Kansai

Kazehaya

Kým to zvažoval, tak som mal ešte aspoň nejaký.. nápad. Rozhodne sa mu páčila myšlienka, no jeho odpoveď ma predsa len sklamala. Očividne za tým bolo viac, než som si bol vedomý. Bola pravda že keby že sa viac zaujímam o strategické, všetko.. tak by som o jeho dôvodoch vedel viac.
"Môžem si tam aspoň zobrať Chiwako?" Spýtal som sa s povzdychom. Chiwako bola.. prezývka .. niekoho, kto by sa dal nazvať mojou najobľúbenejšou stratou času. Ostatne služobná ktorú som vždy hrozne rád otravoval vždy, keď som mal príležitosť. No otec si musel spojiť dve a dve dohromady. Bolo by to však tak hrozne na škodu?

Zamítnuto. řekl otec bez jakéhokoliv dalšího argumentování. Byť mel Kazehaya pocit že ohledně envoje a případného postupu byl Hideo schopný ustoupit, ohledně tohohle to řekl tak automaticky jak jen to šlo.
Jeho otec nenáviděl takovéhle chování. Nenáviděl děvky a "služebné". Dokonce si pamatoval že mu řekl že..
"Pokud do té děvky stříkneš bastarda, nechám jí ho vlastnoručně vyříznout." Proto ptát se na to jestli si ji může vzít sebou bylo docela pošetilé.
"Ještě něco? Nemám celý den na to abych řešil děvky, svatby a podobné věci..." Rozhovor tedy skončil ať už Kazehaya chtěl či nechtěl. Hideo byl tvrdý jako hřebík a nezlomného kalibru. Jakmile tedy řekl něco takového značilo to konec rozhovoru ať už chtěl či nechtěl.
Když byl Kazehaya na odchodu Hideo se nachvíli napřímil a podíval se na něj.
"Ještě... Pokud uděláš něco čím by si jakkoliv ohrozil naši pozici, dej na moje slovo že budeš vzpomínat na dny kdy si mohl chcát ve stoje." poté na něj mávl a nechal ho odejít.

Kazehaya

Tento krát som si nemohol pomôcť a len som sa uškrnul, možno takmer vybuchol.
"Ah môj otec, Shogun najmocnejšieho klanu na ostrovoch.." Povzdychol som si, no už som nedopovedal fakt, že je posraný z toho že bude mať jeho tretie či štvrté dieťa nejakého bastarda.
"Bol to len vtip..." Pomaly som sa postavil a pomaly som začal kráčať smerom von. Niečo mi hovorilo že ma čakali ešte .. dlhé dni. Nudné.. a po tom ešte dlhšie, nudnejšie. Pred odchodom mi samozrejme otec nezabudol pohroziť. Moc som sa nad tým nepozastavoval. Toľkých som si za posledné tri roky zažil.
"Aké vrelé slova od môjho vlastného otca..." Zahundral som si popod nos a nakoniec som pre istotu zdrhol skôr, než stihol zakričať na stráže aby mi natrieskali na prdel.

Ďalšie dva dni ubehli ako voda. Viac menej som sa po celý čas nerobil nič iné, len mlátil s tým blbým mečom do iných blbých hláv ktoré sa pre zmenu pokúsili rozbiť hlavu mne. Aspoň táto fyzická aktivita ma dokázala trocha uvoľniť aj keď.. momentálne sa jej moc nedarilo. Na začiatku tretieho som v podstate ostal v izbe. Pripravoval som sa na cestu, aj keď .. mojim pripravovaním bolo sedenie na riti, pozeranie sa unudene z okna a nechávanie na služobníctvo, aby za mňa pobalili všetky potrebné veci na odchod... posledné dve noci som dokonca mal nočné mory o tom, že bude moja snúbenka naozaj škaredá. Ani 500 vojakov by ma nezastavilo pred útekom.

