Chapter I

Uvnitř hlavního sálu to bylo jako obvykle narvané k prasknutí a přeci s dostatkem místa pro každého.
Věděla že se přizbůsobuje svoji velikost podle toho kolik je zde lidí.
Karan na to asi po půl roce přišla, když zde byla ve dvě ráno a místnost byla tak malá, že zde bylo snad 8 stolů a jediné co se nezměnilo byla recepce uprostřed s tabulí po svém boku.
Nyní byla tak velká že sotva viděla na druhý konec.
Když došla k tabuli, u které bylo asi 3 další lidé a jeden elf, zamyslela se co že chce a tabule jí pod sebe naskládala několik věcí, které jejím potřebám odpovídali.

Tabule:

 Netrvalo to opravdu dlouho dorazit na malou farmu za městem. Nebylo to tak snadné, jako si mohla ze začtáku myslet. Přeci jen "město" které obléhalo Citadelu po celém obvodu mělo za jeho "branami" několik desítek farem.
Když tedy dorazila k jedné o které si myslela že to je ona, zeptal se na "Olega" a poté ji mírně známá tvář informovala že Olegova farma se nechází na druhé straně. Trvalo ji další hodinu než k ní dorazila. Už tam dorazila když slunce bylo poměrně nízko a stíny byli dlouhé a místní osamělý farmář uklízel tři krávy do stodole.
Při zaslechnutí jména Oleg zpozorněl poměrně mladý pacholek. Od pohledu mu bylo kolem dvaceti let.
Chvíli si myslela že se jedná o syna či něco podobného, když se ale mladík podíval jejím směrem a s pozvednutým obočím řekl "Ano?"chvíli se zarazila.
Nebyl nějak extra hezký. Bylo vidět že měl v dětství rozštěpený ret. Věc, díky které několik dětí umřelo. Bylo vidět že si někdo dal ale práci s tím ret mu zpravit očividně ale ne moc dobrou.
Jedno oko mu také lehce šilhalo, nebylo to ale nic extra. Karan si toho všimla ale když se na ni dlouze koukal, že mu levé oko pokukovalo kamsi za její rameno.

Oleg se zastavil a nahlas si oddechnul. Bylo na něm vidět že to je poprvé za celý den co si takhle za den mohl dopřát chvilku kdy stál na jednom místě.
"Aye já jsem Oleg. A ty jsi?" řekl a mírně kývnul a poté jí podal ruku a čekal až ji přijme a řekne mu její jméno. Hovořil poměrně odměřeně a měl problémy se slovy které obsahovali písmena u kterých člověk musel spojit rty u sebe.  Ovšem až na tyto mírné fyzické vady byl docela odměřený a působil řečí těla klidně a sebevědomě. Navíc to byla rarita že by někdo bez předsudků, navíc farmář, podával ruku Orkovi a koukal se na něj jako na někoho sobě rovného.
Ať už tato krátká výměna jmen dopadla jakkoliv Oleg se jen usmál a zakroutil hlavou.
"Jak už se píše na lístku žádné stopy." řekl a ukázal směrem k kravínu.
"Od dob co se to začlo stávat zavírám krávy dovnitř na noc... nemám ale tolik místa na ovce... takže jen musím doufat že jich ráno budu mít stejný počet jako večer. Jsou dny kdy mám a jsou dny kdy ne. " na otázku něco víc řekl...
"Hm... Děje se to už skoro tři týdny. Není to pravidelné, ze začátku bylo ale teď je to zřídka. Přišel jsem již o 10 ovcí... Přes den se to neděje..."

"Aye to je v pořádku." řekl v podstatě. Byl to očividně férový chlápek. Což dodávalo na faktu že dodal.
"Podobnou věc jsem dělal aji já. Spával jsem venku že něco uvidím nebo usylším ale ..." zakroutil hlavou což mluvilo za vše.
"Jablka máš na stromech podél výběhu pro ovce a studnu za stodolou." řekl nakonec když krávy uvnitř stodole začali bučet až moc a Oleg si uvědomil že zanedbává své povinnosti.
Ovšem nepřeháněj to z těma jablkama! Jestli poznám že je kradeš nabodnu tě na vidle!

