Stormfury Harbor

Na Bouřlivé zátoce se nachází přístav se stejným jménem. Tohle město patří k jednomu z těch větších a je proslaveno pro výrobu královských lodí. V dávných dobách se od Angelwoodu až sem táhli dlouhé lesy. V dnešní době je jich polovina vymýcená a nové rostou na jejich místech. Lesnictví a dřevo je to co živý tohle město.  V téhle době zažívá rozkvět jelikož lodě jsou to, po čem království teď nejvíce touží a s ním se obohatil i rod který je v tomhle městě hlavní.
Sídlo explorerů je také tady. Bylo zde přiveleno z toho důvodu, narozdíl od Claremontu, aby nebyli v rukou jeho příbuzných.
Město je klasické jako každé jiné a služby jako kováři, alchymisté a podobně jsou samozřejmostí.

Po niekoľkých dňoch sme sa predsa len dostali do mesta, v ktorom sa mala odohrať svadba mojej sestry. Musela som uznať, že mesto vyzeralo veľkolepo. Určite mal tunajší rod mnoho peňazí, čisto už len z lodeníc a lodí, ktoré kráľovstvu predávali. Samu ma zaujímalo, koľko taká loď stojí.
Po vstupe sa so mnou otec rozlúčil s jeho typickým spôsobom. - hrad nájdeš - ahoj. No len mi tým nechal priestor. Mohla som si v podstate robiť, čo som chcela. Problém bol v tom, že som nevedela, čo chcem. Pre to som sa prvú hodinu len potulovala po meste a prezerala som si jeho ulice, obchody, stánky, ľudí.. či dokonca aj hospody. Nakoniec ma však kroky zaviedli až na miesto, kde sídlil istý cech, o ktorom som sa chcela dozvedieť viac. Alebo aspoň kde by mal sídliť. Chcela som nájsť explorerov.

Quinn poznala že tohle město je v současné chvíli plné života. Přeci jen, prvorozený syn jejich lorda si bral novou nevěstu. Pro prostý lid to bylo většinou jedná z mála věcí na oslavu.
Lordstvo si v době před svatbou dávalo za tradici snížení daní, dny volna a podobné věci za které si tyhle oslavy lidé brali k srdci.
Hlavní ulice se začínala vyklízet. Quinn viděla jak od brány až k hradu není žádný stánek a žádné z věcí. Začaly se také věšet prapory. Od brány po levé straně Quinn viděla prapor jejího rodu. Červené O s modro-bílím démantem uvnitř umístěné na bledě-modrém poli. Otec jí dávno řekl že je to starý symbol pro mysl.
Na pravici poté byla vidět zlatavá kotva na jílovém poli, se zeleným pruhem vodorovně uprostřed. Praporec který nepatřil nikomu jinému než rodu Southshore.
Hlavní náměstí bylo plné života. Stánky z ulic se začali přesunovat přímo sem. Quinn věděla že v průběhu tohoto týdne se začnou do města shromažďovat lidé z celého léna, aby oslavili tuhle událost. Quinn si pomyslela že by možná nebylo na škodu si oblíct barvy jejího rodu a přehodit si přes prsa šatec s erbem. Kdo ví? Mohlo jí to zajistit ledajaké výhody.
Základnu explorerů nebylo těžké najít. Stála v přístavu. Nová mramorová budova, vztyčená teprve před pár lety. Velká a prostorná natolik, aby dokázala posádky lodí všech explorerů pojmout, pokud by taková chvíle nastala. Vlajka cechů vlála jak na stranách budovy, tak i nad masivníma dveřma ze solidního dubum které sloužili jako hlavní vchod.
Uvítací místnost byla téměř prázdná až na stráže, hlídající vchod jak dovnitř, tak i do vrchních pater.
Jediný muž který nesl barvy tohoto cechu stál uprostřed místnosti a sloužil jako správce budovy.
Bylo mu 40 možná i více let. Nebyl to bojovník od bohledu. Pod nosem se mu rozlézal mroží knír, na hlavě leskla pleš.
Seděl na židly u dlouhého který obléhal podpůrný pilíř. Stejných stolů a pilířů zde v sále bylo několik a sloužili jako posezení pro explorery a jejich posádky.
Na šenk se teď snášel prach, a nikdo u něj nestál. Ticho, které bylo uvnitř sálu bylo až podivně mrtvé. Jakoby se Quinn našla v nějaké léta opuštěné budově.