Přesně jak otec řekl o dva dny později už čekala garda vojáků nesoucí zelený prapor na nádvoří. Odcházeli těsně po obědě, u kterého mu Mifune popřála šťastnou cestu.
Garda byla převážně pěší s několika jezdci po stranách.
Na jednom koni seděl muž s maskou na tváři, v modro-šedém hábu a mečem na sedle.
Vedle něj byl přichystaný kůň který byl očividně určen pro Kazehayu.
Kazehaya věděl o koho se jedná. Byl to Takeshi jeho nejstarší bratr a muž, kterého viděl jen velmi zřídka na hradu. Slyšel o něm jen pověsti. Říkalo se mu "Hideova černá ruka". Všechny různé žvásty povídali o různých úkolech které Takeshi údajně udělal který byli velmi rozporuplné.
Mezi ně patřil například masakr vesnice na hranici kde nezůstal nikdo až na jednoho muže naživu. Takeshi ho prý pustil aby zprávu roznesl dalším vesnicím co se stane když
budou uvažovat o deserci.
Další však byl o čestném duelu mezi jim a následníkem jednoho z klanů který zachránil životy stovce dalších vojáků a ušetřil krve prolití.
Všechny historky byli takového kalibru. Jedna z nich z něj dělala hrdinu a druhá monstrum.
Z toho co si dokázal Kazehaya v hlavě ujasnit bylo to že někdy jednal podle sebe a jindy podle rozkazů.
Ovšem tvořili rozkazy hrdinu? Nebo nestvůru. To už se mohl jen dohadovat.
"Připraven?" řekl ztlumeně zpoza masky Takeshi.

Kazehaya

Bol som otrávený, aj keď som to veľmi dobre skríval. Pravda bola taká že to vo mne pravdepodobne stále bolo vidieť .. svojim spôsobom. No kto by nebol. Opúšťal som pohodlie môjho domova do neznámej "diery" o ktorej som zatiaľ vôbec nič nevedel. Nie naozaj som si nemyslel že to bude tak hrozná diera ale isté pochybnosti som predsa len mal. 

Pomalým krokom som podišiel ku koňu, ktorého som láskyplne pohladil po krku a následne aj poškrabal po hlave. 
"Čo povieš ... mi dvaja, utiekli by sme odtiaľto.. túlali sa svetom, hm?" Spýtal som sa možno priam rečnícku otázku a len som sa s povzdychom na koňa vyhúpol. O Tomto mužovi, ktorý bol mojim bratom, som toho počul veľa. Príbehy o hrdinovi či o vrahovi.. no v každom prípade celkom grandiózne.
"Hmm.. budem niekedy?" Odvetil som mu tento krát už zaisto rečníckou otázkou a len som potľapkal koňovi po šiji. Kone našeho klanu mali vždy vynikajúcu kvalitu. Nepochyboval som o tom, že aj tento patrí k veľmi.. dobrých odchovancom.

Pokud mluvil na Takeshiho tak ten se stále koukal kdoví kam a nevypadalo to že mu odpoví v nějakou brzkou dobu. Ani se nestaral o komandování vojáků do řady či něco takového.
Kazehaya si všiml že o to se starala řada okolních kapitánů, z nihž každý měl na starosti svoji vlastní družinu.
Pohyb takovýhle družiny nebyl dvakrát jednoduchý. Chtělo to dost zásob a hodně organizace. Taky to stálo dost peněz.
Jeden by řekl že tohle bylo trochu moc na prostou svatbu.
Takeshi počkal dokud Kazehaya nenasedl na koně a poté jen lehce popohnal koně kupředu.
Bez toho aniž by dal nějaký signál nebo bez toho aniž by udělal jediné gesto.
A vojsko ho následovalo.

Když tedy o pár dní později dorazili do Kansai samozřejmě je vítali různí lidé a slavilo se po cestě a tak podobně. Otec ho ovšem informoval že zde nebudou dlouho a že ho má v pravní řadě navštívit. Kazehaya tedy nechal svoji ženušku ženuškou a v první řadě se uchýlil do otcovi místnosti na samém vrchu budovy.
Když otevřel dveře otec už na něj čekal.
"Vypadá to že navzdory všemu všechno dopadlo dobře." řekl. Moc spolu po cestě nemluvili takže tohle bylo poprvé co mu mohl otec něco málo vyčíst a nebo se ho na něco zeptat.
"Všechno v pořádku s mladou paní?" zeptal se ho prvně.

