1. Chapter

Francis bol na ceste už niekoľko dní. A ešte ďalších niekoľko dní mu cesta do najbližšieho veľkého mesta bude trvať. Do teraz mu nerobilo problémy vystačiť si sám. Ostatne cesta ktorou išiel, sa nachádzala dostatočne ďaleko od konfliktov, ktoré kráľovstvo Estonia malo zo svojimi západnými susedmi. To znamenalo málo dezertérov na hraniciach a pomerne bezpečné a strážené obchodné cesty, ktoré pochopiteľne ako pocestný mohol využiť.

No aj po niekoľkých dní sa nakoniec jeho šťastie obrátilo proti nemu. Začalo pršať. To čo spočiatku bola len slabá prehánka, sa zmenilo na lejak. To čo bolo len vzdialené mrholenie, sa zmenilo na hromy a blesky, ktoré mu teraz šľahali nad hlavou. No pred sebou v diaľke uvidel niekoľko svetiel. Keď oblohu preťal ďalší blesk, svetlo z neho na pár sekúnd osvietilo hostinec. Bol to jeden z tých hostincov, ktoré stávali pri rozcestiach a ktoré si zabezpečovali obživu vďaka pocestných a obchodníkom, ktorí sa u nich zastavovali. Pochopiteľne Francis sa mohol rozhodnúť ísť ďalej, ale najbližšia dedina bola podľa jeho informácií na pol ceste od tohto hostinca k jeho cieľu, čo znamenalo minimálne ďalšie 2-3 dni cesty,

Cesta byla nudná.. dlouhá a mokrá. Normálně bych zkoušel testovat ten prak který jsem si před pár dny vyrobil. Přeci jen jsem byl vemeno v boji když jsem neměl někoho na dva kroky odemně a i v tu chvíli jsem nebyl žádný Artuš. V tomhle dešti jsem na to ale neměl vůbec chuť.
Byl jsem promoklý na kůžu. V kapse nanejvíc dva stříbrňáky a v ruce klacek o který jsem se opíral. Věděl jsem že není rozumné chodit tady bez toho aby člověk znal cestu ale přeci jen... jak daleko to mohlo být do nejlbižšího města? Co já vím. Přeci jen jsem tady byl prvně. Možná kilák? Možná třicet? Kde je ukazatel když ho člověk potřeboval.
Světlo po dlouhé cestě upoutalo moji pozornost, byť v tomhle lijáku a tmě se sotva dalo vidět na krok. Zastavil jsem se pár desítek od boudy a opřel se o hůl.
Odflusnul jsem si do nejbližší louže a podíval se na tu chajdu předemnou. Nikdy jsem takovejmhle hospodám nevěřil. Sám jsem moc dobře věděl že tyhle hospody se živí více věcmi než jen čepováním piva. Co když tam přijdou a okradou mě o prachy? Byla jedna z myšlenek.
Jo ale co ti můžou ukrást když nic nemáš? Těch pár měděnejch? zašeptal mi hlásek kdesi vzadu v hlavě na což sem si jen suše pomyslel. Touché.
No jo ale za co tam asi přespíš? opět ten hlásek ... a měl pravdu. Leda že by vzali nějaký ten "lektvar proti bumbkinům?" Nechtěl jsem pokoušet štěstí někde kde jsem to neznal...
Promnul jsem si obličej a dvakrát jsem se proplesknul. No vstup je aspoň zdarma... Tak se podívám dovnitř.
Potřeboval jsem trochu motivace abych nasadil onen "okouzlující úsměv" a byl připraven vyrazit do neznáma.
Přešel jsem tedy ke dveřím a vzal na kliku abych vklouzl dovnitř.

Dvere ktoré Franciz otvoril, rozozneli slabý zvonček, umiestnený na vnútornej strane. Takmer v momente sa do Francisa oprelo teplo tohto miesta. Keď už nič iné, určite sa tu bude vedieť aspoň zohriať. Vnútrajšok hostinca bol zariadený pomerne jednoducho, nič zvláštne. Asi Štyri veľké stoly, pri čom sa za každý zmestili šesť ľudí. Pri stenách boli lavice namiesto stoličiek, čo šetrilo meisto a samotný bar sa nachádzal v zadnej časti miestnosti, pri schodisku. Za barom boli otvorené dvere za ktorými bola pravdepodobne kuchyňa. Interiér hostinstva bol tiež zariadený.. zaujímavým spôsobom. Bol tu veľký kozub, ktorý zaberal značnú časť jednej zo stien. Na jednom z drevených trámov ktoré držali strop bol povesený štít s erbom, na ktorom bola čierna lastovička na zeleno-červenom pozadí. Pravdepodobne znak miestneho rodu. 
Francis si teda mohol byť istý, že v tomto hostinci pravdepodobne k žiadnym nelegálnym aktivitám nechodí. Lordi len málokedy trpeli podobné správanie od pohostinstiev, ktoré niesli ich erb. Na druhú stranu to stále mohla byť len nejaká kamufláž, kto vie. 

V hostinci sa nachádzalo zopár ľudí. Všetko to boli už na prvý pohľad cestovatelia. Niektorý premočený, sa polonahý krčili pri kozube, kde sa snažili usušiť svoje oblečenie. Poniektorý zas vyzerali spokojne. Francis mohol spoznať minimálne tri rozdielne skupiny, ktoré tu teraz sedeli. Vonku si pravdepodobne ich koče nevšimol kvôli tme.
Po jeho pravici, pri stene, sedela skupinka žoldnierov. Nemali oficiálne farby, no boli zobrojený. Sedeli tam v tichosti, jedli a prehodili medzi sebou len pár slov. Bolo ich tak sedem, no poniektorý z nich sedeli pri ohni. Tiež si mohol všimnúť že za sebou mali pravdepodobne nejakú potýčku, keďže minimálne dvom z nich, ich kolegovia zašívali rany za pomoci ihly a čreva.

Druhá skupina boli kočovníci, bábkary.. rozoznal barda, ktorý sa už pustil do svojho remesla, ako aj dve dievčatá ktoré sa na ňom z nejakého dôvodu neuveriteľne zabávali. Postarší muž, postaršia žena..celkom sa miesili s treťou skupinou, čo boli všetci ostatný "samostatný" dobrodruhovia, akým bol aj Francis, nepatriaci k žiadnej skupine, no komunikujúci s v podstate každým. 

Hostinský roznášal jedlo, drevené dosky plné mäsa, krajce chlebov a taktiež rôzna zelenina.