Mesto bolo úchvatné. Chýbala mi táto úroveň civilizácie. Nie, Angelwood som za to naozaj nepovažovala, navyše som nemala čas si ho prezerať celý, alebo dlhšie. Len som tma prišla a ďalší deň som už odchádzala preč - pomaly. Ale tu? Tu sa niekoľko dní zdržím a už iba táto prechádzka mi na tvári vyčarovala úsmev. Mala som rada civilizáciu.
Vstúpila som do obrovského mramorového sídla explorerov. Museli mať ohromné množstvo peňazí, alebo naozaj dobrých sponzorov. Toto miesto nebolo lacné. Nejednalo sa ani tak o luxus, ale skôr o priestor. Masívne..
Chvíľu som si prezerala celý priestor, až ma kroky nakoniec zaviedli k mužovi, ktorí vyzeral skôr ako nejaký úradník.
"Dobrý deň, rada by som sa spýtala. Koná sa v dohľadnej dobe expedícia, ku ktorej by bolo možné sa pripojiť?" Spýtala som sa ho pomerne na rovinu. Na čo sa hrabať okolo horúcej kaše.

Lorenzo

Správce odtrhl oči od knihy, jelikož nečekal žádnou návštěvu. Lehce se i zalekl jelikož dívčin hlas se v síni nesl a on zrovna studoval zprávy z jedné z lodí
Ehm...? podíval se na nic zmateně a nakonec vykoktal "I vám přeji..." poté se zaměřil na druhou část otázky jelikož mu zasvitlo o co tu jde. Samozřejmě nebyla první a mohlo ho napadnout o co se jedná. Vážně by měli najmout recepční ale prý že na těch pár takovýhle případů stačí Lorenzo sám.
"Expedice? Hm... otázka kterou vám nezodpovím slečno. Každý z explorerů má svoji vlastní loď, na níž je pánem. Vybírá si svou posádku a určuje si cíle..." řekl prostě. Většinou tohle stačilo na to aby návštěvníkům vysvětlil jak to v cechu funguje. Někdy samozřejmě následovala otázka typu "A kde takového kapitána najdu?" či "A nevíte jak se můžu stát jedním z těch explorerů?" ovšem i na ty už byl stařec připraven.

Ostala som v tichosti civieť na muža. Pomaly som prestala dýchať. Nebola som naštvaná, no v hlave som sa snažila spracovať rovnicu s rôznymi pravdepodobnosťami a ako by asi tak skončilo, keby že tu po ňom skočím a začnem ho škrtiť. No nebola som blbá. Keď to chcel hrať takto, prečo nie. Založila som si ruky na hruď a zmenila som tón hlasu z príjemného na zľahka autoritatívny. Nič v zlom, bol to môj typický hlas.
"Dobre teda. Má v dohľadnom čase, niektorá z lodí nahlásený návrat do prístavu?" Ak sa ma mal v pláne spýtať, čo myslím v dohľadnom čase, asi by som po ňom naozaj skočila. Samozrejme som tým myslela prvú, ktorá by mala v pláne priplávať. Pochybovala som, že sa podobné záznamy nevedú.

Nejenom to slečno několik z nich tu je. řekl Lorenzo a mírně se usmál. To byla věc od které tu byl. Samozřejmě jeden by řekl že takovéhle informace nejsou vhodné podávány komukoliv a možná by měl pravdu. Na druhou stranu rozpoznat lodě explorerů není vůbec ale vůbec složité. Stačilo vyjít do přístavu podívat se na plachtu která nesla erb cechu a byli jste na místě.
Stařec vytáhl knihu která sloužila jako záznamy o pohybu lodí v cechu. Po dlouhé chvíli listování narazil na loď která byla zakotvená v přístavu
"Jedna z lodí Vlaštovka s kapitánem Julianem Caysem připlula do přístavu před 2 dny a..." zasekl se na chvíli a hledal další loď. Ruce mu mrštně obraceli stránky.
"Loď "Kráska", zakotvila 2 týdny  a kapitánka "Alberta z rodu Romulus" vyrazila na pohřeb svého strýce...."  poté dorazil k dalšímu zápisku.
"Loď Racek zakotvila před 5ti týdny pod velením kapitána Jean-Luis Clarifela ... vzhledem ke slávě která je všude kolem se dá docela jasně určit proč ..." řekl a poté otáčel ještě pár stránek dál ovšem na další loď v přístavu nenarazil.
Quinn však několik jmen poznala. Jedno očividné se jednalo o jejího bratra, pokud si dobře pamatovala tak toho nejmladšího z prvního manželství.
Alberta Romullus jako taková jí nic neříkala, ovšem rod Romullus byl urozený rod vlkodlaků z "Vlčího poloostrova" na jihu království.
Nakonec rod Casey byl rod znám pro chov a trénink gryfů. Opět však křestní jméno kapitána nemělo pro ni žádný význam.
"... A to je vše. Ostatní lodě jsou na expedici, nebo v jiném přístavu." řekl nakonec Lorezno a hlasitě zaklapl knihu.