Kazehaya

O niekoľko dní sme dorazili do Kansai, kaźdopádne som sa tu nemal zdržať dlho. To kam a pre čo som tam "niekam" iśiel som sa len mohol dovtípiť z mojej konverzácie, ktorú som mal pred asi týždňom  s Takeshim. No.. to bolo všetko.
Podľa pokynov som navštívil otca. Otvoril som výsuvné dvere a keď som ho tam uvidel, len som sa chabo pousmial. Moc som toho po ceste nenaspal a bolo to na mne vidieť. Dvere som za sebou tiež zavrel a sadol som si pred neho.

"Dúfam že to nehovoríš so sklamaním v hlase.." Uchechtol som sa a len som si pošúchal unavené oči, pod ktorými sa mi zas raz robili kruhy. Nemal som mu v pláne nič vyčítať, nemalo to cenu a momentálne mi to bolo jedno. Ruky som si prekrížil na hrudi a na jeho otázku.. no nevedel som ako mu mám odpovedať. Začalo to povzdychom.
"To.. bude trvať nejaký čas. Práve teraz sme viac cudzincami, než keď sme sa prvý krát stretli." Priznal som a tak trocha som dúfal.. fakt že dúfal, že do mňa nebude tlačiť nejaké reči s potomkom. 
"Aká bola situácia tu, všetko v poriadku?" Spýtal som sa. Predsa len niečo očakávať musel.. inak by som neuvoľnil 500 vojakov na niekoľko dní kvôli mojej bezpečnosti a nejakej ukážke.

"Vše podlé plánů." řekl Hideo. Řekl to velmi klidně a skoro jako by to bylo samozřejmost. Jak by tady mohlo jít něco špatně? Přeci jen nebyl člověk na "small talk" a tak jeho pozornost přešla k věci proč si ho sem zavolal.
Někdo by možná začal tím jestli má nějaký otázky nebo tak. Hideo pracoval jinak. A tak prostě skočil k tomu co zdě vyselo ve vzduchu.
"Posílám tě na Kiyosaki." řekl Hideo. Kazehaya při pobytu tady měl nějaké ty lekce o jejich území a tak věděl co je Kiyosaki zač. Mikazuki měli pod dohledem poměrně velké území a mezi ně patřilo i několik ostrovů. Většina byla jejich pouze ve jménu a v tom že na ně někdo před x lety vztyčil vlajku. Kiyosaki byl ale trochu jiný.
Byl to nejvíc východní ostrov "Ostrovů" a také byl relativně velký. Žilo na něm přes sto tisíc lidí. Rybáři a mořeplavci. Ovšem ostrov ležel daleko od Kansaie což znamenalo že vliv a rozkazy na tohle území slábnul a s tím i na okolní ostrůvky.
"Takeshi mi řekl že ti zdělil detaily toho proč tě posílám stranou. Takže se nebudu opakovat. Kansai byl trnem v oku už nějakou dobu a tak by jim nebylo třeba připomenout pod kým že vlastně jsou." zastavil se v řeč. Nechal ho absorbovat co na něj teď vychrlil. Jeho tvář jasně naznačovala že ještě nedomluvil a jeho autorita a charisma byla tak velká že by musel mít koule z ocele aby si troufl mu skočit i do tohohle ticha.
"Samozřejmě tě tam nepošlu s holou prdelí. Určitá složka lojalistů jsou už na ostrově. Jistá část armády půjde s tebou. Co si můžeme dovolit. Řekl bych že těch pět set mužů bude stačit." zakončil svoji větu a tím i řeč. Člověk dokázal poznat kdy domluvil. Uvolnil se v křesle a nemusel ani gestikulovat aby Kazehaya věděl že má možnost se vyjádřit. Samozřejmě to nebylo všechno co po něm chtěl spíše mu dával prostor ke slovu.