Při pohledu na kočáry venku jsem měl docela chuť se zastavit a jít se podívat po koních. Přeci jen v tomhle dešti... pokud by byla stáj nehlídaná. Vzít takhle jednoho stranou by mě pravděpodobně nikdo ani neslyšel...
Jo vole ale to bys nejdřív musel na nějakým koni umět jezdit. řekl opět tichý hlásek někde v zadu v mé hlavě a já si odflusl do deště. Nesnáším když prohrávám hádku sám se sebou....
Nakonec jsem se rozhodl že byla sice pravda že příležitost dělá zloděje ale neznamenalo to že každá příležitost se musí využít. A byl jsem promoklej... A to teplo...
U vchodu jsem ze sebe sdělal plášťněku kterou jsem ještě venku vymáchal. Naposledy jsem si propleskl tváře. A nechal jsem bručouna za dveřmi.
"A opona..." řekl jsem si pro sebe.
Když jsem vešel dovnitř podíval jsem se vesele kolem na osazenstvo hospody a zeširoka jsem se na ně usmál.
"Dobrý podvečer ve spolek!" pozdravil jsem nahlas osanzestvo, respektive jsem tak otipovával kdo mi odpoví a zatím co jsem si je jednoho po druhém jsem došel k barmanovi a zeptal jsem se ho.
Prohlídl jsem si žoldáky, i dvě holky, na které bych mrkl pokud by mi pohled opětovali. Nejvíce jsem tu měl asi blízko k tomu bardovi ale zatím to vypadalo jako docela dobrá cháska. Zatím.
Stále jsem se měl napozoru.
Zarazil jsem si ruky do boků a rozhlédl jsem se po hospodě a oči se mi rozzářili když jsem narazil na hospodského.
"Áh dobrý muži ani nevíte jak jsem rád že jsem narazil na tohle skvostné místo! Poprosím tu nejlevnější místnost a ten nejlevnější nápoj... které koupím za..." dramaticky jsem se odmlčel a začal jsem entusiasticky lovit v kapsy mince. Samozřejmě že to byl jen "akt". Moc dobře jsem věděl kolik tam najdu. Když jsem nahmatal pár mincí... Udělal jsem gesto jako bych se najednou cítil trapně.
"Dva stříbrné?" a s úsměvem jsem se podíval za bar.
Důvod proč jsem tohle řekl tak nahlas bylo abych křičel do světa "Sám sem chudej nemá to cenu" já sám bych neriskoval život za dva stříbrné...
Život byl tolik jednoduší když se člověk choval takhle. Ta představa že bych sem přišel jako moje pravé "já"... rozhodně bych tím nikoho nepotěšil.
Nejspíš bys po chvíli dostal dýku mezi žebra. no nehádal jsem se s ním. Tenhle akt byl únavný... ale fungoval. Většinou.

Na Francisov pozdrav reagovalo prekvapivo veľa ľudí. Poniektorý žoldnieri podvihli čaše, nie vysoko, no dosť na to, aby sa to dalo považovať za pozdrav. Dokonca počul aj zopár pošramtaných pozdravov. Bard mu prikývol hlavou no pokračoval ďalej v hraní a dokonca si na chvíľu ukradol pozornosť aj dievčat, ktoré na jeho žmurkanie zareagovali chichotaním a taktiež si čo to pošepkali a znova sa rozchichotali. Boli dosť ukecané, jedna z nich nemohla mať viac než pätnásť, druhá bola o pár rokov staršia.

"Brý večer chlapče." Pozdravil ho hostinský. Bol to beloch, ktorý na hlave nemal snáď jediný hlas. Bol svalnatý, no bolo vidieť že posledné roky jeho "práce" na ňom zanechali stopy.. v podobe veľkého pivného pupku. 
"Nuže poď ku púltu a dačo vymyslíme." Potľapkal Francisa po ramene a len ho nasmeroval k stolu, za ktorým bolo niekoľko malých stolíkov/stoličiek, na ktorých sa dalo sedieť. Ako Francis vytiahol dve strieborné, barmanský sa zasmial, no nebol to škaredý smiech.
"Oj chlapče, šťastena ti otočila chrbát hm? Nuž hovorím dačo vymyslíme." Poukázal ku kozubu. "Aj ti nevadí spať pod kozubom a že ťa ráno možno moja milá vyfacká omylom metlou, ta môžeš prespať aj tu, alebo na lavičke.. len dočkaj kým sa poberú spať ostatný." Následne začal čapovať z jedného súdku pivo. Pár krát si pri tom pretrel nos. Celkom sa to vlieklo, bolo vidieť že už v ňom moc nemá a za chvíľu bude musieť sud vymeniť. 
"Čo ťa sem privádza, nevypadáš na miestneho." Spýtal sa ho v pokuse o .. navodiť konverzáciu. Ostatne toto bola jeho práca. Francis to poznal. Určite sa ho spýta na cesty, na to aká bola cesta tu, na problémy.. typické rozprávanie ktoré následne posunie ďalším cestovateľom, ak sa ho spýtajú.

