Callenhad (Město)

Sídlo Vrabčáků

Dicer

Dicer seděl v černé místnosti zabraný do jednoho z hromady dopisů, které se váleli všude kolem. Většina z nich byla různé mise, či různé příjmy. Dicer zde dělal práci, kterou sám nenavíděl. Byl něco jako "účetní" či "rekrutér" od té doby co přišel kvůli infekci o nohu. Předtím to byl jeden z nejlpeších v oboru. Většina rekrutů se přes tohoto zatrpklého nedostala dále už možná jen protože se na něj křivě podívala. Tahle dívčina co tu však seděla předním mu zrovna padla do oka a navíc i ten dopis "doporučení" hovořil o někom koho by mohly využít. Dicer tedy vzal do ruky dopis a bylo vidět že z něj doslova čte. Když Dicer začal bylo vidět že ho samotná práce nudí a hovořil rychle aby už tě měl konečně z krku.
"Takže, standartní postup pro přijímaní rekrutů je test jejich předpokladů. Ve slupce to probýhá tak že tě vykopneme do akce a pokud se vrátíš vítej v klubu. Pravidel se tady moc neřídíme ovšem jedno pravidlo je velmi důležité. Neser se do věcí po kterých ti je hovno." Dicer nachvíli dočetl probodl tě pohledem, něco si zamrmlal pod vousy, a poté pokračoval.
"To je z formalit, přejdeme tedy k věci. Jistá skupina lidí si přeje "pohrozit" jednomu alchymistovi zde v městě. Je to posera, obchod mu nese, ovšem náš klient z toho dostává málo. Tak mu vlastně domluv co a jak. Obchod se nachází tady. Máš od něj vybrat 15 zlatek." řekl Dicer, odmetl několik dopisů ze stolu čímž odhalil mapku Callenhadu a prstem ukázal na jednu z postraních ulic.
"Až bude, hotovo přiď zpátky a pošlu tě dál.15 zlatek přesně. Míň a nemusíš se sem ani obtěžovat. Dotazy?"

Callenhad, najlepšie miesto pre niekoho, kto si potrebuje zarobiť niekoľko zlatých. Aspoň pre niekoho ako ja. Pevne som dúfala že moje rozhodnutie nejakým spôsobom neoľutujem. S povzdychom a obozretnosťou som sa teda vydala na miesto, kde sa mali nachádzať Vrabčiaci. Nájsť ich naozaj nebol problém, nie v meste kde pôsobili.

Ocitla som sa pred mužom, ktorého prezývalo Dicer. Dosť na nič meno, ak by sa spýtal mňa ale.. no nebola to moja starosť. Ja som s ním žiť nemusela. S rukami za opaskom som ho len sledovala a vypočula som si ten.. bol to test? Kto vie. Trocha som sa zamračila, no nie nepríjemne.. vlastne to vyzeralo zvláštne, roztržito? Ako keby som nič nebrala príliš vážne. "Zastrašiť? Malá roztomilá elfka ? Veľkého tlstého človeka?" Posťažovala som sa, aj keď nevydržalo mi to dlho, musela som sa rozosmiať. "Nemôžem sa dočkať." Uškrnula som sa, sledujúc mapu a miesto, kde sa obchod nachádzal. Radšej som prehltla otázku typu: čo ak s tými zlatkami zdrhnem a len som mužovi s tým divným menom mávla. "Zajtra to tu máte." Následne som sa len z hlavného sídla vrabčiakov popratala a začala som v meste hľadať obchod, ktorý mi ukázal na mape. Najprv so msi ho chcela len prezrieť.. ako asi vyzerá, prípadne zahliadnuť aj toho muža. Bola som zvedavá s čím mám čo dočinenia.

