Shadow Tower

Bola to.. dlhá a nešťastná cesta. Bola som na nej už niekoľko dní. Keďže mi prednedávnom zabili koňa, cestovala som po vlastných. Na nového som jednoducho nemala peniaze. Potrebovala som sa postarať hlavne od seba. Nebolo jednoduché nosiť všetky veci, ktoré boli potrebné pre moju profesiu, bez konských vakov. 
"Ešte aj počasie je na sračky." Znechutene som si odpľula a spoza kapuce som sa zahľadela na stále pokračujúcu cestu predo mnou. Nebola síce noc, no bolo šero, zamračené a neustále lialo. V podstate som bola úplne premočená, keďže aj môj cestovný plášť nebol úplne nepremokavý.. a navyše mal v sebe diery a rôzne zátrhy. Vlastne som na prvý pohľad mohla vyzerať ako žobrák. K ničomu určite nepomohli ani oči, ktoré horeli prapodivnou farbou, čo spôsobovala mutácia. No ako som sa priblížila ku zdroju svetla, čo mala byť brána, obrátila som do hrdla lektvar, ktorý mal tieto známky mutácie zamaskovať a ja som znova raz vyzerala ako človek, aspoň čo sa farby očí a pokožky týkalo. Stále som mala zuby ako nejaký dravec, no keďže som sa až tak často neusmievala, nevadilo to. 
Otázkou ostávalo, či ma do mesta pustia. Vykročila som teda k bráne a hľadala som strážnikov, alebo niekoho, či niečo na čo zabúchať. Nikdy som tu nebola, takže som tak úplne nevedela, čo očakávať.

Temnověž,  Osamělá věž nebo Gwyndheim. Tohle vše a mnohem více se volalo na místo které se teď Sigi snažila navštívit. Bylo to téměř běžné místo pro členy Inkvizice jelikož si zde mohli vydělat zabíjením oživlých mrtvol, či procházením ruin a proto u brány neměl být problém.
Lektvar zabral téměř okamžitě, téměř. Nejprvě mohla Sigi ucítit pálení v očích, na kůži a zimu po celé kostře. Bylo to jakoby jí běhala uvnitř těla neviditelná síla, snažícící se potlačit to co jí dělalo mutantem a ne zrovna příjemným stylem. Lektvaru se mezi Invkizitory říkalo Měnič a byla to originální receptura která dočasně potlačila efekty mutace, jak ty vedlejší tak ty chtěné.
Už od pohledu se brána, i samotné město moc neštítili tím jak to tu chodí. Sigi viděla že nad bránou cosi vysí a když přišla blíže viděla stovky rukou vysící na špagátě mezi dvěmi padacímí mřížemi.Z některých zbyli už jenom kosti, jiné nepříjemně páchly a přitahovali mršinu a Sigi si dokonce všimla jedné ze které zkapávala krev, značíc že byla pověšena teprve nedávno.
"Halt!" zastavil ji strážník který si na ni chtěl vzít lepší pohled a při prozkoumání narazil pohledem na červené oko na její hrudi omotane dokola drakem. Znak Inkvizice.
Strážník vypadal na čtyřicet, oděný v prosté zbroji a mít ještě o jeden prst méně nemohl by ani držet ono kopí které měl teď opřené o hruď.
"Ah..." řekl skoro okamžitě. Byl už tu nějaký pátek a tak inkvizici poznal a stejně tak jejich znak.  Dál už jen kývl hlavou směrem k městu že má vstup volný, povzdechl si a dále pokračoval v rozhovoru se svým kolegou o jakýchsi kartách.
Uvnitř města to vypadalo poněkud pochmurně a nemohlo za to jen počasí. Obrovská věž kolem mohla za to že město bylo téměř vždy ve stínu slunce. Temné město se mu přezdívalo.
Nedaleko od brány bylo náměstí které by jindy mělo nějaké ty stánky venku ovšem teď zde bylo temno a prázdno. Sigi viděla budovu se sudem pověšeném na řetězunad vchodem a rozeznala název "U Prasklého sudu." Lepší místo než žádné.