Při pohledu na ty dívky jsem dostal docela chuť je tomu kašparovi s loutnou přebrat. Přeci jen na dvě stejně nevypadal. Byl jsem ale mokrý, unavený a spocený. Ne zrovna někdo který by měl zrovna teď nějakou šanci. A tak jsem se zatím věnoval hospodskému.
"Ale jistěže. Jak říkám nejlevnější možnost je nejlepší možnost! Dostal jsem horší než metlou."Řekl jsem a ukázal jsem na jizvy na mém obličeji načež jsem se zasmál vlastnímu vtipu.
Je mi z tebe zle. poznamenal hlásek vzadu v hlavě který si nedovedl nepopíchnout tuhle mou šarádu. Nejseš jedinej. odpověděl jsem mu ale stále jsem se usmíval. Hostinský vypadal jako přesný ten stereotyp. Měl jsem se však stále na pozoru. Přeci jen pokud já bych chtěl někoho okrást a podobně. Také bych udělal asi nějakou takovouhle hospodu. Pod lampou je vždycky největší tma.
Samozřejmě jsem tohle čekal a tak už jsem měl připravenou nějakou báchorku o tom abych si třeba vybudoval nějakou slevu a nebo abych si šplhnul.
Oooh OHHH! Udělej tu s lupičema! Ta je moje oblíbená. řekl šťastně hlásek v mé hlavě.
Nah... Zkusíme něco nového. pomyslel jsem si a začal jsem. Držel jsem se tří pravidel lhaní a herectví. Improvizuj, zobecňuj a nikdy si neprotiřeč.
"Áh... znáš to jak je to na cestách." řekl jsem smutně a mávl jsem rukou do prázdna. Jako bych si zrovna vzpomněl na něco co mě zabolelo. Zahleděl jsem se prázdně do baru a potom s povzdechem jsem začal.
"Cestuju už dlouhou dobu ale místní krajina mi nebyla moc pohostinná. Nejenom tohle počasí ale člověk aby se bál na každém kroku o krk." řekl sem se smutným úsměvem nechávajíc tuhle věc nevyřčenou.
"Už jsem nějakou dobu na pohybu ze sousedního království." samozřejmě jsem neříkal z jakého a nechával to otevřené.
"Studoval jsem jako Alchymista než mi zavřeli mistra za to že je to prý "Černoknežník" a tak jsem utekl s holou prdelí než si něco podobného vymyslí aji na mě." řekl jsem se smutným výrazem v obličeji zatím co mi v hlavě problesklo. Při slovách jako "čenokněžník" jsem naznačil sakrastickým hlasem jak stupidně to znělo. Pokud už jsem měl drink v ruce tak bych tuhle chvíli využil k tomu abych se napil.
Seš prostě dobrej Francisi. Nebýt toho že tě neznám tak bych ti to aji věřil. Tentokrát jsem ho ignoroval.
"Jen prostě doufám že někdy příjdu do lepšího kraje ale už jsem na cestě nějakou tu dobu a stále stejná písnička." řekl jsem a usmál jsem se s trochou smutného oka. Potom jsem však zatřepal hlavou a ze široka jsem se na něj usmál. Hrál jsem roli tzv. "Štastného Chudáka" někoho kdo navzdory svým zmarům stále chodí s úsměvem do světa. Lidé měli rádi tuhle roli.
"Nu ale nač si kazit večer těmihle smutnými žvásty hm? Můžem mi ty na oplátku něco pověděť tady o těch? Když jsem se já tak štědře podělil o to moje?" zeptal jsem se a poté kývl hlavu k žoldákom.

Barman pokračoval v nalievaní ďalej. Bol to zvláštny človek, a hlavne zručný vo svojom remesle. Francis nemal ani na chvíľu pocit že by mu nevenoval pozornosť, no namiesto neho stihol obsluhovať ešte ďalších dvoch ľudí, ktorý si k baru prišli popýtať ďalšie džbány piva, alebo niečoho tvrdšieho. Francis videl že tu má aj pálenky, teda minimálne cítil. Vedel kedy sa zasmiať, vedel kedy potichu počúvať a kedy zakročiť do rozhovoru. No na druhú stranu vyzeral, že ho to táto práca napĺňa. Bol rád, že mu to dnes večer žilo: Francis si mohol predstaviť, že tu takto veselo nie je každý deň. Stihol si od neho zobrať dva medenáky za nie úplne chutné pivo a šikovne handrou utrel pult, presne v momente, keď sa išiel Francis napiť. Nezavadzal tak ani jemu a ani nemusel dvíhať jeho pohár.
"Achymista hovoríš..." Zamrmlal si popod nos, na čo sa uškrnul. ".. posledného mastičkára čo tu bol no.. to je ťažké remeslo." Priznal nakoniec. "Nie všade pochopené pravda." Bola to reakcia na to černokňažníctvo. Aj keď v civilizovanom svete, počínajúc kráľovstvami, bola mágia zakázaná, drobnosti sa mohli líšiť už medzi jednotlivými mestami v kráľovstve. Alchýmia bola zvyčajne tolerovaná, keďže bola prospešná a človek pri nej nešlahal blesky z rúk a nehral sa na boha. Aspoň v očiach ľudí. No predstava že ju niekde považovali za "moc" nebola.. nepredstaviteľná.
"Jáj chlapče a ja som dúfal, že mi povieš kus presnejšie odkamaď ideš. Ľudia ktorý idú tím smerom by mali vedieť, či číha dajaká nástraha alebo mátoha." No nemal mu to za zlé, každý mal svoje tajomstvá. A tak sa len zasmial a začal umývať pohár.
"Nuž len mi daj chvíľku." Podotkol, keďže si niekto hovoril o jedlo. Nechal tu teda Francisa na pár minút samého, zatiaľ čo sa sám vybral do kuchyne. 
"ŽENA! Kde si dala tie kurčatá šmárja!" Započul Francis jeho hlas spoza kuchyne.. na čo nasledovala taká tá typická manželská hádka o prkotinách. Vyzeralo to tak, že si tu bez odpovedi chvíľu počká.

"Ah... Moje hlava dubová." řekl jsem a práskl se dlaní po čele. Jako bych špatně pochopil hostinského v jeho úmyslu byť jsem přeci jen viděl o co mu jde moc dobře. Nevěděl jsem jestli něco nemá proti lidem z mého království a nebo jak že to mezi němi zrovna teď je.
Bleh... nejspíš sem si nablil do pusy. řekl hlas poté co sem udělal tohle gesto.
Já taky... ale ne z toho gesta. odpověděl jsem su zatím co jsem si znovu propláchl pusu pivem které sklouzlo do žaludku. Přísahal bych že tam byli kusy ječmena. To to sakra nemohli zcedit. Hnus.
Měl jsem v tom docela zkušenost jelikož jsem sám nějakou dobu dělal v hospodě.
"No jistě že. Sám bych nechtěl aby se poctivím lidem něco na cestách přihodilo. Jdu z Estonie a přišel jsem jižní cestou a krom tohohle počasí sem měl navzdory všemu štěstí na cestě." řekl jsem s úsměvem. Dával jsem si pozor abych řekl že JDU z Estonie né že odtam jsem.  Kdykoliv bych z toho tedy mohl zase vybruslit.
Ohledně cesty...To nebyla lež. Nebyl důvod lhát když se jednalo o takovou prkotinu. Přeci jen... co z toho že bych někomu řekl že "Na jihu jsou banditi! Nechoďte tam!" nebo něco na ten styl. Tedy... kdyby z toho něco bylo určitě bych to řekl. Ovšem teď mě nenapadlo vůbec nic a tak jsem jen řekl pravdu abych si nemusel dávat pozor na další lež.
"Ah ale jistě." řekl jsem s úsměvem a poté se zabral do piva a otočil jsem se zády k baru. Byť mi to bylo trochu nepříjemné. Kdo ví třeba po mě teď ten špekoun skočí a vrazí mi kudlu do zad. Byť to byla stupidní myšlenka donutila mě k tomu podívat se přes rameno.
Proč jsem se otočil? Tak nějak jsem doufal že třeba přilákám nečí pozornost aby ke mě přišel. Nebo že by semnou někdo navázal oční kontakt a pozval mě k nim ke stolu. Pokud by se nic takového nestalo jen bych se otočil zpátky a čekal na hostinského.

