Území Ashikaga

First topic message reminder :

Území klanu Ashikaga se nachází mezi klanem Hato a Mikazuki. Na tomhle území jsou poměrně rozsáhlá rýžová pole schopná nasytit několik desetitisíců obyvatel spadající pod tenhle klan. Klan není velkého vzrůstu s historí sahající k démonické invazi. Patří mezi tradiční klany a je tedy nějakým způsobem uznávaný a respektovaný.
Hrad rodu je jednoduchého designu ovšem na dobré pozici chráněn několika příkopy a kopci.
Rod Ashikage si donedávna pyšnil neutralitou ale vývoj situace na největším z ostrovů ho přiměl k tomu si zvolit stranu.

Kazehaya

Keďže som nebol príliš rozbehnutý, v podstate mi jej výpad moc neublížil. Respektívne jej.. úder ramenom. Ako sme sa zrazili, ja som viac menej ostal stáť namieste, zatiaľ čo ona začala poskakovať s úškrnom ďalej. Pre čo sa tak smiala som však nepochopil. No aj tak som nakoniec o krok ustúpil dozadu a rukou si pošúchal miesto, kde sme sa zrazili. 

"Ste si vedomá toho.. že ani jeden z nás si z tohto tancovania nič neodnesie.. áno?" Spýtal som sa jej na rovinu. Nie že by ma to bavilo, ale ona bola až príliš neortodoxná a jej štýl nepoužiteľný v reálnom boji.. bola to skôr hra. Čepeľ som spustil smerom k tatamom a len som ju pomaly chytil do oboch rúk. Nevedel som pre čo je .. takáto. To sa radšej mohla venovať lukostrelbe ako to dievča v záhradách.
"Chcete pokračovať mladá slečna?" Spýtal som sa jej, na čo som hrot bokenu namieril na ňu, zatiaľ čo rúčku som držal blízko pri mojej tvári. Pozícia z ktorej sa veľmi ľahko dalo dostať do proti-výpadu, huardu alebo v podstate čohokoľvek, čo človek potreboval. Bol som oboma nohami pevne na zemi. Síce som mal váhu na špičkách, rozhodne som neposkackoval tak, ako ona. To sa proste pri boji nerobilo.

Samozrejme že ma nevyprovokovala k nejakému serióznemu sparingu, po ktorom ostávajú modriny a podliatiny, na to som bol moc mäkký, aspoň voči dievčatám.

Když viděla jak se otřepal z její rány vzala boken a zlomila ho vejpůl. O koleno. Nesnášela když se na ni díval někdo z patra a doslova ju vytočilo jak tam stál a vyzýval ju k zápasu.
Kazehaya netušil že si zahrává s ohněm, jak by taky mohl?, a stále ji měl za malou holčičku která nebyla připravená k boji.
To jí pravděpodobně vytočilo nejvíc když viděla ten jeho "úsměv".
Mrskla teda s tím co zbylo po bokenu na zem a přešla ke stojanu s dalšími bokeny. Ovšem... nevzala boken.
Ve stojanu stála jedna jediná katana kterou dívka vzala do ruky.
Jakmile tak udělala Kazehaya na sobě doslova cítil jakoby vzduch ztěžtknul. Byl to zvláštní pocit který dlouho necítil. Pravděpodobně od té doby co se z něj stal Kazehaya. Byla to mana... neměl o tom pochyby. Doslova sálala z toho meče jakoby jen čekala na to až ji někdo vypustí ven. A někdo ji vypustil.
Dívka ho nechtěla zabít, chtěla aby si nadělal do kalhot a chtěla aby se na ní přestal koukat tak jako doposud.
S hlasitým švist se katana zvedla z pochvy nažčež začala říkat cosi potichu.
Poté to přišlo.
Vlna větru která ho zvedla ze země a div ho nedostala do vzduchu. Po chvíli se všechen vítr a všechna mana vrátila zpátky do meče a na několik vteřin to Kazehaya uviděl. Obrovský drak který sahal až ke stropu Doja. Který jakoby rozháněl vítr dechem tam a zpátky.
Taky si všiml že dívka už nestála na zemi a její špičky se odlepili od podlahy.
"Hikari!" ozvalo se hlasité autoritativní zvolání odedveří za Kazehayovými zády. Byl to hlas onoho lukostřelce a s tím jednoduchým slovem poryv větru přestal, dívka se snesla k podlaze a bylo po všem stejně rychle jako to začalo.
Když si dívka uvědomila jak to teď vypadalo a že z toho zase vyjde jako totální maniak odsekla zaskřípala zubama, opřela si katanu na rameno a odešla pryč.
Lamentovala si pro sebe za jakýho totálního narcise že se to musí vdávat.

