Yorrensk

Po dni jízdy z Highburnu sem konečně došel sem. Byl už jsem na tuhle cestu tak zvyklý jako na své boty a upřímně čas od času už mě začala unavovat. Z Lewsbry do Yorrensku, z Yorrensku do Higburnu a zase zpátky. Dneska však už ne. Doufaje že už to bude naposledy.
Až bych přijel domů měl jsem totiž v úmyslu navrhnout, tedy navrhnout spíše sem to chtěl oznámit ale musíte na to jít chytře, dvorního čaroděje vlastního výběru který, čirou náhodou, bude ovládat dobře teleportační magii. Zajímalo by mě zda nějakého takovýho najdu aniž by mě to zruinovalo veškerý rozpočet, který nebyl největší. K tomu až ale příště.
Teď můj plán byl stejný. Hospoda strávit noc u stolu s nějakou dobrou společností, třeba někoho naverbovat k hradu kdo ví?, a poté na kutě a ráno na cestu. Čas od času najdu někoho kdo by se takhle hodil u hradu a nebylo od škody rozhazovat sítě. Nikdy jsem se však jako Hrabě nepředstavoval. I teď jsem cestoval docela prostě. Mohl bych se vydávat za žoldáka, a taky jsem se za něj vydával, podle toho jak jsem vypadal.
Dnes jsem se opět rozhodl přespat v jiné hospodě, jak už jsem tomu měl zvykem. Šel jsem tedy dokud nenajdu nějakou kde sem nebyl.

GM post:

V hospode nebolo príliš veľa ľudí. Nepatrila k tým najpreslávenejším a skôr sa spoliehala na starých stálych zákazníkov, než na nové tváre. Tie sa tu ale pár krát objavili tiež. Dnešný večer to bol práve Jason. Keď vošiel cez drevené dvere, vŕzganie pántov zapríčinilo, že k nemu niekoľko ľudí zodvihlo pohľad, no až na hostinskú, ktorá mu spoza pultu prikývla na pozdrav, sa ostatný vrátili k svojim debatám, kockám, kartám alebo pohárom.

Bolo tu celkom sedem ľudí ak sa nerátal mladý chlapec, ktorý lietal od stola k stolu a roznášal hosťom pivo. Podobal sa na barmanku, obaja mali rovnaké ryšavé vlasy, len tej mohlo tiahnúť na dobrých tridsaťpäť a chlapcovi by nikto netypoval viac, než desať.

Okolo jedného stola sedeli zbrojnoši, traja. Jeden z nich viditeľne starší, šedivejší a skúsenejší ostatným dvom dával zopár múdrych rád, no to akých, zatiaľ Jason nezapočul. Mimo nich tu už bolo iba zopár mešťanov, no mnoho žien medzi nimi nebolo. Vlastne v celom hostinci okrem barmanky sedela už len jedna, na prvý pohľad sem tiež príliš nezapadala. Už od pohľadu vedel Jason rozpoznať niekoľko znakov, ktoré boli dosť typické pre Normanských nájazdníkov. Musela patriť k tradicionalistom. Mala dredovité vlasy ktoré boli na čele zopnuté koženou čelenkou. Mala pomaľovanú tvár a jej oblečenie spočívalo v kožušinovej veste bez rukávov a nohavíc z podobného materiálu. Čo bolo ešte zvláštnejšie, bol práve veľký čierny dire-wolf, ktorého kožušina bola ako uhoľ. Ležal vedľa stola, keďže pod neho sa nezmestil. Pravdepodobne bol tiež jeden z dôvodov, pre čo bola v spoločnosti sama.

