Ryu no Yama

Bol to ten smiech, pri ktorom tuhla krv v žilách. Ani som nevedel prehltnúť. Doslova som stuhol... a ak to tu nejak prežijem, bol som si istý, že ma bude po nociach strašiť. Ušli mi myšlienky.,.. no smiech po chvíľke prestal a ja som si mohol vydýchnuť. Moje telo sa uvoľnilo a ja som klesol hlbšie do stoličky. Čo bolo toto preboha za chlapíka. Jeho vysvetleniu som ale nechápal.. no nechal som si túto otázku pre seba. Momentálne ma naozaj až tak veľmi nezaujímala. Ako sa hovorí, pri podobných situáciach človekovi ide skôr o to prežiť.. a aj keď sa snažil byť tento niekto mimikou hrozne hrozne priateľský.. jeho hlas a celková aura.. pocit, bol úplne mimo akúkoľvek moju predstavu o dobrosrdečnosti a priateľstve. Možno si ale nemohol pomôcť? Kto vie.. 

Keď sa ma ale spýtal to, či by mi "neprekážalo" nechať ho tu s ním, na chvíľku som sa nad jeho slovami zamyslel. Pre čo by sa to pýtal? Posnažil som sa pozbierať niečo z takej tej mojej .. odvahy?  A pevnejśie som môj meč zovrel.
"To je neslušná žiadosť Starweaver.. požiadať šermiara o to, aby ti tu nechal jeho jediný meč." Povedal som potichu, no priateľským hlasom. Rozhodne nie perfektným. Snažil sa byť priateľský.
"Myslíš že by ti prekážalo, mi zaň niečo ponúknuť, Vyzeráš ako zaujímavý.. no viac Yokai ako ja, a menej ako on." Zatváril som sa neurčito. Možno to bolo ako z poniektorých z tých príbehov, kde hlavný hrdina narazí na tajuplnú osobu, ktorá mu ponúkne výmenu za.. kto vie čo? Netušil som, čo by som po ňom mohol chcieť.

"Ah..." Starweaver si povzdechl ale zakroutil hlavou.
"Meč si můžeš nechat jen jeho ducha. Stačí zlomit pečeť a Perthonax bude na svobodě." řekl mu lehce a pokrčil rameny. Věděl očividně o tom mnoho a podle toho co říkal. Ovšem zamyslel se nad tím co měl teď před sebou. Nedivil se že s ním chtěl dohadovat na ceně. Většina smrtelníků byla taková a tak ho to vůbec nepřekvapilo. Ovšem tohle bylo trochu jiná situace.
"Nemám co bych ti dal. Mám jen mou hlavu." řekl a poté ukázal všude kolem sebe na místnost kolem něj.
"A tohle vězení." dodal s mírným úsměvem. Neřekl to neštastně nebo naštvaně. Jen tohle místo nazval tím co bylo.
Měl jednu nabídku kterou mu chtěl za svého přítele nabídnout ale zatím mu nechal prostor protože nepochybně měl trochu otázek. Většina jeho návštěvníků poté co se zmínil o vězení zbystřila a tak už si zvykl jim dát prostor na to aby to pobrali.

Možno nie až tak strašne kurva... ? prebehlo mi zas hlavou. Pochopiteľne som mal tonu otázok. No skôr sa mi do úst drali tie, z ktorých by som mohol mať nejaký úžitok. Konkrétne v mojom momentálne spiacom "adakemickom" smere.. no ale ešte pred tým.
"Oh.. obávam sa že .. Perthonax so mnou nebude práve chmm.." Pošúchal som sa po brade. 
"Dosť možno by som po prelomení tej pečate zomrel." Dodal som nakoniec a pozrel som sa na tohto impozantného jedinca s pohĺadom, ktorý hovoril za seba. Neveril som, že by sa ma Yokai v mojom meči nepokúsil zabiť v momente, keď sa ocitne na slobode. No túto obavu som na chvíľku zahnal stranou a len som sa pohodlnejšie oprel o operadlo na stoličke, teda ak tam nejaké bolo.
"To by mohlo stačiť... moje .. bývalé a via akademické ja pracovalo skôr s manou, a vedomosťami." Odvetil som mu. "Bol by si schopný ma niečo v krátkosti naučiť? Niečo čo by som vedel časom sám rozviesť? Niečo čo by mi vedeli nahradiť stratu pomerne silného eh.. spoločníka." Dodal som. Nemyslel som si že pokúšam šťastie. Nebola to priamo źiadosť, bola to otázka. Nebolo to povedané spôsobom - nemáme žiaden deal ak so mnou nesúhlasíš. To by som si eh.. nedovolil.