Francis sa teda otočil a snažil nadviazať aspoň očný kontakt s ostatnými, no moc sa mu to nedarilo. Nie že by nebol dosť sympatický no teraz viac pripomínal zmoknuté šteňa, než čokoľvek iné. Ostalo mu teda len čakať, kým sa mu zas bude môcť venovať barman. 

Ten po nejakom čase vyšiel z kuchyne, no len aby k baru položil dosky s jedlom, ktoré následne začal roznášať tým, čo si jedlo objednali. Pravdepodobne aj na chudáka Francisa zabudol, alebo len naozaj nemal čas. Vyzeralo to skôr na tú druhú možnosť.
Trvalo do dobrú pol hodinu, no nakoniec sa barman vrátil späť na svoje miesto, utierajúc si handrou pot z čela. 
"Prisámvačku raz ma porazí." Mrmlal si popod mrožie fúzy a len sa obrátil späť na mladíka.
"Nuž o čom sme.. á! Jaj myslíš tých junákov tam." Pokývol hlavou smerom k žoldnierom, z ktorých medzičasom jeden stihol zaspať na stole, jeden pokukoval po dvoch dievčatách a ďalší traja práve horlivo hrali kocky.
"Tamten čo pokukuje po marenkách je ich kapitán." Začal barman a na chvíľku sa odmlčal, mumlajúc si niečo popod fúzy. "Nom a neznám odkiaľ sú ale cestujú z mesta, na cejch som sa veru nepýtal. Dobrý junáci sú to, platia predom a ani barz drzí mi neprídu." Poznamenal spokojne, keď v tom zazvonil zvon, ktorý oznamoval príchod nových hostí. Tento krát boli len dvaja.. a už na prvý pohľad do hostinca príliš nezapadali. Neboli cestovatelia.. ale vojaci. Mali na sebe rovnošatu, gamberson, cez ktorý mali prehodený tabart so znakom už spomínanej lastovičky, ako bol aj na štíte zavesenom na jednom z drevených trámov. Museli byť miestnymi.
Prehodili s barmanom pozdravy. Bolo vidieť, že sa poznali osobne. Podišli k baru a v podstate sa usadili vedľa Francisa. Obaja si zložili helmy a začali sa s barmanom rozprávať o všetkom možnom. O tom ako sa mu darí, či sú tu nejaké problémy, či sú tu nejaký junáci ktorých by zaujímala kariéra v armáde.. a podobné veci.

A tak jsem teda seděl a čekal. Asi tak tři minuty. Nebyl jsem trpělivý chlápek. Místo toho když jsem měl tedy moment sem si sedl k tomu ohni uprostřed a začal jsem se ohřívat a sušit. Nebylo to nic moc ale lepší než nic. Taky jsem si tak trochu obhlížel hospodu. Přeci jen jsem musel čekat na to až se odsud všichni vyklidí abych usnul a to mohlo nějakou chvíli trvat.
Po půl hodině mého sušení se barman vrátil a já tedy dolezl zpátky k tomu baru abych si vyslech zbytek.
V tu chvíli se otevřeli dveře a došli ti vojáci. Neměl jsem co skrývat takže jsem sebou ani necukl. Dokonce jsem je pozdravil s úsměvem a pozvedl jsem "pivo" na pozdrav.
Chvíli jsem poslouchal o čem se baví a když mě to moc nezajímalo rozhodl jsem se jít o stůl dál.
Samozřejmě potom přišla ta chvíle kdy bych mu měl hodit měďák za jeho službu... ovšem měl jsem málo a tak jsem se na něj usmál a kývl hlavou.
"Díky ti za informace človeče." a odešel jsem od baru. Otázka možná byla kam. Byť mě to táhlo k těm zpěvákům nemyslel jsem si že by to pro mě byla dobrá investice času. Přeci jen cestovat s touhle cháskou by mě udrželo na živu a přidal bych se nejspíš do jejich kruhu. Chtělo by to ale hodně lhaní, mezilidského žonglování a bodání do zad abych z toho vyšel z plným měšcem. Málo peněz za hodně muziky.
Proto tedy jsem přešel k oné skupině mužů kteří od pohledu vypadali jako někdo kdo se živí mečem. Identifikoval jsem tedy jejich kapitána, který pokukoval po dívčinách.
Není se čemu divit když jeho skupina samí párek. podotknul hlásek.
"Zdrávas přáteli. Máte místo ještě pro jednoho?" zeptal jsem se jak ke kapitánovi, přeci jen na jeho názoru záleželo nejvíce, byť jsem se ptal na to jestli můžu dojít ke kostkám. Měl jsem na ně docela štěstí a člověk musel někdy riskovat jestli chtěl ze stříbrňáku udělat dva.

"Hmm?" Kapitán k Francisovi dosť nútene pootočil hlavou. Bolo zvláštne že by si k nim len tak niekto prisadol. Ostatne nie všade sa na žoldnierov pozerali v dobrom svetle. Zväčša to bolo niečo na štýl "skryte svoje dcéry" a tak. Medzi takými žoldniermi a banditmi bol rozdiel len vo výbere ich spôsobu zarovenia si peňazí. Prípadne ich nepriateľov.
Kapitán nakoniec len poukázal na jedno prázdne miesto, ktoré sa uvoľnilo ešte pred nejakým časom, keď sa jeden z jeho mužov pobral spať. 
Následne si len znova odpil z džbána. Ostatne kapitán kocky nehral, aspoň teraz nie. Len traja jeho muži. Jeden z nich trocha nasrato buchol do stola a s prízvučným "Do riti!" posunul pár meďenákov svojmu súperovi.  Ak bol kapitán mužom slov, tak to teraz nedával na javo. Jeho pohľad síce na Francisa obrátil, no nič nehovoril. Len čakal. Predpokladal, že po ňom niečo mladý chlapec chce, alebo skôr po nich. A možno to bolo tým, že už bol trocha opitý.