Prohlížel jsem si hospodu a viděl pár tváří. Nejdříve jsem se široce usmál na hospodskou která mě jako jediná pozdravila. Težkou pláštěnku propletenou vlnou jsem ze sebe zdělal a tak se ukázal "v plné slávě" byť nebyla tak oslnivá jako kdybych měl na sobě brnění.
Vždycky jsem se tady, mezi "prostým lidem", cítil lípe než na zasedání rady, než na Highburnu či než kdekoliv kde lidi měli nosy zvednuté tak vysoko že jim do nich pršelo.
Rozhlédl jsem se kolem a viděl že dnes do hospody vítr zavál minimálně dvě postavy, které vypadali docela zajímavě.
Starý muž měl kolem sebe několik dalších jeho společníků. Bohužel jsem nevěděl z jakého těsta jsou takže přijít k nim by mohlo být stejný zisk jako stejná ztráta. Žena s obrovským vlkem mě zaujala o dost více.
Přeci jen psi byli nejlepší zvířata. Loajální a poslušní. Vlk byl vlastně přerostlej pes. A co to potom říkalo o někom kdo ho dokázal ochočit?
Jak už ale bylo nesoudil jsem knihu podle obalu.
Přešel jsem tedy k baru tak abych slyšel co jim muž říká, abych měl představu o tom kdo je a objednal jsem si pivo. Také jsem mrknul jsem na barmanku, naznačil ať jde blíže a potichu se zeptal.
"Víte něco o tom muži za mnou?" zeptal jsem se.
Ke komu si poté přisednu záleželo na tom co uslyším.

GM post:



Ako si Jason sadol za bar, barmanka na druhej strane podišla k nemu. V ruke zatiaľ čistila prázdnu flašu, pravdepodobne od vína. No bola to skôr mechanická práca, keďže si zatiaľ nikto neobjednával. Mladý chlapec zatiaľ vbehol do jedných z pootvorených dverí, ktoré sa nachádzali za barom. Asi kuchyňa.

"Chmmm.. nechajte ma sa na chvíľku zamyslieť." Pozrela sa na muža, ktorý už tu pred tým pár krát bol. Aspoň sa naň pozerala takým pohľadom, ako keby ho naozaj už chvíľu poznala.
"Jeho meno je Brook, ale to vám určite rád povie aj sám. Je to starý drill-majster, teda.. bývalí. Sedí tu takmer každý deň.. a vždy v inej spoločnosti. Niekedy ho sem prídu navštíviť aj kabátnici." Usmiala sa na Jasona.
"Nalejem vám niečo pane?" Spýtala sa. Ak mal na sebe Jason nejakú insigniu ktorá by ukazovala jeho rytiersky stav či lordský stav, tak si ju buď nevšimla, alebo sa ju rozhodla pre teraz ignorovať.

Asi nebolo prekvapenie, že sa rozprávali práve o tom. Skôr to vyzeralo tak, že sa Brook snažil vstrebať do hlavy jeho mladším spoločníkom trocha toho všeobecného rozumu. Keďže však mali všetci už trocha vypité, mladý ho až tak nepočúvali a on sem tam skĺzol z témy k nejakej historke. Dalo sa ho ale počúvať, mal drsný, chrapľavý hlas so života prežitého nadávaním, ale bola v ňom istota a dosť značná dávka sebadôvery.

Chvilku jsem poslouchal. Zněl jako někdo kdo si prošel hodně věcmi. Viděl jsem tenhle typ mužů na hradech všude. Aji tak vypadal. Rozhodně byl zajímavý kousek ale přeci jen mě něco táhlo k druhému stolu.
No a to mi stačilo. Bylo mi jasný ke komu se teď posadím. Jelikož bylo řečený že zde sedí "téměř každý den" stačilo se tady zítra trochu zdržet pokud mi dneska odejde a zeptat se tehdy. Navíc jsem si chtěl vážně pohladit toho vlka, pokud mi neurve ruku.
"Dones mi něco co chutná tobě." řekl jsem jí s úsměvem. Nerad jsem dělal rozhodnutí, ohledně drobností, a rád jsem se nechal překvapit.
Poté jsem se zvedl od baru a přešel jsem k židly kde seděla ta dívka.
"Máte místo?" zeptal jsem se a lehce nahnul hlavu na stranu. Neměl jsem nějaké předsudky k seveřanům a jak říkám zvířata a já šli ruku v ruce. Možná to bylo právě z toho důvodu že jsem se narozdíl od ostatních přiblížil ke stolu.

GM post:

Barmanka prikývla, aj keď bolo vidieť že trocha prevalila oči a radšej ich uprela znova na už tri krát vyleštenú flašku. Nie že by Jason nebol štandartný, to nie.. ale počula to toľko krát, že to pre ňu bolo len ďalšie "dobré ráno". Navyše si niečo popod nos zašomrala. No keďže jej do tváre nevyšiel rumenec a ani neostala zaskočená, pravdepodobne nič, čo by Jasonovi páčilo, alebo čo tým sledoval. Mohol pri otočení už len započuť meno "Jarad!", ktoré pravdepodobne patrilo chlapcovi a ktorého jeho mama či sestra volala.

