Kansai

"Jo... to vím." řekla se smutným úsměvem. Pravděpodobně to nebylo tak že by před ní ten deník Kazehaya v minulosti schovával takže jí to nic moc nedalo ani nevzalo když jí ho nabízel aby si ho přečetla... znovu.
"Takže je to tak." řekla si s povzdechem a zakroutila hlavou. Smutně se usmála, zvedla se z tatami a kývla hlavou směrem k zemi.
"Tak zatím." řekla a stejně rychle jak přišla tak i odešla pryč.
Byla to velmi zvláštní výměna slov a tak mohla Thomase nechat trochu na holičkách.

Kazehaya

Denník som položil späť na zem a len som sa na ňu ospravedlňujúco pozrel. Vyzeralo to.. biedne. Keď sa išla zodvihnúť, len som ju rukou chytil za rukáv, skôr tak automaticky.  Nezdravil som ju len..
"Ja..." Nepamätal som sa, že by som bol tak emocionálny.. no možno za to mohlo toto telo? Kto vie. Nasucho som prehltol a len som jej rukáv pustil.
"... rád by som mal sestru.. ako ty." No a s týmito slovami som viac menej nechal, nech sa sama rozhodne, či chce odísť alebo kto vie, možno sa trocha so mnou zahrať? Aj keď ja som sa moc "hrať" nechcel skôr, mi išlo o tú sociálnu stránku.

Bylo vidět že si neví co si o tom má myslet stála na prahu cesta ven a cesta zpátky. No nakonec pohled na tu tvář a ty slova jí přiměli zavřít dveře a zůstat.
"Chceš hrát shogi?" zeptala se ho s mírným úsměvem, za kterým se stále skrývala nejistota, či obavy. Hlavně z toho že si ani nepamatuje jak se hrají.V deníku se často psalo o tom že spolu tuhle aktivitu ti dva sdíleli. Spíše to bylo tak že Kazehaya jí "měnil" hry Shogi za hru "myslím si...". Bylo jasné že chce aby se tak nějak vrátilo všechno ke starému proto se ho tak váhavě zeptala.

Kazehaya

Prikývol som. Shogi boli jena z vecí ktoré ma zaujímali, no ktoré som nevedel, ako sa hrajú. No mohla ma to naučiť nie?
".. ak mi ukážeš ako." Dodal som a len som sám pre tie Shogi vybehol. Pamätal som si ten stolík s vreckom.. s rôznymi figúrkami alebo čo to bolo, je, aj keď som si to reálne nikdy neprezeral či sa nesnažil učiť, ako to hrať.

Mifune se smutně usmála.
"Hai." řekla jen a poté si klekla a podala desku se Shogi.
Chvíli spolu hráli poměrně tichou partii u které mu Mifune vysvětlovala základní pohyby figurek a podobné věci. Bylo vidět že hru s bratrem hrála docela často jelikož vysvětlování ji šlo docela od ruky. Asi po třech hodinách hraní, byla to docela překvapivě dlouhá hra tohle Shogi, nakonec Thomasův král padl a Mifune se smutně usmála a řekla.
"Už se stmívá... tak zatím." tentokrát už odešla.

Druhý den na to začal poměrně jinak než byl Kazehaya zvyklí. Ráno našel snídani u dveří a než ji stihl dojíst uvnitř se objevil plešatý chlápek v pozdním věku.
"Ah. Vidím že už v plné síle mladý pane. To je dobře.. Velmi dobře."  řekl a kýval si pro sebe. Prohlížel si jeho místnost. Hledal jakoby něco co by se tu schovávalo. Byla to jakási kontrola pokoje jako v armádě. Hledal nepořádek, neuklizené věci a takové podobné prkotiny. U toho mluvil ale nedíval se na něj. Koukal se stále po místnosti a dokonce i do skříní.
"Dle vašeho otce jste měl... ehm... jisté problémy. Takže jméno mé je Shisui Madarame. Jsem váš učitel a dnes je náš obdenní trénink." dořekl konečně a poprvé se na něj podíval. Položil si ruce na své dva meče u pasu a řekl.
"No... Do půl hodiny na nádvoří v plné zbroji." poté kývl hlavou a odešel pryč.