Muž se podíval na Kazehayu a za jeho zády stála i lehce vystrašená mladší sestra.
"Omluv moji dceru..." řekl prostě. "Celé tohle zvládá po svém... a velmi těžce."

Kazehaya

Bola pravda že ani ako Thomas som príliš veľa skúseností s dievčatami nemal. Ostatne mimo "spolužiačiek" v citadele alebo na hradoch a tam? tam sme boli všetci akademici.. takže som absolútne nechápal kde je jej problém. Nebol som si vedomý toho, že by som bol drzý.. a rozhodne som sa jej neposmieval. No ona si to aj tak vysvetlila po svojom. Povolil som zo svojho postoja keďže.. zlomila boken o svoje koleno a vybehla si po ďalší.. až na to že to nebol boken.
"Oh.." Zrazu som si hovoril, že nechávať meč na koňovi kto vie kde nebol bohvie ako dobrý nápad. Ruky mi trocha povolili no v tom sa stalo niečo, čo som.. ale ani v mojich najdivokejších predstavám nečakal. No.. bol som trocha fanatik.

Tento pocit som.. poznal, poznal som ho dobre, aj keď som už takmer stratil nádej, že ho ešte niekedy budem cítiť. Rozšírili sa mi oči, keď som vo vzduchu pocítil manu. Pomaly viac, než pri ktoromkoľvek ópiu. Ostal som onemený bolo to.. moc "zrazu". Mohla si to pomýliť zo strachom, ale ak sa trocha vyznala v ľudských emóciách.. ja som žiaden strach necítil. Skôr som len tak načiahol do vzduchu..
"Ranz.." šepol som no nič sa nestalo. Vedel som že sa nič nestane, manu som cítil ale.. nebola to mana ktorá by sršala z môjho tela. Z radosti a nadšenia som sa behom sekundy prepadol niekam úplne dolu.. na to najnižšie možné dno. Ako keby na mňa dopadla ťarcha z tých posledných rokov. Úsmev mi z tváre opadol an ech už bol jej .. nech už to bolo čokoľvek, akokoľvek impozantný.. pozeral som sa na neho skôr s istou dávkou ľútosti, voči mne samému.

No všetko raz prišlo ku koncu a lukostrelec ktorého som stretol pred možno malou chvíľou, toto vyčíňanie dievčaťa zastavil jediným slovom. Drak zmizol.. a s ním sa všetka mana absorbovala späť do čepele. Až som sa po nej takmer načiahol.. ale iba takmer.
Do tváre mi padli vlasy po tom, čo tlak v okolí ustal a ja som si ich len rukou prehrabol dozadu.
"V poriadku.." Prehovoril som v podstate úplne bez nálady a len som podišiel k stojanu na bokeny, ktorý bol prevrátený. Vrátil som ho späť na miesto a vložil som doň ten požičaný, no zvyšok som upratovať naozaj nemienil. Venoval som mužovi, ako aj ustráchanému dievčaťu za ním pohľad. Tento krát v tom mojom však bolo niečo, čo by tam štrnásť ročný chlapec nemal mať. Až temná priepasť.. studňa bez dna, ktorá ma privádzala takmer do zúfalstva. Možno tichý hnev? Kto vie. No neboli to pocity smerované na moju nastávajúcu.

Zas som raz spojil ruky pred seba, na chvíľu som  zavrel oči a s hlbokým nádychoma výdychom som sa mierne uklonil ako mužovi, tak aj dievčaťu. Bez slova som následne Dojo tiež opustil. Neponáhľal som sa, aj keď by som najradšej utekal. Mal som v pláne ísť späť do mojej komnaty a v podstate nerozprávať s nikým, najbližších pár dní. Nie s Takeshim, nie s kdejakým kapitánom a nie s niekým z klanu Ashikaga. Potreboval som byť sám. Potreboval som si usporiadať myšlienky..