Zastavila som sa a len som pred nejakou väčšou kontrolou, rukou zahrabala pod plášťom, niekde v okolí môjho krku, až som vytrčila náhrdelník, alebo skôr insigniu nášho cechu. Len som mu kývla na pozdrav, no možno na vďaku, keď ma pustil dovnútra a ja som sa dostala do mesta. Bolo to tu celkom prázdne, aspoň na uliciach. No ani som sa nemohla diviť. Len blázon by v tomto počasí išiel niečo predávať. Začala som hľadať miesto, kde by som mohla zložiť kosti. Došla som až na námestie, ktoré bolo tiež celkom prázdno. No očami som skôr prehĺadávala budovy a ich erby, ktoré mi mohli napovedať, o čo sa jedná. Či už o obchody, alebo o hostince. Skôr som hľadala hostinec, najlepšie taký, kde by ubytovali aj neľudí, ako som bola ja. Nakoniec som našla miesto, kde by predsa len mohli byť nejaký ľudia, alebo niekto, kto by mi vedel poradiť. Vstúpila som do dverí hostinca - U Prasklého sudu." Aspoň som teda typovala, že to bol hostinec. 
"No.. určite to nie je výrobňa sudov." Zamrmlala som si popod nos, keď som otvárala dvere. Konečne som sa mala kam schovať, aspoň pred dažďom. Dala som si z hlavy dole premočenú kapucu a rozhliadla som sa. Očakávala som mnoho, no hlavne nejakých dobrodruhov, ktorý sa v tomto meste nachádzali z rovnakého dôvodu, ako ja.

Jak už název nasvědčoval jednalo se skutečně o hostinec a i v něm se necházeli nějký ti lidé schovávající se před deštěm či popíjející něco na zahřátí.
Bylo zde i pár takých kdo vypadali jinak od obyčejných lidí. Taký ten typ který neživý pluh ale meč. Většinou hledali místo u ohně nebo u baru aby zažehli žízeň či můry co viděli uvnitř veže.
Byla tu pochmurná atmosféra. Skoro hrobové ticho, žádná hudba a jen šepot a mluva mezi čtyřma očima. Hold k pochmurnému městu patřilo pochmurné okolí. Seveřané však byla tvrdá sebránka a tak tu bydleli paličatě a odmítali jít jinam.
Když vešla dovnitř jen pár očí na ni zahledělo a stejně rychle se zase obrátilo pryč. Hostinský, obrovský chlap s rudým plnovousem, ji však obařil i slovy
"Vítejte!" byť v sobě neměli moc entusiasmu jak by se slušilo a patřilo.
Možná že ji neviděl jako někoho kdo si ho byl hoden a nebo se nejednalo o moc veselého muže.

Chvíľu som len pohľadom chodila po prítomných. Nebol tu ani jeden príslušník inej, než ľudskej rasy. Žiadny mutant.. žiadny elf, žiadny polčík, ork, vlkolak.. Bola pravda, že som sa nachádzala na úplnom okraji kráľovstva, no z nejakého dôvodu som očakávala, že tu taký ľudia budú. Možno to ale bolo miestnymi hostinskými pravidlami? Nakoniec som sa predsa len pozrela na hostinského a na jeho privítanie som znova len prikývla. Zatiaľ som si ale nedávala dole premočený plášť. Možno že ma čoskoro pošle späť von. Nebolo by to prvý krát, rozhodne by to nebolo posledný. 
Dorazila som až ku pultu. Ako som prechádzala okolo ľudí, mohli započuť cinkanie, ako keď o seba naráža kov, škŕkanie, znelo to ako reťaze. Rozhodne som do okolia vydávala dojem, že patrím skôr do tej veže, než do mesta.
"Ak obsluhujete aj ne-ľudí, rada by som tu strávila noc." Prehovorila som k hostinskému. Pozerala som sa na neho priamo, bez žmurkania.

Hostinský se na ni podíval s pozdviženým obočím chvilku se neviděl na ní nic co by značilo že je někdo kdo je daleko od člověka. Měla možná trochu délši zuby... a pak si to uvědomil když viděl její náhrdelník. Sigi dokonce mohla vidět jak se mu v očích rozářil plamen pochopení.
"Aye... Tu si na severu děvče. Fakt že tu váš druh nemáme neznamená že ho nevítáme. Kdo ví? Třeba budeš první kdo tu věž vyčistí." řekl a uchechtl se zatímco rozléval pivo jednomu z mistních mančaftů který se na ni podíval a vycenil dva poslední zuby v "okouzlujícím úsměvu"
"Z mé strane nebude problém dokud budou padat mince.. a cena je stříbro za noc." řekl poměrně vstřícnou cenu a jelikož to bylo načmárané i na tabuli za ním bylo jasné že se ji nesnaží oškubat.