Ulice Callenhadu

Ulice byli poměrně plné, plné špíny, lehký žen a jiných různých invidualit. Noete si mohla si mohla všimnout některých podivných invidualit které se chtěli dostat poněkud hluboko do jejích kapes, Noete se však včasně všimla jejich pohybu a tím jejich veškeré pokusy přišli vniveč.
O několik chvil později dorazila k onomu místu. Jak už Dicer zmiňoval místu nevypadalo zrovna dvakrát ošuntěle. Mnoho zboží které bylo za výlohou nevypadalo zrovna lacině. V obchodě bylo pár lidí kteří však vypadali poměrně nezaujatě a spíše než o zboží se staraly o schování před zimou, která v současné době postihovala Callenhad.
Po vstoupení do obchodu ji uvítal muž, přibližně stejně velký jako byla ona sama, obdaroval ji širokým úsměvem a zeptal se.
"Dobrý den, máte nějaké přání milá paní?"

Ulice boli pôvabné ako vždy. No nič na čo by som nebola zvyknutá, však som v takomto prostredí vyrastala. Musela som uznať že bola trocha zima. Možno by som si sama mohla kúpiť nejaký cestovný plášť. Nebyť toho že celý život žijem bez strechy nad hlavou, tak by som už pravdepodobne zamrzla. Keď som kráčala ulicami, narazili na mňa zlodeji, alebo aspoň chceli. Ich prsty som si však všimla, rovnako ako aj ich pokus.. stačilo len to, aby som ruku položila na rúčku môjho krátkeho meča a v podstate som ich odplašila. Možno by sa o nič nepokúsili ani tak, kto vie. No moje kroky ma konečne zaviedli pred obchod, ktorý vyzeral pomerne dobre, celkom sa mu darilo, čo ma celkom divilo. Nemyslela som si že v tejto štvrti nájdem tak dobre vyzerajúci obchod. Čo však majú bohaté obchody? Ochranku.. aj keď tú trebalo najprv lokalizovať . Zväčša bola vidieť, predsa len.. polovica práce bol výzor ako taký. Vstúpila som dovnútra a pohľad mi skĺzol k ľuďom, ktorí sa tam schovávali pred zimou. Moc sa mi nechcelo robiť problémy s toľkými ľuďmi tu. Kto vie koľkati z nich mali pod plášťami dýky, kto vie koľkatí by sa obchodníka zastali. Ten ale podišiel ku mne a ja som sa na neho len žiarivo usmiala. Bol naozaj malý, asi tak ako ja.. a k tomu muž, takmer som sa rozosmiala. "Dobrý! Nesiem správu od môjho zamestnávateľa len.. ehm.." Pozrela som sa na ľudí ktorí tu boli. "Naozaj o tom nemôžem hovoriť.. medzi nimi.. mohli by ste na chvíľku zatvoriť obchod?" Spýtala som sa, aj keď to nebolo mierené ako žiadosť, skôr ako ..fakt, nutnosť. Pozorne som ho sledovala, stále som sa tvárila milo no aj tak to bolo pravdepodobne každému jedno. Vyzerala som ako elf, a tak sa ku mne ľudia aj správali. No na druhú stranu mi to celkom vyhovovalo, pretože presne takí ako ja, robili poslíčkov.. teda zväčša.

Uvnitř obchodu

Gilbert

Mužík se zaseknul, choval se ke každému zákazníkovi stejně, i Elf někdy potřeboval nové potřeby jako jsou batohy a podobně. Když však zjistil že ji poslal zaměstnavatel něco v něm cuklo. Bylo mu jasné ihned o koho jde, a stejně tak mu bylo jasné co po něm chtějí. Vypadal jak kdyby se chtěl dát do breku na místě, kolena se mu třásli a hlas se mu začal lámat. Byl úplně hlavou jinde na to aby lidi opdháněl pryč.
"Už jsem mu dal vše ... Nemám... nemám už skoro nic co bych mu mohl hodit. Mějte srdce milá paní... zimy jsou teď kruté a už tak sotva vycházím, potom co platbu zvedly na každý týden...." prodavač se prosebně koukal na Noete.
Lidé v krámu kterým tento prodavač poskytl úkryt bylo jasné že tento krámek by se mohl stát nebezpečným se zvedlo a šlo hledat střechu o dům dál. Některý znich však zaujatě pozorovali, jakoby se chtěli onoho muže zastat.