"Hahaha..." opět zase ten smích ovšem muž poté přestal. Byl si vědomí co to působí a tak prostě dál nepokračoval spíše to držel v sobě a jen si párkát odkašlal.
"Ne nemyslím si že by to udělal. Tedy pravděpodobně by si ho teď přepral." řekl pobaveně Starweaver a opět se rozesmál ale to bylo jedno. Mladík to nechápal a on to věděl a tak mu to ani nepotřeboval vysvětlit a jen mávl rukou aby téhle poznámce nevěnoval pozornost.
"Naučit?" řekl opět s tím ledovým hlasem a nakonec si povzdechl, což Kazehayovi zaskřípalo s bubínky. Poté smutně zakroutil hlavou. Nevypadalo to tak že nechtěl a nebo by nebyl ochotný ale jednoduše nemohl.
"Věci co bych tě mohl naučit jsou nad možnosti tvé schránky a nakonec ani nejsem ... schopen předvést žádnou z těch věcí. Nikdo tady nemůže. Ostatně přesvědč se sám. Tvůj přítel byl už nějakou dobu velmi tichý. Zkus mu něco říct." řekl a zakroutil hlavou nad jeho požadavkem a poté když před něj postavil ten jeho jen ho pobídl rukou aby se pokusil něco meči říct a nebo s ním zkusit promluvit. Ovšem bylo by to vniveč. I takováhle troška many by zde neexistovala.

Bolo zaujímavé ako sa vo mne dokáže vystriedať prekvapenie a sklamanie zároveň. Bol som sklamaný z toho, v akej situaćii som sa tu nachádzal.. no možno to bol jediný dôvod, pre čo som stále žil. 
"To by som si pozrel.." Vyšlo mi z úst skôr, než som to stihol zastaviť. Nie že by som sa podceňoval, ale mal som o tom démonovi pomerne vysokú mienku, aspoň čo sa sily týkalo.

Na jeho ďalšie slová, ako som uź spomenul, som sa zatváril sklamane. Bolo zjavné že je pravdepodobne niečím veľmi prastarím.. získať vedomosti o niektorej z jeho mágií .. muselo byť niečo unikátne. No pravdepodobne mal pravdu. Moja schránka by to nevydržala.. ak teda schránkou myslel toto telo. Schránky sa ale dali meniť ako som sa posledne dozvedel, aj keď .. neskúšal by som to, nie dobrovoĺne. S mečom som naozaj nemohol rozprávať. Mana ako keby neexistovala. 

Aj tak som ale podvihol k tomuto mužovi hlavu. Bol to vôbec muž? Možno to bola len nejaká jeho..
"Vedel by si mi niečo navrhnúť? naozaj by som nerád odtiaľto odišiel s prázdnou, respektívne stratou." Spýtal som sa ho.

"Ale jistě. Nerad bych abys odsud odešel s prázdnou to by bylo... nemilé." pronesl ledově a zlověstně ale ... něco v Kazehayovi už si na tenhle tón začalo zvykat. Jakoby ho ukolébal a Kazehaya si začal zvykat spíše na jeho gesta a řeč těla a začínal ho vidět v lepším a lepším světle. Buď to byla skutečně dobrá manipulace a nebo jeho pravé já. Tak či tak nevěděl kam to zařadit. Jeho instinkti hovořili jasně a všechno nasvědčovalo tomu že to měla být ta první věc a on si s ním jen hraje. Přeci jen proč by dávali dobráka do vězení? A kdo ho vůbec uvěznil.
"Jak jsem řekl mám hlavu plnou vědomostí a co ti můžu dát jsou slova... odpovědi na otázky které by si ani nevěděl že máš a že chceš vědět." řekl opět ledově a Kazehaya sebou musel zaklepat aby otřásl ten mráz z jeho těla.
"Náš společný přítel má cenu dvou odpovědí. Dvou odpovědí na jakékoliv otázky." řekl a nátahl ruku směrem k němu pokud by souhlasil tak to opravdu vypadalo že mu skutečně odpoví na cokoliv by chtěl. Kdo ví jak přesná jeho odpověď bude a právě tohle zrnko obavy bylo to co, nějakým způsobem Starweaver ucítil. Nebo možná byl na něco takového připraven. Přeci jen to asi nebylo prvně že měl někdo takové pochyby.
"Přijel si na lodi spolu s Lawrencem jehož skutečné jméno je Jean-Luis Clarifel. Byť je tohle tvoje mysl není ve tvém těle. Loď na které jste přijeli patří klanu z ostrovů nesoucí rudou vlajku." řekl Starweaver. Buď dokázal číst myšlenky? Ale ... to nebylo ono. Přeci jen Lawrencovo skutečné jméno neznal a naznačil že tady magie ani mana nefunguje. To co tedy teď předvedl mělo nějaký jiný původ. Starweaver to jednoduše věděl.