Kazehaya

Ďalší deň ma uprostred raňajok vyrušil muž, ktorý sa predstavil ako Shisui Madarame. Nestaval som sa keďže.. no moje postavenie bolo vyššie ako to jeho. Ostatne okrem bratov a otca.. nado mnou nikto nebol nie?

Neporiadok tam pre zmenu moc nenašiel. Mal som rád vo svojich veciach poriadok. Na jeho slová som len prikývol, no nič som nehovoril. Predsa len mal som plné ústa ryže. Nevedel som teda ako tu mám odmerať pol hodinu ale.. niečo mi hovorilo že by som mal vyraziť teraz.

Pre to som už v podstate ani nedojedol. Nechcel som sa pogrcať a toto telo naozaj vyzeralo tak, že sa po najedení pri nejakej námahe dovracia. Síce som sa necítil až tak slabo ako prvý deň a trocha som pribral ale.. stále.

Najväčší problém bolo obliecť sa do brnenia, ktoré som mal v izbe. Nie že by som nevedel šnúrovať len.. to nebolo niečo, čo som bežne robieval. Keď som ale bol hotový, zobral som ešte do ruky boken a vyrazil som na cvičisko. Nepáčila sa mi predstava znova zdolať tie schody ale.. čo iného mi ostávalo?

Thomas si mohl všimnout že tohle brnění bylo lehké ovšem bylo zvláštně sestavené. Krunýř byl pevný ale náramníky a boky rukou volně plandali kolem. Stejně tak přilbice měla na boku dvě takové hrániče které plandali poměrně volně. Oproti tomu co se nosilo v království tohle bylo poměrně ... jak to říct. Jednoduché.
Na nádvoří bylo poměrně málo lidí celkem sem a tam pobíhalo asi 10 a každý byli oděni ve zbroji. Bylo zde několik dětí v podobném věku jako Kazehaya, mezi dětmi poznal aji Reie, ovšem Madarame stál opodál. A čekal na Kazehayu.
Když k němu mladík přišel jen si ho prohlédl, zkontroloval brnění, zda mu něco nezchází nebo tak něco a poté kývl.
"Yosh." řekl prostě když došel k němu a zády se odrazil od sloupu, o který se opíral.
"Kiriya!" houkl na kluka který seděl opodál se skupinkou dalších dětí, kteří dělali něco jako "meditaci". Seděli v turku, katanu na nohou a ruky dlaněmi na ní.
Kiriya, kluk asi tak starý jako Kazehaya, přiběhl k nim. Uklonil se nejprve Kazehayovi a poté Madaramemu.
Poté si připravil boken a dal se do pozoru oproti Kazehayovi.
Jeho postoj byl zvláštní pro Thomase. Přeci jen se zde bojovalo docela jinak než na co byl zvyklí. Nohy měl za sebou místo toho aby byl rozkročený. Meč držel oběma rukama přičemž mu rukojeť spočívala někde u pupku a hrot hrozil směrem ke Kazehayovi. Oproti pozicím na které byl Thomas zvyklí, tahle byla trochu netradiční.

Kazehaya

Hýbalo sa v tom dobre. Rozhodne to bolo niečo iné, než brnenia v kráľovstve, no.. bolo natoľko iné že som sa ani netrúfol odhadnúť v čom všetkom. Stále pokrývalo životne dôležité funkcie, rovnako ako ruky / ramená. No možno nie v takom merítku, ako to kráľovské. 
To ako sa v brnení pohybovalo som sa musel naučiť pri ceste na nádvorie. Našťastie to nebolo také strašné, dokonca som v ňom vedel aj pobehnúť, aj keď moja kondička a sila bola stále dosť biedna.

