Území Ashikaga

First topic message reminder :

Území klanu Ashikaga se nachází mezi klanem Hato a Mikazuki. Na tomhle území jsou poměrně rozsáhlá rýžová pole schopná nasytit několik desetitisíců obyvatel spadající pod tenhle klan. Klan není velkého vzrůstu s historí sahající k démonické invazi. Patří mezi tradiční klany a je tedy nějakým způsobem uznávaný a respektovaný.
Hrad rodu je jednoduchého designu ovšem na dobré pozici chráněn několika příkopy a kopci.
Rod Ashikage si donedávna pyšnil neutralitou ale vývoj situace na největším z ostrovů ho přiměl k tomu si zvolit stranu.

Při bližším pohledu na muže zůstávalo stále mnoho věcí otázkou. Vypadal jako někdo urozený, ale nevypadal tak mladě jak se zdálky zdálo.
Jeho ramena byla široká, vlasy černé jako uhel, svázané do drdolu.
Byl ořezaný větrem a šel z něho nějaký ten ... zápach divočiny. Ovšem na druhou stranu tam stál rovně, elegantně a šípy vypouštěl s takovou grácií že to vypadalo jako umění.
Rozhodně to nebyl žádný "hej počkej" ale jeho pohyby značili že by o sebe nenechal utírat boty.
Když na něj promluvil Kazehaya, muž sebou ani netrhl. S klidem vydechl, pustil šíp který proletěl vzduchem a zasekl se do perfektního středu terče. Stejně tak jako ostatní šípy předním. Jeho toulec byl prázdný a Kazehaya mohl vidět že nebylo šípu který by se zarazil dál než několik milimetrů od středu.
Když se ozvalo ono "thunk" jak vypustil šíp teprve tehdy se na něj podíval. Jakoby se ani nepotřeboval ujistit že se trefil a nebo jakoby mu výsledek střely byl lhostejný.
Muž si ho změřil od hlavy k patě. Jeho oči byly amethystové barvy a bylo vidět že čekají na další slova od muže. Očividně to nebyl muž který si potrpěl na komplimenty ale navzdory tomu to byl on kdo vyslovil první slova.
"Přejete si?" řekl jeho hlas který zněl jako když se štěrk tře o koňská kopyta.

Kazehaya

Ruky som pomaly zložil späť k telu a mužovi som sa odmerane pozrel do očí. Rozhodne z neho pôsobil istý druh charismy. Uvedomil som si, že nemať v rukách mágiu a nemôcť sa spoľahnúť na to, že väčšinu svojich problémov budem vedieť upražiť "Ranzom"... no povedzme že svet je veľké miesto.

"Prajem.." Prikývol som a keď už nič iné, tak som začal aj vysvetlovať. ".. pravdepodobne nejaký čas v tomto hrade ostanem a rád by som strávil tento čas produktívnejšie, než túlaním sa po záhradách. Rozmýšľal som nad tým, či máte čas a ochotu, zobrať si pod dozor žiaka?" Spýtal som sa na rovinu. Nepotreboval som to moc skrývať. Síce som mohol ísť trebárs do Doja, no tam som mohol ísť aj keby že ma tento muž odmietne.. plus som nevedel akých šermiarov tú majú ale nemyslel som si, že lepśích než u nás v hrade..

"Heh..." řekl muž a pomalu se začal přesunovat k terčům a začal vytahovat šíp za šípem. Jeho úchecht nebyl na návrh nebo na to že se na něco takovýho zeptal. Spíše na jeho nevědomost či naivitu.
Takový ten úchecht že "já něco vím co ty ne". Vypadal že si to v jistém slova smyslu užívá.
"Nemáš ponětí kdo jsem hm?" křikl na něj přes střelnici od jednoho s terčů. Pokud by ho Kazehaya následoval řekl by to prostým tónem. Taky si nebral do huby žádné ty různé přípony jako "dono" ši "sama" a i jeho tón byl více "Casual"

Kazehaya

Nenasledoval som ho. Len som ostal stáť na mieste a trpezlivo som ho sledoval. Jeho uchechtnutie mi moc nevadilo, no moja predstava o ňom sa z jeho správania začala meniť. Nedalo sa povedať či k horšiemu alebo lepšiemu, proste k niečomu inému. Pravdepodobne nebol samuraiom, pravdepodobne nebol ani lordom, skôr niekym.. s omnoho prostejším pôvodom.