Úprimne ma zaskočil. To mal s vrabčiakmi až také problémy? Chcela som to hrať na nejakého iného obchodníka, že som posol.. ktorý s ním chce uzavrieť nejaký obchod a tak ale.. asi mi to moc nevyšlo. Bolo však vidieť že som prekvapená, ako keby som spočiatku ani len nevedela, o čom hovorí. No keď už to tak na mňa vylial, len som si povzdychla a poškrabala som sa na krku. Čo som s ním mala robiť.. no bol mojou vstupenkou k cechu, takže to naozaj nebolo na mne. "Poočkaj počkaj.. pozri!" Zodvihla som ruky tak, aby som medzi ním mala trocha priestoru. Zúfalci sa zvykli túliť a ja som nič také naozaj nepotrebovala. "Dobre vieš že to takto nefunguje. Ja som len posol, ty si len obchodník. Mám zviazané ruky. Musíš zaplatiť." Pokrčila som ramenom. Psychicky ma jeho prosby naozaj neotriasli. Bolo mi to jedno, každý si bol strojcom vlastného šťastia. Teda nie že by som ja v živote mala práve šťastie. "Navyše.. čo by to pomohlo, len by som zbytočne prišla o ruky kvôli tomu, že si ty robil obchody s niekým s kým si nemal, je mi to jedno. Pätnásť zlatých!" Vyhlásila som a ruky som znova založila na bok. Síce som sa nesprávala násilnícky.. no s mojou postavou? Skôr by som prišla niekomu na smiech. Mimo to som sa len tak rozhliadla po pulte, alebo .. pokojne aj dozadu za obchod ak som tam dovidela, nejaký náznak nejakej fotky, maľby, niečoho že má rodinu.. tá sa využívala k podobnej situácií dosť ľahko.

Uvnitř obchodu

Gilbert

Gilbert vypadal jako by se měl každou chvíli dát do breku, bylo zde vidět názorně že pověst města si vybírá tu největší daň na těch nejmenších. Ruka se mu třesla a nervózně začal šmátrat dolů směrem do pokladny, udržujíc si byť chabou naději že byl schopen si vydělat svoji 3 týdení kvótu za týden. Rozklapannou rukou položil na stůl 11 zlatých a 9 stříbrných. Načež se okamžitě otočil k Noete.
"Přísahám na bohy víc nemám, prošacujte obchod od sklepa v půdě a najdete jen textilní cetky, v zimě se sice prodávají ale musel bych prodat většinu toho co mi je dovezeno do týdne abych měl tolik kolik po mě chtějí."
Gilbert poté se zakymácel směrem k podlaze, klekl si na kolena a prosebně se podíval směrem k Noete.
"Prosím mějte srdce..." řekl doslova již slzy v očích. Teprve teď  bylo vidět že je bos, protože má zlámané všechny prsty na nohou, pravděpodobně si nemohl obléci žádné boty od toho jak měl opuchlé a zkřivené všechny prsty. Následek toho že odmítal zaplatit. Bylo také vidět že to nebyla jedinná daň, kterou si na něm vzali. Když poté platil pravidelně, nároky se zvišovali. Noete tu byla ve chvíli kdy přišel i o poslední úspory.

Bolo zbytočné sa ďalej vyhrážať. Zobrala som si od neho peniaze a zastrčila som si ich medzi prsia, do koženej kazajky.. alebo ako popísať moje oblečenie. Proste odtiaľ mi ich nikto len tak nezoberie bez toho, aby ma najprv vyzliekol. Nehovorím že sa to v postranných uličkách tohto mesta nestávalo, vlastne som vedela že to bolo na bežnej rutine. Nemienila som však niekomu padnúť za obeť. Bola som predsa len ozbrojená. Netušila som čo s ním robiť. Hovoril že má ešte nejaké zásoby no musel by ich predať takmer všetky, aby dokázal splatiť celých pätnásť. No .. mala som srdce. "Máš čas do zajtra.. a ani nerozmýšľaj nad útekom." Mávla som mužovi rukou a sama som sa z obchodu pobrala preč. Jednu ruku som znova položila na rúčku meča a rozmýšľala som, kde ešte zohnať zvyšné štyri zlaté. Samozrejme som mohla použiť aj moje vlastné peniaze, no stále by to nestačilo a ja som sa až tak milostivo necítila. Bola som však v meste. Callenhad bolo mesto možností. Stačilo sa poriadne rozhliadnuť a človek k trom zlatým mohol prísť pomerne ľahko. Aj keď nie práve legálne ale.. to už nebol môj problém. No na uliciach som sa príliš vyskytovať nechcela a tak som len zašla trocha bokom a začala som sa štverať po jednom z domov, na strechu. Odtiaľ by som mala lepší výhľad na prípadné, možnosti a ako by tomu dobrodruhovia povedali, príležitosti.