Ostal som tam.. stáť. Tak trocha ako prikovaný. Nie že by ma zaskočil, skôr.. som naozaj nevedel čo si o tom myslieť. Akékoľvek dve otázky, ktoré ma mohli napadnúť. Síce som si nebol istý či mu môžem veriť a či mi nepovie nejakú blbosť.. nemyslel som si, že takto Yokai fungujú.. a ani nejaký pseudo - Yokai.

Ostal som ale ticho. Rozmýšľal som. Len som sa pozeral na meč, ktorý som stále držal v ruke. Mal som svoj meč rád. Bola to potencionálne veľmi mocná zbraň. Na druhú stranu dve úplne .. hocijaké otázky. Nakoniec som len meč vytiahol z môjho púzdra a po poslednom pohĺade naň, som ten svoj otočil smerom k.. tomuto mužovi.
"Dobre teda.." Dodal som nakoniec a len som pokrčil ramenom. 
"No pečať budeš musieť uvoľniť ty, neviem ako." Dodal som nakoniec a len som potľapkal po katane. 
"A ten meč mi stále ostane, ako si povedal, ostane tu len ten.. Yokai." Dodal som. No.. na jazyku sa mi kotúľala prvá otázka. Potreboval som ju len dobre formulovať.

"Koľko krát, po mojej smrti vstúpim do iného tela? Tak, ako sa mi to stalo posledne, keď ma zabil ten.. výbuch, a ja som sa ocitol v tele Kazehayi?" Spýtal som sa na rovinu. Bola to otázka, ktorá.. potencionálne pre mňa znamenala viac, než všetky peniaze sveta.

Starweaver se tedy usmál a bez toho aniž by cokoliv řekl jen poslouchal. Poté si od něj jen vzal meč a přikývl. Věděl co už dělat a kde přerušit pečet. Ostatně... veděl toho hodně.
První jeho otázka byla mířená na jeho regenerace a Starweaver skutečně řekl to co chtěl slyšet a to co si tenhle muž přál.
"Nejsi nesmrtelný a i tvůj život má limit. Celkové číslo je dvanáct. Tím nemyslím že by zde nebyl potencíál na víc než dvanáct. To skutečně tak není. Teoreticky by jsi dokázal se převtělit... i víckrát. Ovšem... číslo dvanáct bude tvé poslední." řekl a uklonil se mu. Ať už to znamenalo cokoliv. Vypadalo to tak že, ať už jeho budoucnost čítá cokoliv. Číslo dvanáct mu bude osudné... a nebo zůstane "číslem dvanáct" navždy? Kdo ví. Tak či tak
"A tvá druhá otázka?" zeptal se ledově.

Založil som si ruky na hruď. To znamenalo, že som mohol zomrieť eśte jedenásť krát. Hej.. to bolo viac než väčšina ľudí. Bolo dobré vedieť čo kde bola nejaká finálna čiara.. no dosť zjavne naznaíl, źe to vôbec finálna čiara nemusí byť. Zaujímala ma však nesmrteľnosť? Položil som si hlavu do jednej dlane a zapozeral som sa niekam do prázdna. Čo by mohla byť moja druhá otázka? V tom ma to viac menej napadlo. Bolo to niečo, čo som naozaj nemohol použiť.. respektívne som netušil, ako by som túto vedomosť využiť vedel.
"Prečo..?" Spýtam som sa nakoniec jednoducho. Ak vedel.. "vśetko", vedel presne na čo sa ho spýtam. Pre čo sa mi to stalo ? Prečo sa viem "reincarnovať" ? respektívne posadnúť iné telá po tom, ako umriem? A pre čo dvanásť krát? Kto určil ten limit? Dalo sa vôbec na to pýtať "kto"?

Starweaver se odsunul na židly od něj a pohladil se na bradě. Po téhle otázce chodil na tenkém ledě a bylo mu jasné že i on musí svá slova volit pečlivě a pouze odpovídat na to, na co se ho člověk předním ptá. Teď mu musel odpovědět jen na jeho otázku a neprozradit vše kolem toho... Dával si na čas a ono ticho bylo... srdcervoucí.
"Ah..." řekl dlouze a opět zápasil sám ze sebou. Nebo možná s někým jiným ... Vypadal že ho tohle opravdu láme a nakonec se poškrábal na spánku.
"Dobrá." řekl nakonec. Ani ne k němu ale ... Bylo to docela jedno k čemu a nebo ke komu.
"Jsou síly nad tvoje chápání. Síly které tě potřebují naživu. Síly které tě touhle silou obdařili. Nejsi..." zarazil se Starweaver a hlava mu škubla na stranu. Už už by řekl něco co neměl a očividně byl zastaven.
"Ah... je to vyčerpávající i pro moji maličkost." řekl Starweaver ledově a poté dodal.
"Je to doufám dostačující odpověď?" zeptal se ho s pokřiveným úsměvem jelikož i on sám si nebyl jistý hestli byla.

