často medzi mladšími študentami univerzity povrával istý zakázaný vtip o tom, že byť kňazom nemalo tak ďaleko od tým, byť žobrákom v trocha kvalitnejšom oblečení a s hlbším zmyslom.

Trocha kyslo som sa pousmiala. Keď už som si spomenula na univerzitu, napadlo ma, že by nemusel byť zlý nápad navštíviť kaplnku zasvätenú Freysomovi. A tak som sa tým smerom aj vydala. 
Už na prvý pohľad bola menšia, pravdepodobne jedna z pôvodných budov, ktoré sa zatiaľ vyhli rekonštrukcii mesta. Rukou som skúsila drevené dvere, či sa budú dať zatlačiť a umožnia mi vstup dovnútra, alebo budem musieť použiť železné klopadlo a na kaplnku zabúchať.

Chrám Freysoma byl tu od té doby co tu bylo město. Místní nevěděli kdo ho zde vybudoval ale byla to už součást místní architektury a tak nikdy nebyl důvod chrám svrhnout i když ho moc lidí nenavštěvovalo.
Na dvěřích si mohla všimnout jednoho dlouhého orlího pera, symbol tohohle boha, jemuž byl kostelík zasvěcen.
Uvnitř? Uvnitř to bylo poněkud skrovné. Několik lavic na pravé straně kostela, ulička vedoucí nalevo a malý oltář u kterého by pravděpodobně místní kněz něco přednášel, kdyby měl tedy nějaké obecenstvo.
Navzdory všemu, byl tenhle kostel docela dobře udržován. Asi to bylo známkou toho že starý farář, kterého dokonce i teď Val přistihla s koštětem, moc jiných poviností neměl.
Vypadal dost pohuble, starý, kolem padesátky. Černé vlasy mu však stále nenesli známku jediné šediny. Stejně tak jeho dlouhý plnovous mu sahal až někam po pás.
Měl na sobě modrou róbu která byla na ramenech zdobená orlími pery.
Jeho oči měli barvu jako rozlité mléko a Val si mohla všimnout že je kněz slepý a nebo vidí hodně špatně a možná proto si jí zatím nevšiml. S tím jak dveře zaskřípali však bylo jasné že ji alespoň mohl slyšet.
Nic ale neříkal.

Otvorila som staré drevené dvere, pomedzi ktoré som sa prešmykla dopredu. Teda prešmyknutie by bolo silné slovo. S dosť hlasným škrípaním a buchnutím muselo obecenstvo vedieť, že sem niekto vstúpil. No príliš ho tu nebolo. Vlastne moje oči zaregistrovali len jedného staršieho, pravdepodobne farára. Aspoň čo som podľa jeho nezvyčajnej róby usúdila.

Moje mlčanie mi nevydržalo dlho, keďže som sa sem neprišla len.. pozerať na starého farára, zametajúceho kostol.
"Poctený buď ten, ktorý neodpúšťa." Pozdravila som ho a na pozdrav som taktiež sklonila hlavu, aj keď som si vôbec nebola istá, či ma vidí. Mal predsa len veľmi, veľmi zakalené oči. Aj keď to naozaj vyzeralo tak, že nemá čo lepšie na práci, moje vychovanie a hlavne viera mi nedala inak.
"Bola by som poctená, ak by ste ma nejakým spôsobom nechali pomôcť." A tak nejak som sa priblížila o pár krokov bližšie.

Kněz jen mírně zvedl hlavu od koštěte a podíval se na ni. Jeho pohled byl pro ni velmi nepříjemný. Jakoby se díval skrze ni a bylo opravdu vidět že ji nevidí ale slyší. Z jeho pohledu bylo také vidět že bádá kam by její hlas zařadil a nakonec došel k tomu, že ji nezná.
"Není třeba. Je to jedna z mála činností kterou mám za den a docela si jí užívám." řekl lehce hlasem odpověď, kterou pravděpodobně nedávala poprvé, když mu nabídla pomoc.
Byl na to už zvyklý že za ním lidi občas přišli a byl si určitě jistý že jejich pohledy byli plné klíče a bolesti. Upřímně mu ten přístup docela lezl krkem ale nikdy nebyl nějak kyselý na ně jelikož by se v jejich pozici zachoval stejně.
Poté jen jistým krokem zamířil k jedné židli u malého stolku, na které byl hrnek nějaké teplé kapaliny. Muž si k němu sedl a začal upíjet a poté promluvil.
Mohl mluvit jak hlasitě chtěl a stejně by ho každý v kostele slyšel. Slovo se tu neslo dobře a okolní ruch sem vůbec nevpadl.
"Co tě sem přináší?" zeptal se.

