Shadow Tower

Oprela som sa o neďaleký stĺpik. Vyzeralo to tak, že má toho čo povedať.. a že povedal. V podstate mi pomohol, ale nie príliš. Z jeho slov som pochopila, že sa v tejto veži nachádza takpovediac hocičo. No na druhú stranu som typovala, že sa budeme pohybovať hlavne v pivniciach. Trpaslík hľadal kameň, pravdepodobne ho bude dolovať tam. To znamenalo ghúlov a očividne aj drownerov. Nič, s čím by som sa nevedela vysporiadať. Ale tie Spectry.. to mohol byť naozaj problém. Môj Yrden nebol tak mocný, aby som ich dokázala uväzniť. Úprimne som sa doteraz spectrám skôr vyhýbala a posúvala som ich ostatným. Boli to ťažký súperi, teda skôr súperky, ak človek nemal správne vybavenie.. čo som momentálne nemala. 
"To znie ako celkom problém. Divím sa, že sa nerozniesli do mesta." Prehovorila som. Pravdepodobne som nebola prvá, kto sa s niečím takým divil. Možno sa ale tie potvory zabíjajú navzájom a tak sa nikdy nestihnú neskutočne premnožiť? Kto vie.
"Ďakujem za informácie." Kývla som strážnikovi na pozdrav a znov som sa vydala preč. Tento krát už do hostinca. Na ten olej som moc nedala.. ak stretneme spectru, budeme proste utekať, nie? Aj keď trpaslík so svojou očarovanou sekerou, by ju skoliť pravdepodobne dokázal..
Podobné myšlienky ma neopustili po celý zvyšok cesty k hostincu.

"Ne že by se nezkoušeli ale u vchodů jsme tady my a ocelová mříž. S harpyjema máme čas od času problém ale nic s čím by si lučišníci neporadili." řekl a Sigi si všimla že vstup do věže je zabarykádován několika bránama.
"Samozřejmě jsou i škvýri skrze zeď kudma utíkaj ale ty co jsou uvnitř hradeb zaděláváme. Když jsem byl ještě kluk pamatuju si že jedna striga, hrozná potvora, vypadla někde z vrchu patra. Bohužel padla přímo na statkáře." řekl a pokrčil ramenem. Poté se vrátil na stanoviště a opustil ji stejně tak jako ona jeho.

V hospodě nebylo nic moc k vidění. Spíše to stejné jako když odtama odešla.
Příprava lektvarů byla na dvoře nad kotlem a ohněm a zabrala pěkných pár hodin.
Pokud by se rozhodla že je den u konce její malý přítel by na ni jak už bylo domluveno čekal před vchodem.

+20 Alchemy

Skôr zo zdvorilosti som si ešte muža vypočula, no keď svoje slová dopovedal, naozaj som už šla svojou cestou, v podstate len s tichým pozdravom. V hostinci sa takmer zopakoval včerajšok. Len som si nepotrebovala vyžmýkať všetko oblečenie. Rovno som zaliezla do izby bez večere či jedla, keďže som ešte u seba mala nejaké jedlo a to nepotrebovalo zhniť. Zavrela som sa do svojej izby, no po chvíľke som šla na dvor ku kotlu a začala som variť potrebné lektvary, na ktoré som si dokúpila ingrediencie. Teraz som ale mala otvorené okno, aby som sa vo vlastnej izbe nezadusila. Počas varenia som dojedala zvyšky jedla, aj keď zopár kúskov sušeného a soleného mäsa som si nechala na zajtrajšiu výpravu. Podobne som si dopustila aj čutoru s vodou. Keď som si pripravila všetko na ďalší deň, vyprázdnila som ešte vak, do ktorého som si mala v pláne dať trofeje a veci, ktoré by sa dali dobre predať. 

Ráno som vstala skoro, ešte pred svitaním. V podstate som sa len obliekla do oblečenia. Prehodila som si na seba tuniku, ktorá bola v podstate ak spodné prádlo, až niekam ku kolenám. Na to som si dala cestovné oblečenie, zobrala som si zo sebou zbrane a plášť som stočila a dala do zatiaľ prázdneho batoha. Môjho nového spoločníka som stretla pri vchode, kde nás pravdepodobne ešte čakala tá prehliadka. Kývla som mu hlavou.
"Dobré ráno, pripravený?" Spýtala som sa ho, zatiaľ čo som k strážnikovi na stôl hodila vak a začala som sa kvôli prehliadke vyzliekať.  Bolo vidieť, že som celkom nedočkavá. Potrebovala som dnes zarobiť veľa.. veľa peňazí.