Obchod

Gilbert se na chvíli pousmál, jako by jsi na chvíli pomyslel že jsou jeho problémy fuč. Do té doby dokud mu tedy nedošlo že musí zbytek vydělat do zítra jinak bude situace stejná, ne-li horší. Kývl tedy hlavou na souhlas a přitom už šrotoval co bude muset všechno prodat aby se z toho dostal.
"..Přísahám že tohle je poslední měsíc... poslední měsíc a pak odsud vypadnu a nikdo mě neuvidí..." zamrmlal si pro sebe a už začal psát ceduli která měla sloužit jako jakási reklama. Noete poté co vyšla z obchodu byla však přivítána mladou ženou zhruba ve věku jejich let. Která se na ni usmála a řekla.
"Další citlivka he? Ty nevydrží dlouho... rada do života, řekni si ať ti dá lehce navrh za to že mu dáš den a to co sežene navíc, jde do tvý kapsy." řekla žena s mrknutím oka. Bylo na ni vidět že se pohybuje s lechkostí podobnou Noete, byla podobného věku i podobné postavy, biť byla člověk. Noete si mohla všimnout že žena byla až moc ... přátelská.
"Ah... neboj, ještě jsem se nepředstavila, jsem Min." řekla žena a ukázala tetování Vrabčáků na předloktí a přitom se koukla na Noete jak bude reagovat.

Vzhled:

Len čo som vyšla von, cestu mi skrížilo dievča, ktoré bolo asi približne staré ako ja. Teda .. pravdepodobne bola staršia, v podstate som sama bola len takým malým uchom.. no každý niekde začínal. Sama som tam len stála a sledovala jej predstavenie sa, tetovanie a slová rady do života. Bola milá, svojim spôsobom. Aj pre to som sa na ňu usmiala, milo. No tam to skončilo. Naozaj som netušila kto to je no do toho ako robím prácu ja, jej nebolo nič. "Ak by som chcela peniaze.. tak hrozne moc.. proste by som niekoho zastrelila v uličke.. alebo by som šla do tamtoho podniku.." Prehovorila som k nej a poukázala som na bordel, ktorý sa nachádzal o pár domov ďalej. Naozaj, mojim momentálnym cieľom bolo len sa dostať k vrabčiakom, patriť niekam... hocikam. Inak ma svet roztrhá na kusy a tomu by som sa najradšej vyhla. "Navyše... je zbytočné snažiť sa strašiť niekoho, kto nemá čo stratiť..  K čomu? Bol by tak vyklepaný že by do zajtra nič nestihol predať." Aspoň to bol môj názor a moje skúsenosti. Verila som, že tých 11 zlatých bolo všetko, čo mal. Predsa len tam šlo o jeho život, alebo bol o tom aspoň presvedčený. Neriskoval by ho kvôli peniazom.

Ulice

Min

"Morální kopas? Check." řekla žena s mírným úsměvem. Dělala jako by ji vůbec nezajímalo její argument. Měla očividně docela naspěch jelikož i z jejího pohledu a mluvil vypadala lehce ukvapeně.
"No každopádně věc se má takhle. Dicer mě za tebou poslal. Mám od tebe převzít zásilku, a poslat tě k jezernímu přístavu. Loď do Alberonu odplouvá za 30 minut a kapitán tě bude čekat. Jméno je Sigurd, divné jméno ale co můžeme mi dvě soudit že?" žena ukázala na Noete široký úsměv a nastavila ruku.
"Vzala bych si je sama ale mohla by sis to špatně vyložit." řekla Min a kývla směrem k výstřihu.