No docela mluvka. Hned jak se ke mně takovýmhle způsobem otočil sem měl chuť se já otočit na místě a jít do háje. Byl to kretén. Byla moje první myšlenka a jeho hm a kývnutí mě očividně poškrábali na těch špatných místech. Nu což přeci jen sem to mohl zahrát že jsem tady byl kvůli kostkám a zjistit trochu víc jak o nich a o tom co tu dělají.
Sám jsem tenhle tip znal a tak mi nepřišlo divné si k nim sednout.
Začal jsem tedy obranně mávat rukama jakobych se snažil dodat že došlo k nedorozumněn a vysvětlil jsem.
Sral me už aji tím že porušoval protokol tím, že neřekl ani "bů" na mé "á". Sakra dej chlapovi trochu aby mohl s nečím pracovat. Takhle ať teď řeknu cokoliv budu za idiota.
Vyber si tu nejmíň idiotskou verzi... řekl hlásek na čež jsem mu odpověděl že Malý idiot stále idiot.
"Děkuji." řekl jsem a poté se podíval znovu na kostky. Zkouknul jsem za kolik tady hrajou a jestli hra není na mě moc. Taky jsem si tím chtěl otipovat kolik ti muži mají na to aby mohli rozhazovat na kostkách. Sám sem toho moc neměl ale nebál jsem se rozfofrovat to co jsem měl. Přeci jen co bylo pár stříbrných... Ne že bych to tam dal vše ale cokoliv navrch od toho co jsem nepotřeboval na zaplacení pobytu sem byl připraven rozházet.
Nechtěl jsem začít takovým tim klišé jakožto "Docela liják" a nebo "Tak jaká byla cesta" proto jsem přestal chodit obloukem a začal mířit na cíl.
"Pokud se můžu zeptat, kam vás cesta vede?" nebylo divné že by se pocestní chtěli přidat ke skupinkám jako byla ta jejich a jít kvůli jisté "protekci". Zahrál jsem to tedy na tu cestu.

Kapitán si znova usrkol z džbána. Francis si mohol všimnúť že nehrajú o "veľa" peňazí. To bol pre žoldnierov často nezvyk. Niekedy rozhádzali všetko čo mali. Bolo to len pár medených, ktoré ich reálne nepoloží a maximálne ich to pripraví o pár pív. Museli sa poznať už dlho, inak by k sebe takýto šetrný neboli. Čo sa týkalo ich schopností.. boli to typický hromotlci. Bolo vidieť že túto hru hrávajú často, no nepatrili k žiadnym talentom. Obral by ich kdejaký lepší sopliak. Teda až na toho dlhovlasého so zľahka špicatými ušami. Mal viditeľne na vrh a Francis si často privyrábal tak ako si privyrábal, všimol si, že pár krát prehral "schválne", iba aby svojich druhov udržal dlhšie v hre.. alebo z milosti, niektorý z týchto dvoch prípadov.
"Ehm.." Vyšlo z kapitána, a.. hej, bolo vidieť že si dal do nosa viac, než mal.. pravdepodobne. Musel tu takto popíjať už dlho. Oči mal pomerne dosť ťažké a kto vie, či Francisovi vôbec rozumel všetko to, čo mu chcel Francis povedať.. a že toho nebolo moc. Poukázal na skupinku, ktorá sa točila okolo barda.
"Dajaké mesto na sever... B.. Broodholf? Hej myslím že to bol Broodholf... hic!" štikútlo sa mu, na čo si len pár krát popľaskol po tvári. Jeho poukázanie na ľudí mohlo znamenať len to, že im buď robia eskortu, alebo idú ich smerom.. pravdepodobne to prvé. "Chceš sa pridať?" Spýtal sa s ľahkým úškrnom. Očividne si všimol Francisovu zbraň. No a taktiež niekedy začínal. Jeho otázka ale bola príliš priama. Zväčša si žoldnieri prípadných záujemcov niekoľko krát očekovali, prípadne si o nich niečo zistili skôr, než im niečo ponúkli. Aspoň takéto malé skupiny, kde záležalo na každom členovi.

Ok takže ... město na sever... lepší než les na jihu... pomyslel jsem si. No bylo to město. Ve skupině se cestovalo líp a uvidíme jaká to bude příležitost...
Kdyby teda nesmrděl jako tři týdny nepraný shortky a nevypadal jako kdyby ho neskolik nejlehčí větřík. Nejlepší postup co jsem teď měl bylo asi teď říct
"Ale jistě! Sám hledám cestu do nějakého města. Přeci jen člověk nidky neví co na cestě čekat." neřekl jsem že se přidám k nim, ani jsem to zatím neměl v plánu. Neměl jsem moc rád alkohol a ani alkoholiky. No ale uměl jsem kolem nich chodit a pracovat. Přeci jen se dali snadno obejít rohlíkem, což mi vyhovovalo.
Plán útoku teď tedy byl jednoduchý. Teď mu to odsouhlasit. Ráno uvidět co budou chtít a jaký je "kapitán" skutečně. Potom učinit pevné rozhodnutí. Přinejhorším bych mohl jít zase sám. Třeba tentokrát neuvíznu v lese se smečkou vlků. Jaká je šance že se to někomu stane dvakrát za život?
Nemělo cenu se bavit s tím ožranem a tak jsem zamířil na někoho kdo vypadal relativně více při sobě. Což byl ten "Špiči-ouško". Očividně měl ještě dost energie na to aby své přátele obral v kostkách. Něco mě říkalo taky, potom co sem viděl jak s nima zachází, že bude lepší nechat mince v kapse.
"A za čím tam cestujete, pokud to není moc se zeptat." řekl jsem s mírným úsměvem. Nepřišel mi jako někdo na koho by příliš falše mohlo platit a tak jsem zmírnil moji teatrálnost.