Takeshi samozřejmě nepotřeboval žádné informace o tom co se stalo v Doju. Byť ho nikdo neviděl on viděl dost na to aby pochopil co se stalo. Alespoň z jeho pohledu.
Viděl to tak že prostě Kazehaya dostal depresi z toho že mu jeho nastávající dokázala že je silnější než on nebo že ho v jistém slova smyslu porazila a tak měl teď deprese z toho všeho. Takeshimu bylo šum a fuk jak se cítí a nebyl ten typ kdo by šel k němu do pokoje, snažíc se ho utěšit. Tak ho mohl jen občas Kazehaya zaslechnout jak sedí přededveřmi. Byť si to Takeshi nepřipouštěl čas od času udělal nějaký ten hlastiější zvuk aby řekl "Furt jsem tady, kdybys chtěl si o tom promluvit" ale nic takové nepřišlo.
Bylo to asi o tři dny později od toho všeho, několik dní do svatby když se u jeho dveří objevila Hikari.
Dostala samozřejmě docela nadaný. Celé vedení klanu ji prakticky tlačilo k tomu aby se mu šla omluvit načež ona paličatě vzdorovala po celé tři dny. Dokud za ní nepřišla sestra která jí řekla jak bledý že vlastně ten kluk byl když odcházel z toho Doja... a jelikož měla slabé místo pro svoji sestru...
Samozuřejmě její povaha a celá její osoba křičela ať otsud vypadne pryč. Nebyla zvyklá se omlouvat, nebyla zvyklá přiznat chybu. A tak tam teď stála a nervózně přešlapovala z nohy na nohu.
Před zraky Takeshiho, kterého měla jen za nějakého strážce.
"Hej... Vím že tam seš..." řekla nakonec a zaklepala na dvěře. Pokud by jí neotevřel měla v plánu se omluvit přes dveře a jít si po svém.

Kazehaya

Z nejakého dôvodu som bol zas dostatočne "tvrdohlavý" na to, aby som reálne nikomu nedovolil vstúpiť do mojej izby po nasledujúce tri dni. Nebol som v depresii, nie.. ako som sa začal sústrediť na môj "tréning", alebo skôr "bádanie" po tom, ako znova pocítiť tú tú senzáciu many, pretekajúcu cez moje prsty.

To že som bol pomerne zaneprázdnený bolo vidieť aj z toho dôvodu, že som si cez služobníctvo dal do izby doniesť mnohé.. veci. Zväčša teda papiere /zvitky a písacie potreby. Tie som mal teraz roztrúsené a popísané po po celej izbe. Rôzne recepty, formule, veci z prednášok ktoré som si pamätal ešte z citadely, moje myľsienky, nápady.. návrhy, vzorce. Vyzeralo to ako u nejakého psychopata. Hlavne z toho dôvodu, že poniektoré časti a "slová" boli napísané v obecnej reči kráľovstva, keďže som pre to nedokázal nájsť v tomto jazyku správne pojmy.

Viac menej som stratil pojem o čase. Môj "informačný" výskum v podstate mojich vlastných spomienok (a našťastie som mal naozaj veľmi dobrú a detailnú pamäť.), rovnako ako nejaké praktické cvičenia, meditácie, pokusy.. exprimenty.. miestami ma zas premáhalo zúfalstvo ale boli to len tri dni.. a ja som mal zatiaľ času, koľko som len potreboval.

Práve som bol zababraný do jedného zo zvitkov, keď sa zrazu spoza mojich dverí ozval hlas dievčaťa, ktoré ma do tohto môjho až manického stavu dostalo. Trvalo sotva sekundu, počas ktorej mohla počuť ako som o niečo zakopol, zanadával, postavil sa a prudko som odsunul dvere do strany.
Bolo vidieť, že som pár noci nespal. No nevyzeral som "skleslo", práveže dosť.. Život, živšie než za posledné tri roky.
"Hej hej prosímťa dá sa nejak komunikovať s tým tvojim mečom? Vyzeralo to tak, že má vedomie takže by to malo byť možné že?" Vyhrnul som na ňu bez hociakého "ahoj", pozdravu.. alebo okolkov. Tie veci boli pre mňa asi najmenej podstatné.