Len som prikývla a vybrala som si spopod plášťa vrecko s mincami. Odrátala som mu päť strieborných, ktoré som mu položila na stôl. 
"To by teda malo vystačiť na päť dní. Viac si zatiaľ nemôžem dovoliť, ale ak sa na mňa usmeje trocha šťastia, budem vaše služby využívať aj po tom." Vrecko som schovala späť a dala som si dole z hlavy kapucu. Nie že by niečomu pomáhala. Bolo vidieť, že mám úplne premočené vlasy. Na jeho slová o tom, že možno práve ja budem tá, ktorá tú vežu vyčistí, som sa na neho pozrela.. podivným pohľadom. Možno som sa aj trocha usmiala, ale skôr takým pochybovačným spôsobom. Rozhodne som si tu chcela zarobiť a nabrať viac skúseností. Predsa len tam vonku.. som viac cestovala, než bojovala. Už som ani necestovala s učiteľom. Potrebovala som samú seba zoceliť, tu? Tu som mala hostinec hneď vedľa niečoho, kde sa to hemžilo potvorami. 
"Hostinský, povedzte.. je tu nejaký cech, ktorý riadi záležitosti ohľadom veže?" Spýtala som sa ho, zatiaľ čo som tam no.. len postávala ako zmoknutý pes. Nechcela som sa usadiť, skôr som čakala, kým mi podá kľúčik a povie mi, ktorá izba je moja. Potrebovala som si niekde odložiť veci a ten vak na chrbte, vyzeral, že v sebe toho má naozaj dosť.. a že mal.

Hostinckej kývl na souhlas a vzal si od ní prachy. Poté jen vzal jeden ze dvou posledních klíčů a dal jí ho před nos.
"Je to malá místnost ale nic lepšího tu nenajdeš." řekl prostě a dávalo to smysl. Přeci jen všichni co byli uvnitř museli někde spát a tak musel tenhle hostinec mít hodně pokojů které ovšem nebyli zrovna dvakrát tak velké.
"Latrína je na chodbě a na dvoře je vědro s vodoum, studna a menší umívárna." odmlčel se a poté už se věnoval její otázce.
Cech.... něco na ten způsob. řekl a začal točit další pivo jelikož devečka přišla a ty které měl před sebou vyskládané odnesla kamsi pryč. Hostincký se zamyslel, jelikož normálně si účtoval za informace něco navrch ale přeci jen... dívka zaplatila na pět nocí dopředu tak si řekl že jí tohle dá na účet podniku.
"U vchodu je stůl, u něj někdo má většinou službu. Když deš dovnitř nic to pro tebe neznamená. Když jdeš ale ven... prošacujou tě od hlavy k patě. Odevzdáš veškerý Mineralith který případně najdeš a za každý pár uší dostaneš pět bronzovejch. Za každý kilo mineralithu dostaneš stříbro. Sem tam se ještě stane že si vezmou i nějakou věc co najdeš uvnitř ale většinou s nima usmlouváš i rozumnou cenu." řekl Hostinckej prostě.
"Pivo?" zeptal se i když už ho měl natočené. Pravděpodobně doufal že si ho vezme a pokud ne, odnesl by ho po děvečce někam na stůl. Každá kačka dobrá jak se říká.