Zaujala ma hlavne jedna zmienka o.. mojom rodinnom príbuznom. Bola pravda, že na Jeana som si moc nepamätala, no vedela som, že je mojim bratom, aj keď od inej matky. Nie že by na tom až tak záležalo, keďže sa podobné veci tak či tak vždy riešili cez otca. Možno aj pre to boli bastardi tak nebezpečný pre lordov.
"Luis? je tu?" Spýtala som sa prekvapene. Nemyslela som si, že sa mu bude chcieť ísť na svadbu, ktorá sa v podstate týka len časti jeho rodiny. No nemohla som byť ani prekvapená. "Tak.. to ho asi stretnem na svadbe." Povedala som si skôr pre seba. Poškrabala som sa na brade. Bola pravda, že som moc s Jeanom nechcela mať spoločného. Nechcela som byť pod nejakou kontrolou iných.
"Viete mi povedať, v ktorej časti prístavu, sa nachádza Vlaštovka?" Spýtala som sa znova.

"To vám přesně neřeknu, jelikož to sám nevím." přiznal Lorenzo. Ovšem aby alespoň nějak poradil zamyslel se a nakonec začal.
"Ovšem lodě explorerů plují pod stejnou vlajkou ... a jelikož tu jsou jen 3..." dodal ke svému poznatku. Žena už byla pro něj docela obtíž. Přeci jen to bylo v popisu práce vítat lidi a být prostředníkem ovšem nebyla to jeho jediná práce
Měl ještě co dělat se sepisováním všech těch zpráv z cest, podání hlášení králi a konzultace s mapaři v horním patře.
Pokud by jste mě tedy omluvila slečno. řekl a udělal jí lehké pukrle a vrátil se k opisování knihy.

Prikývla som a nechala som muža, nech si robí svoje povinnosti. Ani som nevedela, pre čo som taká otravná. Že by som sa k nim naozaj chcela pridať? Bola to dobrá možnosť cestovať s overenou posádkou, ktorá sa o nič nepríjemného nepokúsi. No na druhú stranu bez možnosti nejakej voľby cieľa, čo mi celkom vadilo. 

Vyšla som teda z celého komplexu budov a zamierila som si to k hradu. Teda, ak som ho vedela nájsť. Predsa len tam určite viedla tá najdrahšia a najširšia cesta, ktorú vypratávali, opravovali a pripravovali pre delegáciu, ktorá z rodu Clarifel mala prísť. Nemala by som mať problém hrad nájsť. Len.. či ma tam ešte pustia.

Čím se Quinn blížila k hradu tím více a více bylo jasné jak moc tuhle svatbu berou vážně.
Lord Southshore bylo bohatý. Velmi. Ovšem podívejte se dvacet let zpátky a nebylo tomu tak. Lodě však byli jako zlato. Exploreři je potřebovali, král je potřeboval. Sever je potřeboval a každý měl své důvody. Southore byl rod který neměl moc dolů, úrodnou půdu nebo bohaté kořeny. Co měl byl lesy, dřevo a muže kterého uměli opracovat jako nikdo jiný. Do nedávna to nebylo nic zvláštního ovšem teď?
Proto se chtěl Southshore touhle svatbou blísknout. Vykřičet do světa "Já jsem bohatý stejně jako vy". A bylo to vidět.
U hradu stáli stráže v nablískané oceli. Odění do nových kabátců prošívané symbolem rodu. Na slunci se doslova leskli.
Hradby hradu byli obestavěné lešením a mnoha muži kteří obnovovali vybledlou barvu kamene. Vrch hradem už měl původní barvu která do nedávna byla zestárlá od deště a dalších přírodních vlivů.
Stráže, jak už to tak bývá řekli...
"Halt! Kdo zde prochází? Sděl účel návštěvy cizinko." a průcod jí zarazili halapartny. Jeho přízvuk byl velmi značně poznačen touhle krajinou. Lidé tu mluvili s přízvukem který jakoby drnčel. Hluboký jazyko ovšem se svým vlastním šarmem.
Stráže si prohlíželi dívku a nebylo na ní vidět nic co by ji řadilo do návštěv.
A byli by ji i dále vysléchali kdyby se z nádvoří neozvalo hlasité ...
"Quinneth!" chlapec, ve věku né více než patnáct let a ne méně než třináct, vyběhl z nádvoří. Na tváři široký úsměv a na sobě dublet, plášť a na něm vyšitý erb jejího rodu. Byl stále v růstu ovšem i teď se na Quinn koukal jako by byl jí rovný. Tělo měl hubené ovšem Quinn si všimla že bylo obalené svaly, jasné známky tréninku. Blond kadeře, modré oči plné života a úškleb se na ni koukal zpoza halaparten které mu křížili cestu.
Jak mladého šlechtice ztráže zpozorovali uvolnili mu cestu a tak mohl svoji mylovanou sestru, Jean-Antoine obejmout.
"Tak rád tě vidím! Doufal jsem že dorazíš."
Quinn by ho ani nepoznala. Když ho viděla naposledy byl to kluk sotva dorostlý 10ti. V té době jen běhal po nádvoří a hrál si na rytíře, ovšem bylo vidět že z her se průběžně stal trénink.
Na strážích nebylo vidět žádné pohoršení či omluvu. Dělali svoji práci. Jen udeřili pěstí na hruď a svorně pronesli
"M´lady." a mírně se uklonili.