Ako sa Jason priblížil k stolu, veľký dire-wolf si pomerne nahlas odfúkol a jeho čierne oči sa upriamili práve na mladého lorda. Nezačal vrčať, práveže vyzeral úplne uvoľnene, ako keby mu nijakým spôsobom muž nemohol ublížiť. Takéto sebavedomie nemalo veľa zvierat. Dievčina si ho nevšimla, až keď k nej prehovoril, len zvedavo naklonila hlavu. Podvihla obočie a dosť zjavne si muža prezrela od hlavy až k petám.
"Ja?" Spýtala sa prekvapene. Mala typický dievčenský hlas, len trocha zachrípnutý.. taktiež musela byť cestovateľka, ktorá už pár krát musela prekričať ak už nič iné, tak aspoň zavíjanie svojho spoločníka. Následne sa pozrela na vlka, ktorý z Jasona nespúšťal pohľad. Až po dobrej pol minúte ticha sa nakoniec postavil a uvoľnil tak prístup k druhému voľnému miestu za stolom, za ktorým sedela žena. Tento krát si pre zmenu lahol do takého klbka, pri ktorom obtočil jej stoličku a nechal sa od svojej spoločníčky škrabkať na hlave, ktorú si jej vyložil na stehná.

Dievčina poukázala na voľné miesto. Jason si teraz mohol všimnúť, čo všetko sa ešte na stole nachádza. Bola tam kniha s runovým písmom, dláto a tĺk, tanier s obhryzenými kuracími kosťami a pohár piva. Taktiež niekoľko ďalších vecí, ako napríklad bylinky, o ktorých však príliš vedomosť nemal. V podstate dievčinu vyrušil z čítania. Teraz sa naň už nemohla sústrediť. Bolo vidieť že chcela. Pár krát jej pohľad skĺzol do knihy ale.. nakoniec sa vždy obrátil znova na Jasona.

Rozhodně byla zajímavá a tak jsem musel i tak přistupovat. Z vlka jsem měl docela klid. Věděl jsem že zvířata vycítí strach a takové věci a tak nejhorší co bylo je jim lhát či se jich bát. Já sem neměl v pláno ani jedno ani druhé. Nikdy jsem nelhal, jen jsem neříkal úplnou pravdu. Navíc nechtěl jsem mu ublížit a neměl jsem žádné nekalé myšlenky s jeho paní. Tak podle mě neměl sebemenší důvod na mě vystartovat. A měl jsem i pravdu. Nakonec si sedl zpátky na místo a schoulil se do klubka a dívka mi ukázala ať sednu. Asi sem prošel testem?
Sedl jsem si s mírným úsměvem na tváři.
"Ano... Přeci jen na cestách jsem už dlouho a tak si rád přisednu, podělím se o historky abych zjistil co je nového" Začal jsem tedy trochou z okliky. Viděl jsem že před sebou měla hromadu haraburdí. Cestovatel se pozná tedy a tohle byl právě jeden z nich.
"Kam máte namířeno?"

GM post:

Dosť uprene sa na Jasona pozerala. No nie na jedno miesto. Skôr si ho stále obzerala a nevyzeralo to tak, že by z toho cítila nejakú sociálnu neistotu alebo úzkosť. Proste iný kraj iný mrav. U nej to muselo byť niečo normálne. 
"Tak cestovateľ.." Prehovorila potichu a kupodivu stále nestratila záujem a nezaćala sa babrať do svojej knižky. Tú zatvorila. Nie že by u nich bolo neslušné niečo pri rozhovore robiť, ale aj tak sa na ňu nevedela sústrediť.
"Kam ma hlasy zavedú." Zľahka sa pousmiala a znova sa vrátila k hladkaniu svojho vlka. 
"Vyzeráte viac ako ich sorta.. tiež majú množstvo príbehov. Ten starý rozpráva každý večer iný.." Naznačila pohybov hlavy k trojici, ktorá sa práve začala smiať, pravdepodobne na nejakom vtipe. Vôbec si vás nevšímali.
"Čo sem priviedlo vás?" Bolo to celkom zvláštne. Norman, ktorý bol schopný niekomu vykať. Musela sa už na území kráľovstva nachádzať nejaký ten piatok. Nebolo to niečo, čo by sa nejaký divoch naučil len tak, v priebehu pár týždňov.