Výběh pro ovce byl poměrně velký. V rohu výběhu bylo koryto, které Oleg napouštěl vodou ze studny každý den a kolem koryta bylo rozházená sláma na které spávalo asi 40 ovcí, které však nyní byly roztroušené po celém výběhu.
Oleg očividně neměl dostatek zkušeností nebo vycvičeného psa, aby ovce na noc sehnal na jedno místo a tak ovce bloudili ve velkém výběhu který měl více než dost prostoru na 40 ovcí. Asi za to mohl fakt že jich bývalo dříve o dost víc.

Co se týkalo stop, nebyla žádný stopař.
Karan viděla několik lidských stop, které označila za stopy Olega, a poté utusanou blátitou a jen místy nezpasenou trávu.
Nebylo zde nic, co by ona svým neznalým okem naznala lépe než Oleg, který by ji dokázal vyjmenovat kde se nachází jaký kámen na jeho výběhu.
A tak Karan odešla na svůj "post" ze kterého měla v plánu sledovat celý výběh pro ovce. Ovšem přes noc, i když se snažila sebevíc neusnout, usnula a ráno... nechyběla žádná ovce.

Ráno se jí Oleg samozřejmě zeptal jak to proběhlo načež zakroutila hlavou že nic... a druhý den přišla znovu na stráž, stejně tak den poté a den poté. Každý den byl stejný výsledek kdy se nic nestalo a ráno dokázala napočítat stejný počet ovcí.
Co Karan dělala přes den a jak dlouho s tím hlídáním pokračovala bylo jen na ní.

Karan a její logický přístup k věci byl odměřený ale garantovaný. Neměla dobrý přehled ve stopování a stejně tak detaily, které by zkušenému stopaři neunikly pro Karan to bylo poměrně těžké. V tak velkém poli to bylo jako hledat jehlu v kupce sena.

A tak Karan obešla několik farem ale žádná neměla stejný problém s ovcemi nebo s dalším dobytkem. Naopak vypadlo to že farmám se daří tak jako obvykle a nic neobvyklého se jim nestalo.
Obešla takhle několik farmářů, dokud nenaraila na farmu přes dva kopce od Olega.
Na té žil starý farmář sám s jeho prasaty.
Ten se zpočátku trochu ostýchal ale bylo na něm vidět že chtěl něco už hodně dlouhou dobu někomu říct a jediný důvod proč to neudělal si zatím nechával pro sebe.
Měl jedno oko podlité, zuby žluté a páchlo z něj jak kdyby spal tři dny v hnoji. Nebylo to daleko odpravdy.
"Nikdy jsem neměl Olega rád. Konec konců nikdo kdo byl na té farmě nestál za zlámanou grešli. Tak či tak pokud farmáři musí držet při sobě a jediný důvod proč jsem s tímhle nepřišel dřív je protože už tak mě dost lidí nemá rádo a povídaj si že jsem cvok a vožrala... no s jedním z toho mají pravdu.. Tak či tak... je to tak týden dozadu co jsem měl trošku víc než by bylo zdrávo, jsem se potýkal uprostřed noci z hospody. Cesta byla blátivá od toho všeho deště a já jsem měl slušnou kocovinu. Nejspíš jsem uklouzl a spadl na držku kousek od Olegovi farmy. Probral jsem se až uprostřed noci... A přísahám na mou duši že se to stalo!" řekl a ohradil se rukama když viděl jak se na něj Karan kouká skepticky.
"No kde jsem... Jo! Zvedl jsem se ze země a pokračoval směrem k své famrě když jsem uviděl jakési modré pulzující světlo přímo od olegova výběhu. Chvilku jsem pozoroval ale bylo moc daleko abych rozeznal tvar nebo co že se za tím skrývalo. Přimouhřil jsem oči abych lépe viděl a pak ŽVIST!" Naznačil farmář a udělal gesto rukama od sebe jakoby chtěl naznačit výbuc.
"Světlo se rozletělo a rozářilo na všechny strany div mě neoslepilo. Než jsem se rozkoukal bylo fuč a opět se kolem rozlila tma."