Poznala som históriu rodu, ku ktorému sme mali mať čoskoro tak blízko. Pre to ma aj napadlo, pre čo to cestou do hradu vyzerá ako keby to nebodal bola sama kráľovská svadba. Neočarilo ma to, no rozhodne som sa tešila na hostinu a na to, ako moje chuťové bunky zažijú nebesá. 
Keď som mala v pláne prejsť cez priechod, stráže ma zastavili. Pomerne včas. Bolo vidieť, že sú slušne vychovaný. Nesnažili sa ma nejak zdrapiť či ma zastaviť na poslednú chvíľu, aby som do tých halapartní nebodaj vrazila. 
Už som sa chcela predstaviť. Samozrejme zo všetkými mojimi, zatiaľ neexistujúcimi titulmi. Minimálne by im ale mohlo stačiť rodinné meno. No to som započula známo - neznámy hlas. Bol to chlapec, ktorý mi niekoho veľmi pripomínal. Teda.. brata som si spoznala hneď, ale on sa za tie roky tak zmenil. Stráže ho upustili a on mi v podstate vletel do náruče. Sama som sa usmiala. Bol veľký ako ja. Stále bol dosť chudý ale bolo vidieť, že na sebe pracuje. 
"Braček!" Zasmiala som sa s úsmevom na perách a len som ho stískala. Nechcelo sa mi ho teraz púšťať. Mala som svojho mladšieho brata rada.
"Nenechala by som si to predsa ujsť, bude tu celá rodina." Nakoniec som objatie povolila a aj stráže došli na to, s kým majú tú česť. 
Kývla som im hlavou na pozdrav a len som pozornosť znova venovala mladému. 
"Antoine, kedy si prišiel? Delegácia by mala prísť až zajtra.. nie?" Naznačila som, že by sme mohli vojsť do priestorov hradu. Prípadne mi mohol spraviť takého malého sprievodcu.

Po chvíli obětí se od sebe tihle dva sourozenci odtrhnuli a Antoine se na ni koukal. Vzpomínal na roky co spolu prožili v Beamontu. Quinn mu chyběla. Poté když mu málem vzali i Beu... Poté se konečně vzpamatoval a odpověděl.
"Skoro celá rodina. Matka je doma s malým Marcem. Collete, Pierrova žena, také spolu s jejími dětmi." uvedl Quinn do obrazu Antoine a potom odpověděl.
"Před rokem a půl." řekl Antoine s úsměvem na tváři. Mohlo jí to překvapit ovšem když řekl k tomu své bylo to téměř jasné.  a poté rozvedl proč.
"Když sestra byla zasnoubená a odešela sem, já následoval. Otec mě poslal jako páže k Lordu Calcasovi."řekl. Byl to zvyk že rodiny spolu s manželstvím dávali své syny na výchovu k druhé rodině. Antoine to však nepovažoval jako špatné, ba naopak. Za dobu co zde pobyl ho Lord Calcas držel blízko u sebe a Antoine mu přirostl k srdci.
"Jak je na Citadeli?" řekl trochu na váškách Antoine. Toužil vědět do čeho jde jelikož jediné co za život zažil byli hradby, města a delegace.
Jak už u Clarifelů bývá zvykem i Antoine měl být poslán na studia. Měl tam být právě poslán už před několika měsíci. Okolní svět moc neznal. Hlavu měl plnou příběhů o rytířích, ušlechtilosti a chrabrosti. Žil si tak na svém obláčku. Někdo by řekl že je nepřipraven na okolní svět a měl by pravdu. Nic z toho však Quinn zatím nevěděla.