Ťažko povedať, či mu chcel kapitán ešte niečo povedať alebo nejak odpovedať, no skôr kým to stihol, tak sa Francis presunul pozornosťou na jedného z jeho mužov. No tak len rezignovane pokrčil ramenami, potľapkal svojho špicato-uchého podriadeného po ramene a zo slovami "Idem drichmať." sa postavil od stola a odišiel smerom ku schodom. Špicaté-ucho len prikývol a obrátil sa na Francisa, ktorý sa mu prihovoril.
"Nom.. " Začal, no keďže bol na rade tak len kývol rukou na znak, že sa toto kolo nezúčastní. Francis si mohol všimnúť, že toto bol pravdepodobne ten "fešák" medzi žoldniermi. Stále ale vyzeral ako žoldnier. Pošúchal si náuśnicu, ktorú mal v jednom z jeho uší  a zamyslel sa. 
"Nie nie v poriadku, nie je to žiadne tajomstvo. Je to naša práca ..ostatne." Poukázal na barda a skupinu, ktorá tu bola s nimi. "Robíme im eskortu. Prednedávnom na tej trasy našli prepadnutý koč, nejaký chudák drotár... no to pre čo tam smeruje princiatko a spol netuším." Pokrčil ramenom a zľahka sa usmial. Zobral si z drevenej tácky jednu olivu, ktorú si následne strčil do úst. Následne sa len naklonil k Francisovi a poukázal prstom na meč, ktorý sa mu hojdal u opasku. "Vieš s tým narábať? Alebo je to skôr.. na odstrašenie?" Spýtal sa pomerne úprimne. Ťažko povedať ako v jeho očiach Francis vyzral. No mal ich bystré.. to bolo už na prvý pohľad vidieť. Svojim spôsobom tento elf vydával iný "vibe" než zvyšok osadenstva krčmy.

Našel jsem alespoň s někým podobnou řeč ale to neznamenalo nic extra.
"Ach ták." řekl jsem po chvíli mlčení. Vyhovovalo mi to. Nenapadla mě možnost že by mohli být spolu, přeci jen se k sobě tyhle dvě skupinky moc neměli. No dvě mouchy jednou ranou. Proč ne?
Z toho jak o nich špičák hovořil mě bylo jasné že se k sobě moc neměli a byli v tom jen pro peníze. Na čem teda samozřejmě nic špatné nebylo. Hovořilo to docela dost blízko k domovu.
Když přišla otázka na mé schopnosti s mečem nevěděl jsem co mám říct. Vždycky ale bylo lepší se podcenit než přecenit. Možná by mě to stálo nějakou nabídku extra peněz ale konec konců lepší než aby na mě pak byl vyvinut nějaký zbytečný tlak.
"Bodej špičatým koncem a nenech se bodnout." řekl jsem s úsměvem a odhodil to vtipem. Z toho jak jsem to řekl ale bylo naznačováno že jsem více méně Amatér. Potom jsem řekl.
"Poprvé sem něco takovýho držel před dvouma rokama když jsem přišel k tomuhle. Nepovažuju se za nějakého mistra." a ukázal jsem na jizvy na ksichtu. Což mohla a nemusela být pravda. Přeci jen za dva roky jsem se naučil vše co jsem uměl. Zda to byl úspěch a nebo to bylo k smíchu ... kdo ví? Měl jsem pár příležitostí si svoje umění otestovat ať už s Bernardem a nebo s několika nešťastníky který se připletli do cesty. Nu a stále jsem tu stál a oni ne. Zda jsem v jeho očích byl viděn za mistra a nebo zda jsem byl schopnější než všichni v téhle hospodě. Nedokázal jsem posoudit.
"Proč se ptáš?" zeptal jsem se ho. Byla to normální odpověď

Elf sa pri jeho slovách o tom ako narábať s mečom, z chuti zasmial. 
"Hah! nepovedal by som to lepšie." Vyzeralo to tak, že mu to stačilo. Buď rozpoznal, že Francis nehovoril celú pravdu, alebo to pre neho nebolo až také podstatné. Na jeho ďalšie vysvetlenie len pár krát pokýval hlavou na znak, že mu rozumie a do úst si zatiaľ položil ďalšiu olivu, tento krát aj s kúskom syra. Na žoldniera jedol naozaj pomaly, doslova si to vychutnával. Jeho miska a drevená doska s jedlom bola podstatne menej zjedená, než tých ostatných, ktorým tam už ostávali len kostičky a zvyšky.
"Nom.." zamrmlal, zatiaľ čo prežúval sústo jedla. Najprv však prehltol. "Hodil by sa nám alchemista, na lektvary a tak.. no nemôžme si dovoliť zobrať mŕtvu váhu, chápeš." Nadhodil, v podstate návnadu. Nepozval ho priamo, podľa jeho názoru to musela byť Francisova vlastná voľba.

"Ach ták..." řekl jsem a podíval se od našeho stolu k baru a zaposlouchal jsem o čem se ti vojáci baví. No nemluvili zrovna potichu a přeci jen jsem dokázal rozeznat pár slov. Nepochybně tady špiči ouško na tom byl trochu líp jak já. Samozřejmě už věděl co že jsem, a za co jsem se vydával. No opět jsem měl trochu štěstí že jsem byl něco málo i v téhle lži zkušenej. Bernard nebyl nejhorší Alchemysta, pravý opak vážně, a co uměl mě naučil. Takže bych se dal brát za učně nějakého toho alchemysty.
Podíval jsem se na toho špiči-ouška a zvažoval jsem možnosti. Zda se k nim přidat a nebo ne. Nechtěl jsem potvrzovat ani vyvracet zda jsem byl alchemysta. Slyšel to z první ruky, a tak jsem jen řekl svoji normální věc že. Upozornil jsem ale na jednu věc.
"Jak můžeš vidět nemám sebou nic kromě tohohle." řekl jsem prostě a ukázal na svou osobu.
"Je to exactní věda, potřebuju váhy, kotlíky, destilátory..." řekl jsem mu prostě.
"V tomhle stavu sem schopnej ti uvařit maximálně něco na odkašlání." proč že jsem nelhal? Tak nějak sem se chtěl dobullshitovat k tomu jestli třeba nebude na ten způsob že by mě něco takového dopřál. Kdo ví třeba to byl idiot a řekne mě "Nom přidej se k nám a ..." v tom případě bych si pár měsíců za tyhle zrovna nelevné věcičky odpracoval... a nebo bych s tím zdrhnul při první příležitosti...
Spíš to druhé. poznamenal hlásek.