"Bylo to kolem třetí ráno... ne jako kdyby se tam zdržovalo moc lidu. Navíc byla bouřka a pršelo... každej si to mohl splejst z bleskem co já vím..." řekl na její otázku ohledně jestli to neviděl někdo jiný.
"Navíc... a možná novinka... ne že by se to kolem Olegovi farmy hemžilo lidma." řekl a pokrčil rameny. Potom ale dodal.
"Vím co jsem viděl. Nevím ale o nikom kdo by to viděl taky. Jak říkám nechal jsem si to pro sebe."Každopádně tohle asi bylo to nejlepší co by z něj na téma mizení ovcí mohla dostat. Ne že by se v tom nějak dál štoural. Jak už řekl po Olegovi mu bylo putna a dokud se ty jeho světla neobjeví u něj na farmě a nebo někdo nepůjde po jeho prasatech, co se tohoto farmáře týkalo to je vše co se tohoto farmáře týkalo, bylo mu jedno co za tím stálo.

"Divné modré světla eh?" řekl a trochu si přihmouřil oči. Chvilku vypadalo jakoby si chtěl spojovat pár věcí dohromady ale poté jen mávl rukou zakroutil hlavou.
"Heleď ... Anton byl vždycky trochu svůj. Jednou ho našli jak byl totálně vypakovanej uvnitř místní fary popíjet mší víno... uprostřed služby... ve zpovědnici..." rozvedl dál aby popsal charakter chlápka od kterého měla Karan info.
"Co se univerzity týče tak se tomu místu vyhýbám obloukem ... Nic ve zlým ale většina tam má nos tak vysoko že mu do něj prší... sázel jsem na to že když rovnou řeknu že mám trable s ovcama nedostanu sem úplnýho snoba a jsem docela rád že jsem měl pravdu."
"Každopádně pokud si myslíž že za tím stojí něco z magického původu tak budiž... Přines mě dobrej důkaz toho co za tím stojí a jak už jsme se domluvili odměna je tvoje." řekl Oleg. Už ze začátku jasně říkal že nepotřebuje útokům zamezit ale chtěl vědět co je dělá aby se mohl zařídit.
"Pokud ti můžu ještě nějak posloužit..." řekl a nechal větu otevřenou ale jasně tím naznačoval že je na jeho poměrně velkém pozemku dost práce na jednoho člověka.

Oleg si povzdechl ale chápal tak trochu odkud Karan vychází. Chvíli tam polemizoval nad celou situací jak z ní ven nakonec zakroutil hlavou a kapituloval. Nedoufal v to že zde vyšlou nějakého přeborníka. Přeci jen nic lepšího než Karan za pár mincí nečekal.
"Nu což." řekl a věděl že přesvědčovat o opaku ji nemá smysl a nemohl si dovolit ji nabízet hory doly jen proto aby tu zůstala a sama trávila svůj volný čas tím že bude koukat na pole uprostřed noci.
"No ... tak či tak díky. A kdyby si někdy měla chuť na jablko tak si nabídni. Stejně nemám dost lidí na to abych otrhal všechny aleje... A lepší v žaludku než hníjící na zemi." řekl upřímně a mávl jí rukou na pozdrav.

To co poté Karan dělala bylo na ní ale zatím to vypadalo že kapitola s Olegem se prozatím zavřela.

Karanin deň nemohol byť o toľko horší. Stratila kopec času za pár jabĺk a stále s pomerne prázdnymi vreckami. No a tak sa zas raz ocitla v spoločenskej miestnosti s pivom a pochmúrnymi myšlienkami. Jeden musel uznať že momentálne vyzerala ako ten typický chudobný študent ktorý bol na pokraji odídenia. Nakoniec ju napadlo zopár vecí. Buď si hľadať sponzora, keďže množstvo remeselníkov malo svojich patrónov a Karan bola predsa len kováč, alebo nájsť nejaký spôsob štipendia. Obe by ale boli vyvesené na veľkej magickej tabuli a tak sa tam Karan zas raz vydala, hľadajúc zadávajúc nové kritériá.