Kazehaya

samozrejme že ho nezaujímalo ako to vlastne ide s mojou manźelkou, bolo mu to ukradnuté, no nemal som mu to za zlé. Mal viac starostí než jedného z nie tak dôležitých synov. Pri správe o tom kam ma posiela, som len prikývol, no nič som nehovoril a počkal som, kým mi podá to, čo mi podať potreboval. Ostatne to nebol až taký rozdiel od toho, na čom som sa dohodol s Takeshim. Len mi boli podané presnejšie informácie. Znova som len prikývol.
"Takže zo mňa bude niečo ako symbol." Zamrmlal som si skôr pre seba. Tiež som nebol jeden ktorý.. by mal v pláne rozprávať o blbostiach, aspoň s otcom. Nevedel som čo čakal, že mu na to poviem.
"Mal by som ťa kontaktovať, ak sa niečo.. väčšie bude diať? Alebo budeš vedieť." Spýtal som sa ho. Predsa len tam pravdpodobne bude mať aj nejakých svojich špehov a tak som sa to spýtal na rovinu. Bolo mi jasné že tam reálne nebudem mať žiadne právomoci ale vôbec mi to nevadilo. Ostatne.. mal som v pláne najbližšie mesiace.. ak nie roky, stráviť svojim malým výskumom. Čím menej povinností a starostí budem mať, tým lepšie pre mňa.

Nechal ho vyříct obě dvě věci a poté začal. Jelikož si asi moc nerozumněli. A tak se Hideo nemohl odpustit úchecht. Který mu zatím nedával smysl. Začal teda s první věcí.
"Nejenom to." řekl prostě jeho otec a začal.
"Další věc proč Kiyosaki že to je vlastně náš největší přístav a máme málo lodí. Je potřeba tedy začít s konstrukcí." řekl opět s časem na to aby si informaci mohl Kazehaya přebrat.
"Loďstvo je to co nám chybí a tak je na čase s tím něco udělat. Takeshi už bude mít bližší informace a tak zbytek směřuj na něj." Dořekl svoji krátkou řeč a nechal ho aby mu mohl něco říct zpátky a vyjádřit svůj názor nebo argumenty. Zda-by je vzal v potaz už byla zcela jiná otázka.
Úchecht byl ohledně toho že si myslel že byl jen tak poslán někam stranou s volnou rukou a důvěrou. Bylo to prostě spíš tak že tam byl Takeshi číslo 1 a on se měl tak trochu učit co a jak.
To že by někam poslat patnáctiletého kluka jen tak bez dohledu aby si dělal co chtěl byl předepis k selhání.

Kazehaya

V tomto sme sa naozaj nepochopili. Úprimne som si myslel že tam konkrétne Takeshi nebude. Mal by som byť rád, pretože mi bude mať kto strážiť prdel? Pravdepodobne mal.. len som dúfal, že bude viac "pracovať" než za mnou chodiť, ako to bolo počas mojej svadby, resp pred ňou.

"Dobre teda, ďalšie otázky obrátim na Takeshiho." Zabudol som podotknúť, že ak sa nejaké vyskytnú. Budovanie ľodstva.. takmer to vyzeralo tak, že môj otec sa pripravoval na vojnu s ostrovmi na východ, než len so "zjednotením" toho nášho. A to len prednedávnom skončila jedna z vojen. 
"To je všetko, čo si mi chcel povedať?" Spýtal som sa ho, pripravujúc sa na odchod. Rozhodne nemohol očakávať, že ho nebodaj obímem, zažil to vôbec niekedy ? teda okrem mojej sestry..

"Hai." řekl prostě Hideo. Čekal že bude mít na srdci více věcí než jen tohle ale byl rád že nemusel všechno do posledního písmene vysvětlovat.
Proto jen ukázal gestem že může odejít. Bylo vidět že však má něco málo navíc na srdci a tak nakonec dodal.
"A nezklam mě." Neřekl mu šťatsnou cestu nebo, hodně štěstí. Nebyl to muž co by si potrpěl nad takový sentimentality. Přeci jen to že řekne dvě slova mu nezaručí nic.
Poté se už znovu zabral do knih, map a svitků. Měl před sebou delikátní situaci a jen jeden způsob jak z ní vzejít.