Aye. řekl Borin když byla položena otázka. Vzhledem k tomu že včera vypil víc než snad sám vážil, vypadal docela dobře. Hold výdrž se nezapřela.
Borinův batoh byl o dost prázdnější a nebylo se třeba ptát kam má tedy v plánu dát onen Mineralith.
Nikdo jiný se takhle ráno do věže nevydal a tak byli oni první na řadě.
Borin kývl směrem na strážného který včera radil Sigi s příšerama a řekl.
Oi! Jak se vede Nilsi? řekl Borin na pozdrav, značíc že to nebude jeho první cesta dovnitř.
"Áh Borin!  Copak už vám tam zase dochází zásoby?" Už je to nějaká chívle co si tu byl naposledy." Odvětil mu Nils.
"Aye... Véš jak to je. Není tolik zakázek a taty tata už tolík stejně nebére..." řekl a poté vešel dovnitř na prohlídku.
Byl tam asi 10 minut a poté vylezl ven a přišla řada na Sigi.
"Takže... oblečení na pult včetně zbraní a brašen." řekl Nils.
Když tak Sigi udělala veškeré její kapsy byli převráceny naruby a každý předmět napočítán a zapsán na papír.
Poté přešel k ní a v ruce měl nějaký přístroj s kličkou.
"Jedná se o Potaquisitor. Hledá magické předměty a kovy." řekl prostě Nils. Poté přešel k jejímu náhrdelníku a kličkou dvakrát zatočil. Nebylo pochyb že stejnou prohlídku podstoupí i poté.
Sigi mohla vidět že se mezi dvěma tyčinkami nakonci objevil silný výboj.
"Neboj vím vo co jde. Nejseš první ani poslední." řekl a poté pokračoval dál. Pravděpodobně si chtěl oveřit zda je to pravý náhrdelník, jakoby musel.
Sigi tam byla totiž v plné kráse a její zmutované tělo na pohled.
Bíla pokožka, tmavé žili vypadali zvláštně až mrtvolně ovšem Nils k tomu všemu přistupoval profesionálně.
Poté s předmětem přišel k sigi obešel jí dvakrát dokola točil kličkou a různě směroval onen předmět. Na její záda. Hlavu, zadek a i ženské partie.
Nakonec však nezjistil žádnou magickou aparaturu kterou by předním schovávala.
"Fajn." řekl Nils "..můžeš se voblíct."

Len som prikývla a ako sme obaja podišli k strážnikovi, v podstate som ho nechala ísť prvého. Navyše to vyzeralo tak, že ho strážnik už poznal. Musel byť.. ako sa tomu hovorilo? Častý zákazník. Nakoniec sa mi oplatilo dohodnúť si s ním partu, musel mať veľa skúseností. Prehliadka netrvala tak dlho, ale keď nemáte čo robiť, aj desať minút mi prišlo, ako večnosť. Nakoniec som bola na rade ja. Vošla som dovnútra a s tichým prikývnutím som zložila na pult moje zbrane, rovnako ako aj oblečenie a vak, v ktorom toho momentálne moc nebolo. Dávala som si pozor hlavne na ampulky s lektvarmi, aj keď som ich nemala veľa, bolo by nešťastné, ak by sa im niečo stalo. Hlavne po tom, čo som vysolila toľko peňazí za prípravu.
Ako som tam stála, strážnik ku mne podišiel s nejakým prístrojom, ktorý som pred tým nevidela. 
"Potaquisitor? Chm.. v podstate funguje podobne, ako náš amulet." Prstami som si po amulete na krku prešla. Bola to jedna z tých vecí, ktoré si nikdy nedávam dolu. Samozrejme na neho ten jeho prístroj reagoval, podobne, ako aj môj Amulet reagoval na prístroj. Náhrdelník som nechala voľne visieť na mojom krku a len som v tichosti čakala, kým dokončí svoju prehliadku.
Zobrala som si svoje veci, teda až po tom, ako som sa znova obliekla. Meč som si dala na chrbát, reťaz som si znova obviazala okolo ľavej ruky a vak som si prehodila cez ramená. Bola som celkom rada, že tu ten prístroj mali. Rozhodne lepšie, ako riskovať nejaké nemorálne prehliadky, ako keby som bola trestanec. 
Vystúpila som z von a bez výrazu som sa pozrela na trpaslíka. Len som kývla hlavou na znak, že môžme ísť.
"Typujem, že pôjdeme smerom dole?" Spýtala som sa. Bola to klasická logika. Hľadali sme šutre, išli sme do podzemia... aspoň som si to myslela.