Zobrala som si od hostinského kľúčik. "Nič lepšieho ani nepotrebujem." Odvetila som mu, bol to taký môj spôsob prejavu vďaky. Kľúčik som si schovala za oblečenie u hrudníka a len som si ešte vypočula jeho informácie o .. no cechu. Nevyzeralo to ako cech, skôr ako úžerníctvo. Trocha som sa zamračila, no nemalo cenu s tým niečo robiť. Nepáčilo sa mi nie tak to prehľadávanie, ako skôr to, že by mi mali zobrať nejakú vec, čo by som tam prípadne našla. O Mineralithe som vedela, s tým som počítala ale.. Len som si povzdychla a odkývla som hlavou.
"Nah, dnes bol pre mňa dlhý deň, len ak by ste mi zajtra pripravili niečo na raňajky.." Nedopovedala som a pomaly som sa od hostinského odvrátila, smerom ku schodom, ktoré viedli niekam k izbám. Ešte pred odchodom som kývla rukou hostinskému na pozdrav.
Našla som moju izbu pomocou kľúčika. Bola naozaj malá, ale stačilo to. Na kúsok voľného priestoru som zhodila vak, ktorý som rozprestrela a skontrolovala som, ako na tom boli poniektoré prísady. Aj keď som sa všetko snažila uchovávať v relatívnom suchu, tento dážď a strata koňa ma naozaj nepríjemne zaskočili.
"Kurva!" Zahrešila som cez stisnuté zuby. Polovica z vecí no.. mohla som ich vyhodiť. Predsa len boli prísady, ktoré navlhnúť mohli, tiež boli také, ktoré navlhnúť naozaj nemohli. Teraz to už ale nemalo cenu riešiť. Vak som nechala tam a vydala som sa opláchnuť špinu z ciest. 
Keď som bola hotová, neobliekala som sa, keďže som nemala do čoho. Len som sa zamkla v izbe a na dvere som ešte načrtla znamenie Yrden, rovnako tak, ako aj na zavreté okno. Bola to taká poistka. Nie že by som hostinskému neverila, ale keby že verím každému, už by som dávno bola mŕtva. Následne som len z mojich vecí vybrala meč, s ktorým som si ľahla do postele. Neprikrývala som sa. Nebola mi zima a plachta by ma len spomalila, ak by som potrebovala rýchlo vstať. Predsa len, najviac je človek zraniteľný práve v posteli.

Ďalšie ráno som zišla zo svojej izby späť dolu, kde by ma už podľa všetkého mali čakať raňajky. Mala som na sebe len tuniku, ktorá mi siahala až niekam nad kolená a vysoké boty. Všetko ostatné bolo stále premočené. U pásu som mala opasok, na ktorom som mala pripevnený meč. Dokonca som v izbe nechala aj reťaz, keďže som ju nemala ako zamaskovať.
Sadla som si za jeden zo stolov a čakal som na svoje raňajky, zatiaľ čo som v hlave rozmýšľala, čo všetko budem na zajtrajšiu cestu do veže potrebovať. Dnes som ešte chcela oddychovať a pripravovať sa. Zohnať informácie, nakúpiť si nejaké potrebné veci a zistiť niečo viac ako o veži, tak aj o meste.

Snídaně padla na tři bronzové a netrvalo dlouho a obyčejné snídaně, čili vajíčka chléb a slanina, byla před Sigi nastolo. Dnes už lektvar nebyl to co včera takže její tvář zde byla v plné krásé a lidé si všimli, ovšem jak říkal hostinský, nechávali si své pro sebe a byť se na ni dívali jak se říká "skrze prsty" nebylo to takové že by jí flusali pod nohy nebo jí říkali jmény.
Sigi si však všimla někoho kdo tu včera nebyl a on si všiml jí. Lépe řečeno už na ni nějakou tu chvíli zíral. Byl to trpaslík a dalo se o něm říkat že byl cestovatel. Brašnu měl plnou k nacpání kropmpáč na ní a pověšenou lucernu na batohu.
Když si ho všimla a jejich pohled se konečně střetl Trpaslík na ni mávl a poté si vzal svůj džbán a došel ke stolku u ní.
"Brý jitro vespolek." Začal a z hlasitým *thump* zhodil batoh na zem a  usedl do židle se slovy "Je tu volno?" ovšem na odpověď ani dvakrát nečekal.Na židly seděl tak, že mu nad stole čouhala jen hlava.
Byl očividně jeden z těch lidí co nechodil kolem horké kaše a tak začal.
"Méříš do véže hm?" přízvuk byl jasně trpasličí a jeho hlas hromový ale s jiskrou života v něm.