Kazehaya

Pred odchodom som len prikývol. Nehovoril som nič, keďže si môj otec na slová tak či tak moc nepotrpel.
Po tom, ako moje kroky opustili priestory jeho pracovne, som potreboval nájsť Takeshiho. S ním sa aspoň dalo rozprávať.. teda normálne. Rozmýšľal som, či ho mám hľadať po celom hrade, alebo.. Či ma náhodou "nesleduje." No a tak som to skúsil. 
"Takeshi?" Nebol to priam krik, skôr len, trocha hlasnejšie odkašlanie. Ak by bol niekde v blízkosti, tak mi ma s tými jeho zmyslami pravdepodobne počul. No a ak nie a neobjavil sa, tak mi neostávalo nič iné, len ho začať hľadať. Pravdepodobne niekde u tábora vojakov, ktorí mali s nami ísť na už spomínaný ostrov.

Na ono "Takeshi" se nic neozvalo. No přeci jen to nebylo žádné magické slovo které když řeknete nahlas někdo se zjeví jako belzebup.
Ovšem... Když to řekl a vzdal to že půjde k tomu táboru. Jen co sešel o patro dolu tam stál, opřený o stěnu. Otázka byla jak dlouho že už tam tedy čekal?
Když uviděl Kazehayu sestupovat ze schodů dolů, Takeshi se jen zády odrazil od té stěny a změřil si ho pohledem.
"Všechno krásně po másle?" zeptal se ho sarkasticky. Věděl snad jak to všechno proběhlo? Nebo jen dělal vzdělaný odhad. Přeci jen znal svého otce líp než ... kdokoliv jiný.

Kazehaya

Chvíľku som tam stál, no keď to nevyzeralo tak, že sa zrazu "objaví", tak som si len povzdychol a vydal som sa po schodoch dolu, smerom k táboru. Všimol si ma pravdepodobne prvého, no netrvalo dlho, kým som ho zaregistroval aj ja. Kývol som nad jeho otázkou hlavou v súhlas.
"Vieš ma nasmerovať? Kedy plánujeme vyraziť?" Spýtal som sa. Pravdpodobne by bolo dobré si s vojakmi najprv oddýchnuť, no to mohli "teoreticky" aj na lodiach. Ani som nevedel koľko takých ľudí sa na loď zmestí. 500 vojakov ... sám som na lodi v podstate nikdy nebol, ani ako Thomas, tak som jednoducho nemal predstavu.

"Časem." řekl a máchl rukou. Vypadalo to že zatím mu něco nebo někdo brání aby odjeli. Měl sám něco na práci a prát se s několika dalšími problémy naráz nebyl jeho styl.
"Týden?" řekl Takeshi nakonec aby řekl že to jen tak nebude. Byl to ten jeho nejdřívější odhad. Pravda mohla být o něco dál.
"Užívej si zatím manželky." řekl a uchechtl se sám sobě. Už už odcházel ale poté, udělal gesto které mu připomínalo otce, se zastavil na patě jakoby na něco zapomněl.
"Jo... To mi připomíná... Máme rozkazy tě držet od ehm... Rozptylovaček. Nemusel jsem ti to říkat samozřejmě ale jen tě chci ušetřit trable chodit za Chiwako a tak podobně." řekl a naznačil tím jeho milované slečny a ženy. Prakticky to bylo aby ho otec donutil si vlézt na tu jedinou ženu aby se trochu ukojil jak se tak říká.
Takeshi byl očividně docela sadistického ducha jelikož, byť na něm  bylo vidět jen velmi málo emocí, něco v jeho hlase, byť byl docela monotóní, naznačovalo že se v jistém slova smyslu baví.

Kazehaya

Týždeň.. a to bol len približný odhad. Pokojne to mohli byť aj tri. Zhlboka som sa nadýchol.. a po chvíľke som zas vydýchol, potláčajúc chuť Takeshimu niečo nepekné povedať. Proste si zo mňa robil srandu. Vedel že žiadne užívanie si manželky nenastane, len slepý by nevidel že to medzi nami dosť škrípe.. dosť.. dosť.. dosť škrípe. Podobne ako teraz moje zuby, pri úškrne, ktorý som jednoducho nevedel zastaviť.
"Oh dúfam že ti poskytujem dostatočnú dávku zábavy brat môj." Vyšlo nakoniec zo mňa, dosť.. dosť .. dosť sekane.
Rozhodil som rukami. 
"Prídem ti ako..." nedopovedal som, a radšej som tieto slová len prehltol, pretože som odpoveď na to pravdepodobne dosť dobre poznal.
"Kde vlastne zostávame? Prerobilo snáď služobníctvu moju izbu na niečo honosnejšie, pre no.. eh.." Neurčito som mávol rukou. Chcel som zo seba vysúkať prirovnanie k mojej manželke ale, nepodarilo sa mi to.