Nutno podotknúť, že ma dokázalo naštvať či vyprovokovať mnoho vecí.. a toto dievča dokázalo provokovať dobre. Možno som ale len ja bola slaboduchá, kto vie. Takmer mi na čele naskočila žilka, no len som sa nasilu uškrnula a prehltla som nejaké uštipačné poznámky. Vedela som že má svojim spôsobom pravdu, nikdy som nebola skrz na skrz zlá, proste som to nebola ja.. ale chcela som sa hádať zas skôr z mojej prirodzenosti a vrodenej drzosti k ostatným. Keď mi ale oznámila že ma čaká loď, na ktorú pôjdem a ktorá odpláva približne za pol hodinu, celkom ma tým prekvapila. Takže to nakoniec nebolo vôbec o peniazoch? Aké nečakané. No verila som, že si Min poradí aj sama a keď poznamenala poznámku, že by som si to zle vyložila, musela som sa v duchu pousmiať. Ruky som založila v bok a začala som k Min kráčať, pomaly, aj keď možno trocha zvodnejšie, než som mala v pláne. Teda nie že by som dokázala ľudí ohúriť, zväčša sa na mňa pozerali skrz prsty viac než dosť, už len kvôli tým ušiam. Ale kto vie. "Poslúž si Min a.. vyloženie nechaj na mňa." Žmurkla som na ňu. Usmievala som sa, síce trocha .. tak zle, s vycerenými zubami a až opovážlivo, ale stále to bol úsmev.. hravý úsmev.

Ulice Callenhadu

Min se usmála a ruka vklouzla do výstřihu Noete. Vypadala že si to užívá tak či tak a docela byla ráda že to vyústilo vlastně takhle.
Min se uklonila a schovala do kapsy peníze od Noete
"Au revoir."řekla dívka a s mrknutím oka se na patě otočila a podobnými kroky odkráčela směrem pryč.
Noete se poté vydala směrem přístavu, nedaleko obchodu, a když přišla skutečně tam byla loď a na její palubě hromotluk, Sigurd. Všiml si pohledu který mu Noete věnovala. Ušklíbl se při pohledu na její vzhled a viděl jen malou elfku s párátky na zádech.
"Ztratila ses holčičko?" zazněl hromový hlas, schopný protnout i tu největší bouři.

Pravdepodobne tie peniaze už nikdy neuvidím.. pravdepodobne som jej ich vôbec nemala dávať a pravdepodobne to bola úplná mrcha, ktorá mala svoje spôsoby so všetkými možnými spodinami. Netuśila som.. mohla som len hádať. No jedno som vedela na isto. Raz sa s touto ženou vyspím... raz.. Teraz som sa ale zmohla len na usmievanie a na vychutnávanie si toho pohľadu na jej zadok, keď odchádzala preč. Ak som bola práve okradnutá, bola to tá najlepšia krádež v mojom živote. Až som sa takmer rozosmiala, no dala som na jej slová. čo iného som aj mohla robiť. Netrvalo mi dlho, kým som našla prístav. Celkom som sa v mestách vyznala a naozaj mi nerobilo problém sa spýtať na cestu. Neexistovala neochota, ktorá by nešla vyriešiť šípom pritlačeným ku krčnej tepne. V prístave bola loď.. a na lodi niekto, koho dobre že palubné dosky udržali. "Ahoj zlato! " Mávla som rukou a následne som si ruky znova založila za chrbát, pri čom som sa tak divne nakláňala na všetky strany, obzerajúc si loď. "Ževraj ma nejaký Sigurd bude čakať.. na lodi do Alberonu.. na ktorú mám nastúpiť... a tak, tak.. povedz mi ty, či som sa stratila alebo nie." navrhla som mu s ďalšou dávkou úsmevu. Nemala som v pláne prestať sa usmievať, keby že sa prestanem usmievať, kde by bol zmysel môjho života? Bola som elf.. viac menej .., keby že som deprimovaný elf, už visím za povrazec v nejakom meste ako odstrašujúci príklad.