"Dobrý strelec." Okríkol som ho späť a na tvári sa mi objavil ľahký úškrn. Typoval som, že mi to teda prezradí, keď s tým už začal.

"Hm..." řekl prostě a kývl. Přeci jen neměl co vytknout. Nebyl narcis ale nebyl ani slepý. Chvíli stál a koukal se na Kazehayu jakoby si něco říkal v hlavě. Nakonec vytáhl poslední šíp z terče a zakroutil hlavou jakoby si sám sobě říkal.
Kazehaya sice doufal že se od něj dozví odpověď ale muž si to příliš užíval na to aby se nevyjadřoval. V jistém slova smyslu byl i rád že byl pro změnu ten "neznámý".
"Co to dělám?" nebo "Mám to za potřebí." vypadalo to jakoby se přemlouval nebo možná zápasil s tím že to je stráta času.. kdo ví?
Tak či tak možná ke Kazehayovu překvapení nakonec přeci jen přišel k němu podal mu luk a toulec jakoby mu řekl.
Ok... tak se teda ukaž. říkal to však tělem místo toho aby to říkal pusou. To jak mu podal luk a toulec bylo s trochou hravého plamene za jeho očima. Jakoby věděl že ten klučina předním je odsouzený k selhání ve chvíli pokud by se pokusil jeho výzvu přijmout.
Trik byl v tom že Kazehaya by měl problém luk napnout natož s ním pořádně namířit.

Kazehaya

Ešte nejakú chvíľu trvalo, kým muž povyberal všetky šípy späť do tulca. Ani mi neodpovedal, no z nejakého dôvodu som nemal pocit, že ma hneď odmietne. Minimálne o tom rozmýšľal. Úprimne .. mne osobne to bolo viac menej jedno. Len som chcel zabiť čas a bolo by zaujímavé dohnať to, čo som doma zanedbal. Šerm bol síce "zábavný" a svojim spôsobom elegantný no.. to bolo spôsob boja pre duelantov. Na bojiskách sa využívali hlavne kopije a luky, či už sa človek nachádzal v kráľovstve, alebo na ostrovoch.

Keď ku mne nakoniec prišiel a s istou dávkou výzvy mi podal luk aj s tulcom. len som ich od neho prebral. Tulec so šípmi som si prevesil cez jedno rameno, aj keď samotný tulec som mal stále pri boku mojej hlavnej ruky. Ešte skôr než som sa ale pokúsil vystreliť šíp, som sa pár krát snažil natiahnuť tetivu, aby som videl, ako silný luk to vlastne je. No a tu ma prešla všetka sranda. Spýtavo som sa pozrel na muža, respektívne na jeho svaly. Nebolo normálne s takou ľahkosťou naťahovať niečo .. takéto. Nie to ešte namieriť a streliť. No pohĺad som otočil späť k terču. Ostatne, čo iného mi ostávalo. Vytiahol som jeden zo šípov a s veľkými, veľkými problémami som ho natiahol. No len na natiahnutie som musel použiť toľko sily a energie, že o stabilizácií sa nedalo ani len hovoriť. Vystrelil som, no schválne som dráhu namieril cca do zeme, len kúsok od nás. Nechcel som, aby mi rukou trhlo a šíp by nebodaj niekoho trafil a zabil. To bolo to posledné čo som potreboval.  Luk som mužovi podal. Spolu s tulcom, v podstate bez slov.

"Heh... " řekl muž a chechtavě se na něj podíval. Ale jeho oči hovořili o jistém ... respektu či uznání. Přeci jen viděl jak se s lukem trápí a měl problém ho natáhnout. Už od chvíle kdy ho jen "zkusil" mu bylo jasné že netrefí ani stodolu a přeci...
Někdo by mu v tu chvíli luk vrazil zpátky do ruky a řekl "Dobrej vtip" jinej by pokusil se vystřelit plnou silou a nepochybně si zedrat poslední šlachu na jeho ruce.
To že Kazehaya luk natáhl a poté šíp srazil k zemi znamenalo že si je toho všeho vědom. A tak muž jen kývl a souhlasně zamručel.
"Oto-san... omlouvám se že..." ozvalo se za jejich zády což je vytrhlo z jejich "tréninku".
Na střelnici se objevila mladá, elegantní dívka oblečená celá ve fialové barvě.
Její oči zářili stejně jako ty onoho muže a stejně uhlenaté vlasy zdobili její skalp.
Byla mladší než Kazehaya. 14 let mohl být jeho odhat. Na tváři měla nevinný úsměv a její obličej byl v tom přechodu mezi dítětem a puberťákem.
"Oh..." řekla nakonec když si všimla že tu nejsou sami.
"Zdravím." řekla a mávla na něj rukou, a usmála se na něj okouzlujícím úsměvem.