Hikari se na něj podívala a potom se podívala na Takeshiho který jen pokrčil rameny jakože "Same here."
Vypadalo to jako by mu šiblo. Smrděl jako vzdechlej tchoř, kruhy pod očima, mastný vlasy a fakt že měl na sobě to samý jako první den bylo trochu znepokojující.
Hikari se poškrábala ve vlasech a pozvedla obočí. Udělala takový ten typický krok dozadu když se člověk setká s nějakým tím bláznem.
"Noo... Každopádně se omlouvám za to předtím..." další krok dozadu a vynucený úsměv na tváři.
"Vidím že se už máš líp takže... Dobrý." řekla a už byla skoro na konci chodby.
"Zatím!" a byla pryč. V jejím pohledu splnila svůj úkol a tak už tu pro ní nebyla práce. Rozhodně nechtěla zjistit co se ukrývá za tímhle ... stavem.
Takeshi už to nevydržel a zachechtal se sám pro sebe když viděl celou tuhle situaci.
"Ty budeš mít velkej problém dostat tuhle květinku do postele..." řekl a zasmál se znova pro sebe. Potom si ho přeměřil pohledem. I jemu přišlo to chování divné až docela na hraně šílenství. Rozhodl se píchnout do vosího hnízda a říct.
"Hai, dá se snima komunikovat."

Kazehaya

Prevrátil som očami, keď sa mi chcela ospravedlniť. Ak to bolo to jdiné, pre čo sem prišla.. a nemienila mi odpovedať, úprimne som ju mal chuť poslať do prdele. V podstate sa z tohto "stretnutia" stala iba strata času.
"Čo už.." Povzdychol som si a už som sa chcel otrávene vrátiť späť do mojej izby, keď sa v tom ozval Takeshi. Vedel ako upútať moju pozornosť. Takmer v momente som priskočil k nemu a pozorne som si ho premeral... následne som sa uškrnul a radostne som ho placol do ramena.
"ÁNO!! Hahaa... hah.. toto bude ono.. toto je tá cesta Takeshi! KONEČNE!" Prečo som sa tak tešil? No to že sa s nimi dalo komunikovať pravdepodobne znamenalo, že sa s nimi dalo nejakým spôsobom "prepojiť", tiež by ich nevyužívali do zbraniach, ak by ich ich "nositeľ" nemohol ovládať. Rýchlo som sa však snažil dať do poriadku a zadusiť svoje nadšenie. Samozrejme Takeshi to moc nemohol pochopiť, keďže o mne nepoznal "pravdu".. musel som vyzerať ako idiot. 
Zachoval som si teda tvár a odkašľal som si.
"Potrebujem kúpeľ.." Zamrmlal som si skôr pre seba.
"Takeshi.. koľko stojí taká zbraň? Je mi jedno akého bude kalibru.. stačí ak to bude mať to.. stvorenie proste.. chápeš ma. Vieš mi to zohnať?" Spýtal som sa ho znova, na čo som sa z izby vydal priamo do Onsenu. Čakal som že pôjde za mnou. Predsa len bol mojim strážnikom nie? 
Aj keď som sa snažil zachovať chladnú hlavu, eufória sršela v podstate z každého môjho kroku.

"Pravděpodobně..." řekl hlas zpoza masky.
"Většina těch zbraní je ale scam... prodají ti zajíce v pytli." řekl prostě. Obchodník se potom začne vymlouvat že nemáte to spojení se zbraní a že to není chyba zbraně. Lidé poté strávili roky nad zbraní která jim nikdy neodpověděla.
"Jediný spolehlivý zdroj jsou "Akai". A ty zbraně od nich nejsou levné... ale jsou to kvalitní kusy." opět dodal Takeshi jeho monotónem.
"Nejspíš bych dokázal přesvědčit otce k svatebnímu daru... Ale..." řekl Takeshi a postavil se na nohy. Vypadalo to že se mu něco nezdálo. Jeho chování bylo trochu zvláštní. Nebylo by to poprvé co se něco takového stalo a Takeshi byl od mala velmi podezdřívavá osoba.
"Proč teď? A co za to?"

