Chapter I

Eliza i si už jí ani nevšímala. Spíše čekala až otázky skončí. Zatím se koukala na další řadu kteří lidí a odbavovala jednoho za druhým.
Kniha při každé odpovědi jen souhlasně kývala a odpovědi si zapisovala poctivě jednu po druhé. Bylo to trochu zvláštní ale přeci jen nakonec došli na konec.
"Excelentní!" řekla kniha a zaklapla se a přistála zpátky na pult kde nehybně seděla. Už uběhlo několik minut kdy nechápavě Karan stála.
Eliza byla ta co jí řekla odpověď.
"Omlouváme se ale vzhledem k Vašim odpovědím nevyhovujete kritériím které hledáme pro správného uchazeče. Nezoufejte Však! Kritéria se nemění ale lidé se mění neustále! Můžete test můžete absolvovat znovu ve chvíli kdy ucítíte že došlo k nějaké změně!" řekla Eliza a celé filmované nadšení ze sebe vyhrnula odpověď.. poté však dodala.
"Lepší to slyšet odemně než od nějaké knihy... Správně bys měla počkat dokud "nevyhodnotí" tvé odpovědi... řeknu ti ale rovnou že je to zbytečný. Mám tu stovku svazků a zatím přijali jen hrstku..." řekla Eliza a veděla o čem mluví. I ona se jednou hlásila avšak neuspěla.

Eliza se usmála. Jakoby se trochu viděla v postoji, který Karan zaujala a pokrčila rameny. Poté už si jí už nevšímala a nechala ji čekat.
Vedle ní se prostřídalo další tucet lidí na recepci. Karan po uchu poslouchala jejich problémy ale žádny z nich jí v hlavě nezůstal dlouho.
Čas neutíkal zrovna nejrychleji když člověk na něco jen tak čekal.
Nevěděla jak dlouho že to bylo. Dokud se konečně kniha nezvedla do vzdcuhu.
"Gratulujeme! Dostáváte příležitost studovat pod záštitou Altheina stipendia! Počínaje tímto momentem všechny vaše studijní náklady budou uhrazeny stipendiem. Po půl roce bude Vaše stipendium automaticky pozastaveno. Pro obnovení se dostavte zpět na recepci pro další instrukce. Mnoho akademických úspěchů přeje Gehrman!" řekla kniha která se zaklapla a padla na stůl.
Eliza se nejdříve nevěřícně koukala na knihu a poté na Karan... načež ale pokrčila rameny.
"No asi tu přeci jenom k něčemu ta kniha je... Stipendium podléhá standartním pravidlům a přidělené kategorii... Jelikož se jedná o kategorii A1, nejvyšší kategorii, všechno co je spjato se studijními náklady je uhrazeno. Jako u všech ale musím upozornit že veškeré věci zakoupené stipendiem jsou majetkem Arcanea a po ukončení stipendia budou navráceny." řekla Eliza. Dalo se chápat proč je tu ta klauzule.

Eliza zakroutila hlavou a trošku užasle si říkala že Karan ani nevěděla co se jí teď zakutálelo pod nohy. Možná to byl jeden z důvodů proč nakonec stipendium dostala? Kdo ví.
"Ani jendo ani druhý. Víš A1 je speciální kategorie. To co tu popisuješ jsou nižší kategoire." řekla a pokračovala. Skoro zapomněla že Eliza má před sebou ještě jeden úkol.
"Prosím tedy nastav ruku a dostaneš návštěvnickou runu do ... " řekla se aby zjistila kde se současný benefactor Altheina stipendia nachází..." Pak se ale zastavila.
"Hm... to je zvláštní." řekla a poškrábala se na hlavě.
Poté začala listovat v různých lejstrech a projíždět si je od zhora dolů. Tak či tak Karan vypadala že je zde něco špatně protože Eliza vypadala že přišlo něco co jí hodilo klacek pod nohu.
"Vypadá to že Altheino stipendium buď již nemá přímého benefactora a nebo z nějakého důvodu bylo jeho jméno vymazáno..." řekla a podrbala se na nose a přemýšlela co teď s tím. Ona sama nevěděla co dělat... a jak to tak bejvá musela zavolat někoho kdo věděl co a jak. A taky tak udělala.
Otočila celý svůj obličej ke stropu a řekla..
"Můžeš sem na vteřinku?" a po chvilce se zde objevil mladý a pohledný muž v saténovém hábu.
"Ano?" řekl medovým hlasem a čekal až mu Eliza všechno vysvětlí. Celou situaci spolu prošli od spodu až nahoru. Mladý a pohledný muž se na konci příběhu zastavil.
"Ah ano... to je velmi nepříjemné... co teď s tím..." nakonec se zastavil a měl onen "EUREKA!" moment. Karan to viděla už několikrát u profesorů. Vipadalo to že věděl přesně co má dělat.
Zvedl obličej zvhůru, podíval se na strop a řekl.
"Na momentík prosím!" a v tu ránu zde byl o něco starší a o dost méně pohlednější muž.
"Co se to děje?" řekl nakonec a prohlédl si tři obličeje, které napjatě čekají na každé jeho slovo. Mladík mu spěšně a stručněji než Eliza vysvětlil to, co se děje. Načež se stařec řekl...
"Ah... to je opravdu nepříjemné. Co s tím že? Upřímně napadá mě snad..." řekl a podrbal se na vousu a načež otočil hlavu ke stropu.
"Ano? Potřeboval bych tvoji radu... můžeš na moment?"