"Tak to vám ju nebudem brať." Odpovedala som mu a sama som si išla pomaly sadnúť na jednu z lavíc. Bol to úžasný pocit, sedieť na niečom inom ako zemi. Aj keď trocha bolestivý, keďže som nebola zvyknutá cestovať také diaľky a nohy si proste hovorili svoje.
"Mohli by ste povedať, že som jeden z tých... dobrodružných rytierov, ktorí sa vydali zo svojej domoviny na pomoc tým, ktorí to potrebujú." Prehlásila som o sebe, no s dosť humorným podtónom.
"Ale naozaj, len.. chcem vidieť svet. Som z Angelwoodu, a tam je všetko tak.. mierumilovné a dokonalé, tak ďaleko od toho, čo som čítala v knihách." Pokrčila som ramenom. 
"Ostať tam by pre mňa bolo ako.. priniesť Rhazienovo svetlo tým, ktorí ho potrebujú najmenej." Pokrčila som ramenom, zatiaľ čo som si natiahla nohy pred seba, a trocha ich povystierala.

"Máte nejaký príbeh, alebo múdrosť, s ktorou by ste sa bol ochotný podeliť, a ktorá by mi mohla pomôcť?" Spýtala som sa starca s nefalšovaným záujmom.

Stařec se zamyslel a nakonec jen kývl. Jeho víra zažila lepší dny ale neměl důvody házet klacky pod nohy těm, kdo stále věřili. Nemyslel si že jeden člověk dokáže udělat ve světě změnu ale také neměl co mluvit.
Přeci jen on sám byl jednou na jejím místě a stále to byl kněz v tomhle světě, ve kterém nikdo nevěřil. Nakonec však řekl jednu historku, kterou mu jednou řekl jeho otec. Neměla co dělat s bohy, což by možná jeden od kněze očekával.



řekl kněz a završil tak svůj... příběh? radu? Kdo ví.
Kněz však pokračoval s tím co si myslel o téhle storce a proč mu přišla relevantí.
"Mnoho lidí cestuje po světě, chodí od ničeho k ničemu jen aby se našli. Jiní zase celý svůj život dělají něco, aby se ocitli na místě, odkud začali."

Keďže už som bola pomerne pohodlne usadená, neostávalo mi nič iné len očami sledovať starca a započúvať sa do jeho príbehu. Bolo by ťažké popísať, či vo mne vyvolal nejaké pocity. Ani som nevedela či sa o to vôbec pokúšal, alebo či sa mi len pokúsil nejakým spôsobom poradiť, predať nejakú múdrosť, ako by som to od kňaza Freysoma.

"Budem si pamätať tento príbeh, ďakujem." Kývla som hlavou a na chvíľku som len rukami zašla k stuhnutým stehnám, ktoré som si trocha rozmasírovala. 
"Koniec koncov, to ktorý z nich som ja uvidím až na konci mojej cesty." Pousmiala som sa a len som zľahka pokrčila ramenom.

No po chvíľke ticha, aspoň z mojej strany, som zmenila tému. 
"Viete o nejakom mieste, tu v meste, kde by som našla podobne zmýšľajúcich ľudí, dobrodruhov?" Spýtala som sa ho.

Kněz ji chvíli poslouchal. Na její otázku si chvíli prohrabal bradku a další chvíli si nechal na promyšlení.
Sám nevěděl protože upřímně žil tak ve vlastním světě a neměl tu moc návštěv který by se s ním promluvili o tom co se děje ve světě.
"Řekni mi sestro. Co očekáváš od dobrodružství?" zeptal se jí docela zvláštní otázkou. Zatím jen hledal tu zprávnou odpověď a pak se uvidí.

Nad jeho otázkou som sa musela zasmiať. Nie nepríjemne.
"Heh to je.. ťažké odpovedať. V týchto veciach som veľmi naivná a aj si to uvedomujem len... máme ľuďom priniesť svetlo, bezpečie.. vieru. No jediné čo moji bratia robia, je sedenie na zadku niekde v Angelwoode a modlenie sa k lepším zajtrajškom. Ja ? Ja len chcem... byť medzi ľuďmi. Pomáhať tam kde je to potrebné." Na chvíľku som sa omdlčala, zapozerajúc sa niekde na špičku mojich bôt.
"Jeden z dôvodov prečo Ľudia prestali veriť je ten, že sme sa zavreli do jedného mesta.. a žijeme si svoj vlastný svet. Odrezaný od toho skutočného. Proste chcem vyjsť z tej zlatej klietky." Rukou som spravila neurčité gesto a pousmiala som sa. 
"Nehľadám slávu alebo bohatstvo ako poniektorý iný to nie. Heh, dobrodruhov bolo možno príliš silné slovo." Dodala som skôr pre seba.