Nechal Kazehayu ať řekne si svůj Tantrum při čemž už ani nehnul brvou. Pokud by se smál nebo pokud by si to užíval tak to dělal velmi potichu a vejmi skrytě.
Když nakonec se zasekl při čemž co by stejně byla řečnická otázka a poliž mu něco k čemu mohl hodit poleno do ohně tak jen zakroutil hlavou a vysvětlil mu proč tomu tak nebylo
"Ztráta času když tady dlouho nepobudeš." a potom dodal kde že to pro zatím zůstávali a to...
"Dům pro hosty." načež jen kývl a začal si jít vlastní cestou. Kam že ho zavedla to už veděl jen on sám.

Kazehaya

No a tak som zas raz ostal sám. Teraz by bol najlepší čas sa niekde stratiť s kamarátmi, no to najbližšie čo som ku naozajstným priateľom mal, bolo na tisícky kilometrov ďaleko a momentálne by ma nespoznali.
"Ah do riti.." Povzdychol som si a len som si rukou pošúchal čelo. Vyzeralo to tak, že bol zas raz čas, navštíviť moju ženušku. No niekedy sme tie ľady povoliť museli nie?  Oboma rukami som si dal takú ľahkú.. dvoj-facku na líca, ktoré som si následne pošúchal, zas som sa zhlboka nadýchol a skôr, než som si to stihol rozmyslieť, som sa vydal do domu pre hostí.

Dával som si načas, neponáhľal som sa.. ostatne s ňou zabijem ešte týždeň.. a po tom pravdepodobne po zbytok môjho Života, alebo jej.

Netrvalo dlouho dorazit do patra pro hosty. Bylo to zvláštní patro. Oddělené od hlavní chodby a jediný přístu k němu byl z nádvoří.
Thomas si nemohl pamatovat kdy to Hideo nechal takhle přestavět jelikož v té době tu "ještě nebyl" ale bylo to z mnoha důvodů přesunuto z předposledního patra do toho prvního.
Teď tedy v oddělené sekci hradu byla místnost s výhledem na vodopád. Když člověk vyšel na balkón viděl pod ním padající vodu a rozhodně to byla velmi hezká místnost.
Byl tu ale rámus vody a tak se tu možná někomu špatně spalo.
Dvěře byli zatím zavřené ale stráže u dveří jasně hovořili o tom že jeho žena už byla vevnitř.
Když vešel dovnitř uviděl před sebou jen zeď která oddělovala místnost. Když přešel za roh téhle dlouhé zdi uviděl rozlehlou místnost a velký balkón s krásným výhledem na údolí a okolní město.
Hikari stála na balkóně. Oděnná ve zelených šatech jejího nového rodu se opírala rukama o zábradlí sledujíc vodopád pod ní.

Kazehaya

Vstúpil som do zavretej miestnosti, pred ktoru stáli stráže. Rozmýšľal som, či tu vôbec museli byť. Ale.. ich kapitán asi vedel čo robí. Zavrel som za sebou zásuvné dvere. Úprimne som tu počas môjho "života" ako Kazehaya nikdy nebol, a musel som uznať že práve táto miestnosť sa mi zo všetkých zatiaľ páčila najviac. 
"Hikari.." Prehovoril som k nej, samozrejme až po tom, ako som si odkašľal keďže.. no mal som sucho v krku, príliš som nevedel, ako s ňou začať konverzáciu.
"Nechcela by si sa prejsť? Ukázal by som ti hrad, síce sa tu dlho nezdržíme.. ale.." Snažil som sa nájsť vhodné slová no, bolo to trocha.. divné. Pri najlepšom.