... a nebylo to naposledy co se celá situace opakovala. Před Karan už stálo nemálo dvanáct lidí, kteří na recepci dělali pořádný rozruh. Snažili se přijít jak ze situace ven ale každý z nich pokládal více otázek než poskytoval odpovědí a nakonec vždy dospěli ke stejnému závěru že "Ano ano.. ten by to mohl vědět" a povolali dalšího a dalšího...

Karan už začala chápat kořen celého problému z útržků o čem se bavili. Vypadalo to skutečně tak, že stipendium stále bylo platné a podle všeho bylo z čeho čerpat i po těch nesčetně letech, co bylo v platnost.
"Hory zlata" bylo to jak to popsal sedmí mág, který přišel z radou. Problém byl že jediný kdo mohl předat přístup byl někdo kdo se o fond staral... ovšem po tisíci letech co vzešel v platnost taková osoba už není.
"No přeci jen už to bude přes dvěstě let co někomu to stipendium bylo uděleno. Doposud to nebyl problém..." řekl jeden mág druhému když vzešla otázka proč si toho někdo nevšiml dříve.
Karan nevěděla jak dlouho už tam tak stály trvalo to ale nějakou dobu.
"A kdo že byl ten poslední kdo byl benefaktorem?" řekl už asi po desáté někdo z mágů. Karan už tuto otázku slyšela asi od každého z mágů a vždy stejná odpověď.
"Wilbert z Godfreye." řekl někdo z mágů
"Ah ano... nepěkná to situace." řekli a všichni souhlasně pokyvovali. Asi byla jediná kdo nevěděl co že to na té situaci bylo tak nepěkného.

Karan si očividně vydobyla nějakou tu chvilku pozornosti od mágů, kteří se jeden na druhého na sebe podívali, jakoby nevěděli o koho že to jde a co má s tímto problémem Karan společného. Pokrčili rameny, dokud to nebyl ten mladý a pohlední mladík, který všechny zasvětil do toho kdo že Karan byla a nakonec chápavě ti muži řekli.
"Ahh..." jakoby pochopili proč na ně orkská dívenka pokládala takovou otázku. Zmocnil se toho muž, kterého Karan vyděla handrkovat se se starší čarodějkou o tom, proč je neetické ten grant prostě nezrušit a nerozdat peníze do fondu citadeli na jiné stipendia.
"Gilbert z Godfreye byl před několika stoletími jeden z nadanějších čarodějů z dlouhé linie čarodějů a čarodějek která pomohla učinit Arcaneum tím čím je. Dokonce se o něm uvažovalo jako o potenciálním Arcimágovi. Ovšem byl to... Maric... teď mě opravte kolegové ... devátý?" když však ho žádný z kolegů neopravil pokračoval.
"Maric IX, který ho nechal nejdříve věznil, poté mučil a nakonec popravil. Za co to už nikdo neví ale Maric nikdy nebyl znám jako ten nejchytřejší z panovníkům a Gilbert byl vždycky znám pro prořízlá ústa. Nezanechal po sobě žádné potomky a tak teď nemá to žádného benefactora. Což je nepříjemná situace." poté se věnoval další otázce.
"Pro tebe? Ale devče přeci jen to je to co tady teď řešíme. My, jakožto rada" řekl starec a usmál se a ukázal na mágy kolem sebe.
"Budeme muset určit co v takovém případě dělat. Takže... jak už jsme říkal máme asi dvě možnosti. Jelikož po sobě Gilbert nezanechal potomky a někdo musí zodpovídat jako benefactor... je nutné určit toho kdo jím bude. Teď už jsme všichni zasvěcení do problematiky takže nebude dlouho trvat než k němu dojdeme." řekl prostě