Kazehaya

Nesklamal som ho, no o to som sa tu úprimne ani moc nesnažil. Skôr som nevidel dôvod v tom tu niekoho streliť. No aj cez to sa mi zdalo, že moje "rozhodnutie" schvaľoval. No než to stihol vyjadriť aj nejak slovne, vyrušil nás určite dievčenský hlas.

Otočil som sa za dievčaťom. Ak som si dobre pamätal.. a že pamätal, tak Oto-san sa hovorilo otcovi. A tento odľud čo smrdel po koňoch bol jej otec. Otočil som sa k nemu.. po tom k nej, po tom znova k nemu a následne som vyhodnotil situáciu.
"To ste mysleli tým, že či nemám poňatia kto ste?" Spýtal som sa ho a následne som sa len na dievča milo usmial, pri čom som jej zamával rovnako neformálnym spôsobom.

"Tak nějak." řekl prostě a vzal si od něj luk a toulec který si přehodil přes rameno.
Bylo vidět že současný dědic tohohle klanu byl docela kontrast co se jeho otce týka a stejně tak co se týka otce Kazehayi. Těžko by jste si ho představil jako někoho kdo by velel armádám a účastnil se politických šarvátek. Rozhodně byl ostře řezaný.
"Ayame." řekl nakonec otec mladé dívky a gestem jí pobídl aby šla k němu aby mohli pokračovat v tréninku. Poté se otočil na Kazehayu a řekl.
"Pokud nás omluvíte..." řekl prostě naznačujíc že tohle je prozatím vše a že by tu překážel.

Kazehaya

Poškrabal som sa na zátylku hlavy a len som sa .. no nemohol inak než zasmiať. Prišlo mi to ako dobrý vtip, konečne mi docvaklo pre čo sa ku men správal tak.. ako to povedať, no nevadí. 
"Ospravedlním." Prikývol som a ešte som raz som sa mu uklonil, podobne ako prvý krát. Nebolo to prejavenie hlbokej úcty, o ktorú pravdepodobne ani nestál. Podobné gesto som venoval aj mladému dievčaťu, na čo som sa vybral po svojich, preč z cvičiska, kde pravdeodobne išli trénovať.. spolu. Cítil by som sa fakt trápne, keby že to dievča dokáže jeho luk natiahnuť ale tak malo svoj.

Rozhodne som bol rád, že som si ako prvé vybral to cvičisko. O niečo neskôr a nemal som som šancu takto .. pokomunikovať s mladým majstrom tohto hradu. Neostávalo mi teda nič iné, než ísť do Doja, ktoré som zbadal pred tým z veže, len tam ešte trafiť.

Čím víc se přibližoval ke cvičišti tím víc slyšel rytmické údery. Poznal je jako boken který narážel na cvičného panáka. Cítil také pohledy na zádech jakoby ho několik očí sledovalo když si vybral Dojo jako další svůj cíl. Zda si všiml toho jak jeho budoucí tchán stuhl když si uvědomil kam že to teď zrovna míří byla skutečně otázka.
Zvuky meče nakonec začali protínat lehké skřeky jako "Hjah" či "Heyah" které patřili dívčímu hlasu a když konečně Kazehaya otevřel posuvné dveře uviděl dívku v kimonu. Oči dva amethysty, kimono od potu, vlasy ve dvouch drdolech.
Dívka nebojovala proti žádnému sokovi, kromě toho imaginárního. Bouchala do dřevěného panáka už nějakou dobu. Její boken byl již nějaký zlámaný a na určitých místech zohýbaný.
"Hyah! Hyah!" ozvalo se znovu emotivně a údery zvišovaly na intenzitě a rychlosti. Rána za ranou naplňovala Dojo určitou ozvěnou jak se zvuky odráželi jinak prázdnou budovou. Dívka se do jednoho úderů obořila o trochu více než už její meč vydržel a tak ho zlomila vejpůl.
Stále si ho nevšímala a tak hodila boken na hromadu zlámaných mečů.
Přešla ke stojanu, čapla nový a teprve tehdy si všimla pohybu.
Napružila se jako kočka které někdo šlápl na ocas a vystřelila téměř automaticky.
"Říkala jsem vám že mě tu nemáte rušit sakra!" obořila se na něj tak silně že její hlas naplnil celé dojo a potom ho probodla panovačným pohledem. Z dálky nepoznala o koho jde, dojo bylo velké, a tak šla k němu aby mu dala "lekci" když byla napůl cesti se však zastavila, překřížila ruky na prsou a probodla ho pohledem který jasně říkal...
"Oh ... to seš ty." ne však hřejivě. Překřížila ruky na prsou položila si boken na rameno a čekala na to až se vysvětlí co že tu dělá.