Kazehaya

Cestou do onsenu ma teda pravdepodobne nasledoval.
Len som si spokojne sám pre seba prikyvoval. Síce by som najradšej išiel hneď teraz a rozhádzal všetky moje v podstate neexistujúce peniaze na aspoň jednu zbraň proste.. som to potreboval držať v rukách. No musel som sa upokojiť. 
"Presvedčiť? Mladá.." Na chvíľku som sa odmlčal, obzrel a o dosť som hlas stíšil. "... moja nastávajúca má túto zbraň bez toho, aby sa od nej niekedy očakávalo, že bude niekedy na bojisku... tu by nemalo ísť o presvedčovanie ale o pripomenutie že na niečo pravdepodobne môj otec zabudol nemyslíš?" Prehltol som ostrejšiu verziu podania tejto informácie a na jeho otázku som odpovedal takmer automaticky.
"Potrebujem dôvod k tomu byť mocnejší? Na to mať môj život v mojich vlastných rukách hm?" Rukou som len mávol. Ako sme podišli k onsenu, netrvalo dlho, kým som sa presunul rovno do vody. Otázku čo za to, som dlho nechal visieť vo vzduchu.
"Skús ma.. čo by si za to odo mňa chcel.. nie som si istý čo by ťa práve u mňa mohlo zaujímať."

Takeshi celou dobu mlčel. Nebyl tu od toho aby vysvětloval důvody které Hideo měl či neměl k tomu aby rozdával Yokai komu se jen zachtělo. Věděl proč má vůči tomuhle averze a tak prostě a jednoduše... mlčel.
Uchechtl se při narážce na to že má být silnější a mocnější. Jakoby si teď protiřečil. V první otázce se ho zeptal proč otec nic takového nedělal a v druhé mu řekl důvod proč to nedělal.
V onsenu seděl opět opřen o zeď a ani se nehýbal. Pokud si Kazehaya myslel že nechával vyset otázku byl to Takeshi kdo byl ten kdo si liboval v tomhle ... tichu.
"Možná bych něco přeci jenom chtěl." řekl nakonec a rozhodl se prolomit tohle mlčení.
"Vždycky se něco najde. Dejme tomu službu." řekl Takeshi.
"Aby ses nám nepletl pod nohy." řekl Takeshi prostě. Sledoval ho za poslední týdny ve chvílích kdy si to možná ani Kazehaya neuvědomoval. Už v Kansaii byl na jeho zádech přilepený. Viděl všechny ty služebné a podobné věci. Neměl o něm nejlepší mínění nu ale rodina je rodina tak se to rozhodl tolerovat.
"Hideo tě šoupne stranou s touhle květinkou. Pryč od války a pryč od politiky. Budeš si moct žít na svém písečku. Bude pro nás všechny dobré abys tam potom zůstal. V klidu a spokojený." neznělo to jako výhružka. Spíše jako nabídka která se neodmítá. Něco mu říkalo že tahle nabídka by přišla i přes nabídku o meči. Znělo to tak jakože "Přijmi to teď a dostaň meč, nebo to odmítni ale stejně budeš nucenej to poslechnout... teď už jen bez meče."
"A hele... kdo ví. Třeba po čase se ukáže že jsem se spletl..." hovořil s ním tak klidně že z toho šel mráz po zádech.

Kazehaya

Táto konverzácia sa mi začínala pozdávať stále viac a viac. Aj keď bola často prerušovaná tichom. Taktiež som bol celkom spokojný s tým, že po nejakom čase prestanem smrdieť. Pár krát som ponoril hlavu do vody a začal som si rukami umývať dlhé vlasy, zatiaľ čo som si vypočul Takeshiho podmienku.
"Oh o to sa neboj.. čím ďalej od politiky a vojen, tým bude moja duša spokojnejšia." Priznal som celkom nezaujato a len som sa zľahka pousmial. 
"Takže sme dohodnutý.. meč.. a ja sa z cesty budem pratať tak rýchlo, že za mnou nebude stíhať ani môj vlastný tieň." Po týchto slovách som sa pozrel na Takeshiho, do jeho masky.. niekam kde by mal mať oči. 
"Huh?" Zatváril som sa prekvapene. "Splietol v čom?" 