Elf si len povzdychol a pokývol hlavou. Bolo vidieť že sa do alchýmii moc nevyzná. Ostatne ako by aj. 
mohol, inak by sa im nejaký jedinec ako Francis nehodil.
"Yeh tie veci nemáme. Zopár panvíc, jeden hrniec.. a to je tak všetko." Odvetil mu. V podstate Francisovi ani le nnepovedal, že by mu niečo také kúpili.. čo mohlo znamenať len to, že to zas tak dôležitá investícia pre nich nie je. Alebo aspoň nie pre z pohľadu elfa.
"Je to trocha škoda.. bolo by fajn nespoliehať sa len na ihly, črevá a alkohol." Dodal nakoniec s takým tým "Yeh whatver" pokrčením ramien.
"Nah nasrať, vieš čo? Si celkom sympaťák, tak aspoň.." Nedopovedal, lebo v podstate len pískol na barmana a zamával mu rukou.
"Ay! Prines tuto môjmu novému známemu dačo pod zub!" Zakričal smerom na neho objednávku ktorá síce nebola moc špcifická, no pravdpodobne stačila. Pred Francisom sa po chvíľke aj ocitla drevená miska s fazulovou polievkou, kus chleba a malá tácka s kúskami mäsa a syru. Možno si tak ale Francisa len na chvíľu chcel udržať pri stole, kto vie.
"Povedz, čo máš teraz v pláne?" Spýtal sa ho, no nebolo za tým nič viac, než číra zvedavosť.

Škoda... pomyslel jsem si když mě nenabídl něco takového. No co jsem mohl čekat. Jop minulej alchymysta nám chcípl a nechal všechny svoje sračky u nás? Zas takový štěstí jsem neměl.
No rozhodně jsem neodmítl jídlo. Tak aspoň jsem něco málo dostal zadarmo. Lepší než nic. Děkovně jsem mu tedy kývl na souhlas a poté se ztratil v myšlenkách
Jehly? pomyslel jsem si a zabránil svým očím aby se nepodívali na jeho ruce. Jehlami se mohlo myslet ledacos ale hlava mi zklouzla na to nejhorší. Hold už jsem byl takový.
Otázka co mám v plánu byla jistě na místě. Co jsem měl v plánu? Měl jsem v plánu zbohatnout a zesílit. Nic víc a nic míň. Chtěl jsem být tak bohatý že místní lordi by za mnou chodili s brekem o půjčku. No ale byl to dlouhodobý cíl a na ten se určitě neptal a já bych mu ho jen tak neřekl.
"Jít do města a zamířit k nejbližší tabuli." řekl jsem prostě. Byl to krátkodobý cíl. Na tabuli byli kolikrát aji věci jako "Hledám někoho kdo my vymete komín" takže to nutně ze mě nedělalo supermana. Potřeboval jsem někde začít a jelikož jsem o tomhle království moc nevěděl, bylo to lepší místo než žádné kde začít.
"Bloodholf je stejně dobré jako všechny ostatní co se mého pohledu týče." řekl jsem mu naznačujíc že mám v plánu se s nimi na chvíli potáhnout. Alespoň než dojdeme do města. Neměl jsem co by mi mohli ukradnout a tak jsem se nebál o to že mě vezmou v noci pod krkem a otočí mě jako prasátko.

Celá "spoločnosť" odchádzala ešte zavčasu. Francis si až teraz mohol všimnúť, koľko to vlastne bolo ľudí. Tých žoldnierov nakoniec bolo deväť. Dvaja lukostrelci - medzi ktorými patril aj elf, jeden.. no Francis ho mohol popísať asi len ako zveda či zlodeja. Bol to mladý chlapec, o niekoľko rokov mladší od Francisa, ktorý mal za opaskom malú sekeru, dýku, prak a zväzok pakľúčov. Francis to celkom poznal. Podobné skupiny často mali vo svojich radoch aj deti, ktoré sa prepchali tam, kde by sa dospelý jedinec kdejakej rasy jednoducho nezmestil. Zvyšok malo pomerne klasickú výzbroj. štít a následne palcáty, sekery či meče. Ich výbava nebola nijak extra drahá a bola čo najviac praktická. Neboli oblečený "nóbl", ale teplo .. ich plášte nežiarili žiadnymi farbami, no vyzerali že sú z poctivého materiálu, ktorý tak ľahko nepremokne. Na hlavách mala väčšina z nich kožené čiapky či helmy, alebo oboje.

Na druhú skupinu tu boli už spomínaný cestovatelia či kočovníci, ktorý si žoldnierov najali. Francis si všimol dva koče. Oba boli zapriahnuté jedným koňom a ďalšie dva kone zatiaľ išli na voľno. Pravdepodobne ich po ceste striedali, aby sa tak skoro neunavili. Koče boli klasicky zakrité a už v nich boli usadené ako slečny, tak aj postarší pán, na ktorého sa trocha podobali, aspoň očami. Musel to byť ich otec. Starú nevidel, asi bola priamo v jednom z kočov. Mladý bard sa energeticky rozprával s dobrodruhmi a ďalší možno štyria alebo piati ľudia obskakovali okolo kočov. No neboli nijak výrazný, aby si ich Francis zapamätal.. na dlhšie.

Keď si elf všimol, ako sa Francis dotrepal z hostinca, len mu kývol hlavou na pozdrav. Bolo vidieť že mal za sebou.. no tak trocha opicu. Ostatne každý mal. Dosť sa v ten večer opili. Vyzeralo to tak, že za chvíľku budú všetci pripravený na cestu.

Ráno jsem se probudil na tvrdé lavici. Nu netřeba dodat že to byla o trochu lepší změna jako tvrdá zem, na kterou jsem byl zvyklej doposud, ale ne tak dobrá jako postel kterou jsem míval kdysi dávno.
S hlasitým křupání kloubů jsem se tedy protáhl a překvapeně se podíval že jsem byl poslední kdo tak udělal. Pravděpodobně to bylo tím, že sem musel usnout jako poslední a tak jsem spal nejdéle.
Když jsem se probudil kolem mě už to žilo. Nemusel jsem sebou nějak dvakrát hnát, přeci jen narozdíl od ostatních jsem neměl co balit.
Snídaně byla taková jako byla. Hej... aspoň byla teplá. Tak jsem moc nenaříkal. Naházel jsem to do sebe a když mě nikdo nechytal za kabát s tím že "HEJ KDE JSOU MOJE PRACHY" přitom co jsem opouštěl hostinec jsem předpokládal že už jsem za to zaplatil a nebo že za to někdo jiný zaplatil. Tak či tak jsem mohl vždycky hrát blbýho a vytáhnout pár měďáků kdyby po mě někdo šel. Navíc jsem už nikdy neměl v plánu se sem vracet.
Na elfa jsem jenom kývl a pro jednou jsem byl rád že moje kapse byli tak prázdné, že jsem si takový stav jednoduše nemohl dovolit. Na druhou stranu si teď nebyl tak jistý jestli se na obranu před různými nebezpečími světa mohl spolehnout na bandu s kocovinou.
Ohledně ostatních jsem jim moc pozornosti nevěnoval, jen mi došlo jak jsem docela tu s holou prdelí. Prostě jsem jim jen kývl na pozdrav a to bylo asi tak vše.
Samej párek... pomyslel jsem si zkesle na což mě jen můj vnitřní hlas doplnil slovy ...
A jedna uschlá broskev.

