Albien (Město)

Chvilku jsem koukala na ten prapodivný úkol. Nic nic nic a je to v knihovně. Jo to bude sranda. Napadlo mě. Co byl ale zásadní problém, vidina toho že se budu muset dostat přez náměstí plné lidí, až do té knihovny. To by bylo asi ještě v pořádku nebýt PůlElfka která byla buď pohledem vražděna, zotročována nebo znásilňována. Samozřejmě se najdou i tací kteří by to rádi namixovali. Holka to dáš! Dodala jsem si motivaci, a vyrazila na výpravu. Nenapadla mě lepší věc než se zeptat na cestu. Idiální by bylo nějaké dítě. Si umí být zlé víc než kde jaký dospělý, ale zase mi naději dávala jejich blažená nevědomost.

Otočila jsem se na ty černé dveře. Proč to dávají na tak špatné místo? Lidé snad neumí číst nebo co? Honilo se mi hlavou a Já se vydala k místu úkolu. Prodrala jsem se davem, překročila muže a vzala za dvře od knihovny. Dobrý den. Slušností je pozdravit, a proto jsem zakřičela z plných plic.

řekla osoba sedící před Elentií. Lusknutí prsty protnulo ticho, následně se ozvalo hlasité prásk a dveře se za Elentií zabouchly. Teprve teď si všimla že je v malé místnůstce sotva 2x1 metr. Místnost byla protnuta vejpůl stolem za kterým seděla stará žena s nepřirozeně velkými brýlemi které její oči dělali až nepříjemně velké. Na stropě byla pověšená malá lucerna která osvětlovala tento malý prostor. Byla tu však jen jedna kniha a ta byla položená na stole.
"Posaď se ať se na tebe podívám." řekla knihovnice a lusknutím prstu se jakoby odnikud zjevila židle která Elentii podrazila ze zadu nohy a přisunula ji blíže ke stolu. Mohlo ji být jasné že tohle není jen tak ledajaká knihovna.
Knihovnice se naklonila přes stůl a začal si ji dobře prohlížet. Jednou rukou ji prohlábla vlasy a druhou si posunovala brýle na nose...
"Ano... Ano... Jistý potenciál by tu byl.... Hm.... No za zkoušku nic nedáme že jo?" říkala knihovnice. A nervózně se zasmála. Hovořila jako žena která si ráda mluvila sama pro sebe.

Vytřeštila jsem oči když na mě ta žena začala sahat. Dostala jsem strach co mi udělá. Možná mě chce sníst. Tam ale zase vznikla otázka jestli jsou lidé nebo elfové k jídlu. Míšenci určitě také ne. Nebo bych alespoň nebyla dobrá. To klidně odpřísáhnu. Zaskočila bych někomu určitě v krku. A potom by ze mě měli ještě průjem. Alespoň týden. Nakonec bych je strašila celé noci. A kdyby zavolali exorcistu, proklela bych je ze záhrobí. Oh! Madam. Co zkoušet? Jaký potenciál? Snažila jsem se znít v hlase pevně. Nesměla jsem dát najevo strach z toho že mě sní a ještě k tomu bez pořádné omáčky.

Knihovnice přitom co si očichávala vlasy malé elfky se zasekla. Podívala se na ni a poté se podívala na vlasy v její ruce. Rychle pustila pramen a posadila se zptáky do židle. Nervozně prohodila rukami na svoji obranu přičež se smála.
"Haha.. Vypadám jako podivná babizna co? Zavřela mě tady v malé místnosti čuchá mi vlasy a ošahává mě... Hehe... musím vypadat všelijak. Život a svět je sice lehce temný a ne vždy pěkný. Ale odemně ti nic nehrozí. Měla bych se vysvětlit." řekla a lusknutím prstu se před oběma ženami objevili šálky čaje. Knihovnice začala pít.
"Ah... černý můj oblíbený. V království se nepěstuje a dostat ho od karavany Khajitu je někdy pech. Víš kolik si ty kočičáci účtujou? To je zlodějina! Naštěstí mě jedna ze známých doporučila na jednoho převozníka. Moe, divný jméno pro Khajita. Je sice někdy pozdě ale..." knihovnice se zarazila a opět se začala smát...
"Promiň nejsi tu aby jsi poslouchala povídky o čaji. Tahle kniha je to proč tu si. Moje sestřička ovládá podobné čáry jako já. Ví jak moc si cením mých věcí. Dovnitř zavřela moje přesípací hodiny. Vtip je v tom že já knihu nemůžu otevřít ani se jí dotknout." řekla knihovnice. Jakmile naznačila pohyb rukou směrem ke knize kniha se posunula na stole mimo její dosah.
"Otevři knihu a vrať mi moje hodiny. Nic víc. Nic míň. Můžeš samozřejmně odmítnout. Odměna tě však nemine."

Chvilku jsem na ni koukala jako na zjevení. Jasně úchylná babka si myslí že mi může čuchat vlasy. Nejsme v reklamě. Protočila jsem oči v sloup, ale pak se usmála jako že nic. Je důležité zachovat si svůj "americký" úsměv. Pro jistotu.
Povídání o čaji mi nevadí. Lehce jsem se napila. Nebyl špatný, ale radši bych o něm poslouchala než ho pila. Děkuji za vaši pohostinost. Otevřít knihu jako jen tak. To mě teda zajímá jestli mi to usekne ruku. Připravena na nejhorší jsem vzala knihu do ruky a otevřela ji.