Takeshi neuhýbal pohledem když se jejich oči střetli. Skrze štěrbinu tak na moment mohl vidět dvě zorničky stejné barvy, jako byla ta jeho.
"Splet se v tvé osobě. Seš ještě mladej... Třeba za pár let dostaneš rozum." řekl Takeshi klepl patou do země aby se probral z tohohle zamyšleného stavu.
"Fajn tak jsme domluvení." řekl při odchodu, otevřel dveře, podíval se na něj před odchodem a dodal
"Svatba bude už za pár dní tak se připrav..." načež Takeshi odešel z onsenu. Přeci jen měl hodně na svém talířu a musel všechno ještě dát do pohybu tak aby nikde nebyl problém.
Kazehaya měl teď dva celé dny připravit se na svatbu a třetí den se poté odeberou na již několikrát zmíněné místo, o kterém zatím neměl bližší informace.

Kazehaya

A tak sme boli s Takeshim dohodnutý. Keď sa naše oči stretli, ťažko povedať čo som si z toho pohľadu odniesol. Zlaknúť som sa nezlakol, prečo by som aj mal, bol to môj brat. No z nejakého dôvodu som mal pocit, že po mne zazerá.. možno že ma skúša? Kto vie.

Na jeho pokyn som sa počas ďalších dvoch dní dal dokopy. Sprvu som dal doporiadku seba, po tom moju izbu, čo mi trvalo dobré tri až štyri hodiny. Všetky zvitky som zatočil, poskladal na kopu vedľa "postele" a skontroloval som, či som niekde niečo nevynechal. Síce sa moc nepatrilo na muža v mojom postavení upratovať takto veci ale, tie zvitky boli moje a nebol by som rád, keby že ich zrazu "stratím". To či by sa do nich niekto pozrel alebo nie, mi bolo viac menej jedno, keďže by sa do toho s najväčšou pravdepodobnosťou ani len nerozumel, respektívne by ani nevedel, čo to má znamenať.. teda niekto neučený.

Ďalšie dni, až na ten posledný som strávil niečím úplne iným, než rozlúskavaním toho, akým spôsobom využiť už spomínané zbrane k môjmu vlastnému prospechu. A to bol fyzický tréning. Nemohol na manu ani myslieť, inak by som sa zas ponoril do môjho výskumu a svadbu by som dosť možno premeškal, aspoň čo sa týkalo prípravy. Pre to som viac menej väčšinu času trénoval, prevaŽne s kapitánmi z môjho vlastného klanu, ktorý sídlili vo vedľajších izbách odo mňa. Nie že by som tunajším neveril, ale.. nevedel som k nim po posledných udalostiach prehovoriť, respektívne som ani nechcel, až kým to nebude vyslovene nutné.

Dva dny utekli jako voda a tak pobyt Klanu Mikazuki se zde chýlil ke konci.
Takeshi si prověřil každou skulinku města, chrámu a hradu. Nenašel nic co by nasvědčovalo tomu že by je chtěl klan Ashikage zradit a tak k plánu B nedošlo.
Ráno se sešli v chrámu, všichni nastrojení ve skromném počtu.
Překvapením pr Kazehayu bylo že v den svatby dorazila druhá výprava.
Hideo, Mifune i Rei nakonec dorazili na jeho svatbu a tak všichni Mikazuki byli na jednom místě. Teď byla ještě více jasná opatrnost Hidea a podezíravost Takeshiho. Chtěli si zajistit absolutní jistotu že vše je tak jak se zdá.
Všichni se poté sešli v chrámu kde si spolu s Hikari řekli své "ano" a poté už začala hostina.
Bylo na jeho nejvěstě vidět že nebyla z tohohle všeho dvakrát nadšená ale zachovala si stoickou fasádu a sem tam se i usmála, byť nuceně.
Poté přišla slavnostní ceremonie kdy se novomanželé odešli do komnat a byla to první chvíle kdy spolu byli o samotě. Samozřejmě bylo zvykem že se manželství má "završit" svatební nocí. Ovšem celá ta atmosféra byla lehce těžká.
Hikari rezignovaně přešla k postely, shodila ze sebe šaty a lehla si na postel.
Působila takovým dojmem že "Lets get this shit over with". Věděla co se od ní čeká a tak se rozhodla splnit povinost.