"Každého zavedou hlasy dříve či později někam. Horší když je to tam kam člověk nechce." řekl jsem a pokýval hlavou. Dříve mě taky vodili hlasy všude kolem. Nejdřív otec, poté bratr a teď i strýc, byť ten moc nemůže. Očividně mě uniklo že ta dívka to mohla myslet doslova.
"Pravda." kývl jsem při narážce na druhou skupinu lidí. Skutečně bych více zapadl do druhé skupinky ale já měl vždycky jistě blízko k něčemu co jsem neznal, než k tomu co jsem viděl každý den.
"Přesto... Jejich druh poznám a žil jsem kolem nich celý život. Na druhou stranu. Dívčina jako jste vy s vlkem... To se nevidí každý den." odůvodnil jsem mou zvědavost. Byla to pravda a tak jsem jí ji zdělil. Jednoduché jako facka.
"Navíc... mám rád pejsky." řekl jsem a dal jsem důraz na poslední slovo aby šlo vidět že žertuju.
Ale zpátky k pravdě. Někdy se ji však oplatilo neříkat ale zároveň nelhat. Co jsem tím myslel? No místo toho abych jí řekl onu "čistou pravdu" že hledám společníky na můj hrad, kteří by byli vhodní pro posádku, jsem jí rozhodl zdělit trošku jiný druh pravdy.
"Já? Cestuju z Higburnu domů. Byl jsem tam ohledně zásilky železa a ocele." řekl jsem což byla pravda. Posílal jsem totiž několik zpráv o tom že se zásilky opět zpozdí jelikož je stále málo horníků. Doslova všechno se nám teď rozpadalo pod rukama ale lepší než dříve.

GM post:

Na jeho filozofovanie o hlasoch sa pousmiala. Bolo vidieť, že sa netrafil. Ale neriešila to. Nesnažila sa tomuto mužovi vysvetliť, že to myslela pomerne konkrétne. 
"Vlci sú menší, o dosť menší." Pousmiala sa. Samozrejme existovali rôzne druhy vlkov, ale v týchto končinách jednoducho takéhoto tvora moc človek nezazrel. Bolo vidieť že je zvyknutý na chladnejšie počasie, už iba kvôli tomu, že bol naozaj, naozaj huňatý. No len prikývla na znak, že chápe Jasonov dôvod k tomu, preč si teda vybral jej spoločnosť. 

Približne v tomto čase ku stolu pribehol malý chlapec, ktorý pred Jasona postavil kŕdeľ piva, tanier s kuracím mäsom a niekoľko plátkov chleba, hrudku masla a hrudku soli.
"Nech sa páči pane!" Vyhlásil a už v momente trielil preč. Bolo to zvláštne, zväčša podobný pacholci tak nejak čakali na jeden či dva medenáky. Tento chlapec, menom Jarad bol ale naozaj hyperaktívny.. neobstál dlho na žiadnom mieste.
Až to vyzeralo, že si chce niečo objednať aj dievčina, no.. on naozaj rýchlo zmizol. Len sa slabo usmiala na Jasona.
"Ospravedlnte ma na chvíľku pán cestovateľ." Pomaly sa postavila, zatiaľ čo jej dire-wolf ostal na mieste. Pre to to nevyzeralo tak, že by mala v pláne ísť preč na dlho. Naozaj si išla len pre džbán piva, po ktorom sa znova posadila.
"Tak teda na zásielku železa a ocele." Podvihla čašu.
"Vy nevyzeráte ako obyčajný kováč, nič v zlom." Pokrčila ramenom a či už si štrngol, alebo nie, odpila si.

"Nepochybně budou. Vy jste tu expert." řekl jsem. Upřímně jsem sám neměl co dopatření s vlkama takže jsem nemohl posoudit. Viděl jsem tak možná kožešiny a tak. V našich horách byli spíše medvědi kteří se postarali aby tam vlci nebyli.
"Áh díky..." řekl jsem klučinovi a chtěl jsem mu dát něco od cesty ale pozdě. Mnu asi nebyl zvyklej. Já se tedy nejdříve pustil do piva a čekal co z ní vypadne.
"Pravda. Jsem totiž neobyčejný kovář." řekl jsem a zasmál jsem se vlastnímu vtipu. Byla pravda že jsem byl jedním z těch neobyčejných kovářů. Možná ne skillem ale určitě příběhem. Přeci jen nebylo moc urozených kteří uměli líp kout ocel než vládnout či se vyznat v politice.
Nerad jsem do světa vytruboval že jsem urozený. Lidé se poté začnou chovat jinak, což jim neberu za zlé, ale radši mám tohle.  
"Ale prvně vy. Kampak vás poslali?" řekl jsem narážkou na ty hlasy a nechal jsem ji domluvit a přitom se zakousl do kuřete.