Zamračil som sa.. no ono zamračil som sa ešte viac. Pochopiteľne mi jeho odpoveď nestačila, neodpovedal mi absolútne na nič. Len že je to niečo, čo by som v podstate nepochopil? Prevrátil som očami a len som si povzdychol, pomaly vstávajúc zo stola.
"Proste sprav čo potrebuješ a vráť mi moju katanu." Povedal som mu na jeho slová, s hlasom v ktorom bola istá dávka iritácie. Mohlo ma napadnúť že to bude tak trocha podvod.. bol to predsa len Yokai.. a ja som práve prišiel o podstatnú "časť" môjho meča.... Stálo mi to za to? Ako som tu teraz stál a čakal na už "prázdnu schránku", tak som vedel za isto povedať že "nie".. nestálo mi to za to. Bolo síce pekné uistiť sa, že naozaj nezomriem minimálne ešte desať krát, ale .. koniec koncov je toto informácia, ktorú som nepotreboval. No nič.. vyzeralo to tak, že sa mám v tomto živote ešte veľa čo učiť, a toto bola jedna z tých lekcií ktoré ma viac stáli, než mi dali.

Poprvé za celou tu dobu se hlast Starweavera a jeho výraz a hlas stotožňovali. Obdařil ho ledovým pohledem a jen zakroutil hlavou nad jeho reakcí. Načež řekl.
"Tvůj hněv a zkalmání jsou špatně mířené." řekl jen. To bylo vše. Očividně za tohle nemohl a i kdyby chtěl říct víc, což očividně chtěl, bylo mu jasné že na to je malý panáček v téhle hře. On totiž osud a svět jen umí číst a není ten kdo ho tvoří a tvaruje.
Nakonec si nad tím nelámal hlavu a vytasil Katanu z pouzdra. Poté odmotal nitku, která byla na rukojeti dokud nebyl pouze na dřevě. Načež přejel nechtem od zvrchu dolů. Dvakrát tlesknul a řekl.
"Jménem pána tohohle meče tě propouštím Perthonaxi." a skutečně z meče poté "vylezl" muž, kterého viděl doposud jen ve snovém světě.
"Ahh..." řekl démon a zalupal klouby.
Jeho tělo vypadalo jinak než v tom druhém světě. Vůbec nehořel jako předtím a vypadal více.. lidsky. Jako by ho okolí potlačovalo.
Byl očividně rád že se dostal ven z jeho vězení, byť se ironicky dostal do druhého ale aspoň tu mohl... cítit a kdykoliv odsud odejít. Narozdíl od Starweavera.
Chvíli ještě obdivoval ten pocit skutečného těla a nakonec jeho pohled padl na Kazehayu. Chvíli na něm zůstal vyset pohledem, jakoby zkoušel všechny cesty které vedli k jeho smrti na tisíc způsobů. Poté... však udělal něco co si Kazehaya možná nepředstavoval.
"Díkec. " řekl prostě a pokrčil rameny.
Starweaver zatím vrátil katanu do původního stavu a vrátil ji Kazehayovi.
"Chápu že tahle transakce proběhla z tvého pohledu trochu ... jednostranně. Možná bych ale mohl navrhnout alternativu jak vyvážit balanc v téhle záležitosti?" řekl. Chvíli na něj koukal, podobně jako jeho "pokrevní bratr". Očividně mu bylo trochu líto toho co se zde vše stalo. A také fakt že jeho poslední otázka, byť zodpovězena ale i na Starweaverovi standarty, nebyla zodpovězena zcela.
Naznačil tedy Perthonaxovi aby přišel k němu a cosi mu řekl.
"Fajn." kapituloval nakonec Perthonax a byť se mu to očividně nelíbilo souhlasil s tím co jeho "bratr" nabízel.
"Tohle bude konec našeho setkání. Tak... naviděnou." řekl Starweaver a nechal ho odejít... s Perthonaxem v patách. Jakmile vylezli z černoty jeskyně ven Perthonax byl opět jeho "snové" já. Než však ho opustil jen nastavil ruku a řekl.
"Meč...." zkrze zatnuté zuby. Jakoby dělal něco čeho opravdu nechtěl dělat ale... byl nucen. Skoro doufal že bude odmítat a řekne "Ne!" Potom by se mohl spokojeně vrátit dovnitř a říct "Hej... snažil jsem se."