Trpaslík kývnul.
"Aye. I když se to nezdá věž je asi 300 metrů vysoká, ne li víc, a má skoro kilometr v průměru. Elfové ho pré pužívali spíše jako město než věžu." říkal ve chvíli kdy stráže zrovna vytahovali padací mříž nahoru. Jakmile byla klec nahoře Borin šel dopředu a pokračoval.
"Já dole ve sklepech mocka nebéval. Spíše jsem chodil po obvodu věže seškraboval co se dalo a sem tam sém zabádal do nějakéch tech propadlin." říkal zatímco jste procházeli první chodbou která se táhla do pravého úhlu. Jakmile jste zahli za roh bylo vidět prostranství asi 100 metrů v obvodu se stropem vysokým. I tady byli různé brány a kdyby Sigi nevěděla jinak, přirovnala by to k náměstí. Kolem byli něco jako budovy a po stranách byli tyčky které vypadali jako držáky na pochodně ovšem to co tu mělo celé prostranství osvětlovat chybělo.
"Dřív tam mévali Mineralithové krystali jako zdroj světla. Většina už je ale rozkradená takže hold použíjeme tohle." řekl trpaslík a vytáhl tyčku ze dřeva na jejíž konec koženým proužkem přivázal lahvičku, ve které byl jakýsi zvláštní fialový roztok, doníž potom vysypal rozdrcený prášek který žluto-zeleně světélkoval. Lahvičkou důkladně protřepal a jak tak třepal světlo bylo jasnější a jasnější dokud nenaplnilo celou místnost.
"Je to z jedné huby která roste u nás v tunelech." vysvětlil Borin.
"Tady je to ještě bezpečné. Sem tam nějakej Ghůl ale..." řekl a pokrčil rameny.
"Jakmile budeme v tunelech je tam mocka cest. Mnoho slepéch a ještě víc plnéch Kikimorů. Co jsem ale slyšel vo vaších nosách tak bys měla poznat která cesta bude ta bez těch hmyzáků a která sněma." řekl Borin.

Prešli sme cez padaciu mrežu a ja som v podstate hneď po prechode, tasila meč. No nedržala som ho celý čas v ruke a nesnažila som sa prepichnúť každý tieň. Chytila som ho za čepeľ, pri rúčke rukou, okolo ktorej som mala priviazanú reťaz. Čisto kvôli tomu, aby ma pri nejakom prepadnutí príšera nezaskočila.
Na jeho slová som len prikývla. "To bolo chytré... každý musí najlepšie poznať svoje schopnosti." Odvetila som mu. Sama som tak úplne nechápala, pre čo by nejaký dobrodruhovia išli do nebezpečných útrob bez sprievodu aspoň normálneho Inkvizítora. Predsa len, boli sme profesionáli.  So záujmom som sa pozerala na zdroj svetla, ktorý trpaslík vytvoril. Samozrejme sme stále išli po ceste a registrovala som aj naše okolie, ale pre tento krát ma zaujal skôr on. Staré ruiny.. tých som videla už mnoho. To čo použil trpaslík, snáď prvý krát. Po jeho vysvetlení som aj vedela prečo. Nikdy som v trpaslíčích tuneloch nebola. Celkom si svoje mestá strážili.
"Kikimory mi problém nerobia.. ale ak narazíme na prízrak.." Trocha som sa zamračila. To by mohol byť naozaj problém. Ale záležalo by od toho, ako mocný by prízrak bol a aký enchant to mala jeho sekera. No a po tom som sa zahľadela do tmy. Mohla som použiť mačku, ale svetlo od môjho spoločníka bolo dostatočné a navyše by ma znervózňovalo a vyrušovalo. Predsa len, pri Mačke som bola na svetlo príliš citlivá. 
"Máš mapu?" Spýtala som sa ho po chvíľke. Nie že by som nevedela kam ísť, ale nevedela. Mohla som len blúdiť a pamätať si cestu späť. Verila som, že nejaká mapa existuje. Predsa len dobrodruhovia museli zmapovať priestranstvá, ktoré navštívili.