Jason si pri rozhovore mohol všimnúť jeden zvláštny znak. Oči dievčiny, ak sa do nej pozrel, boli niečím.. unikátne. Doslova. Nemali ani tak stálu farbu, ako keby sa za nimi nachádzal ďalší svet, svetlo modrý, ktorý sa neustále hýbal. No bolo to len prirovnanie, ktoré si mohol vynaložiť akoby chcel. Rozhodne sa na ňu dalo pozerať.
"Neobyčajný cestovateľ kováč.. hmm.." Veselo sa usmiala, bol to ten šibalský spôsob, za ktorým často býva skrytá nejaká neplecha. Na chvíľku sa zapozerala niekam do strany, no nebolo to na dlho. Stihla zareagovať na jeho otázku.
"Nikam konkrétne,  skôr za účelom, než na cieľové miesto." Vysvetlila mu aj za použitia gestikulácie rúk.
"Polia, lesy, lúky, nie tak ďaleko odtiaľto sú stále choré, prekliate. Mojou úlohou je im znova navrátiť život." Jason si mohol uvedomiť, že možno použila pomerne silné slovo. Kliatba sa ale dala vysvetliť nie len magicky, ale aj ako nejaká choroba. Bola pravda, že nie tak dávno sa neďaleko odohralo to, čoho sám bol svedkom. Mnoho lúk a lesov od tejto udalosti pôsobilo choro. Ak aj na nich niečo vyrástlo, zväčśa to nemalo dlhú životnosť. Pôda by sa dala povedať, bola stále nasiaknutá krvou, nekromanciou a mágiou démonov. Možno práve na toto narážala.

Mírně jsem se usmál byť jsem byl trochu smutný. Bylo mi jasné že tahle dívka se ke mně hold nepřidá a já nechtěl být ten muž co ji tahá od jejích povinosti. Však právě tímhle byl ovlivněn celý můj život. Povinost nadevše.  Stejně jako mojí povinností bylo vládnout a starat se o mé podanné, byť sem to nikdy nechtěl dělat ani v nejmenším mě to nebavilo, její poviností bylo očistit zemi od zla, ať už to znamenalo cokoliv. Škoda...
"Nom tak až vás cesty zavítají do Lewsbry, budu rád když za mnou zavítáte." řekl jsem prostě a pak jsem si něco neuvědomil.
"Ani jsem se nepředstavil." řekl jsem a otřel si ruku do kalhot. Ne zrovna věc, která by se hodila a slušela na někoho urozeného ale já nikdy nebyl vychováván jako 100% urozený.
"Jason Malister." řekl jsem a napřáhl jí ruku. Moc nás po světě neběhalo a zase tak známý rod jsme mimo náš kraj nebyli. Tak jsem předpokládal že jí stejně nic tohle neřekne.
Po očku jsem také začal pokukovat po tom druhém muži u stolu. Zda tam stále byl. Jelikož tady se to nejspíš blížilo ke konci

"Lewsbry? Budem si to pamätať." Prikývla a keď k nej natiahol ruku aj s predstavením, chvíľku na ňu hľadela. 
"Zvyčajne si u nás ťukneme pohármi ale, prečo nie." Pousmiala sa a Jasonovu ruku prijala. Stále ale trocha inak. Chytila ho za zápästie a nijak s ňou nezatriasla. Bol to taký, viac severský spôsob zobrazovania. Boli to práve tieto maličkosti, pre čo ľuďom zo stredných a južnejších častiach kráľovstiev hovorili, že im ešte materské mlieko steká po brade. Nevyzeralo to tak, že by meno spoznala.
"Skedne, rada som vás spoznala Jason."  Všimla si jeho pohľadu, ktorým začal sem tam obšťastňovať muža, ktorý tam ešte stále sedel, len teraz pre zmenu prikyvoval a počúval isté sťažnosti jedného z jeho spoločníkov pri stole. Či už to boli priečky v kasárňach, alebo neustále osraté záchody. Typické problémy vojakov.