Prišiel som až k môjmu inštruktorovi, ktorý ma len skontroloval a po tom k nám privolal ďalšieho chlapca. Opätoval som mu úklon. Keďže sme nedostali žiadne pokyny, niečo mi hovorilo.. že si ma teraz skôr testuje. Problém bol v tom že môj spôsob boja bol pravdepodobne.. iný, než ich. Minimálne šermu. S mečami som čo to vedel. Nebol som lepší než hociktorý iný vojak v armáde no pred základnými hrozbami by som sa vedel ubrániť. V tomto tele a v tomto veku? Kto vie. Ustúpil som o krok dozadu, aby som medzi mnou a Kiriyom vytvoril vzdialenosť a pozorne som si prezrel jeho postoj. Bolo to.. netradičné a vo mne vystúpila nervozita. Ani som si nepamätal, kedy som posledne musel s mečom bojovať proti človeku... mesiac ? dva? 

Meč som tiež chytil do oboch rúk a "čepeľ" som si oprel o rameno.  Rozkročil som nohy a chvíľku som vyčkával.. no nakoniec som sa pohol kupredu. Vždy to bol len jeden veľmi malý krok, ku ktorému som nakoniec prisunul zadnú nohu.

Shisui dvakrát tlesknul a zakroutil hlavou. Věděl že kluk má amnésii tak byl ohleduplný ale v hlavě si říkal jakej že je Thomas idiot.
"Stop." řekl hned když viděl jeho postoj jen k němu přišel chytl ho za ruky a nohama odsunul jeho nohy do jiné pozici než na kterou byl Thomas zvyklí. Opět u toho neřekl ani slovo. V podstatě mu ruky a nohy zapáčil tak aby stál jako přesná kopie chlapce před ním.
Thomas si také všiml že Kiriya měl na tváři široký úškleb když viděl jak s ním Madarame šachuje.
Byla to docela nepohodlná pozice protože na ni nebyl zvyklí ale očividně to byla pozice na kterou byli zvyklí tady. Kdyby se podíval po nádvoří uviděl by nejednoho z dalších kluků kteří v ní teď stáli.

Kazehaya

Sotva sme začali a už ma zastavil. Po prvý krát čo som tu bol, do mňa vošlo také to.. zlo. Nie moc len.. som sa naštval. Správal sa ku mne ako keby som nikdy v rukách nedržal meč. Nebol som expert to nie, no trocha som sa s ním oháňať vedel, rozhodne by som sa nemal za čo v kráľovstve hanbiť ... Jediné čo ma udržalo pri nejakom vybuchnutí a vykríknutí aby sa staral do seba bolo také to logické presvedčenie že tu to proste robia inak. Zhlboka som si povzdychol. 

"Toto bude ešte na dlho.." Zašomral som si popod nos v jazyku, ktorý používajú v kráľovstve. No bolo to dosť potichu na to, aby to niekomu mohlo prísť skôr ako mrmlanie.
"Sensei... môžete prosím nezastavovať tento súboj.. kým to naozaj nebude potrebné? Ak ma trafí tak ma trafí.. ak ma zmláti tak ma zmláti.. eventuálne si moje telo na základy spomenie nie?" Navrhol som. Cítil som sa celkom bezpečne možno práve kvôli tomu brneniu no.. nah. Naozaj som chcel porovnať môj štýl so štýlom tohoto chlapca.

Madarame se podíval na toho arogantního chlapce. Nebylo to pro něj nic nového. Celý jeho život chodil kolem arogantních chlapců a celý jeho život je stavěl do latě.
Pomalým tempem šel k němu a začal.
"Mladý pane, váš otec mě pověřil abych Vás naučil bojovat jako "Samurai". To znamená že vás budu učit tak." pozastavil se před něj a chytil mu opět meč a dal ho do pozice jako předtím.
"Pokud se Vám moje učení nelíbí jistě si to můžete vyřídit s vaším otcem." Nakonec přišel k němu, čupnul si tak aby se mu koukal do očí a začal.
"Do té doby... zaujměte pozici a dělejte co je Vám řečeno ... hm?" nakonec ho probodl pohledem, ne zlověstným ale autoritativním a narovnal jeho záda.
Vypadalo to tak že ho zastaví pokaždé když uviděl nějakou chybu jelikož od toho tady byl. Vypilovat mu chybky a naučit ho správné prvky.
Působil na něj dojmem že jako jediný tady v celém hradu mu bylo úplně jedno z jaké rodiny nebo odkud že vlastně je.