"Ale stále sú tu." Odvetil som pomerne sucho na jeho prvú vetu. Na čo som mu len podal meč a sám som odstúpil trocha do strany. Úprimne som bol celkom zvedavý, ako sa takýto meč uvoľňuje. Respektívne yokai z tohto meča. Mohol to spraviť ktokoľvek? Pozorne som Starweavera sledoval a snažil som sa zapamätať postup, ak by som to náhodou niekedy v budúcnosti potreboval. Predsa len kto vie.. ku koľkým podobným artefaktom sa ešte za svojich "jedenášť" ďalších životov dostanem.

Po jeho, no videl som čo spravil ale ak to malo nejaký hlbší zmysel či význam, zatiaľ mi celkom ušiel. Z meča sa vynoril Yokai, ktorý vyzeral viac ľudsky, než som si z môjho snového sveta pamätal. Neostal som zarazený a pohľad som mu celkom jednoducho opätoval. Možno by som sa ho mal báť, no na teraz mi to bolo celkom jedno. Prišla na mňa taká.. apatia? Kto vie. Keď sa mi ale poďakoval, prekvapene som zamrkal očami a len som zľahka prikývol hlavou.
"Koniec koncov.. nakoniec sme sa objala dostali na slobodu.. ako keby sme vtedy uzabrely dohodu heh?" Uškrnul som sa a len som si zobral už prázdnu schránku, ktorá ale stále bola veľmi kvalitným mečom. 
Mávol som obom rukou na pozdrav a pomaly som sa vydal von z tohto väzenia.
Keď som vyliezol z jaskyne, všimol som si že Perthonax, ktorý pravdeodobne išiel za mnou, sa.. zas rozhorel. Bol jeho pôvodným ja. Musel sa cítiť naozaj dobre a ja ? no.. bol som trocha nervózny fakt že hej. Keď ma ale zastavil s tým, aby som mu podal meč, nespravil som tak. Zatiaľ nie.
"K čomu potrebuješ môj meč?" Spýtal som sa ho a zatiaľ som mu ho teda nepodával. Vyzeralo to tak, že mu je to naozaj proti vôli.

"Podívej mon petit cheri, jestli budeš takhle tak dostaneš putnu..." řekl docela netrpělivě Perthonax který opravdu už tohle chtěl mít za sebou.
Podle jeho slov se mohlo zdát že ho tu teď a tady chtěl tím mečem probodnout. A navíc...  Když tam stál bez toho aby mu ho podával Perthonax zaskřípal zuby. Už se chtěl otočit a jít pryč když nakonec mu ten meč vyrval z pochvy tak rychle že nestačil Kazehaya ani udělat pohyb. A máchl s ním... Ovšem.
Poté si tím mečem, na Kazehayovo překvapení, probodl pravou ruku tak hluboko že narazil na Tsubu. Vypadalo to jakoby do meče cosi posílal. Jeho hlava plápolala víc a víc a dobrých pět sekund později konečně vytáhl ruku zpátky a , evidentně zesláblý, mu hodil meč zpět.
"Jsme si kvit." řekl mu na rozloučenou a zmizel zpátky v jeskyni.
Když se poté Kazehaya podíval na meč, viděl že u tsuby v čepeli se třpitil kosočtvercový drahokam který jakoby pulzoval ohnivou barvu. Jakmile by s ním Kazehaya máchl, meč by se rozplápolal plamenem.
Vypadalo to že démon do meče vložil kousek své síly.

A tak bylo tohle krátké dobrodružství u konce. Když se však Kazehaya vrátil na místo kde na něj měl Lawrence čekat, na Lawrence tam nenarazil. Očividně už bylo dosti po deseti minutách a Lawrence byl muž svého slova.
Seděl tam jen Yoshi a s prostým.
"Yo." ho pozdravil.

Ani som sa nenazdal a z rúk mi meč vytrhol. Tak trocha som očakával že ma s ním naozaj prebodne. Hocijaké racionálne "ja", ktoré by mi povedalo, že by ma vôbec nepotreboval prebodnúť mečom k tomu, aby ma zabil. bolo teraz kde tam.
No spravil niečo, čo som nečakal.. a ja som tam istý čas s údivom stál, zvierajúc meč, ktorý pulzoval jeho ohnivou manou alebo.. ako to nazvať.
"Vyzerá to tak že sme." Tieto slová už však patrili skôr mne, keďže Perthonax sa už zas stratil niekde v tej.. jaskyni.