Prikyvovala som. "Tak pre to, divila som sa, kde si počas mojich návštev. Keďže som bola pohádaná s otcom, nechcela som sa ho pýtať." Vysvetlila som mu s ospravedlňujúcim úsmevom. Začali sme teda kráčať vedľa seba smerom ďalej, prešli sme strážnikov a ja som nejaké vedenie nechala na ňom. Bol tu ako doma, ja nie.
"Oh, vidím.. nastáva pre teba ten čas." Tajomne som sa naň pozrela, ako keby som ho chcela obohatiť nejakou múdrosťou, ktorá z neho spraví všemohúceho, no po tom som len vyprskla od smiechu. 
"Ako doma.. len je tam viac úbožiakov a každý si účtuje neskutočné množstvo peňazí. Divil by si sa..." V tom ma ale napadlo, že to ani nie je tak drahé, nie s podporou otca. Ale ja som ju už nemala, aspoň kým si o ňu znova nepožiadam. Zaškrípala som zubami. "Mnoho zaujímavých prednášok, učíš sa tak, ako ty chceš. Sama som tam za posledný mesiac strávila len dva týždne, lebo som cestovala... a aj po svadbe cestovať plánujem. Nazbierať nové skúsenosti .. z prvej ruky." Vysvetlila som mu a tak mimovoľne som ho postrapatila. Ani som nevedela prečo, proste som chcela. "Času máme do svadby dosť, môžem ťa niečo málo naučiť.. ale len málo.. ide mi to pomaly... flákala som to."

"Áno. Ze začátku mi chyběla matka." připustil Antoine.
Ovšem to k dospívání patří. řekl jakoby to byl on kdo zde byl starší a zkušenější. Jakoby mu nebylo 14 ale 24. Ldyž přišla řeč na citadelu a že nastává čas. Na tváři bylo vidět že je to stále jen kluk né starší než několik zim.
Zhluboka si oddechl když si uvědomil že si z něj jen střílí a jeho nálada byla zpět.
"Třeba se tam uvidíme? Máš v plánu zůstat tam?" žeptal se Antoine. Tradice byla 4 roky povinně a poté to bylo na každém členu rodiny jak naloží s časem. Samozřejmě... u Quinn to bylo trochu jinak na což Antoine zapomněl.
Poté si však uvědomil že stále stojí u brány. Chtěl se jí předvést v magii ale... věděl že místní ji nemají v lásce. Až moc dobře věděl...
Mávl na ni aby ho následovala do hradu. Napadlo ho že by sestru vzal za slovo a mohli si vyměnit poznatky. Také ... no upřímně se chtěl pochlubit.
Teprve teď si Quinn všimla jak se u boku mladíka leskne meč a že na zádech má štít.
Když se ho na něj zeptala řekl pouze.
"Constantin říká že tělo si má zvyknout na zbraně co nejdříve. Nauč se chodit tak jako by si o nich nevěděl. Bydlí tu s námi víš? Otec ho tu nechal." bylo vidět že opravdu se nesl tak jakoby váhu těch předmětů nesl.
Procházeli hradem kde mnoho služebníků se klonilo malému pánu tak i jí. Hrad byl prostorný a do věže, ve které bydlel Antoine tedy šli řádnou chvíli.
Když konečně došli Antoine zavřel dveře a řekl.
"Koukej! " poté chvíli držel ruce u sebe. Mezi nimi se vytvořila ohnivá koule větší než hlava toho kloučka. Antoine si s ní začal lehce popohazovat, jakoby to nebyla vražedná zbraň ale nic víc než nafukovací míč. Na tváři měl široký úsměv. Když kouzlo zmizelo Antoine řekl.
"Strýček říká že mám talent...I otec si to myslí." řekl hrdě Antoine, značíc že s nejedním z nich trénoval.