Kazehaya

Celá svadba prebehla "stoicky" aj z mojej strany. Aj keď som vyzeral oveľa viac nenútene, cítil som sa na nej ako votrelec.. na mojej vlastnej svadbe. Pozornosť aj tak viac menej padala hlavne na istú "dohodu", ći už oficiálnu alebo neoficiálnu, medzi našimi dvoma klanmi. Svadba bola .. len ako pečiatka, podpis.. alebo také niečo.  
Bol tu každý z mojej rodiny. Otec.. brat, môj učiteľ. a s nikým z nich snáď až na Mifuneho som reálne nevedel naviazať rozhovor.  A aj s Mifunem to bolo len o niečom nepodstatnom. 

Nakoniec sme slávnostne odišli do komnát. Bola pravda že som bol už trocha pripitý z ryžového vína, čo bola Reiova chyba, ale stále to nijak neuľahčovalu momentálnu situáciu.
Ako sme vstúpili, v podstate sa ako prvá pohla moja nevesta. Ako mi bola otočená chrbtom keď zo seba zhadzovala oblečenie, dosť otrávene som pretočil očami.
"Ah bohovia.. ušetrite ma toho.." Povzdychol som si a len som začal hľadať nejaký skrytý alkohol, určite tu niekde musela byť aspoň flaška ryžového vína nie? Zvalil som sa na malú stoličku, kde som flašku začal otvárať a na Hikari som sa sotva pozrel. Len som si otvoril flašku, nalial si jej obsah do malého pohárika a z neďalekej poličky som vytiahol zvitok, do ktorého som sa začítal.

Jeho poznámka na bohy jí přešla před nosem. Měla moc na srdci na to aby ho chytala za slovíčka. Když tam chvíli ležela se zavřenýma očima čekajíc na to co se mělo stát... ale ono nic. Sedla si na postel a podívala se na svého manžela jak tam sedí na stolyčce, nos ve svitkách a v ruce flašku. Ne že by si stěžovala.
"Fajn..." řekla když to vypadalo tak že nic nebude. Přeci jen byla více než řáda za tenhle výsledek a tak se jen převalila na bok a šla spát. Nehodlala na něj nějkým způsobem čekat dokud nebude dost ožralej na to aby vykonal akt.

Na druhý den ráno už jejich výprava odjížděla. Směr? Kansai. Samozřejmě v kočáru jeli novomanželé a tak měli hodně času si promluvit... přesto zatím nikdo z nich neřekl slova.
Hikari se koukala z okénka ven téměř nezaujatě s občasným povzdechnutím. Bylo teda na Kazehayovi aby prolomil ledy. Pokud by nic neříkal pravděpodobně by takhle vypadal zbytek cesty do Kansai.

Kazehaya

Úprimne som takto strávil celú noc. Nie že by som nechcel spať ale.. dáma mala prednosť a keď už mi zo starého Thomasa ostalo aspoň niečo, tak to bolo vychovanie. Určite som nemienil sa jej tam teraz strčiť proste.. som to nepovažoval za morálne správne.

Ďalší deň som bol vďaka tomu pochopiteľne hore ako prvý a ako prvý som z komnát aj odišiel. S mojou "manželkou" sme sa znova stretli až v koči cestou do Kansai. Pravda bola tá, že som sám nevedel ako prelomiť ľady. Nikdy som nebol moc dobrý na nejaké.. prehováranie k ľuďom. Nechápal som im, aj keď som sa považoval za mepatického človeka, neznamenalo to, že som to vedel využiť.  Podopieral som si bradu rukou a pohľad som mal ponorený niekam von. Rozmýšľal som.. ostatne to bolo to jediné čo som bol teraz schopný robiť.