Keď som vyšiel von, čakal na mňa iba Yoshi. Na tvári sa mi objavil ľahký úsmev. Nevadilo mi, že Lawrence išiel na pred, no bol som rád že sa Yoshi rozhodol ostať. No neprekvapilo ma to.
"Yo!" Odzdravil som ho aj odkývnutím hlavy a zas som si raz enchantovanú šálu natiahol cez tvár, kvôli teplu.
"Ďakujem že si ma počkal.." Dodal som následne, keď som podišiel k nemu a neutrálne som si obzrel naše okolie. 
"Všetko v poriadku? Teda.. ani neviem koľko som tam trčal." Poškrabal som sa vo vlasoch, snažiac sa vyzerať a tváriť normálne. No bol som trocha otrasený. Tak nejak sa do mňa začali zavŕtavať informácie, ktoré som dostal od Starsweavera.

Yoshi jen pokrčil rameny a ukázal nad sebe na oblak smogu a prachu.
"Kdo ví v tomhle pekle..." Yoshi tím myslel že bez toho aniž by viděl slunce se mu těžko určoval čas přesně a tak nejlepší co bylo byl odhad a ten byl...
"Půl hodiny? Možná více?" řekl a opět pokrčil rameny. Byl to jen odhad. Kazehayovi to určitě tak nemuselo přijít ale přeci jen se čas v napjatých chvílích choval všelijak.
Očividně ho zajímalo co v jeskyni našel ale stejně tak ho zajímalo co teď. Byť na něj čekal a nešel s Lawrencem tak onen "Lawrenc" odešel fuč směrem za kompasem jehož cíl znal jen on sám.
"Pravděpodobně by jsme trefili k lodi... ovšem." řekl a podrbal se na hlavě. Už nad tím totiž nějakou chvíli uvažoval ale očividně se mu nápad moc nezamlouval.
"Jak by asi reagovali když by jsme se vrátili bez něj?" zeptal se upřímně. Přeci jen je moc neznali a nedej bože že by se Lawrence nevrátil vůbec? Byla by to jisto jistě prekérní situace.

"To je celkom dosť." Prikývol som nakoniec a poškrabal som sa na hlave. Úprimne som nevedel, čo teraz robiť. Yoshi si to pravdepodobne uvedomoval tiež. že sme sa ocitli v situaćií ktorá trocha.. no, ťažko povedať. Bola minimálne neurčitá.
"Hej, vrátiť sa bez neho je trocha blbosť. Na druhú stranu.. stačí aby sme trocha vybočili zo správneho smeru a.. mohli by sme sa stratiť úplne." Ostatne ani jeden z nás nemal žiaden správny "kompas" či niečo podobné. Ani sme nevedeli ako ďaleko by to k Lawrencovmu cieľu mohlo byť.. mohli to byť ešte hodiny po vlastných, smer sa mohol zmeniť.. a kopec ďalších vecí. Príliš veľa "náhod".
"Ja si myslím, že by sme sa mali vrátiť k lodi. Môžu byť nasratý ale ak nemáš nejaký spôsob ako ho stopovať.. čo iného nám ostáva." Navrhol som. nie že by sa mi s ním nechcelo zažiť po včerajšku ďalšie dobrodružstvo - čo nechcelo - ale blúdiť tu až kým tu nezakotví ďalšia loď od ktovie koho no, to mohlo byť celkom nešťastné.

Yoshi pokrčil rameny. Bylo mu to jedno. Když chtěl jít k lodi tak mohli jít k lodi. Zvedl se a když se ho Kazehaya zeptal jestli nemá jak ho stopovat jen pokrčil rameny a řekl.
"Což o to. Není to těžké v téhle pustině." řekl a ukázal na stopy které vedli směrem do ostrova.
"Pravděpodobně by jsme ho našli." řekl opět přeci jen, moc stop tu nebylo a tyhle byly čerstvé. Lawrenc očividně neměl moc obav že by ho někdo stopoval a tak za sebou stopy nechával, možná i účelně.
Yoshi se teda postavil na nohy a zeptal se ho znovu.
"Takže?"

Pozrel som sa na stopy, ktoré.. viedli niekam do kelu. Takže sa predsa len stopovať dal. 
"Ah toto je fakt otravné.." Nervózne som sa už po druhý krát poškrabal na tom istom mieste na hlave. Ešte pár takýchto dní a vyškrabem si tam plešinu. Nakoniec som ale prikývol a poukázal som rukoväťou meča smerom, ktorým viedli Lawrencove stopy. 
"Tak poďme.. bez teba sa dosť možno čoskoro dostane do ďalšieho hniezda popolákov. Pochybujem že také srandy ako včera, môže len tak sypať z rukáva." Tým som chcel povedať, že nás bude potrebovať. Odpil som si teda z tekvicovej čutory už pomerne teplú vodu, no stále vodu.