"Zatiaľ.. určite je to lepšia alternatíva, než sa nechať vydať." Zatvárila som sa kyslo. Nevedela som si to predstaviť.. Teda vedela, bolo by to niečo podobné ako toto. Pravdepodobne nejaký synátor nejakého lorda. Nič pre mňa.
Všimla som si, že zo sebou má meč zo štítom. Sama som za pásom mala meč, ktorého rukoväť mi trčala spod červeného plášťa. No nevedela som s ním narábať.
"Constantin má pravdu." Poznamenala som. No ja som to brala skôr zo strany vedca, než vojaka. 
Prechádzali sme hradom, až sme nakoniec došli do veže, v ktorej Antoine býval, bola som celkom vyčerpaná. Ako z cesty tak aj z mojej návśtevy mesta. Sama som si dala dole plášť a spravila som si pohodlie. Vôbec by mi nevadilo, s mojim bratom počas môjho pobytu tu bývať. Aspoň by som sa nenudila. Na jeho výzvu som sa pozerala, ako sa mu v rukách vyformovala ohnivá gula o veľkosti jeho hlavy. Sama som elementárnu mágiu neovládala. Usmiala som sa. Nebolo to nič svetaborné ale na jeho vek a na to, že v citadely ešte ani nie je, to bol dobrý výkon. Nie že by som s mojou mágiou dokázala niečo lepšie.
"Oh.. to mne nikdy nepovedali." Pośkrabala som sa vo vlasoch. Strýčko sa však so mnou moc nerozprával a otec no.. heh. Cítila som sa trocha sklamane, že sa mu otec tak venuje čo sa tohto tu týka.. a mne nie.
Sama som natrčila ruku pred Antoineho a z mojej dlane sa začal formovať manový wyrm. Malý, no tento sa mi podaril. Bol celkom živý a hneď sa nad mojou dlaňou začal všelijako skrucovať. 
"Vyzerá to tak, že by som sa mala snažiť.. aby si ma tak skoro nedobehol hm?" Povzbudivo som sa na neho usmiala.

Quinn po chvíli řekla Antoinovi že má ještě něco na práci a odešla pryč. Služebníci jí odvedli do místnosti, která ji byla přidělená. Quinn si tam mohla uložit co potřebovala.
Poté vyrazila na průzkum hradu kde narazila na někoho, koho vážně v hradu nečekala. Hrad by byl poslední místo kde by ho čekala.
Lawrence stál opřený o sloup nedaleko nádvoři. Vypadal úplně přesně jako když před pár týdny opouštěl Angelwood. Na hlavě kapuci modré barvy, vousy už lehce přerostlé. Jizva přes obličej a úsměv za kterým se skrývalo pobavení z celé téhle situace.
"Zdravím, Quinn z rodu Clarifel." řekl posměvovačně Lawrence a hodil na Quinn široký úsměv.

Po ceste hradom som musela premýšľať. Nemyslela som si, že bol môj brat pripravený na to, aby sa o seba dokázal postarať sám. Bol schopný, naozaj.. naozaj dobrý ale.. jeho hlava bola príliš naivná a plná ideálov. Čo ho tu učili? Ja som bola pomerne rozmaznávaná ako dieťa, ale vždy som rebelovala a utekala. Moźno aj pre to som sa na veci pozerala proste inak. Netvárila som sa príjemne, bola som celkom nahnevaná, pretože som nevedela, ako túto situaćiu s mojim bratom vyriešiť. Nie že by som ho dokázala zmeniť za päť dní. O to som sa ani nemusela pokúšať.. ostávalo mi, mu len veriť a dúfať, že ho nenapadne ísť loviť trollov, ako jeho sestru.

Moju pozornosť si pre seba ale ukradol muž, s ktorým som tých trollov lovila. Prekvapene som sa na Lawrenceho pozrela. Až mi vypadla niť myšlienok. Obzrela som sa, ako keby som čakala, že si zo mňa nejaký mág robí srandu. Ale pre čo by to robil? 
"Lawrence?" Spýtala som sa dúfajúc, že som nejakým spôsobom neskomolila meno.
"Ah.. takže to nebolo len.. "otec ma odhovoril od hraničiarov" hm?" Zľahka som sa usmiala. Ktorý šlachtic by svojho syna chcel ako hraničiara? Ktorý rytier? Ktorý.. čokoľvek mohol byť? Snažila som sa z jeho oblečenia vyčítať, či patrí k nejakému rodu, napríklad tomu, ktorému patrila podlaha, po ktorej sme teraz chodili. Aspoň ja, keďže som bola na kamennom chodníku, ktorí križoval nádvorie.

Lawrence se zasmál ovšem poté zakroutil nesouhlasně hlavou
"Ale bylo... Otec skutečně nechtěl abych byl hraničář..." řekl prostě Lawrence ale nechtěl se bavit o sobě. Alespoň tedy pokud by zvědavost Quinn nepřekonala tu jeho.
Jeho oblečení bylo stejné jako předtím, Nic nedávalo na sobě znát že by byl z oného rohu nebo z jiného. Quinn ani nemohla vědět že přesně patřil k jedné a druhé rodině. Předtím ho viděla jako prostého ubožáka. Nicku... ovšem teď když se na něj začala koukat jako na urozeného začala se na něj koukat jinak. Všimla si těch znaků, který ji doposud byli do očí ovšem, neměla k nim tak trochu prostředky. "Lawrence" měl blond vlasy, oči a dokonce se i v obličeji trochu podobal na jejího mladého bratra...
"Vidím že si také navštívila tuhle parádu.." řekl nakonec aby směřoval konverzaci trochu jinam, tam kam chtěl.
"Pamatuješ na moji otázku Quinn? Proč jsem všechnu tu práci dělal zadarmo?" zeptal se znova Lawrence a opět se usmíval. Vypadal velmi spokojeně sám ze sebou. Jen Lawrence zajímalo zda Quinn příjde na to kdo že je. Nápověd tu bylo už víc než dost.