-5S, -3B
Aktuální money: 1G,4S,7B

Za chvíľku prišli raňajky. Začala som s celkom spokojným výrazom na tvári jesť. Znova som sa pri tom obzrela po hospode. Zväčša ľudia odvrátili pohľad. Pravdepodobne môj lektvar prestával pôsobiť, takže ma znova čakal deň plný veľmi príjemných ľudí, pohľadov a rozhovorov. No prekvapil ma práve jeden pár očí, ktorý patril nejakému trpaslíkovi. Bola som presvedčená o tom, že tu včera nebol, to by som si ho všimla. Trpaslík sa neodvrátil, práveže sa na mňa dosť zjavne pozeral a dokonca si to ku mne aj zamieril. Len som prikývla na jeho otázku, či je tu voľno.. rovnako ako aj na jeho pozdrav. Prehltla som zvyšok slaniny a pred tým, než som sa pustila do ďalšej len som kývla hlavou.
"Zajtra. Ty?" Vrátila som mu otázku. Vyzeral ako niekto, koho podobné veci zaujímali. Napadlo ma, že sem išiel hľadať žoldnierov, ktorých by si najal ako ochranku? Nenútene som obrátila pohľad z trpaslíka na jeho batoh, ktorý bol naplnený k prasknutiu. Skôr to vyzeralo tak, že sa z nejakého jeho hľadania pokladov práve vrátil.

"Mno tož otázka." odpověděl jí a napil se ze džbánu a jak už několikrát předtím ukázal nechodil kolem horké kaše a začal.
"Já som nějakej Borin a mojeho taty tata dělá kovářa v Ouskrunu, Pajzlí město pod Atlasem . A já mém povolení od tůhehlehle Dredwolfů abych méhl prolézt dovnitř do věže a nabrat si pár tého šutru kterému tu říkajó Mineralit. Vono když si ho člověk totiž vykutá sám je to vo hafo levnéšé a taty tata potřebuje enem pár kilo." řekl Borin a opět smočil jazyk pivem aby nabral slinu na zbytek co chtěl říct.
"A neřékám že bych se vo sebe neuměl postarat to zase ne. Svou palicó už jsem pár palic rozbél ale méjt za zády Inkvizitora by zas ták k zahození nebylo." řekl prostě trpajzl a pokrčil ramenama. Otázka byla proč si ho nešel vykutat do dolů ale Sigi nějak tušila odpověď. Doly byli bezpečené a pokud je pravda to co říkal že dávají slevu za vykutání mineralitu z dolů určitě z místa jako je ona věž je ten matroš ještě vo dost velký krapet levnější.
"Mno a jelikóž ty upaluješ dovnitř tak či tak a já upalujem dovnitř tak či tak... Možem si vzájemně kréjt záda hm?"

Podoprela som si hlavu rukou, zatiaľ čo druhou som si do úst začala strkať zvyšok mojich raňajok. Na trpaslíka som sa stále pozerala, no teraz pre zmenu tak nezaujato. Počúvala som ho ale, len som pri tom nevyzerala ako ten najochotnejší človek v tejto hospode. Pravda bola taká, že ma celkom zaujímal ten jeho príbeh, respektívne jeho dôvod, pre čo ma oslovil. Bola to práca, ako každá iná. Len som to nevedela dať najavo.
"Inkvizítora je lepšie mať pred sebou, než za chrbtom." Bol to taký.. hovorený vtip, medzi novicmi u Inkvizície. No nechcelo sa mi ho príliš vysvetľovať trpaslíkovi. 
"Koľko platíte, pán trpaslík?" Dodala som. Predsa len, moje služby neboli zadarmo. toto tiež znelo skôr ako niečo na ten štýl, že on bude ukazovať kam ísť a ja mu budem kryť prdel pred rôznou háveďou s tým, že si sama nebudem vyberať moju korisť.. a to bola služba, za ktorú sa jednoducho platí. Dojedla som zvyšok raňajok a konečne som trpaslíkovi venovala plnú pozornosť. Znova ten typ, pri ktorom človek ani len nežmurkol. Nesnažila som sa ho zastrašiť, ani spraviť dojem, len som sa inak tváriť príliš nevedela.