Kazehaya

Moc som mu na to nemal čo povedať, no aspoň som od neho neodvrátil pohľad. Netváril som sa ani drzo. Skôr.. to bolo také skúmanie. Pretože ja som ho naozaj skúmal, aspoň po mojej psychickej stránke. Vedel som že naučiť sa niečo nové je omnoho jednoduchšie, ako sa prenaučiť už niečo naučené a on ma viedol presne k týmto.. veciam.

No čo iného mi ostávalo, len sa riadiť jeho inštrukciami. S rezignovaným povzdychom som sa nechal znova upraviť no a.. pravdepodobne ma dnes čakali tie najzákladnejšie základy zo základov.

"Výborně." řekl Madarame když poznal ten "kapitulovaný pohled" který už viděl tisíckrát předtím u mnoha jeho žáků.
Madarame žil v hradě už mnoho let, původně to byl Samurai z opačného klanu který bojoval proti Kazehayovému otci. Byl to muž který žil podle svého vlastního kodexu místo toho aby žil podle bushida. Ve svých mladých letech byl znán jako "Bílí Blesk" pro jeho rychlé útoky a trpělivost na bojišti.
Poté co byl jeho klan poražen byl Madarame "poslední bojovník" a jak je na ostrovech tradicí byla mu dána možnost smrti a nebo služby. Valná většina těch, před které je postavena tahle volba zvolí smrt. Madarame byl ta menšina. Díky tomu byl opovrhován všemi že zradil "bushido". Všemi kromě jednoho muže, na kterém záleželo nejvíc.
Kiriya stál stále předním ve stanci a když už se tak postavil i Kazehaya jen se podíval na učitele, který jen kývl.
Poté se po "Thomasovi" vyhnal útok relativně rychlí než který by možná čekal od mladého klučiny.
Útok byl prostý sek ze střechy dolů, směřovaný na chlapcovu hlavu.
Thomas si mohl všimnout že do něj bylo vloženo celé tělo jelikož Kiriya se z toho divného postoje jakoby ukročil dopředu.

Kazehaya

Pozeral som sa na môjho súpera pozorne. Rozmýšľal som ako vážne by som mal celú túto situáciu brať. Vedel som o ich kóde keďže som o ňom čítal, nebol to zas taký rozdiel od rytierskych cností z kraľovstva no realita na bojisku bola úplne iná. Na turnajoch sa všetci hrali na cnostných a hrdých no na bojisku, keď niekomu šlo o život..
Nestihol som dokončiť myšlienku a úprimne som spravil blbosť, že som sa zamyslel. Moje reakcie boli už tak spomalené kvôli tomuto telu, ktoré sa nestihlo zotaviť z toľkých rokov zanedbávania a ja som takmer nestihol zodvihnúť čepeľ do horného krytu. Možno aj pre to mi po náraze moja vlastná čepeľ narazila do ramena a ja som bol zrazu rád, že ich majú naostrené len na jednej strane.
Snažil som sa druhú stranu katany, teda rúčku, vytočiť k jeho tvári a rýchlo ho ňou udrieť. Teda s krokom v pred keďže.. on zaútočil normálne .. to ja som bol teraz ten zaostalý a spomalený.. celý tento útok pažbou bol skôr reflex, ani som sa nestihol zamyslieť nad tým, či je niečo takéto vôbec "dovolené".

Kiriya udělal něco na co moc Kazehaya nebyl zvyklí. Jakmile byl jeho úder odvrácen udělal stejný rychlý krok dozadu a opět stál ve stejné stánci. Jeho protiúder byl tedy docela zbytečný dělat jelikož jeho protivník byl na dva kroky od něj.
Vypadalo to že buď Kiriya, a nebo většina lidí tady. Bojovala stylem "Hit and Run" neboli že uděřili několik úderů a místo toho aby poté stáli u soupeře odstoupili a čekali na novou sérii útoků. V království tenhle boj byl taktéže používán ale spíše kmeny na jihu.
Nejčastěji se člověk setkal s protiúdery.