Kněz tam chvíli seděl a koukal se do prázdna přemýšlel nad něčím co řekla, polemizoval co má že udělat. Nakonec se zvedl ze židle a řekl.
"Vydrž chvíli." a pomalým ale jistým krokem se vydal do zadní místnosti odkud se dobrých deset minut nevrátil. Bylo slyšet šramot a podobné věci. Nakonec však došel zpátky a v ruce držel velkou knihu opásanou opasky a zamčenou visacím zámkem.
Kniha působila docela nepěkně, jakoby se kolem ní nesla těžká a zvláštní aura.
Knihu s hlasitým žuch položil na malý stolek o který se rukama opíral, aby nahmatal židli.
"Jsi tu ještě?" zeptal se aby se ujistil.

Vydržala som. Ostala som tam sedieť kým sa zas nevrátil, no tento krát s pomerne veľkou knihou, ktorá vyzerala ako vytrhnutá z nejakého príbehu, ktorých som mala toľko načítaných. Moźmo mi z nej chcel prečítať ďalší príbeh? Dať ďalšiu radu?
"Áno som." Odvetila som mu, stále nespúšťajúc pohľad z tej zvláštnej knihy. Možno to bola len moja predstavivosť, ale mala som pocit, ako keby vzduch oťažel, keď sa tá kniha dostala do miestnosti.

"Tahle kniha mi přivodila mnoho bolesti." začal kněz a poklepal na ni, skoro nenávistně.
"Bylo to skoro 10 let zpátky kdy se mi dostala do ruky. Hledal jsem tehdy artefakty mého boha. Šel se po stopách téhle knihy dokud jsem ji konečně neukořistil. Poté co jsem ji otevřel." řekl a ukázal malíčkem na bledé oči. Chvíli to nechal uležet a poté pokračoval.
"Myslel jsem si že je to kniha mého boha ale nejsem si úplně jistý. Nemám nikoho kdo by se o to postaral." řekl a posunul knihu směrem k ní.
"Uvidíme jak dobré je tvé slovo a světlo." řekl prostě a naznačoval aby si knihu vzala.
"Zjisti odkud je. Co je zač a jestli se tohle dá zvrátit."

Postavila som sa. Väčšinu svojich vecí som zatiaľ nechala na lavici za sebou, zatiaľ čo som pristúpila k stolu, na ktorý kňaz položil knihu. Pozornejšie som sa snažila prezrieť jej obal, pri čom som na ňu tiež položila ruku. Pohladila som jej okraj a spýtavo som sa na kňaza pozrela.
"Kniha, ktorá váš pripravila o zrak." Pošepla som si skôr pre seba. Nakoniec som knihu predsa len zobrala do rúk.
"Spravím čo bude v mojich silách. No viete mi o nej povedať niečo viac? Kde ste ju našli? Čo vás k nej naviedlo?" Spýtala som sa, na čo som sa po chvíľke zamyslela.
"Nanuckal vás niekto, aby ste ju otvorili alebo.. to bolo čisto so zvedavosti." Teda o artefaktoch som toho nevedela moc, ak vôbec niečo. No o príbehoch áno. Na druhú stranu to bola kniha, knihy sú určené na to, aby si ich niekto prečítal.

"Byla to jedna z těch věcí o které se v našem skromném náboženství rokovalo. Zápisky Khalcelmovi, tedy alespoň jsem si myslel že je to ono." řekl a ukázal rukou na tu knihu která tam klidně seděla, skoro jakoby to byla normální kniha, nebýt toho zvláštního pocitu, který měla Val v zádech.
"Jak jsem k ní přišel? Šel jsem po dlouhých stopách, které mě roky vedli z jednoho slepého konce na druhý, přečetl jsem stovky knih které se tvářili jako jedna z těch co by mohla být ta po které toužím. Dokud jsem v jednom zaprášeném archívu, v jedněch ruinách na severu nenarazil na tuhle bichlu." řekl a poklepal jí na obal.
Nakonec ukončil svůj krátký proslov povzdechem a dodatkem.
"Nikdo mě nemusel přesvědčovat. Bylo to prostě čirá zvědavost a touha po vědění." řekl lehce. Nestyděl se za to co dělal a nejspíše by to samé dělal i teď, mít zrak.