Neberte to jako prácu. řekl a začal mávat rukama které najednou vykoukli zpod stolu.
"Spíše jako vzájemnó vépomoc. Čistě nechcém bét uvnitř sám toť vše. Samozřémě vám za mineralit které normálně by šel do rukou jim nabídnu stejnó šarži.Ušiska sou mi taky buřt takže to co zabijem je tvoje."řekl prostě a poté se odmlčel a opět se napil.
"Jak řékám není to vo tom že bych měl nějaké problém s tím co je vevnitř. řekl a zvedl sekeru která se najednou prapodivně rozářila. Jednalo se na 100% o runový Enchant a z toho mála co o nich znala jen pár trpaslíků umělo tohle skoro zapomenuté řemeslo, pro lidi skoro neznámé. Trpaslík se podíval na ni a všiml si zájmu který měla v očích...Poté se usmál a dvakrá poklepal na sekeru.
"Áh... mineralit. U nás se mu říká Ultzwig. Už i v naších dolech je ho sakra málo. Ale tady? Hory děvče! Hory." poslední hory skoro zakřičel jakoby z toho faktu byl nadšený k prasknutí.
"Taty tata mi vo něm dost řékal. Pré je to původně střébro které pod vlivem many začalo svétit a mét další efekty." Sigi dokázala vidět že je to typický tradiční trpaslík. Co vo nich slyšela bylo to že si nechají pro brozák koleno vrtat a ve všem vidí byznis a způsob jak zbohatnout. Bylo to na jednu stranu něco obdivuhodné a na druhou se to některejm lidem mohlo příčit. Nakonec však řekl.
"Mno kókej. Pokud chceš vážně nějakó motivacu abys ke mně přišla tak takhle." řekl a vodkašlal si, poté zavolal pro další džbán piva.
"Nesém tak dobré jako děd ale už som pár run vyril a nedopadli zrovna néhůř. Řekněmě že si pár gramů toho mineralitu koupíš na moji slevu aj ty a já ti z něho do toho tvého párátka vyškrábu pár run dle přání."

A znova som ostala ticho. Len som tento krát nemala ako zamestnať svoje ruky, či ústa. Pre to som znova len ostala civieť na trpaslíka. Keď mi povedal, že by sa jednalo o vzájomnú výpomoc, len som sa v duchu kyslo pousmiala. No len.. v duchu. Samozrejme.. vždy sa jedná len o výpomoc.. Prebehlo mi hlavou a ja som si spomenula na ten nespočet krát, kedy sa jednoducho snažili vyhnúť nejakému zaplateniu. No tomuto tu, som musela uznať, že sa o to nesnaží po práci, ale ešte pred ňou. Aspoň som presne vedela, na čom chcem byť. Vytiahol sekeru, ktorá celkom pritiahla môj záujem. Nebola som síce so sekerami nejak dobrá, no.. skôr ma zaujímal ten enchant. Pocítila som jemné vibrovanie náhrdelníka, ktorý ma upozornil na mágiu nachádzajúcu sa v mojom okolí a.. no ja som v podstate videla, odkiaľ pochádza. Začal hovoriť rečou, ktorá sa mi pozdávala. 
"Dobre, tak sa dohodnúť vieme. Predám ti moje služby, za porunovanie mojich zbraní." Prestala som sa opierať o ruku. Tento krát om si do nej napľula a natiahla som ju k trpaslíkovi, na znak uzavretého obchodu.

Děvečka mu donesla pivo téměř okamžitě, což značilo že musel docela dobře platit jelikož takhle rychlý servis tu nikdo jiný neměl. Když nakonec tedy donesla Trpaslík se na ni široce usmál a poté naklopil do sebe půl džbánu téměř hned, možná na znamení že na onu věc dívka kývla.
"Tak téda máme dohodu." řekl a potřásl si rukou se Sigi a dodal.
"Móžu vidět ty zbraně?" řekl a poté se vodmlčel. Přeci jen chtěl vědět co bude vočarovávat aby se na to mohl připravit.