Kazehaya

Čakal som, že ma minimálne povalí na zem. To by som na jeho mieste spravil ja. Zaryl bradu do hrude, nechal nech si zasiahnúť helmu no zároveň sa na neho natlačiť, povaliť ho.. vytiahnuť bodák a..
Môj údiv bolo na mojej tvári pravdepodobne dosť vidieť. No rýchlo som len hlavu otriasol a tento krát som sa po ňom vrhol ja. Úprimne to bolo ťažké lebo.. som nevedel akým spôsobom si môj inštruktor predstavuje, že zaútočím.. keď som sa ani nevedel postaviť. Neostávalo mi nič iné len sa znova obrátiť na úplné základy z kráľovstva. Až taký rozdiel to nemohol byť nie? Bodanie.. sekanie, pevný postoj .. dokonca som mal v pláne zachytiť jeho boken, ak by mi mieril niekam na brnenie.. proste by som ho tam rukou pridržal a do môjho súpera kopol.. alebo také niečo.

Souboj se po té chvíli relativně změnil. Když Kazehaya udělal výpad a byl zablokován Madarame opět vstoupil do jejich souboje udělal pár uprav na jeho postoji a řekl mu pár tipů aji s názornou ukázkou a poté si zase stoupl a pozoroval. Tohle probíhalo asi dobré dvě hodiny kdy už Kazehaya prostě nemohl dál. Souboj byl poměrně jednostraný. Kiriya ho měl většinou na lopatkách. Byl to hlavně nezvyk a taky fakt že byl mladík překvapivě dobrý. Poté byl oběd po kterém následovalo volno. Ať už ho Kazehaya absolvoval jakkoliv netrvalo ani hodinu a už u něj někdo byl. někdo koho zase neznal.
"Tak mladý pane." přišel nějaký instruktor s brýličkami, kterého ještě předtím nikdy neviděl.
"Váš týdeník." řekl mu a podal mu formulář který Kazehaya zatím viděl poprvé.
"Váš otec mě seznámil se situací. Mám vám prý vysvětlit o co se jedná. Dopoledne je vybráno vaším otcem, je to povinné co máte a nemáte dělat. Odpoledne si vyberete vy. Můžete vybrat cokoliv z předmětů,pokud jsou k dispozici, můžete navrhnout další a můžete nevybrat nic." řekl prostě uklonil se, podal mu uhel na psaní. Každý předmět představoval určité Kanji. S některými slovy měl stále problém ale tohle byli základy tak z nich to co mohl rozluštil.

Kazehaya

Nebola to úplná katastrofa. Síce si ma chlapec celý čas kontroloval a v podstate som sa mu nedokázal príliš vyrovnať no, mal som z toho dobrý pocit. Ich šerm bol rozhodne zaujímaví, aj keď iný než to, čo som sa učil doteraz. No základy boli.. podobné. Rozdiel tu bol hlavne v prvkoch a prevedení.

No nakoniec sa tento tréning skončil. Bol som unavený, sotva som sa vedel pohnúť a celý tento tréning v brnení bol jednoducho peklo.. aspoň po fyzickej stránke. Tým že som posledný mesiac bol zavretý v izbe, som síce pribral ale pohyb som stále nemal takmer žiadny.. bola to zaujímavá zmena. Znova som sa nachádzal vo svojej izbe, v podstate som len ležal na tatamoch a bol som začítaný do jednej knižky. Bola to nejaká rozprávka.. povesť ak som tomu správne pochopil a úprimne som ani nevedel, pre čo som vytiahol práve toto. 
Do mojej izby následne prišiel muž, ktorého som zas videl prvý krát. Postavil som sa a len som sklonil hlavu na pozdrav, na čo som si od neho prebral "týždenník".
Bol to.. rozvrh. Toto som nezažil už nejaký ten piatok. Naposledy.. no .. ťažko povedať, keď som bol malé dieťa? Aj to len kvôli tomu, že som chodieval do mestskej školy.
Spolu s týmto týždeníkom som sa posadil za malý prízemný stolík a začal som rozmýšľať.
"Aha.. chápem." Poškrabal som sa vo vlasoch a po chvíľke som sa na muža pozrel.
"Prídete tak o hodinu? Toto mi bude chvíľu trvať." Spýtal som sa ho. Predsa len som sa nad tým musel poriadne zamyslieť. Samozrejme boli veci, ktoré by som vedel "rád", no na druhú stranu tu boli veci, ktoré som "potreboval" prebrať a tak mi na to čo chcem neostávalo až tak veľa priestoru. Zas som si raz musel vybrať boj medzi určitými prioritami.