Kazehaya

Počul som detský hlas. Celkom som sa tešil na pohľad, ktorý by sa mi vnútri vedel naskytnúť. Možno sa tam bude nachádzať aj niekto starší, kto by si rád so mnou vymenil niektoré skúsenosti? Čím som ale bol bližśie, tým menej mi to detský hlas pripomínalo.. a navyše som počul len jeden. 
Niečo mi hovorilo, že som to mal obrátiť na päte ale moja blbá zvedavosť bola zas raz silnejšia než ja.
Ako som prešiel cez latku, ktorá bola v podstate dverami a vstúpil som dovnútra doja, zbadal som.. dievča.
"Ohó.." Zamrmlal som si popod nos prekvapene. naozaj som bol prekvapený, to mali Ashikaga viac dievčat než mužov v ich radách? Aj keď.. keď som si ju tak bližšie pozrel.
"Oh... to som ja.." Odvetil som jej trocha nechápavo. No možno som sa na blbého len hral, kto vie. Ostatne mi moje podozrenie nemal kto a ako vyvrátiť ći prijať, a ja som k nemu nemal moc dôkazov. Napodobnil som jej pózu, aj keď v mojom prípade bez bokenu keďže, no žiadny som po ruke nemal.
Tak.. sme čakali obaja. Tak nejak som čakal že sa predstavý. Ostatne ona očividne vedela kto som ja, no ja som si stále nebol úplne istý, kto je ona. Mal som istú predstavu ale.. ostatne.
"Tak.. no.. eh.." Povzdychol som si. Nemal som moc náladu na to hrať túto hru a tak som len spravil podobný pozdrav, ako u toho lorda na cvičisku strelby. 
Ruky som dal pred seba a mierne som sa poklonil. 
"Kazehaya z klanu Mikazuki." Predstavil som sa. V podstate som nahodil plný - formálny mód. Možno to bola istá defensívna taktika voči jej pomerne agresívnemu vystupovaniu k mojej osobe.

Kazehaya si nemohl pomoci s přirovnáním k ní a k tomu muži venku. Možná to jak tam postávala jako socha a nebo to "Hm..." které ze sebe vypustila když řekl "..to sem já" bylo hodně podobné.
Když se ji však snažil napodobit s překříženýma rukama a nakonec se jí i představil, mohl vidět jak dívka skřípe zubama a její tvář se pokřivila vztekem. Možná si jen hledala důvod proč ho nenávidět, nebo prostě s ním nechtěla mít nic společnýho dokud tedy nemusela. Tak či tak na jeho představení udělala takové to tipické.
"Hmph..." které dívky občas dělali. Dokonce i odvrátila od něj pohled a nechala ho tam stát v úkloně. Přešla zpátky k tomu panáku, stále rudá v obličeji, vztek či stud? kdo ví, a začala do něj mlátit vší silou... dokud čerství boken nezlomila vejpůl ve třech ránách na dřevo a zlostně s ním švihla zpátky na hromadu .... třísek. Vypadalo to že už si ho nebude všímat ale přeci jen když došla ke stojanu na bokeny zarazila se a ukázala na něj bokenem.
"Proč seš tady? Myslím tím tady." řekla a hlasitě klepla bokenem o zem div jej nezlomila vejpůl znovu. Očividně tím dávala najevo že tím myslela proč je tady v Doju ne proč je u nich na hradě. To druhé věděla moc dobře.