"Niečo mi hovorí, že slovo "nechcel" je veľmi mierne." Založila som si ruky na hrudi a s ľahkým úsmevom som sa na tohto muža pozerala. Všimla som si niekoľko podobností s mojim bratom. Vlastne sa veľmi podobali. Vyzeral ako jeho staršia kópia. Doslova. Spojila som si jedno s druhým. Podobne ako aj informáciu, ktorú som dostala od toho starého deda od explorerov.
"Tvoje meno nie je Lawrence, ale Luise. Jean-Luise.. Clarifel." Možno by som sa mala cítiť nadšená z toho, že som na neho narazila. No naozaj som k nemu neprechovávala moc pocitov.. nakoniec moja pamäť nebola nič moc, nie z doby, kým odišiel. Bol proste starší a ja som si ho už v hlave stihla zaškatulkovať ako Lawrenceho.

Luis vykouzlil pukrle. Dvakrát nonšalatně mávl pravou rukou ve vzduchu zatímco levou si přeložil na hruď. Hluboce poté hlavou klesl čelem k zemi a když ji nakonec zvedl na tváři se mu linul samolibí úsměv.
"K službám mylady." poté se vrátil do jeho postoje, opřený o sloup, ruky přeložené na hrudi a sledujíc svoji sestru.
"Vídím že návštěva u Lorenza nepřišla tak úplně vniveč hm?" řekl skoro jakoby nepochyboval že odtam přišla ta poslední kapka informace, k tomu aby odhalila jeho identitu. Samozřejmě možností bylo několik proč doposud tajil svou identitu. Pravda však byla prostá, rozhodl se ji i vysvětlit, proč ne?
"Sedím si takhle v hospodě v Angelwoodu." začal svůj monolog Luis. "Připraven odejít na svatbu mé nevlastní sestřičky kterou jsem viděl dvakrát v životě... Dojde tam žena, a jako každý muž plný zdraví začnu obdivovat krásu obrazu který se mi předemnou naskytl. Dokud... neuvidím něco co přitáhne mé oči a zároveň uhasí plamen chtíče..." řekl a sdělal si rukavici na levé ruce.
Na ní se mu leskl prsten, stejný jako měla na ruce i Quinneth. Luis si ho několikrát protočil na ukazováku dokud nepokračoval. Luis byl očividně jeden z těch mužů co miloval zvuk svého hlasu a jakmile se jednou pustil do debaty bylo ho těžké zastavit. Quinn musela naznat že jeho hlas byl příjemný naposlech a se slovy to uměl, když bylo potřeba.
"Dvě možnosti, dvě situace předemnou, dvě různé cesty. Buď si prsten ukradla někomu z rodu a nebo si má krev. Co je co? Pomyslel jsem si. A tak... jsem se rozhodl zjistit co je co." řekl prostě Luis poté se lehce uvolnil v ramenech a opět vytáhl minci kterou začal mrštně protáčet mezi prsty. Koukal se na Quinn aby viděl její reakci a zjistil co mu na to řekne. Ať už by to bylo cokoliv, byl rád zacokoliv. Stále si ji tak nějak uťukával aby zjistil jaká je.
"Navíc... byla zábava poznat sestřičku jak se chová k prostému vagabundu." řekl a zasmál se sám sobě.

"Volá sa Lorenz? Hmm nemávate príliš záujem o nových členov, všakže?" Pobavene som sa pozerala na maškarádu, ktorú mi tu teraz tým úklonom hral.
Musela som mu uhnúť pohľadom. Sama som si moc nepamätala, ako som sa k nemu správala, no nemyslela som si, že to bolo zle. Aspoň nie najhoršie, ako mohlo byť. Nenadávala som mu a aj keď som mala istú zdravú dávku nobility.. ah. Úplne som zbledla.
"Rád sa hrávaš na Vagabunda? A to som ti ešte zaplatila štyri strieborné.. preboha.. čo sú pre teba štyri strieborné?" Potlačila som smiech. Radšej som mlčala o tom, že moje vrecko zívalo prázdnotou. Aspoň na pomery iných šľachticov. No prestala som. Bolo vidieť, že sa ho chcem niečo spýtať, no zdráhala som sa.