Poté co vyplnil Thomas jeho rozvrh si jej brýláč vzal a šel si po svých.
Po zbytek dne se nic nestalo a jeho týden tedy začal.
Ráno začlo Šermem s Madaremem, který tedy s ním byl i každý odpolední šerm. Probíhalo to podobně jako jeho předcházející trénink takže nic nového. Lukostřelba byla vedená střílením na terč, zprávným úchopem a tak podobně. Oproti lukům z království byli tyhle podstatně jiné, ale jelikož Thomas vživotě nestřílel z luku, nepoznal v tom moc rozdíl pro něj. Při první lekci bylo vůbec těžké luk napnout.
Kopí poznal nového mistra, Magatsui. Magatsui byl mladík zhruba 22 let. Jeho lekce byli poměrně svižné a narozdíl od Madarameho si od žáků držel odstup a ukazoval věci na sobě spíše než na žácích. "Do What I Do" byl prostě jeho styl a když někdo zaostával to už je jeho chyba.
V lekcích odpodledne, když byl s ním o samotě. Však jeho přístup byl více osobní a tak tyhle hodiny byli o dost více informativní.
První pomoc učil brýlatý můžík.Hodina byla velmi informativní a připomínala mu jednu z přednášek na Citadele.
Jak už Thomas naznačil jeho volno bylo většinou soustředěno na Magii, ovšem i po týdnu se nehnul z prvního čtverce. Chtělo to čas.

+ 80 Sword
+ 60 Spear
+ 30 First Aid
+ 30 Bow
+ 15 Horse Combat/Jezdectví

Kazehaya
O 3 roky neskôr


Keď som sa pozeral späť na čas, ktorý som strávil na ostrovoch, takmer som si ani neuvedomil že som sa už na seba samého ani len nepozeral ako na Thomasa Orlena, bol som Kazehaya.. táto identita sa stala mojou vlastnou. Nahol som sa nad drevené zábradlie a pozrel som sa na svoj vlastný odraz vo vode jazierka, ktoré sa nachádzalo v hrade.. tie posledné tri roky ku mne boli milé, aspoň svojim spôsobom. Úprimne som si nebol istý, či som niekedy vyzeral tak “dobre”, aspoň na štandardy na ktoré som bol zvyknutý pred tým. Mnoho ľudí nemalo také šťastie ako ja. Predsa len bola vojna.. a počas nej ľudia hladovali, umierali, odpadávali im končatiny a mnoho iných. Nejeden krát som bežal k branám pomôcť niektorému z vracajúcich sa mužov, ktorý boli na pokraji smrti. Nejeden krát moja pomoc a obmedzené schopnosti v liečení tiež prišli na vnivoč… svojim spôsobom som sa nemohol považovať za niekoho, kto nemá šťastie. Bol som najedený, bez jedinej jazvy od nepriateľských šípov a hrôzy vojny a bojík ma tiež obišli. Počas vojny som bol ešte príliš mladý. Aj keď sa mi pomerne rýchlo podarilo vyrovnať mojich bratom, uprostred vravy by som bol ľahkým terčom. Ostatne.. to sa aj jednému z mojich bratov stalo. Jeho vek mu nakoniec nijak nepomohol a nie tak dávno som bol čestným účastníkom pohrebu. Neplakal som. Nemal som k tomu dôvod. Za prvé bola smrť niečo, čo bolo v tejto spoločnosti pravdpeodobne prijateľnejšie než v kráľovstvách a za druhé aj cez to že bol mojim bratom, som si s ním nikdy nestihol vybudovať nejaké puto. Aspoň nie pozitívne.
 