Kazehaya

"Hmmm.." Zopakoval som po nej. Nie že by som sa s ňou chcel hrať, ale chcel. Navyše to ona začala byť tá, ktorá tu bola nepríjemná. 
Oh bože to ma poser.. nemôže byť taká zlatá a milá ako tá druhá holka tam vonku? Prebehlo mi hlavou no na vonok som to nedal vedieť. Ruky som rozpojil a pomaly som sa chystal k odchodu, keďže som sa tu necítil príliš vítaný a za potrebné som ju nejakým spôsobom provokovať nemal.
No zastavila ma tá jej prudká otázka.
"Rozhliadal sa. Pôvodne som si myslel že tu nájdem niekoho, kto by so mnou prekrížil boken ale.. očividne tu nie som vítaný." Moc som sa neusmieval, celkom zo mňa tá maska odpadla. Nesnažil som sa ju vyhrať na svoju stranu už len z toho dôvodu, Že to naozaj vyzeralo tak, že to nemá cenu.
"Prepáčte za vyrušenie." Dodal som tak ako .. v podstate protokol kázal a na to som jej natrčil chrbát, keďže som sa otočil s krokom von.

Bylo na ní vidět že se snaží prorazit tu jeho fasádu milého a zdvořilého chlapce a když nakonec se jí to povedlo jistý vítězný úškleb se jí objevil na tváři... který se opět rychle změnil na "zlost".
Už teď slyšela dědu jak jí vyčítá první poslední a už teď jí bylo jasné jak bude muset jít, omluvit se mu a potom ho pozvat na snídani nebo tak něco... Vnitřní konflikt v ní byl vidět skoro i na venek a nakonec ze sebe dostala
"Haaah." hlasitý výdech jak otočila oči v sloup.
"Fajn fajn..." ozvalo se když už skoro odešel. Přešla k tomu stojanu, na kterém už moc bokenů nezůstávalo, vzala jeden z nich a švihla ho po Kazehayovi.
"Hej!" křikla aby upozornila že na něj něco letí. Trochu doufala že si nevšimne a praskne ho to po hlavě. Byť to by moc její situaci nepomohlo, určitě by to pomohlo její náladě.

Kazehaya

Pootočil som sa ešte v čase, keď rezignovane povedala fajn fajn, takže som let bokkenu videl a stihol som sa uhnúť, aj keď to bolo tesne. Takmer ako keby mierila priamo do môjho chrbta. Ako popri mne meč preletel, zachytil som ho viac menej za rúčku a ostal som tam len tak bokom stáť. Viditeľne .. nie znepokojený ale minimálne prekvapený.
"To je výzva?" Uškrnul som sa na dievča hravým spôsobom. Bolo vidieť, že jej to vôbec nemám za zlé. Dokonca som ani nepôsobil egoisticky. Zrazu mi mienka o nej neuveriteľne stúpla.

"Nelichoť si..." řekla si pro sebe. Dost potichu na to aby to mohla považovat za mluvu pro sebe, ovšem dost nahlas na to aby ji slyšel.
Dělala to protože tak nějak se chtěla vyhnout tomu aby ji někdo peskoval. Pravděpodobně se tímhle chtěla vyhnout nějakému nepříjemnému kázání.
Měla na sobě výraz který prostě křičel do světa "Lets get it over with". Byť taky se tam skrýval jistá jiskra toho že by si nedopustila aby prohrála.
Kazehaya byl teď v docela špatné situaci. Kdyby ji porazil byla by nasraná jak na sebe tak na něho. Kdyby ona porazila jeho měla by ho za slabocha. Tak či tak... tohle se nedalo vyhrát. Navíc... Nebude to lehký úkol v první řadě.
Dívka byla spocená tak že na jejím bílém kimonu se začali objevovat promočená kola. Byla tu již nějakou chvíli. Prakticky od té doby co se dozvěděla o jejich "zásnubách" s přestávkami na jídlo a na spaní. Byla na ní vidět únava ovšem člověk by se musel koukat pod lupou protože dívka se nesla tak jakoby tohle mohla dělat celý den.

Kazehaya

Len som potichu prikývol. Na rozdiel od nej som si ale dával na čas. Sadol som si na tatami, respektívne na okraj tatami a odšnúroval som si sandále, vyzliekol "ponožky" a až po tom som vstúpil na bojisko. Nezabudol som si ani dať dole moje modré kimono, ktoré by som si nerád potrhal. No polonahý som tu naozaj nešaškoval, mal som ešte na sebe spodnú vrstvu kimona, aj keď kratšieho, ale na túto príležitosť úplne stačilo. Boken som si priložil k boku, ako keby bol katanoui ktorá je ešte stále zasunutá v puzdre a ako som sa postavil oproti mojej súperke, rozkročil som nohy, znížil som ťažisko a pohľad som zabodol do jej očí. Nechcel som začínať, pravdepodobne tu takto chvíľu budeme, kým nás nevyruší aj ten najmenší zvuk čo by bol takým štartovným signálom. Aspoň tak som to mal v hlave, no ja som mal prečítaných naozaj veľa hrdinských príbehov z čias, keď som sa učil "jazyk" tejto časti sveta.