Po potrasení som ruku stiahla a len som na jeho otázku prikývla.
"Daj mi chvíľu, jednu som si nechala v izbe." No a tak som sa do izby aj vydala. Keď som sa vrátila a on tam ešte bol, čo som teda typovala že bol, v podstate som na stôl vyložila reťaz, ktorá bola na jednom konci zakončená "okovou" a na druhom odnímateľným niečim, čo pripomínalo malý "kyjak", fungoval hlavne ako závažie a ako tupá zbraň voči no.. prevažne ľuďom a menším beštiám. Taktiež som na stôl vyložila meč.
"Tieto dve. Aj keď niektorý by reťaz nepovažovali za zbraň... no niektorý by sa veľmi mýlili." Bolo vidieť, že som na to celkom hrdá. Môj výber zbraní sa mi pochopiteľne páčil, však som s nimi trénovala celý život. Aj keď by sa mi nestalo prvý krát, ak by niekto nad tou reťazou len pokrútil neveriacky hlavou.

Jen kývl na to když odešela a čekal než přijde. Za tu chvíli co přišla v sobě měl už další džbán piva a když před něj potavila zbraně trpaslik se na ně podíval očima znalce, které jakoby nebyli vůbec oslabeny alkoholem. Prvně na meč a poté na onen řetěz.
"Aj. No kdo sem já abych soudil." řekl prostě a předal ji její zbraně a vrátil se zpátky k sedu.
"No ceny só teď myslím že 20 zlatek za kilo... ty budeš potřebovat tak... čtvrt? Co tak soudím? Takže s mojó slevou to máš za 2 a půl zlatky." řekl prostě. Byť Sigi tolik neměla nevypadalo to že by se ji pokoušel tímhle nějak voškubat. Přeci jen kdyby to měl v úmyslu udělal by to až potom co s ní proleze tu věž. Spíše to pro něj bylo jako zob a předpokládal že pro ni to bude podobně.

Trocha som zaškrípala zubami. Dva aj pol zlatky bolo pomerne veľa peňazí, ale určite to bolo lacnejšie, ako keby som sa to snažila kúpiť u miestnych kováčov. Ani som nechcela vedieť, koľko zbrane z toho materiálu stáli. Len som prikývla a zbrane som si znova schovala. Meč som si dala na chrbát, reťaz som si omotala okolo ľavej ruky a len som cez seba znova prehodila cestovný plášť, ktorý už bol trocha.. no suchší. Ale musela som si s tým vystačiť.
"Dobre, to znie rozumne. Ako som hovorila, mám v pláne vyraziť až zajtra nadránom, potrebujem sa ešte prichystať. Len včera večer som sem prišla. Takže.. stretneme sa pri vstupe?" Navrhla som. Nadránom, to bola v podstate ešte tma. Hlavne v tejto časti sveta a s tou vežou, ktorá zatienila značnú časť oblohy.

"Aye. Tak tedy zítra." řekl Borin a dál se věnoval džbánu piva. Pokud jí něco říkal šestý smysl tak to bylo to, že se mu z tepla hospody stejně nikam nechtělo.
Když vyšla ven uviděla že již neprší ale teď teprve bylo poznat to proč se městu říkalo "Temné".
Slunce bylo právě za masivní věží a proto ona věž vrhala stín na celé náměstí které i v tuhle dobu muselo býti osvícené pochodněmi.
Jako u každého města i tohle mělo vše co normální město potřebovalo. Stáje, Obchody a podobné vědci byli samozřejmostí a dokonce zde byla i vývěsná tabule pro nějakou tu práci.

Po dohode som len prikývla hlavou a vydala som sa z hostinca preč. Čakal ma dlhý deň, plný príprav a získavania informácií. 
Ako prvé som sa snažila nájsť niečo, ako bežný obchod, v ktorom by mohli predávať mapu mesta. Pomocou nej by som už našla zvyšné obchody.. a že som mala čo navštíviť. Jednou z mojich hlavných zastávok bol bylinkár, u ktorého som potrebovala doplniť zásoby. Nemala som pripravených príliš veľa lektvarov, keďže som ich dosť použila po ceste sem. Potrebovala som si dokúpiť hlavne suroviny na výrobu cat, swallow a niekoľko ďalších vecí na výrobu základných olejov, ktoré sú účinné voči "prekliatym" a "mrchožrútom". Nemyslela som si, že by som potrebovala viac. Hlavne som mala ale len obmedzený počet peňazí a tiež som netušila, čo sa v tej veži nachádza.. to bol tiež jeden z mojich denných plánov. Vyspovedať niekoho, kto by o tom mohol niečo vedieť. Teda.. typovala som to na strážnikov, ktorý sa potulovali pri vchode do veži a šacovali dobrodruhov, ktorí išli dnu a von.