Potřesení rukou sem nechal být. Jiný kraj, jiný mrak jak se říkalo. A tak jsem jen šel s proudem.
Dojedl jsem kus a poté zbytek posadil před vlka, zda si vezme či ne bylo na něm. Já už jsem měl dost.
"Tak tedy naviděnou." řekl jsem a zvedl se ze židle abych zkusil štěstí "O dům dál". Nechtěl jsem se jí vyptávat na jméno. Pokud mi ho neřekla sama asi měla důvod a tak asi k tomu měla své důvody a já to respektoval.
S korbelem piva jsem došel tedy k tomu stolu s vojáky a když se já podíval na ně a oni na mě řekl jsem jen.
"Brý den vespolek. Je tu místo?"

Jason ešte mohol započuť pomerne zvonivý smiech. Nebol však výsmešný, skôr .. príjemný. Ako keby niečo nepochopil, ale nemala mu to za zlé. Len pár krát pokrútila hlavou a zobrala prázdne zbytky zo zeme. Vlk sa ich ani nedotkol. Pravdepodobne bol na to príliš hrdý. 

Brook sa pozrel na príchodzieho, no nebol to on, kto odpovedal. Jeden zo zbrojnošov sa k nemu odvrátil a len sa zľahka usmial. 
"Ďalší zelenáč, ktorí si prišiel po rady od starca Brooka?" Usmial sa, na čo si "starec Brook" len povzdychol, zľahka prevrátil očami a upil si zo svojho pohára.
"Existujú aj ľahšie spôsoby ako skysnúť na šibenici, než urážkami lorda ty trkvas." Zabručal pomerne prísnym hlasom. Chlapec to spočiatku moc nepochopil. "Čo? Prečo by som... nechápem." Zamračil sa a podozrivo si začal Jasona premeriavať.
"Nechápeš, pre to si ty ten, kto kupuje ďalšiu rundu piva.. a nie ja.. no a heš prac sa pre to darebák." Zahnal sa rukou Brook. Tretí z tejto trojice si to pri tom neskutočne užíval. Začal sa nahlas rehotať, až si potreboval zakryť ústa. Predsa len bol v prítomnosti Lorda. Aj keď sám by na to tiež neprišiel. Brook sa teda pozrel na Jasona , jednou rukou sa oprel o svoje koleno, zatiaľ čo druhou sa stále zapieral do stola.
"Tak.. čo lorda Malistera privádza k našemu skromnému stolu?" Bol to ten typ, ktorý šiel priamo na vec. Moźno si Jasona všimol už skôr, len to nedával najavo. Keď ale započul pre jeho uši pomerne známe meno z vedľajšieho stolu, trošku striezvel.

"Tsk... "zasyčel jsem trochu když můj "převlek" byl odhalen ještě dříve než jsem ho zanžil využít. Docela rád bych se přetvařoval za onoho "zelenáče" jak to ten druhý muž řekl. Přeci jen bych tak poznal mnohem více než abych byl "Hrabě Mallister".
Bylo mnoho věcí jak bych mohl reagovat na onu narážku. Bylo hodně těch který by si ji vzali osobně ale já byl ten typ který ji přejel mlčením a úsměvem.  
"Čistá zvědavost." řekl jsem upřímně. Zvědavost ohledně Brooka a jeho skupiny. Zvědavost ohledně toho zda by je stálo za to rekrutovat a nebo ne.
Nevěděl jsem zda mě poznal od pohledu a nebo zda zaslechl moje představení. Tak či tak to asi znamenalo že to nebyl někdo obyčejný. Neříkám že jsem byl úplný nikdo, byť to bylo možná jen moje malé ego, aby mě znali už aji tady. Možná bych měl dávat větší pozor na to kde a komu se představuju.
"Musíte ale uznat že jsem teď trochu v nevýhodě. Vy o mě už asi ledacos víte ale naproti tomu já..." řekl jsem upřímně. Porozhlédl jsem se