Opět se hodinu handrkovali o tom co a jak dál bude. Dokud nedošli ke dvoum možnostem.
"Všichni pro zrušení fondu a předání zlata pro zlepšení života na Citadele?" řekl mág, který byl asi zrovna v čele rady, načež 8 z dvanácti ruk vyjelo nahoru.
"Všichni pro zachování stipendia a předání role benfactora radě?" zbylé 4 ruky nahoru, včetně pohledného mladíka který se na Karan smutně usmál.
"Budiž. Máte to napsané?" řekl jeden ženě, které si Karan doposud nevšimla, která však od určité chvíle kdy se z tohoto impromtu setkání stalo jednání rady, zapisovala vše do posledního slova.
"Ano." všichni z mágů poté dotkli pergamenu a dali tam svůj symbol načež už jen chybělo poslední.
"Můžete na chviličku." řekli svorně všichni z rady a po chvilce se objevil muž a všichni kolem, i Karan, viděli o koho jde. Jistá autorita, moc a síla z něj proudila.
Karan nepochybovala že každý z rady, byl mocný a silný mág. Ovšem několik z nich to na sobě nedávalo znát.
Byli tu tací, kteří pusobili tak že by jim lusknutí prstu přelámali kosti v těle a jiní kteří měli na sobě zvláštní róby či oči zbarvené do modra... ale muž s vlasy jako sníh a očima do bouřkové modré, skoro černé barvy, hned vypadal jinak.
Probodl je všechny pohledem a to, kde že se to nachází na to aby diskutovali takové věci. Mágové měli však vkus pro to někdy nedbát na řád a pravidla... A tak tohle nebylo poprvé.
Nakonec si však od nich vzal papír, přečetl si je odzhora dolů.
Načež se podíval na všechny znich.
"Veto. Stipendium zůstává. Novým benefactorem jsem já." řekl načež si rada jen povzdechla a poté kývla.
"Tak kdo že je ten kdo dostal stipendium?" řekl nakonec a čekal kdo že se k tomu ozve. Na to se většina kouzelníku v radě opět zastavila. Očividně na ni téměř všichni a tak se rozhlíželi kolem a hledali ji.

Mágové, kteří byli členy rady, už zde byli zbyteční. Takže se jeden po druhém začali pomalu ztrácet před očima. Arcimág již dostal svoji odpověď, situace ohledně stipendia byla vyřešena a bylo zde další věci, na kterých mohla rada ztrácet svůj drahocený čas. Ono... když průměrný věk průměrně nadaného mága je nadprůměrně dlouhý na lidské standardy ... můžete si asi domyslet kolik volného času má mág který je schopný se dožít půl tisíciletí a jak nudné mu běžné věci po určitém čase připadali.
Doran se na ni podíval. Jeho tvář jako z kamene vytesaná nic neříkajíc Karan pozorovala několik okamžiků.
Karan se mohla jen domnívat co se mu honilo v jeho hlavě. Nakonec se však Doran pohnul a posadil se na židli v jeho útulné kanceláři na špičce važe a začal projíždět šuplík po šuplíku jakoby něco hledal.
Karan si nedokázala uvědomit kdy a nebo jak se tu ocitli.
Tak či tak se teď nacházela v kruhové místnosti o průměru pěti metrů. Kolem zdi stály vysoké knihovny plné svitků, knih a pergamenů. Některé knihovny byly napůl knihovny a napůl skříně.
Dvě křesla byla namířena na stůl z mahagonu, za kterým teď Doran seděl. Velký koberec v místnosti měl na sobě logo Arcanea.
Stůl měl za zády okno, ze kterého se široko daleko dalo koukat na krajinu kolem citadele. Na druhé straně místnosti přímo naproti oknu byly dvěře.
V neposlední řadě Karan mohla vidět že vedle stolu nehnutě na bidýlku seděl majestátní pták. Sněhově bledý s žlutýma očima který si čechral své peří které čas od času udělalo výboj elektřiny který místnost naplnil ostrým "zap".
Během chvíle co se Karan starala o celou tu místnost kolem sebe Doran konečně našel to co čekal a hodil po ní měšec se zlatou runou, která pro Karan postrádala význam.
Doran se na ni podíval a řekl.
"Tady máš. Dveře máš za zády." a poté se zhluboka nadechl, podíval se k podlaze a zmizel.

Jakmile Karan prošla dveřmi ocitla se opět v hlavním sálu s recepcí.
Když poté došla do své místnůstky a snažila se obrátit měšec naruby a vytřást z něj co mohla zjistla že měšec byl úplně prázdný.
Byl zde asi nějaký trik, který zatím neznala a na který nepřišla.
Arcimág si očividně nedělal těžkou hlavu s tím že jí nedal podrobný návod. Očividně to byl ten typ, který hodil dítě do bazénu a čekal že se buď utopí anebo naučí plavat.