Sigi se tedy vydala do města a nakonec našla apatikáře, který se živil jak léčením tak i bylinkami či alchemii. Recepty na lektvary zaklínačů byli poněkud složité a pro normálního člověka byli jedem. Všechny však měli jeden společnou ingredienci a tím byl tuk, jak na olej tak na lektvary.
Swallow se zkládala z trollí krve, Myrty a vraního oka (květiny). Poté se vařila hodinu nad plamenem dokud nezonražověla. Doušek tohohle lektvaru účinkoval půl hodiny a na výrobu 5ti dávek přišlo rychlým počtem 5 stříbrných.
Cat na tom byl o něco lépe jelikož ten účinkoval 1 hodinu na doušek a byl levný na přípravu. Jelikož akátu zde byla zpousta a Arenarie byla brána za plevel. Stačilo si tedy natrhat kolik chtěla. Problém byl u jediné ingredience a tou bylo pera harpyjí které ji přišli na 3 bronzové.
Nakonec přišla řada na oleje což bylo klasické rozvaření tuku v hrnci a poté přidání ingrediencí na co byla příšera dáse říci "alergická". Problém byl že zatím nevěděla co je ve věži a tak nemohla vědět co má za olej připravit.
Když teda přišla na jednoho ze strážníků který si samozřejmě myslel že přijde dovnitř. Stál u budovy jejíž účel jí byl vzápětí vysvětlen.
"Dovnitř na prohlídku. Oblečení na stůl včetně opasků a brašen. Poté do spodního prádla." řekl  a nevypadal jakoby v tom měl nějaké potěšení.

Peniaze sa mi začali celkom míňať, no s tým som počítala. Naozaj som potrebovala, aby zajtrajšia výprava do veže vyšla. Už len na to, aby som dokázala pokryť tieto prvotné výdavky. Ostávalo mi len dúfať, že trpaslík nebude chcieť do tej veže len raz, ale že si našu spoluprácu zopakujeme. Ak som teda mala mať aspoň nejakú šancu na získanie tých runových očarovaní. Naozaj by sa mi zišli. Vedela som, že by mi mohli neuveriteľne pomôcť v boji s beštiami a rôznymi netvormi. Na tuky som sa nakoniec vykašľala, keďže som naozaj nevedela, čo sa vnútri môže nachádzať. Rozhodla som sa najprv získať tie informácie.
Moje nohy ma doniesli až k môjmu cieľu. Strážnik, ktorý mal v pláne konfiškovať kradnutý kameň a.. iné veci. V momente mi to dal aj najavo. Len som sa zastavila a znova som si z hlavy stiahla kapucu.
"Idem tam až zajtra." Prehovorila som sprv a len som sa zapozerala na vchod do veže. Čo som mala očakávať? Niečo otvorené? alebo zatvorené dvojkrídlové priam vráta? Kto vie.
"Rada by som vedela, čo tam môžem očakávať." Spýtala som sa strážnika. Nebola to teda ani tak otázka, ako skôr tvrdenie.. ale dosť zjavne som dúfala, že mi na to strážnik odpovie.

"Co tam není." řekl a strážník a uchechtl se. Jakožto jeden z těch upovídanějších strážných ledacos zaslechl od těch co se vrátili a tak měl přehled co se tam najde.
"No díky tomu že jsou pod věží tuny a tuny sklepů a je tam vlhko tak ve sklepách je dost kikimorů. Co se vrchních pater týká sem tam najdeš hnízdící hapryje. Potom sou tam samozřejmě mrtvoli a mrtvoli přitahujou nekrofágy takže ... Ghoulové, Rothfiendi a podobně se dá čekat... Jo a část sklepení je zatopená takže Drowneři... A to jsou jen ty o kterých víme... Jo a ještě nějaký spectry!" řekl jakoby zapomněl na tu nejvíce hlavní věc.
Ovšem jak se říká "dead man tells no tales" a tak nemohl vědět co se zkrývalo v úplně horních patrách a určitě nevěděl o těch velmi nebezpečných tvorech kteří tam nepochybně byli. To co však věděl jí řek.