No vojna nie tak dávno skončila .. a tu som mal “šťastie” po druhý krát, keďže klan ktorému môj otec velil vyhral. S povzdychom som sa odvrátil od jazierka a len som krokom vykročil k záhradám, kde som sa vždy veľmi rád stratil. Aspoň pred očami rôznych poskokov a poslov a služobníctva, ktorý po mne hocikedy mohli niečo chcieť. Teda nie priamo oni ale.. ktokoľvek kto ich mohol použiť ako svoje ruky a ústa. Vôbec ma netešila ani správa posledných dní.. keď mi otec oznámil že som “zasnúbený” s niekým, koho som v živote nevidel. Takmer som zabudol, že som teraz jeden z nobility a tu to jednoducho funguje takýmto spôsobom. "Oj.. ja si fakt nechcem zobrať nejakú škaredú soplaňu.." Zamrmlal som si do vzduchu, no neostávalo mi nič iné, len sa modliť k tomu, aby sa moje najhoršie obavy naozaj nevyplnili. Zatiaľ som síce nevidel príliš veľa škaredých služobníčiek ktoré boli v mojom veku, ale to mohlo byť kvôli môjmu stále .. do istej miery ovplyvnenému rasistickému pohľadu na tento ľud.

Poté co se tedy dny proměnili v roky se Kazehaya nacházel na prahu nové doby. Jeho klan si výrazně pomohl tím že si podmanil jednu z menších rodin na jihu odnich a dostal tedy možnost vstoupit dál na ostrovy. Pokud by se jim podařilo zajistit i spojenectví s Ashikage by jim dalo dalších 500 jednotek což by bylo dost i kdyby se jednalo o nějaké rolníky ovšem klan Ashikage se pyšnil. Byli však mezi dvěma velkými klany a bylo jasné že dříve či později jeden z nich, ze strachu že se přidá na stranu nepřítele, přejde na ofensivu. A tak si Ashikage vybral ten klan který byl jasně agresivnější ve svém postupu.
A jako pojistku si vzali tedy Kazehayu aby zajistili mír mezi rodinami. Kazehayovi bylo tedy jasné že se z tohohle jen tak nevyvleče. Otec potřeboval syna a dědic nepřipadal v úvahu.
V téhle době za tři roky při pokoušení se o probuzení magie to stále šlo kostrbatě. Ovšem naděje mu přišla když se dozvěděl o klanu Mochi, který nedávno připlul z království ozbrojený magii.
Za roky tréninku se však mladý "Kazehaya" změnil. Bylo vidět že jeho tělo mělo v genech dobrý kód. Stačilo jen trochu zapracovat a držet si dobrý režim a po pár letech se začínal podobat otci víc a víc.
Byl díky tomu odtržen od sestry, která v něm začala vidět že se víc a víc podobá tomu co na rodině neměla ráda.
Teď měl Kazehaya pár dní na přípravu a poté už byla před ním cesta do rodu Ashikage a týden na to svatba. Poté už se sem pravděpodobně nějakou dobu neukáže. Jak mu otec tedy řekl ať udělá co musí a připraví se na cestu.


+4 síla
+5 obratnost
+2 tělesná zdatnost
+ 500 Sword
+ 300 Spear
+ 150 First Aid
+ 150 Bow
+ 75 Horse Combat / Jezdectví

Kazehaya

"Začínam si myslieť.." Povzdychol som si znova nahlas, zatiaľ čo som sa rozvalil na jednu z drevených lavičiek za živým plotom a len som ľutoval, že sa mi zas z kuchyne nepodarilo potiahnuť ryžové víno. "... že si mohol zo svojou smrťou ešte chvíľu vydržať brácho.." Nikdy som si nepomyslel, že mi bude chýbať. Keby že tu je, tak úloha "vydávania" sa presunie na neho. Ku klanu Ashikage sa mi naozaj ale naozaj nechcelo. Z môjho pohľadu to bol celkom podradný klan, a celé toto manželstvo bolo len o tom, aby mal otec nejaké prostriedky na rýchle doplnenie strát z predošlej vojny. Predsa len je omnoho ľahšie naverbovať 500 ako tak schopných mužov z iného klanu, než čakať kým vyrastú terajšie decká. 