Přístav

Sigurd

Sigurd přešel těžkými kroky na stranu dřevěné kocápky. a podíval se směrem dolů na Noete. Bylo mu jasné co tady dělá přeci jen rekruty převážel mezi základnami v jednom kuse. Ovšem...
"Aye. Sigurd to jsem já. Kdo jsi ty ale nemám ponětí. Kdo tě poslal krasotinko?"zadrbal se na hlavě námořník a prohlížel si dívku od hlavy až k patě. Viděl ji poprvé což v jeho řádu práce bylo poměrně běžné. Navíc při práci pro Vrabčáky potkal hodně invidualit, ovšem většina z nich si na lodi proti takovému hromotlukovi bez místa na útěk nic nezkusila. Ti co však pokoušeli osud nejspíše nepřežili, tedy pokud nejsou dobří plavci.

Trocha som sa zamračila. Ako to myslel krasotinko? blbec starý len si zo mňa srandu robil. No čo som mu mala odpovedať. Meno toho chlapíka ktorého som stretla na začiatku som si už nepamätala, keďže mi spomienky na neho zastrela tá ženská menom Min. "Taká kočka.. krpatá, blond vlasy, menom Min." Rukami som pri tom ukazovala no.. v podstate rovnakú výšku, ako som mala aj ja.. a podobnú postavu, a keď som si spomenula na naše stretnutie, znova ma to len ubezpečilo v tom, že ju jedného pekného dňa.. No teraz som sa na to nemohla sústrediť, len som zavrtela hlavou a následne som sa na námorníka znova usmiala. Tak teda.. čo mi povie? pošle ma dokelu? alebo nie?

Sigurd

Pozorujíc malou efku se Sigurd zamračil a propíchl ji pohledem. Přitom se zvědavě škrábal na hlavě.
"Nay... Min neznám. Prcka jako ty vidím prvně." řekl se a nahlas se zachechtal. Nebylo to poprvé co Sigurd slyšel nějaký příběh o tom jak ho někdo poslal aby ho svezl tam či onam. Byl už zvyklý na takové lži a i když situace Noete byla jiná to on přeci nemohl vědět.
"Povím ti květinko jedno tajemství. Tu je kniha," odmlčel se Sigurd a poklepal si na prsa odkud se ozval dutý zvuk, "do které jsou zapsáni všichni pasažéři a dnes? 0." řekl a hlasitě se zasmál nad svým vlastním "humorem"
"Nevím kdo ti co řekl ale odhad? Nejspíš se teď někde směje nad skvělým vtipem kterej udělal." řekl a zamával jí na rozloučenou načež se otočil a odešel směrem do kabiny připravovat se na plavbu.
Noete už teď mohlo docházet že si z ní Min udělala dobrý den. Nemusela být vůbec z vrabčáků, nemusela vůbec znát Dicera a už zcela jistě mu nemusela donést zpět ty peníze.

Zamračila som sa.. tento muž ma v postate odignoroval. Samozrejme venoval mi ešte niekoľko slov a viet, ktoré som ale brala ako urážku. Naozaj som sa nechala napáliť? NO A? Akonáhle sa otočil a začal kráčať späť k palube, stratila som na neho výhľad. Pre to som sa rozhodla spraviť jediné. Čierneho pasažiera. V podstate som sa rozbehla a skočila som z móla, zachytiac sa o lodnú stenu a nejaké výbežky, možno zábradlie? Kto vie. Mala som v pláne skĺznuť dovnútra a znova sa objaviť, až keby sme boli na vode. No čo, musela som nejak dokázať že som hodná.. niečoho ako sú vrabčiaci.. aj keď kto vie či práve hodná je to dobré slovo. Predsa len to boli len žoldnieri, nič viac a nič menej.