"Nay. Mapu tu mocka lidí nemá ale mám trik." řekl a přišel ke stěně a udělal tam šipku ve směru kterým šli.
"Nu a zpátky jdeme hold na druhó stranu a mažeme šipku." řekl prostě. Na mapu by musel bejt nějakej kartograf... rozhodně by však za mapu někdo zaplatil slušný peníze ovšem zmapovat skoro 800 tisíc metrů čtverečních byl docela kumšt. Plocha uvnitř byla opravdu mohutná.
"Tož stačí kdež pudem kamsi doprostřed. Kedže tam sou ty propadliny nejvéc." řekl trpaslík.
"Kikimory že ti problém nerobí? Děvče ... setkala si se snima vůbec někdy?" zeptal se a doufal že jo. Takhle sebevědomí totiž o Kikimorech nikoho neslyšel mluvit. Přeci jen to byli pavoukovití monstra dosahujícíc snad metr a půl na výšku, jejich bojovnícíci byli vyšší než dospělí člověk. Útočili ve velkých počtech a jejich swarm dokázala pohltit i zkušeného Inkvizitora, což Sigi rozhodně nebyla.

Cesta skrze útroby veže pokračovala většinou bez nějakých překážek. Trpaslík jí vysvětloval že spodní patra nemají cenu procházet skrze domy jelikož za ty stovky let sou obrácené na ruby a vše cenné už je rozebrané. Když však obešli pár rohů a nekreslili několik desítek šipek před jedním rohem sebou Sigi trhla jelikož jí do nosu praštil silný smrad který značil jedině nekrofágy.

"Chceš mi povedať.." Začala som s pomerne dosť udiveným pohľadom. "... nah nechaj tak." Nedokončila som nakoniec myšlienku, keďže som usudzovala, že to príliš nemá cenu. Nechala som, nech trpaslík robí značky, ktoré však niekto za nami mohol pokojne mazať. Čo dodať, nebola som moc dôverčivý človek.
Na jeho otázku som prikývla. "Kikimory krvácajú, čo sa o spektrách povedať nedá.. nevylož si moje slová zle.. ak narazíme na hejno Kikimor, tak berieme nohy na ramená." Zľahka som sa pousmiala. Aj keď môj vyblednutý úsmev vo svetle jeho húb nevyzeral príliš dobrosrdečne.

Našu výpravu sme viedli ďalej. Po ceste mi toho o tomto mieste mnohé povedal. Bolo zaujímavé ho počúvať. V podstate to boli informácie, ktoré som získala zadarmo. Príjemná zmena. No v tom sa niečo zmenilo. ja som prudko zastavila a len som potichu zodvihla ruku na znak, aby sa zastavil aj trpaslík. Potiahla som nosom, najprv raz.. po tom druhý krát. No a po tom som s povzdychol vytiahla prvý elixír. Bojovať vo svetle jeho húb síce nebolo úplne zlé ale.. nemala som v pláne riskovať, že sa oddelíme a ja budem musieť elixír piť v tme.. 
"Necrofágy.. no.. proste mŕtvoly. Sú blízko." Pozrela som sa smerom k rohu, spoza ktorý sme mali ćoskoro vyjsť. 
"Tým smerom." Po týchto slovách som do seba logla "cat" a nebyť môjho výcviku, asi by som sa od tej chuti škaredo zaškerila. No teraz bola moja tvár len ľahostajne chladná. Vytasila som meč z pošvy a spýtavo som sa na trpazlíka pozrela. 
"Pripravený?"

Sigi viděla že šipky jsou také speciální. Jakmile světlo podivné houbovité lucerny vyprchalo šipka přestala být viditelná.

Netrvalo dlouho a po čuchu se dostali i zvuky, po kterých běžnému člověku běhal mráz po zádech. Chřoupání, vrčení a praskání kostí bylo doprovázené občasným hlasitým pískotem či přejetím drápů po podlaze, po kterém se Borinovi zježili všechny vousy na bradě.
"U Gara!" zaklel tiše a sáhl po své sekeře která opět lehce zasvětélkovala.
Podle těch zvuků byly jasné dvě věci.
První byla že se nejspíše jedná o Ghoula, nejasné bylo zda to byl Alghoul či jeho méně nebezpečný příbuzný.
Druhá byla ta, že potvory mají hostinu což znamenalo že zde byly zrovna zaneprázdnění.
Jak tuhle příležitost Sigi využije, zda k ústupu nebo úderu ze zálohy bylo na ní.