Po nejakom čase som sa nakoniec predsa len rozhodol ísť za otcom, potreboval som s ním niečo prebrať, najlepšie teraz. Úprimne mi celá tá "odíď" za tri dni príliš nesedela. Budú na mňa pripravený.. a mne sa to vôbec nepáčilo. Bol som predsa len "jeho" syn. čo by mi malo brániť v tom, prísť tam za mojich vlastných podmienok, bez ohlásenia a požiadaviek? Len som dúfal že tento môj návrh otec odkývne. Keď už nič iné, vedel som o ňom, že má svojim spôsobom rád istú dávku opovážlivosti a nadradenosti nad ostatnými.

Otcova místnost byla poměrně velká, jak už se od Shoguna dá čekat. Kazehaya tam čas od času byl když od něj něco otec potřeboval a naopak.
Místnost se nacházela na samotném vrchu paláce a tak ho čekalo několik pater, které ještě před pár lety byli muka.
Teď je mohl vyběhnout hravě nahoru a dolů.
Dnes s jeho návštěvou otec tak trochu počítal. Hideo byl přeci jen sám zasnouben v šestnácti letech a v sedmnácti už byl otec. A nebyl zrovna dvakrát nadšený když se něco takového dověděl. Ovšem splnil svou povinost a tak očekával i od svého syna.
Seděl tam nehnutě v krvavě rudém plášti s černým vzorem a čekal až si jeho syn také usedne a začne. On ho navštívil, on něco potřeboval a tak on byl ten kdo se bude ptát.

Kazehaya

Keď som vstúpil dovnútra, len som sklonil hlavu v miernom úklone a ešte pred vchodom som z nôh zošuchol sandále. 
"Otec.." Pozdravil som ho, na čo som si len sadol pred neho, teda nie úplne.. tak ako sa patrilo. Musel som uznať že ako som sa na neho tak pozeral, tak nevyzeral o nič menej impozantnejšie než keď som ho videl prvý krát, len tentoraz som z neho už nebol taký dosratý, keďže no.. bola to v podstate moja rodina. Pár krát som očami prešiel po miestnosti, či neuvidím aj jeho najnovšiu snúbenicu. 
"Rád by som vyrazil už dnes.. sám." Prehovoril som k nemu pomerne stroho. Mohlo to vyzerať ako útek, no k čomu by mi to bolo. Nech už som bol akýkoľvek, vedel, že som celkom spokojný so životom v hrade. V podstate som mal všetkého dostatok. Minimálne všetkého, čo som potreboval. Tak nejak som očakával že podobné pohostenie ma čaká aj tam.
"Ostatne.. nevidím dôvod pre čo by som ich nemal zaskočiť nepripravených... pretvarovať a klamať ma môžu ďalšie roky po tom." Dodal som pomerne dosť uvoľnene. Aj keby môj návrh neprešiel, mal som celkom chuť na vyjednávanie. No popravde som si myslel, že sa mu môj návrh bude páčiť.

Hideo se dlouze na Kazehayu koukal poté co domluvil. Mohlo to trvat minutu, dvě nebo pět dokud nepromluvil. Bylo na něm vidět že jeho odpověď zvažuje ale nakonec zakroutil hlavou.
"Ne. Důvod je tvoje vlastní bezpečí." řekl prostě Hideo a napřímil se. Měl několik důvodů. Vždycky uvažoval jako nepřítel. Území Ashikage leželo na hranici s Hato klanem. Který stále bojuje s Morino klanem. Klan Mikazuki teď vyčkával kdo z nich padne jako první a poté bylo v plánu vyhlásit válku na vítěze s nadějí že se vojsko poraženého přidá na jejich stranu. Problém byl že klan Mikazuki nenáviděli oba zmíněné klany. Čeho se tedy Hideo obával bylo to, že Hato by mohlo odklonit část své armády na Ashikagu a tím získat jak území tak oslabit budoucího nepřítele. Nebo hůř by mohl Ashikaga kout něco za zády a předat jednoho ze synů klanu Hatu a zajistit si tak mír poté co dobije Morino.
"Envoj bude v plánu. 500 mužů v plné zbroji, vedené Takeshim dva dny od této chvíle." řekl nakonec a čekal nějaké další argumenty či nějaký další rozhovor.