A po tom sme sa s Yoshim vybrali po stopách nášho nového kapitána.

Cesta do ostrova byla poněkud klikatá a Lawrence nad nimi měl náskok. Cestou museli obcházet několik překážek, jako například lávovou řeku a puklinu v zemi, ovšem stejně tak dělal i Lawrence před nimi. Byla to poněkud poklidná cesta v jeho stopách. Možná také protože všechno nebezpečí které by na ně číhalo už bylo v kelu.
Jednou prošli kolem podivného zvířete z obrovskými zuby které mělo podvědomě prostřelenou lebku a jindy zase kolem jednoho z obrů ze včerejška jehož kotva se válela u jeho bezvládného těla. Lawrence se očividně nenudil což jim ale prakticky pomáhalo ho chytit. Narozdíl od něj se totiž nemuseli zastavovat a tak po chvíli uviděli v dálce onu scenérie.

Už zdálky byl slyšet mohutný řev. Bitva byla v plném proudu a na ostří nože. Mohutné údery a několika násobné otřesy zemí byly stále více a více intenzivní a když přeběhli horizont viděli onu scenérii. Povědomý hliněný golem a obrovské hliněné monstrum byli před nimi. Hliněné monstrum zářilo rudou barvou a bylo vidět že jakoby pulzovalo zevnitř. Lawrence byl v souboji z touhle bestií a chrlil na něj šípy. Do ruky, do nohy ale oklikou se vyhýbal hlavě a hrudníku. Spíše to vypadalo že bojuje o čas a znaží se na něco přijít. Na co? To z dálky nemohl Kazehaya posoudit.¨
Pokaždé když však zasáhl nějakou část jeho těla, ozval se otřes a narostla mu nová paže a nebo noha. Jakoby ji vysál ze zeminy a narostla mu nová.
Yoshi však věděl.
"Genosite." řekl a odplivl si na zem.
"Je to zemní parazit co vysává život ze zvířat, draků a prakticky všeho živého..." řekl Yoshi.
"Nejspíš chytil někoho z jeho posádky." řekl a zkoumal zda neuvidí obličej na jeho hrudi nebo ksichtu. "Většinou je cíl uvnitř téhle zemní zrůdy a vysává z něj život dokud není co vysávat. Poté prostě odejde a připne se na novou oběť." řekl znova Yoshi a teď běžel k Lawrencovi aby mu řekl co je potřeba udělat aby ho jeden porazil. Tedy Aby mu to Kazehaya řekl.
"Když ho někdo odtrhne od země nemůže regenerovat." řekl mu a poté se rozběhl proti Genositovi.
Lawrence už je zbystřil a jen na ně kývl a dal pokyn

Spolu s Yoshim sme sa teda rozhodli nasledovať Lawrenca. Naša cesta bola jednoduchá. Teda až na prirodzené hazardy tohto prostredia. Prekáždy ako lávové jazero či trhlina v zemi by sa dali považovať za nepríjemné, no Lawrence ich našťastie obišiel a tak sme len museli sledovať jeho stopy.

Všetko vyzeralo hladko, až kým sa z diaľky neozval mohutný rev. Nevedel som ho prirovnať k žiadnemu zvieraťu, no spolu s otrasmi ... muselo to byť niečo obrovské. Okom som sa pozrel na Yoshiho no ten zatiaľ nič nehovoril a tak sme len pokračovali ďalej.

Ocitli sme sa priamo uprostred boja nejakého monštra s Lawrencom. Už na prvý pohľad bolo niečo .. off. Ako keby sa ho Lawrence nesnažil priamo zabiť, skôr naťahoval čas. 
"Oh bože.. aký krásny deň.." Zafrfľal som na informácie, ktoré som dostal od Yoshiho a rýchlo som sa k Lawrencovi poponáhľal. Posnažil som sa mu to v skratke pretlmočiť. No sám som netušil, čo by sme s ním mali robiť. Parazit.. to boli problémový súperi. Ani nie tak pre nás, ale skôr pre hosťa. Úprimne? myslel som si že Lawrencov fellow bol stratený.
 