"Peníze jsou nic. Nešlo mi o peníze. Nikdy mi nešlo... Ale kdybych na začátku řekl že chci jít bez platby... Mohla si mě podezdřívat z vedlejších úmyslů." řekl a pokrčil rameny. Bylo vidět že je moudrý a rozvážný. Byl synem svého otce, s tím rozdílem že otec byl sarkastický pragmatik a tohle byl člověk plný života a odhodlání, který žil jen proto aby viděl co se skrývá za horizontem.
"Zájem by byl... ovšem členství je vrtkavá věc. Maric jen tak někomu neudělí titul explorera... Proto většina jsou v řadách jako posádka. Jeden explorer na jednu loď." řekl Luis prostě.
"Řekni mi sestřičko, co máš na srdci?" řekl Luis a viditelně na něm bylo znát že stále to jméno je více méně jen to. S žádnou vahou za ním. Přeci jen se znaly několik hodin když to člověk tak vezme. Nebyla to chyba na jeho straně a on stejně tak nečekal žádnou nezaslouženou lásku od Quinn. Když si všiml pohledu který Quinn mu věnovala jen lehce rozvedl.
"Máš stejný výraz jako Lucille když po mě něco chce." pronesljméno jeho setry/dvojčete ve spojení s tím Quinn.

"Peniaze sú nič pre niekoho, kto ovplíva dostatočným množstvom.. Luise." Odvetila som mu môj názor, ktorý som za posledných pár týždňov utvorila z mojej no.. bezpeňažnej situácie. Kto by si bol kedy pomyslel, že práve ja sa budem handrkovať o čo i len jednu striebornú. Smiešne..
Bola pravda, že som asi zle podala moju otázku. Vedela som že explorerov nie je veľa, ale aj oni museli nejakým spôsobom naberať posádku. Pre čo by nemal byť tento nábor súčasťou sídla? Nejaká tabula alebo tak. Podobne, ako to majú v citadele.
"Rada by som sa pridala k tvojej ďalšej expedícií." Odvetila som mu na vyzvanie. Viac menej som to zo seba len tak vychŕlila.

"Ah..." řekl nakonec Luis. Bylo na něm vidět že hodnotí celou situaci. Znal ji teprve chvíli ovšem měl docela dobrý přehled o tom co umí. Proto následující řeč řekl tak, jak nejlépe uměl.
"Exploreři cestují po moři, pevnině a hlavně cestují na místa která člověk nikdy nezmapoval. Posádka je malá každý se svým úkolem. Teď... Nemyslím si že víš jak napnout stěžen, poznat hluboké vody či navigovat lodí skrze otevřený oceán a každý krk na vodě je hladový... Taky cesta je dlouhá. Rok? Dva? Strávené na lodi, bez akce. Někdy se stane že najdeme ostrovy opuštěné, jindy se po dvou měsících otočíme a vracíme se z prázdnou." Quinn musela vědět že v jeho slovech je pravda. Kdyby narazili na piráty to by byl její jediný užitek, a i tehdy Quinn nepochybovala že má Luis na lodi zkušenější muže než je ona.
"Třeba se ke mně můžeš připojit v budoucnu? Samozřejmě můžeš zkusit jinou loď ale..." řekl prostě Luis a dával tím náznak že by měli podobný názor jako on. Ovšem... Luis se také zmínil že exploreři cestují po pevnině. Ve skutečnosti i Luis měl v plánu po čase navštívit podzemní cesty trpaslíků, ovšem... povolení od nich dostat je těžší a těžší... Leda že by poslal ji aby nějakou chvíli v městě pobyla či zjistila zda by je vpustili do vnitra hory a do stezek táhnoucí se tisíce mil všemi směry. Zatím ji ale Luis tolik nevěřil... Možná časem.
"Uč se na citadele, studuj. Cestuj království na vlastní pěst. Pokud budeš mít chuť za rok či za dva...." řekl jelikož sám nevěděl jak dlouho další cesta potrvá, ovšem v duši byl rád že má alespoň dva sourozence, s kterými si najde společnou řeč.  Nakonec dodal...
"A navíc... pár měsíců ještě nikam neplánuju" řekl a usmál se na Quinn a mrkl na ni okem. Co tím myslela zatím Quinn netušila. Luis už hold měl v úmyslu zadržovat informace, které nepovažoval za důležité.