Jeden z mladších zbrojnošov teda išiel prehodiť zopár slov s barmankou, keďže ho odtiaľto Brook v podstate vyhodil. Na jeho odpoveď si len povzdychol. Nie však nejak utrápene. Skôr taký ten štýl - here we go again. Pravdepodobne to zažíval celkom často, alebo aspoň niečo, čo sa tomu podobalo.
"Menom Brook, rodom .." Pokrčil ramenom. Rozhodne nevyzeral ako niekto zo šľachty.
"Skôr ma ale chlapci poznajú pod prezývkou Zubáč, alebo drillmajster Zubáč." Túto prezývku Jason počul. Bol to celkom známy chalan, aspoň u normálnych zbrojnošov. Vystriedal už niekoľko rodov a za posledných tridsať rokov  znepríjemňoval život mladým, ktorí naháňali vojenskú kariéru. Jason tiež počul, že ho mnoho krát vyhodili.. zväčša kvôli tomu, že prefackal nejaké mladé princiatko alebo mecenáša, ktorý tým utrpel na egu.  Jason tiež vedel, že bol veľmi obľúbený. Bol tvrdý, to áno, ale muži ho mali radi. Aj u Jasonových stálych zbrojnošov sa našli taký, ktorí si prešli jeho výcvikom, alebo s ním aspoň pár mesiacov pobudli.
"Pracujem s chlapcami, ktorí sa chcú živiť po meči. Hovorím im za ktorý koniec ho držať.. a snažím sa ich udržať na nohách ako to len ide." Na chvíľku sa zamyslel. Úprimne nevedel, čo dodať a tak len mykol ramenom a znova si odpil zo svojho piva.

Žeby přeci? zamyslel jsem se nad tím co mi Brook pověděl. Můj hrad byl prakticky bráněn jen několika desítkou mužů. Málo jich přišlo z Highburnu a ještě míň zůstalo. Moji podaní byli zredukování z tisíců na stovky a ti co zůstali dělali co mohli. Potřeboval jsem moji zemi kolem obnovit. Neříkal jsem že začít s někým kdo dokázal cvičit vojáky byl vhodný začátek ale byl to začátek.
Přezdívku jsem znal odslišení. Přeci jen za 20 let co se pohybujete mezi zbrojnoši jak už u nás na hradě a nebo na Higburnu tak vám lecos ulpí v paměti.
"A kdo vám za to teď platí Brooku, jestli se můžu zeptat?" zeptal jsem se. Brookovi mohlo být jasné proč jsem se ptal a rozhodně jsem nebyl ten typ co chodil kolem horké kaše, tak jako on.
"Protože,jak tomu tak bývá v ruinách jako je ta moje, se vždycky hodí někdo kdo dokáže držet muže ve střehu."

"Takže rozprávame biznis." Pohodlnejšie sa oprel o stoličku a tento krát sa natočil tak, aby bol Jasonovi priamo čelom. Nepozeral na neho zboku, ako doteraz. Ruky si založil na hruď a jeho pohľad sa zmenil z takého latentného na pomerne zaujatý.
"Nikto.. nebudem sa hrať na svätého. Ešte týždeň dozadu som slúžil v tomto meste ale.. no povedzme že som mal isté nezhody s miestnymi." Potiahol trocha nosom pri tej spomienke. Ten ďalśí muž, ktorý u vás sedel, sa dosť zjavne a viditeľne uškrnul. Očividne to nebol len "problém" a očividne to nebolo úplne s miestnymi, inak by tu pravdepodobne teraz nesedel. No bol to jeho spôsob ako niekomu začať vysvetlovať, že nestrpí malých usoplených faganov, nech už majú akékoľvek meno.
"Koľko platíte ?" Spýtal sa na rovinu. Mohol sa spýtať na mnoho iných otázok, napríklad v akom stave je posádka hradu, alebo proste iné odborné veci.. asi ho to však nezaujímalo.

"Upřímně nevím." řekl jsem. Přeci jen jsem ho znal od jeho pověsti. Nevadilo mi kdyby na ně šel trochu ztuha a ani by mi moc nevadilo kdyby sem tam přilepil facku někomu komu by neměl. Co by mi ale vadilo kdybych mu dával peníze a jeho služby se ukázali nedostačující.
"Nevím protože nevím co "kupuju"." Můj budget byl zhruba 70 goldů měsíčně z nihž něco málo teklo do mé kapsy a zbytek šel na opravu hradu. Doteď jsem cvičil muže já a nebo strýc, ovšem oba jsme měli práce nad hlavu a já byl věčně pryč. Realisticky jsem mohl obětovat maximálně 8 goldů za měsíc ať bude dobrý jakkoliv. Léno ještě neběželo tak jak má a i tak jsem potřeboval další věci.
"Na jaký žold jste zvyklý?"
Už jsem aji začal přemýšlet nad způsobem jak si ověřím jestli jeho služby za to stojí. Přeci jen ... měl tu několik učnů tak se můžu sám přesvědčit co do nich vtloukl.