Čerstvý vzduch spravil každému jednému zo žoldnierov dobre. Ostatne aj bardovi, ktorý to chudák ako inak prehnal tiež. čoskoro ste nastolili pomerne svižné tempo a keď sa všetkým prečistila hlava, no na žoldnierov sa rozhodne dalo pozerať. Na ceste ste boli len pár hodín a dokonca sa aj vyčasilo. Mraky sa stiahli a na vás začalo hriať jarné slnko.  Za tento čas sa Francis zoznámil aj s umelcami. Dozvedel sa, že dve dievčiny, bard a aj obaja postarší patrili do cechu, ktorý priamo sponzoroval a patronoval lord Bloodholfu. Francis bol ostatne vždy dobrý v rozprávaní a nech už ich rozhovor zaviedol kamkoľvek, bolo zjavné že o ňom získali dobrú mienku. Teda hlavne staršia dievčina, ktorá po ňom pokukovala a zväčša to bola práve ona, kto s ním nadviazal rozhovor. Dokonca ho obdarovala podľa jej slov "malou cetkou" s prosbou, či by sa niekedy v Bloodholfe nezastavil pozrieť si niektoré z ich vystúpení. Cetka čo mala podobu malej insignie mu moc nehovorila a podľa Ellie - čo bolo meno dievčiny, to bola len nepotrebná blbosť ktorá mu umožní bezplatný vstup na ich vystúpenie.. no časom si ho práve bard zobral stranou a vysvetlil mu, že táto "cetka" je v podstate kľúčom do hociktorého podniku v tomto meste. V podstate by ho od nikadial nevyhodili, ak by nespravil nejakú blbosť.. a taktiež by dostal najesť a napiť na účet podniku, pochopiteľne.. v medziach normy. Taktiež mu ukázal svoju a naznačil, že hudobníci a poniektorý mešťania by za to zapredali svojho brata či sestru. Hovoril mu to zo smiechom, no v očiach bardovi bolo vidieť, že to je len polovičný žart.

No cítil jsem se tu docela v jendom živlu ale nenechával jsem se ukolébat do pocitu bezpečí. Byl jsem moc podezíravý abych se občas neptal "Jsou vážně takový pozitivní všichni a nebo čekají dokud neusnu."
Jediné proč sem neměl v plánu spát s dýkou pod polštářem, tedy kromě faktu že jsem neměl dýku... nebo polštář, byl ten že jsem si furt musel říkat že nemají důvod proč by mě chtěli okrást a že, byť to mě přišlo divné, vše zatím svědčilo tomu že to je prostě veselá cháska bez postraních úmyslů.
Když mě po nějaké době tokání Ellie obdarovala tou věcí, zpočátku jsem to viděl jako gesto dobré vůle. Něco jako "Volňásek do divadla". Takže jsem to s žertem přijal a řekl něco na styl že "Se nemůžu dočkat dne kdy jí uvidím na jevišti." Prostě tipickou věc který dívky jejího věku chtějí slyšet a v hlavě si říkal že ji už nejspíše po téhle cestě nikdy neuvidím.
Když mě však Bard upozornil na skutečnou hodnotu téhle cetky, byl jsem rád že jsem ji nezahodil do prvního křoví, jaký byl můj první instinkt. Nebyl jsem moc sentimentální člověk. Nakonec jsem byl rád že jsem byl sentimentálním aspoň trochu.
Po cestě jsem se jinak bavil čistě tím že jsem bral kameny různých veliskostí a snažil jsem se trefit různé "terče" po stranách cesty. Většinou to byli kmeny stromů a příležitostně nějaký větší balvan ovšem s mým skillem bych rád trefil dveře od stodoly. Nevadilo mě se trochu ztrapnit, pokud se na mě někdo koukal.

Skupina ku ktorej sa Francis pridal takýmto spôsobom cestovala až do večera., respektívne tak hodinu pred tým, než mala nastať tma, sa rozhodli utáboriť. Tábor si rozložili pri jednom z miľníkov, čo kamenné stĺpy, ktoré pripomínali malé mohyly. Boli to prastaré veci, ktoré sa často nachádzali v blízkosti ciest. Pútnici ich využívali na orientáciu, no ich účel sa stratil už v dávnej minulosti. Tábor to bol pomerne jednoduchý. V podstate žiadne stany, len dva ohne, okolo ktorých sa väčšina ľudí pomerne pohodlne poskladalo. Od Francisa sa nič nechcelo, no ani neočakávalo. Viac menej mohol pomôcť ak chcel. Ale nebola to žiadna "hej ty, poď mi .." a podobne.

Jedna z vecí, ktoré mohli Francisa zaujať, boli také malé cvičné "súboje" medzi niektorými zo žoldnierov. Začalo to nejakou nadávkou, zaplietli sa do toho reči o matkách a následne to roztrhol kapitán s tým, že ak si chcú vyraziť hubu, tak nech to spravia "ich spôsobom". No a Francis mohol byť svedkom toho, ako sa jeden z mužov začal rezať s tým druhým. Samozrejme nie s normálnymi mečmi, ale s drevenými, ktoré si na rýchlo vyrobili z neďalekých mladších stromčeko. Bolo to za pokryku ich "druhov", poniektorý sa dokonca aj stavili. Francis ani nevedel určiť či sú skúsenejší než on, alebo nie. Obaja zúčastnený mali dosť hrubý spôsob boja, neotesaný.. barbarský a rozhodne nie elegantný. No účel to splnilo a jeden eventuálne skončil na lopatkách. Keď sa postavil, obaja si podali ruku na znak uzmiernenia a do "kruhu" ľudí ktorý sa okolo nich vytvoril zas raz vstúpil kapitán.
"Ešte niekto chce z niekoho vymlátiť dušu?" Spýtal sa, prezerajúc si zúčastnených. V jeho očiach nebola výzva, no bolo lepšie všetko "problémy" alebo "odventilovanie" vyriešiť naraz. AK si chcel Francis zatrénovať, možno teraz mal priestor?