Bylo na ní vidět že to tady moc nemusí. Přeci jen místnost byla impozantní, výhled nádherný. Hotový ráj na zemi. Přesto se tvářila tak jakoby zvažovala jestli se nemá vrhnout přes to zábradlí a mít pokoj. Neudělala to. Přeci jen měla život natolik ráda že by se nemohla přemoct i kdyby sebevíc chtěla. Ovšem nikdy v životě doteď na tohle ani pomyšlení neměla.
Když došel její muž do pokoje podívala se na něj a Kazehaya mohl doslova cítit tu nechuť. Proklínala jejího dědu, který jí do sňatku navrtal, otce který s ním souhlasil ale ze všeho nejvíc proklínala Kazehayu že se vůbec narodil.
Byla unavená z toho všeho, sama věděla že to nebyla fér pozice ale přeci jen, na někoho naštvaná být musela a nikdo jiný v okolí nebyl.
Když se jí její muž zeptal jestli se nechce projít jen se na něj podívala a nuceně se usmála. Chtěla se zamotat do peřin a nevylézt z nich dokud ji tahle nálada nepřejde. Jak on s tím mohl být tak v pořádku?
"Jsem unavená z cesty. Měla jsem v plánu si jít za chvíli lehnout." řekla nakonec.

Kazehaya

len som prikývol a keďže som sa.. povedzme to tak, že necítil úplne vítaný, tak som z izby zas odišiel a nechal som ju tu samú. Stačil mi ten jeden pohľad plný znechutenia na to, aby som vedel že "ešte nie je tá pravá chvíľa". Zavrel som zas za sebou dvere a tak nejak som naplánoval môj najbližší pobyt skôr.. mimo týchto priestorov.

Pravdepodobne by ma napadlo zájsť aj za bratom, keby že sa ku mne posledné tri roky nesprával ako čurák.. alebo za sestrou, ktorá ma však posledný rok v podstate úplne ignorovala. Teda.. musel som uznať že aj ako Thomas som mal prívetivejších súrodencov.. a to som žiadnych nemal.

Týždeň ktorý som strávil v hrade, som sa mal v pláne v podstate vybiť. Celé dni som trávil na cvičisku, mlátac sa s dospelými, mladíkmi či ucňami hlava nehlava. Mimo to som nemal náladu na nič. Samozrejme som chodieval aj za svojou manželkou, no skôr z istého pocitu povinnosti. Ak sa však nič v jej správaní nezmenilo, neostávalo mi nič iné len čakať.. prespať ďalšiu noc a ďalší deň zas mlátiť do toho blbého slamenného panáka, alebo iného prepoteného a smradľavého Saphira. Začal som celkom ľutovať, že som sa po svojej "smrti" neprebudil skôr ako nejaký bežný chudák z ulice.. bolo by to o toľko jednoduchšie, aspoň v tejto fáze.

A tak týden uplynul. Přeci jen to byl docela dlouhý týden jelikož doslova zabíjel čas. Lidé v hradě si začali šuškat jak to s novomanžely je. Ovšem pár dní na to už nic neuslyšel a všichni služební se na něj začali usmívat a být až podezdřele příjemní. Až od Madarameho, jeho mistra, se dozvěděl o hospodském baviči a jeho "Haiku" zvané "Kazehayův zakrnělý úd".
Když se takovéhle žvásty dostali k jeho otci tak prý nechal toho baviče vytáhnout za penis do vzduchu aby si mohl on pořídit taky jeden takovej.
Od té doby už takové řeči na veřejnosti nikdo neslyšel.

Jeden den ráno, desátý den od příjezdu na Kansai se Kazehaya probudil za skřeku jeho ženy.
Hlasité.
"AAAAAAAHHHH!" naplnilo celou místnost tak že to mohli slyšet aji v horních patřech hradu.
Probralo by to aji mrtvého a když se Kazehaya tedy taky probral mohl vidět co ji tak vyděsilo.
V místnosti vedle balkónu přímo naproti postely stál opřený Takeshi v jeho typické masce, s katanou po boku a ruce zkrýžené na prsou.
Když konečně se oba dva probrali Takeshi jen nonšalatně řekl.
"Dnes po obědě odjíždíme." a poté vyšel na balkón a odešel stejným způsobem jako přišel.
Vedle něj ještě evidentně rozklepaná Hikari se teď osoplila na jediného na koho mohla.
"Tohle teda ne! Kam jsem se to vdala!!" začla naříkat sama pro sebe.