Keď dal pokyn, len som potichu prikývol a taktiež som sa rozbehol smerom ku Genositovi, ale z drugej strany, ako Yoshi. V podstate sme sa ho pravdepodobne pokúsili tagnúť, rovnako, ako vtedy obra. Ruku som položil na založený meč. Oddeliť Genosita od zeme momentálne mohlo znamenať len jedno. Odrezať ho od jeho nôh. No nejaké udržanie ho od zeme, o to sa už musel postarať Lawrence a ja som len mohol dúfať, že pozná nejaké kúzlo, ktoré by nám k tomuto pomohlo.

Obišiel som Genosita tento krát z ľavej strany, respektívne som mu bežal do ľavého boku a ak sa mi podaril dostať dostatočne blízko, s hlasným "Haaa!" čo bol vlastne zároveň aj môj výdych, som pomocou Iada pokúsil preseknúť jeho ľavú nohu. Tak nejak som čakal, že sa Yoshi pokúsi spraviť to isté, len z jeho druhej strany.

Lawrence tedy kývl byť teď nebyl v ráži na nějaké dlouhé rozprávky. Poté jen lusknul a nechával golema aby se rozpadl. Přeci jen už teď věděl že je tu k ničemu. Už se mu předtím stalo že golema jen vstřebal jako své tělo a tak ho tu doposud měl jen jako nějakou tu živou překážku.
Obr se však nenechal tak lehko skolit, jak by to možná ze začátku vypadalo. Levou nohou dupl do země a z ní vyrazili obří ostny, které se od něj řítili jako tlaková vlna. Během chvíle byla celá země kolem obra obalená řezáky a Yoshi se musel zastavit, aby se do nich nezabodl. Proti Yoshimu poté vyrazila pěst onoho golema a ten ji musel přeseknout, aby ho nedostala do ksichtu a poté muser rychle uskakovat, aby na něj nespadly sutiny.
V tuhle chvíli také v hrudníku uviděl jejich cíl. Byla to opět rasa se kterou neměl tu čest a na čele té... dívce? Svítilo žluté světlo.

Pred tým než som stihol útok dokonať, som sa musel prudko zastaviť a vlastne aj začať uskakovať na úplne druhý smerom, dozadu. Bolo to kvôli kamenným bodcom, ktoré sa vysunuli zo zeme okolo golema priamo na nás. Jeden z nich som sa dokonca musel pokúsiť preseknúť, lebo som si vôbec nebol istý, Katanu som následne zas zasunul do pošvy a ako sa Genosit zahnal po Yoshim, ja som sa pokúsil pomedzi ostne zas rozbehnúť smerom k nemu a zopakovať môj útok, smerom na jeho nohy, respektívne jednu. Problém bol len v tom, že jediná technika ktorá mala u mňa akúkoľvek nádej na poškodenie Genosita, bolo práve Iado.. a pri ňom som musel neustále zasúvať katanu späť do púzdra. Tak trocha som dúfal, že mi pri tomto útoku dopomôže práve enchant, ktorý som v meči po rozlúčení s Yokaiom mal. Aj keď oheň voči skale.. eh, kto vie? Ak v tom bola mana, všetko dokázalo fungovať

Zalézt do těch ostnů a kličkovat mezi nimi bylo poněkud těžší než se mohlo zdát. Mezi některými z nich byla pouze půl metrová mezera nimi. Bylo to jako procházet skrze hustý les a směřovat k jednomu stromu. Genosit měl úcty hodnou výšku a, možná se to tak zdálo, ale už byl o trošku větší než když přišli.
Teď však přišel do akce Lawrence, který podobně jako golem dupl a zasunul tak ostny do země, odkud přišli.
Po chvíli co tam Yoshi uskakoval před sutinami se postavil do Iaida a zadržel deh a vydechl. Odrazil se poté od země do vzduchu.
Z jeho meče vyšlehl sek na dálku a přetnul obrovu nohu. Jedna tedy byla dole. Bylo jen na Kazehayovi aby sundal tu druhou.

Spočiatku bolo kľučkovať medzi ostňami naozaj veľkým problémom. No v tomto mi pomohol Lawrence, čo som ale nevedel a ani netuśil, Len som sa zrazu ocitol na pomerne rovnej zemi, bez potreby vyhýbať sa a uskakovať do strany. V rýchlosti som pribehol ku Genositovi. Po oku som videl, ako si Yoshi pripravil Iado. Bol ďaleko, no on najlepšie poznal svoje schopnosti.. a tak som spravil do isté. Prikrčil som sa, ruku pokladajúc na rukoväť a na zlomok sekundy som sa aj ja nadýchol. S výdychom a ďalším hlasným "Hss!", keď sa mi vzduch dral pomedzi pootvorené pery, som sa pokúsil Genositovi preseknúť aj druhú nohu.