Karan sice nevěděla o tom jak to na Arcaneu chodí. Upřímně moc lidí o stipendích nevědělo. Ale přeci jen nějaké tu existovali. S nevjětší pravděpodobností slyšela někoho kdo se zmínil o tom že byl na nějakém tom stimpendiu ale nikdy se nemusela starat o to o něj žádat. Přeci jen donedávna měla nad sebou ruku někoho kdo byl ochotnej za vše platit.
Když tedy došla k tabuli a chtěla získat informace o stipendiu, asi nebyla první jelikož tabule už na to byla připravena a vyflusla ji dlouhý list, co se pomalu dotýkal podlahy, který zmiňoval co je vše potřeba pro různé stipendia.
Některá byla nesmyslná. Jedno požadovalo mít méně jak 13 let a minimálně mít 15té patro.
Další zase bylo schváleno radou po "Mimořádné službě citadele."
Jiné, tzv. Krevní stipendium, zase chtělo prokazatelné krvní pouto k jednomu ze zakladatelů Arcanea.
Pak zde bylo "Zlaté stipendium" což jí vůbec nepřišlo jako stipednium ale jen jako půjčka s extra kroky. V podstatě říkalo že


List se táhl dál a dál a Karan se jím prodírala. Dokonce zjistila že zde bylo stipendium darované těm, kteří se narodili 14 dne devátého měsíce. Důvod však neznala a sama dobře věděla že se narodila o dost jindy.
Už ztrácela naději... Dokud tedy nenarazila na jedno.

Altheino stipendium. Po kom bylo pojmenováno vědět nemohla. Na papíru jen stálo co musel člověk udělat. U ostatních stálo několik desítek vět a kritérií o tom co že člověk musel udělat ale tady..


Na tabuli se stále nic dalšího neobjevovalo. Ani by se nic o pracích neobjevilo do chvíle než by Karan přestala uvažovat nad stipendiem a začla se ptát na jiné věci.

Recepční, která toho měla na talíři už tak příliš mnoho, převrátila oči v sloup. Každý den tu byl minimálně jeden člověk který o něj žádal. Mezi směnami říkali kolik jich měli dneska ale co už.
Eliza, dívka která seděla za recepcí teď, byla toho názoru že tohle stipendium mají prostě a jednoduše škrknout. Dává lidem zbytečnou naději a jim přidělává spoustu práce kvůli ničemu. Tak či tak to měli v popisu práce a tak si tímhle museli projít.
Táhlý a pomalý výdech se vydral Elize z úst.
"Fajn." řekla nakonec a kapitulovala. Vytáhla velkou knihu, ve které našla novou stránku. Kniha v sobě nesla snad 800 stránek a Karan si uvědomila že každá stránka sebou nese jednoho uchazeče. Všímavější, což Karan nebyla, by si taky všimli že na hřbetu který recepční rychle položila na stůl, byl název "Altheino stipendium svazek 874."
Eliza se poté klepla na knihu která se Vznesla do vzduchu a poté se otevřela před Karan. Kupodivu na ni kniha začla mluvit a Eliza si jen podepřela bradu a znuděně čekala...
"Zdravím potenciálního studenta!" řekla kniha a vypadalo to že se na Karan usmála
"Bude Vám položena série otázek. Neexistuje špatné odpovědi, můžete lhát, mluvit pravdu a v podstatě říct co chcete. Po ukončení série otázek bude Vaše stipendium vzáno v potaz a bude Vám zdělen výsldek. Prosím mějte na vědomí že stipendium není anonymní a Vaše jméno společně s odpovědi bude archivováno. Pokud s podmínky souhlasíte vyslovte své jméno a můžeme začít."

A jakmile Karan řekla své jméno uvnitř knihy se začal svítit inkoust modře dokud zase nezčernal.
"Výtečně! Prosím odpovedejte na otázky maximálně jednou větou!" řekla ještě kniha než se zpustila série otázek na které Karan musela odpovědět. Jak už bylo řečeno, jak na ně odpověděla bylo jen na ní.