Bylo vidět jak byla... nedočkavá? nervózní? těkžo říct jak tuhle emoci nazvat. Tak či tak tam přecházela ze strany na stranu když se snažil dostat do úboru. Sledovala ho jako by ho chtěla probodnout pohledem.
Když už byl skoro připravenej, mohl si všimnout jak poskakuje na špičkách a protahuje si krční páteř. Poté začala třepat rukama aby si je lépe prokrvila.
Tak nějak to vypadalo jako by se hecovala. Rozhodně to nebyl ten postoj nebo způsob "čestného duelu" na který byl zvyklý z knih a povídek. Spíše to mělo atmosféru nějakého pouličního souboje na ostří nože kdy ho propichovali vražedné fialové oči.
Neptala se ho jestli je připraven. Neuklonila se mu a ani nečekala na nějaký povel.
Prakticky tak rychle jak jí to nohy dovolovali se přihnala k němu. Její pohyby byli rychlé. Velmi rychlé. Bylo na ní vidět že to nebylo její první rodeo.
Poznala ten postoj. Stál jakoby v Iaidu neboli jí bylo jasné že se pokusí o rychlí sek od spodu nahoru. Z tohohle postoje ani jiný úder vzejít nemohl.
Naposlední chvíli tedy sebou trhla na stranu kde měl pomyslnou "pouchvu" meče a snažila se ho bodnout do ruky zatímco její tělo letělo od něj.

Kazehaya

"Oh..." Bola rýchla, to sa jej muselo nechať. No bola príliš nedočkavá. Sotva som sa postavil do postoja a vyrazila kupredu, nehovoriac o tom že akonáhle som naznačil "tasenie", tak sa trhla do strany a ja som spravil niečo podobné. Prednú nohu som mal síce stále zabodnutú do zeme, no zadnou som sa odrazil a moje telo spravilo polkruh, ako kružidlo. Natočil som sa tým pádom znova na ňu a tak minula rameno, ktoré už jednoducho nebolo na tom mieste, ako pred tým. No bokken som staĺe "netasil".
Počkal som, až kým dopadne na zem, na čo som vyrazil oproti nej ja.
Rana mojim bokenom nemierila na jej telo, ale na jej zbraň. Ako keby som si vyžiadal jej vyblokovanie. Chcel som použiť moju váhu a teda dúfal som že aj silu k tomu, aby som ju prinútil k defenzíve. No ako prvý sek mieril na jej zbraň, niekde v okolí jej rúčky, tak aj druhý.. a tretí. V podstate som sa jej snažil trafiť prsty a zápästie. Bola to pre mňa bezpečná vzdialenosť.. asi.

Místo toho aby se tahle dívka opřela na paty a pohla se dozadu, jak by každý očekával, ihned poté co dopadla nazem a viděla že její soupěř jí jde, jak se říká po krku, opět byla na útoku.
Vyrazila proti němu bez sebemenšího zaváhání uškubnutí či známky strachu.
Bojovala takhle celý život a tak by to nebylo poprvé co by někdo využil jejího hektického bojového stylu proti ní. Pravděpodobně si toho byla i sama vědomá.
Většina "expertů" reagovala stejně jako Kazehaya "dívka byla hektická" a tak čekali že prostě bude útočit hala bala a nechá slepé místo po útoku.
To co použila byla věc kterou Kazehaya nečekal. Přeci jen to byla věc na kterou ho nikdo nepřipravoval protože se to dalo udělat jen s bokenem.
Upustila meč v pravé ruce a chytla ho za špičku její levačkou. Poté, když Kazehayovi zmizel terč, se ho snažila mečem udeřit po hlavě. Teď se z bokenu stal spíše Kyj nežli "katana". Prakticky tak nechala zasáhnout prázdné místo po meči.