Noete sice naskočila na loď a chvíli se úspěšně skrývala, ovšem při kontrole před odplutím na ni Sigurd a jeho posádka přišli. Na malé lodi málo místa. Čapli ji jako pytel, poměrně lehký když jsme u toho, brambor a hodili ji se smíchem přes palubu. Sigurd však věděl že několik rekrutů, při této ceremonii se pokoušelo o podobný kousek, takže byl na to připraven a ani ho to nepřekvapovalo.
Noete posléze v přístavu brouzdala jelikož jí ujela loď. Jelikož se začalo stmívat odešla do hostince kde přečkala noc. Na druhý den došla zpět k Dicerovi, který se dožadoval peněz. Noete došlo že podezdření o krádeži bylo pravdivé a její mění bylo skutečně odcizeno. Myslela si že ji vyhodí ovšem Dicer byl spíš vzteklý že se někdo falešně vydával za Vrabčáka než že přišla o mizerných 12 zlatek. Řekl jí že její úkol je najít tu zlodějku a přivést ji k němu.
Po pátrání konečně našla Noete stopu, malá blondýna byla nechvalně známá zlodějka. Pomocí pár zastrašovacích taktit konečně našla Noete úkryt kde se zlodějka skrývala. Došlo ke konfrontaci ovšem Min byla v souboji o dost silnější než Noete. Po chvíli kdy se ladně vyhýbala různým pokusů o zásah ze strany Noete se dostala tak blízko že svojí tyčí poslala Noete na záda. Přičemž ruku na krk. Když už to vypadalo zle se však na tváři zlodějky objevil úsměv. „Trochu dřevená zlato ale na tom zapracujeme.“ Řekla Min a udělila lehký polibek na čelo nechápající Noete.
Ze zadu se poté zjevil Dicer po kterém min hodila měšec s penězmi. Tehdy Noete pochopila že od chvíle kdy opustila obchod podstoupila test. Následně byla přidělena pod Min a její squadru kde je dodnes.

THE END

Přemýšlel jsem Dicer vypadal na to, že to byl pouze řečnický dotaz a ve skutečnosti žádné otázky slyšet nechce. Tahle myšlenka se mi i částečně potvrdila z toho co jsem mu viděl na obličeji když můj společník nic vědět nechěl, přesto se mi nechtělo jít zcela nepřipraven.
"Jenom jaké jsou rasy?
Zeptal jsem se tak stručně jak to jenom šlo a zároveň doufal, že orc vedle mě mě nezačne mít za rasistu, přeci jen je rozdíl jestli se bude bojovat s člověkem, elfem nebo třeba trpaslíkem a už vůbec jsem nepotřeboval řešit hned na záčátku úkolu problém s někým s kým jsem si měl pomáhat.

Orc se podíval na Jackoba a odfrkl si. Neříkal nic však v hlavě mu jen problesklo "Blbej člověk."
Dicer znavěne odpověděl. Cokoliv ho zdrželo od korbelu s pivem byl problém.
"Jak to mám k sakru vědět chlapče? Elfové? Lidé? Doufej že to nebudou tady bručouni jako Malik, věci by se tím značně komplikovali." Pravdou bylo že sám Dicer nevěděl. Dicer se totiž neptal. Vědět o každé bandě zlodějů byla práce pro lidi nad ním. Který mu většinou řekli to nejdůležitejší. Chvilku se však zastavil. Přeci jen k nim mohl být trochu otevřenější. Nechtěl aby na něj Min zase ječela.
"Takhle chlapče. Kdyby se jednalo o bandu rozuřených orců, bylo by to v poznámkách. Jelikož zde nic není... Můžeme jen dohadovat co za míšence to bude. Jelikož si ale vybírají slabé terče... Takže jděte do lesa, udělejte z nich lečo, a vraťte se." řekl Dicer a začal šmatlat směrem k Hospodě. Pod vousy si ještě mlel něco o "dnešní mládeži"

Podíval jsem se na orka vedle mě a netvářil se že by mě chtěl zabít za mojí otázku, zároveň ale nevypadal že by ho nadchla.
"Tak hele já proti jinejm rasám nic nemam,svině může bejt každej klidně i člověk a dokud se mě nebude někdo snažit zabít, klidně s ním půjdu na pivo a je mi jedno co je za rasu jasný. Tak a když jsme si tohle vyjasnili, můžem už vyrazit do toho lesa?"