Zľahka sa pousmial. Brook sa postavil a len rozpažil rukami, ako keby na seba ukazoval v celej svojej kráse.
"Nebudem vám klamať. Už nie som to, čo som býval. Na každého raz dôjde a mne už tiahne cez päťdesiat zím." Začal.. no a ako spomenul vek, radšej si znova sadol. Možno sa mu trocha točila hlava z toho alkoholu.
"Nepotrebujem moc. Mám túto prácu rád.. miestno na spanie v hrade, tri jedná denne a niečo málo na ženskú spoločnosť." Nebol konkrétny, no to veľmi dobre vedel.
"Zariaďte mi tieto veci a postačí mi aj symbolická suma.. povedzme, päť zlatiek." Mohlo to znieť málo, no Brook vedel že ubytovanie v hrade nebolo zadarmo a nemohol si ho dovoliť každý. Pre to svoju šaržu dosť podstatne znížil.

"Cena je rozumná, až na ty ženy. Nesjme bordel. Teď z mé strany."  řekl jsem a lehce sem se v židly narovnal. Byl to takový můj zlozvyk který jsem pochytil ze sezení na trůnu. Vždycky když jsem dělal rozhodnutí či vynášel verdikt, podvědomně jsem se narovnal abych působil větší. Upřímně to bylo něco čeho jsem se chtěl zbyvit.
"Chtěl bych si otestovat to co prodáváte. Kdyby jste vařil pivo nebo tak bylo by to o dost jednoduší."
řekl jsem a usmál se. Byla pravda že zkoušet trenéra na mě by bylo zbytečné a vidět ho v akci komandovat je jedna věc. Napadlo mě však přejít k tomu co vycvičil. A tak jsem očima přejel na několik zbrojnošů kteří tu byli s námi.
"Co teda udělat nějaký cvičný souboj mezi vašimi učni a mnou. Abych viděl co jste do nich natloukl?" zeptal jsem se bez caviků. Také jsem to měl s té druhé strany. Pokud do nich něco málo natloukl mohl jsem je naverbovat s tím že mohli založit rodinu a ubytovat se v jedné ze zdevastovaných vesnicích s nějakým tím polem k dobru.  
"Máte nějakého kterého jste vedl od základu." pokud by někdo z nich říkal že proč by to měl dělat, tak bych řekl něco na způsob že kdo mě uštědří ránu dostane 5 zlatých. Budou se snažit aspoň a pokud z nich někdo bude dobrej natolik, měl by práci jistou jak Brook tak i ten zbrojnoš.

GM post:

"To určite nie, ale neverím že by si nejaká služobná nechcela privyrobiť." Potemhúsky sa usmial. Bolo vidieť, že je celkom typickým vojakom.. zaujímal ho žold, ktorý tak či tak míňal na kurvy a chlast. Určite Jasonovi nepripadal ako ten typ, ktorý by sa proste usadil. No u takéhoto si aspoň mohol byť istý jeho zámerom a motiváciou.
Pomaly prikývol. Kto vie, pre čo to vyzeralo tak neisto. Keď sa nakoniec spýtal na niekoho, koho viedol od základov, tvár mu dosť potemnela a sám si odpil zo svojho už takmer prázdneho krčaha. Rovnako zmĺkol aj zbrojnoš, ktorý bol zahľadený niekam na svoje topánky.
"Mal som.. dobrý vojaci, dobrý ľudia.. A tiež som niekoľkých musel vlastnoručne zabiť.. kvôli posraným mágom a ich blbým čarám ktoré sem priviedli démonov." V týchto slovách bolo počuť dosť silnú dávku ani nie tak hnevu, ako skôr odporu. Nebol jediný človek, ktorý za posledné udalosti odsudzovali mágov, keďže to spôsobila v podstate mágia ako taká.
"Po tom? Nah.. nič na čo by som bol priam hrdý. Niekoľko zelenáčov, no tí su stále zelenáčmi." Pokývol hlavou na zbrojnoša, ktorý sa slabo na Jasona usmial. Vyzeral mlado, mohol mať sotva dvadsať rokov. Pravdepodobne patril k spomínaným zelenáčom.