Byl docela unavený z toho všeho. Jakoby si sám sobě nadával na tohmle všem. Přeci jen do té doby než oslepl to byl docela schopný člověk, oddaný a zasvěcený. Plný elánu a dobrodružství. Poté byl celý zlámaný a zlomený. Hlavně mentálně. Nebyl jí ani zas tak vděčný jak by možná mohl být. Dokonce když řekla o citadele jen si povzdechl ale nic neříkal. Jakoby věděl že jeho naděje byli stejně zbytečné ale v beznadějí prostě se rozhodl udělat aspoň něco.
"Mám tu jen jednu postel, ale na lavici..?" řekl a povzdechl si. Říkal jí že pokud se chce vyspat v tomhle chlaďáku, ať si poslouží.
Nakonec se zvedl ze svého místa, chytl svoje koště do ruky a v tichosti začal zametat. Dál by odpovídal pokud by se ho na něco ptala.

"Lavica bude úplne stačiť." Prikývla som, po čom som si len zobrala svoje veci a z chrámu som zas vyšla.
Mojim cieľom bolo doraziť k bráne. Dôvod bol jednoduchý. Potrebovala som si nájsť nejaký odvoz, ktorý by ma najbliźśie dni smerom na Citadelu zobral. Mohla som ísť síce pešo ale kto vie, či by som to vôbec prežila. Nechecla som cestovať sama, aspoň nie v lokácií kde to vôbec nepoznám.

Dostať sa sem bolo ešte v poriadku, nachádzala som sa stále v oblasti pomerne blízko Angelwoodu. Ale Citadela bola už proste ďaleko.
"Ay, nevedeli by ste mi poradiť, kde sa zväčša zdržujú karavány?" Pozdravila som strážnika rovno s otázkou.

Kněz už na to nic neřekl. Spíše si tak trochu hleděl svého a nechal a v tichosti zametal.
Ve městě to docela žilo, přeci jen už bylo něco po poledni a tak tady bylo o trochu více lidí, než když vlezla do kaple.
Strážník byl očividně otrávený z její otázky. Ne  že by byla špatná ale tím že jich tu měl tucet denně tím jak se město rozšířilo. Kde byl ten jeho poklidný život nic nedělání a krmení holubů? Teď muse řešit blbosti jako roztržky mezi kejlíři a samé otázky.
"Na každém rohu." řekl kysele ale pravdivě. Jak už bylo řečeno, město se nacházelo na křižovatce mezi městy, takže najít zde procházející či projíždějící karavanu, nebyl problém. Strážník se poté otočil na patě o dělal že jde za něčím důležitějším, místo toho spíše šel městem aby ho lidé neotravovali.

"Hmm.. vidím." Odvetila som. Založila som si ruky na hruď a na chvíľku som sa zamyslela. No nemalo príliś zmysel konkrétne tohto jedinca príliś otravovať. Niektorý ľudia boli proste mrzutý od prírody. Mali sme ich za to však nenávidieť? To nie.

"Ďakujem za pomoc, nech tvoj osud osvieti Rhazienovo svetlo dobrý pane." Odzdravila som ho a následne som sa teda vydala hľadať miesta, kde by sa nachádzalo viacero vozov a kočov, prípadne ľudí, ktorý by ich nakladali / vykladali. Bolo stále ráno a tak som očakávala, že sa možno niekto akurát chystá na cestu.

"Nechť najdeš někoho kdo bude ochotnej poslouchat tvoje hovna." odvětil strážník ještě předtím než odešel. Očividně koho měl ještě míň v lásce než otravy byli pánbíčkáři.
Tak či tak Val viděla několik karavan a ptala se jich kam že mají tu cestu. Někteří jeli na sever jiní na jich a valná většina jela Stormfury. Ale tím že jich tu bylo takové kvanto? Nebylo těžké najít někoho kdo cestoval přes Citadelu.
"Eh? Chceššš povoz do Citadely?" řekl jeden z Argoniánů.
"Tenhle ti může posskytnout převozzz. Přeci jen jedeme přesss království do našichhhh bažin. Ovšem nečekej charitu... a za jídlo práci." řekl filaový ještěr prostě.