No ty krávo! To byla první věc co ze mě vypadla. Pohádka o červené karkulce. Hlavou mi projížděl děj knížky. A zase mě někdo chtěl jíst. Nebo spíše měl, ale to je vedlejší. No. Přeci jen můžu být ráda že nejsem třeba v knize "Kluk ve světě příšer". To bla druhá trochu kloudnější věc. V tu chvíli už ze mě opadl šok z představy toho že jsem vlastně v alternativní realitě, neboli že nahrazuji knižní postavu svou maličkostí. Pche. Pokud to půjde podle plánu, tak toho myslivce záchranáře bude potřebovat ten vlk, a ne Já. Třetí kloudnější myšlenka byla trošku samolibá, ale to bylo také dobře. Dodalo mi to na odvaze. Pak už jsem si jen zkusila, jestli zde funguje moje magie.

Napadlo mě že nejdřív nějak vyřeším vlka a pak hodiny. Pokud si dobře vzpomínám tak v době kdy karkulka vešla do domu, byl tam již vlk místo babičky.
Babičko. Podívala jsem se na "to". Proč máš tak velké oči? Otázala jsem se a čekala na odpověď.

Určitě mě ani ve snu nenapadlo že bych šla do pohádkové říše. A kdyby náhodou určitě bych si vybrala říši divů a ne tudle hrůzu.
Čekala jsem že na mě vyskočí vlk. Takže jsem na to byla připravena. Jakmile se shylovalo k té větě, shodila jsem plášť a pokusila se s úkrokem do něj vlka chytit.

A do prdele! Změna v realitě mne trochu vyděsila. Přemýšlela jsem na rychlo nějaké rozumné východisko. Došlo mi že osud pohádky je mi k ničemu, potřebovala bych prostě jen najít ty hodiny. Vlku. Neviděl si tu někde hodiny? Takové přesýpací. Zkusila jsem vyjednávání. Určitě ti za to seženu něco lepšího k jídlu než jsem Já. Pořádnou porci.

Levá. Ránu zachytil štít. Todle jsem čekala. Je docela předvýdatelný. Takže teď pravá. Jako každé tupé zvíře které má humanoidní podobu.
Když se ke mě blížila druhá rána, chytla jsem ho pevně oběma rukama, a padala na záda se snahou ho strnout na sebe. Pokud se to povedlo, v tu dobu co na mě padal, jsem vykopla oběma nohama nad sebe se snahou ho za sebe hodit.
Byl o dost mohutnější než Já tudíš i nemotornější. Todle mi prostě muselo vyjít. Nebo to alespoň bylo mé zbožné přání.

Přišlo mi to trošku divné ale pak mi to došlo. Alenko. Povyprávěj mi o tom jak bylo v ZEMI ZÁZRAKŮ... Zašeptala jsem si tak pro sebe. Hele velkej zlej vlku. Trocha toho titulování nikdy nikomu neuškodilo. Naval ty přesípací hodiny a zajdi si do hostince na něco k jídlu. Začala mě přecházet dobrá nálada. Čas sou peníze. Takže opravdu nemám čas na to si tady s tebou hrát. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, ale nikdo mě nebude jíst. A už vůbec ne bez dobré omáčky a trochu koriandru!
Veškerou svou energii jsem proto vložila do soustředění se. Můj aktuální cíl byl přečíslit vlkovu váhu alespoň na několik G. Abych mu zabránila v pohybu, nebo ho alespoň dost snížila. Jinak byli moje šance mizivé. Pro začátečníka jako jsem Já je tento tvor dost silný soupeř.

Koukla jsem na ty přesípací hodiny. Hej babčo je to ono? Otázala jsem se. Měla bych to tu uknočit nějak normálně. Nechci předvádět co doopravdy umím. Není to dobrý nápad. Nevím kdo je ta žena vlastně zač a nebo dokonce kdo mě ještě sleduje. Půlelfka zdatná v boji. To nesmí nikdo zjistit. Už jsen to že jsem se pokusila marně použít magii byl velmi špatný nápad. Nenapadlo tě někdy že si asi v životě nevrzneš když budeš holakama házet přez celej barák? Bylo super necítit bolest, ale zase pěkně k ničemu když nemůžu poznat co mi vlastně pořádně je. Todle mi připomíná berserkerovu schopnost. Problém je to, že ta by mne posílila. Sice jsem o ní jen slyšela ale prý je fakt super. Myšlenky mi létali ze strany na stranu. Nedokázala jsem se vůbec soustředit. Bylo to asi tím že v této divné realitě se nedalo cítit úplně dobře. Nebyla to skutečnost. Byl to obyčejný příběh. Počkat. To je nápad. Chytla jsem ty hodiny do ruky jen tak pro jistotu kdyby to byli opravdu ony. Ale můj skutečný záměr bylo něco zkusit. Pokud je to alternativní realita tak to tu může fungovat jako na bázi snu. Začala jsem se soutředit na to aby vlk zmizel. Sice to byl jenom pokus ale za zkoušku to stálo.

Todle bylo opravdu divné. Nevěděla jsem jestli se smát nebo brečet. Byl tendle zážitek za odměnu nebo za trest? A odměna čtyři zlaté. No určitě to bylo lepší než drátem do oka. Jaké to je zemřít? Byla má otázka. Nejdříve mě napadlo jak posílit svou magii ale to bylo k ničemu. Todle bylo něco co jsem opravdu chtěla vědět. Jak se cítí někdo kdo prožije smrt ale zázrakem vstane z mrtvích. Co se stane potom když někdo umře? Dostane se do jiného světa nebo vše skončí? Vezmou si toho člověka k sobě bohové? To jsem opravdu moc chtěla vědět.