Kazehaya

Bol som rád, že som sa rozhodol zaútočiť na jej ruku. Predsa len som si nebol istý či nebude mať v rukáve nejaký ten trik, či už čistý, alebo špinavý. Tým že som sa nerozhodol príliš "tlačiť" a skrátiť vzdialenosť, mi ostalo dosť priestoru na to, jednoducho ustúpiť dozadu a pre istotu ešte aj boken stiahnuť bližšie k sebe, do obrannej pozície, 
Kusol som si do jazyka, keďže som ju chcel podpichnúť no na druhú stranu som ju nechcel ešte viac rozčúliť. Čo s ňou však narobím. Teraz si na mňa bude dávať väčší pozor, čisto  toho dôvodu, že jej jej špinavý trik nevyšiel. Rozhodol som sa pre to o ústup, niekoľko jednoduchých krokov ktorým som okruhom odišiel smer stred cvičiska. V podstate to bolo také krúženie okolo nej, ale zároveň aj odialenie vzdialenosti. Boken som znova držal v Iado počiatočnej pozícií, aj keď tento krát som si ho pridržiaval aj druhou rukou niekde na mieste, kde by sa už nachádzala čepeľ. Takmer som chcel použiť niečo z kráľovstva, čo by tu mohlo fungovať ale.. chcel som?

Tch... odsekla si pro sebe dívka a švihla mečem do prázdna načež s ním hodila z levé ruky do pravé a opět si ho uchytila tak jak byla zvyklá. Začínala jí docházet trpělivost. Byla toho vznětlivého charakteru. Její moto bylo "vždy kupředu, ani krok zpět" a podle toho aji bojovala. Na pravém bojišti by jí to dohnalo možná ke špatnému konci, problém ale byl že v jejím postavení se na takové místo nikdy nedostane.
Znovu švihla bokenem ve vzduchu jakoby se snažila uklidnit. Začala poskakovat na špičkách jako nějaký boxer zatímco občas nazanačila úskok vpřed. Aby sebou mladík škubl.
Nakonec to znovu nevydržela. Možná k překvapení samotného Kazehayi vyrazila stejným stylem jako předtím a udělala stejný výpad na chlup stejně jako poprvé. Skoro jakoby ho lákala ať si to zkusí znova. Něco mu však říkalo že to nebyl dobrý nápad.

Kazehaya

Bolo to ťažké. Nie že by som si nevedel rady ale väčšinou bolo dobré rýchlych súperov premôcť silou .. no tu neexistovala situácia v ktorej by bolo vhodné tomu to dievčaťu vraziť. To znamenalo, že som jednoducho musel hrať jej hru. Neškubol som sa. Poznal som svoju vzdialenosť ostatne, šermom som tiež strávil podstatnú časť môjho "terajśieho" života. Ako zas vyrazila kupredu, ja som boken upustil s rukou, ktorá držala jeho rúčku, a tou druhou, ktorou som držal jeho čepeľ som vyrazil oproti jej výpadu, zároveň s vykročením smerom k nej. V podstate to vyzeralo tak, ako keby som jej chcel vraziť druhou stranou bokenu, zatiaľ čo jeho celá dĺža odpočívala na mojej takmer vystretej ruke, ktorú "ochraňovala" a po ktorej by sa mal jej výpad skĺznuť. Chcel som sa jej dostať do priestoru, prikročiť k nej a doslova do nej vraziť svojim telom. V podstate ju vyviesť z rovnováhy. stále poskakovala.. to jej mohlo fungovať tu, ale na bojisku .. či už v brnení alebo nie, jeden strh na zem sa mohol pokojne rovnať smrti.

"Heh." ozvalo se když se proti ní Kazehaya rozběhl a vypadalo to že opravdu udělal to co ona chtěla. Dostat ho blízko k ní. Když už byla v pohybu dozadu tentokráte její poslední úskok z tohohle chvatu byl jiný. Jakmile sebou dívka trhla dozadu a ve chvíli když viděla že Kazehaya jde proti ní. Zabrzdila se nohou, vrhla boken za sebe na zem, nastavila mu její levé rameno a poté už ho jen vší šilou uděřila pravačkou do hrudního koše.
Jeho síla vpřed se tak sečetla s jejím úderem a tak to byla docela rána. Nebylo tedy divu že se dívka samolibě úsmála zatímco uskakovala pryč od něj. Přeci jen si nechtěla nějakým způsobem strhnout na zem a nechat se přemoct čistě z toho důvodu že on byl muž a ona žena.
Poté jen došla k tomu bokenu, zvedla jej ze země a zvědavě se dívala na to jak dlouho se bude Kazehaya ještě svíjet na zemi.