Cesty a planiny

Při pohledu na velitele lapků jsem došel k závěru že nejlepší z působ jak ho porazit bude připravit ho o meč v pravé ruce, měl ovšem oproti mě výhodu dvou zbraní, levou rukou jsem tedy tasil svůj jednoruční meč a ve chvíli kdy se dostal do dosahu jsem zaútočil seknutím odshora zprava do leva tak aby se musel krýt mečem a nikoliv dýkou a zároveň ukročil mírně doprava a kupředu abych si lépe otevřel okno příležitosti pro sek kukri přes jeho pravačku.

Byrne

"Řekni mi chlapče, kdo tě poslal na smrt?" řekl muž s překvapivě medovým hlasem, který se absolutně nehodil k jeho vzhledu.
Byrne, velitel této skupinky, nebyl nikdy abiciozní. Byl to hajzl do morku kosti. Lidé ho nenáviděli a jediné v čem byl relativně dobrý byl souboj, ve kterých měl mnoho let praxe. Netrvalo tudíž dlouho aby pochopil jaký je protivníkův záměr. Dvěma rychlími "poskoky" směrem vzad uhnul ráně meče která ladně prosvištěla na prázdno.
Mečem v levé ruce poté ladně sekl po odkryté ruce útočníka. Nebyla to však bůhví jaká rána, jelikož sek šel od spodu nahoru, čili způsobila jen povrchové zranění.
Bylo vidět že však Byrne nenechává žádné otvory v jeho obraně. Ihned pravou nohou udělal úkrok do zadu, levá zůstala stát, čili dýka byla připravena k potenciální obraně, pokud by přišel útok od Jackoba.

Proč to chce vědět prolétlo mi hlavou. Popostoupil jsem pár kroků vzad, schoval kukri a vytáhl zbývající dva vrhací nože z pouzdra u pasu.
"Nejdřív by bylo slušností se představit a pokud to skutečně chcete vědět řekněte mi nejdříve důvod mimochodem já se jmenuji Jackob."
Hlavou mi běhaly myšlenky o tom že přes smrt jeho mužů zní až příliš vyrovnaně, proto mě i zajímala jeho odpověď.
Na druhou stranu jsem byl stále ve střehu připraven uskočit a krýt se při případném útoku.

Vrabčák?! prolétlo mi hlavou, budu si muset prohlédnout jeho ruku.Vsunul jsem prst mezi nože v mé pravačce a začal máchat mečem před mým tělem zatímco jsem ustupoval pomalu dozadu. "Hele nechceš to vyřešit v klidu?" začal jsem hrát. Když se Byrne přiblížil asi tak na vzdálenost tří metrů rychle jsem ukročil vlevo, opět máchl mečem víceméně na prázdno jen s tím rozdílem že tentokrát meč opustil mou ruku přímo směrem na pravou polovinu jeho těla. Nezbývalo mu nic jiného než uhnout doleva nebo meč odrazit. Proto jsem vrhnul nože z pravé ruky. Prst mezi nimi jim zaručoval jiný směr letu proto jsem jedním mířil na Byrneho a druhým vlevo od něj. Zároveň jsem okamžitě tasil kukri s tím že pokud meč odrazí dýkou bude muset odrazit vrhací nůž a mě vznikne mezera pro útok zepředu, pokud uskočí doleva stále bude muset za letu odrazit vrhací nůž a já zamířm na jeho nohy které bude muset nechat na okamžik nekryté.

"Tohle už není otázka typu: Buď ty nebo já."  řekl Byrne stále si udržujíc vzdálenost.
Když viděl jak na něho letí útok zarazil se ovšem ne na dlouho. Udělal rychlý úskok do zadu, kde ho meč sice zasáhnul přes holeň, ovšem ne s takovou silou. Poté Byrne chytl Jackobův meč do ruky a švihl sním na  druhou stranu tábora.
Poté vyzkoušel jak moc váhy snese na jeho pravé noze a zjistil že to tak hrozné není.
Další ránu schytal od nože který byl po něm vrhnut, popravdě si ho nevšiml ale to že uskočil dozadu ho zachránilo před bolestivým zraněním. Takhle měl jen ránu na levé ruce.
Přitom si také všiml nože který mu znemožňoval úskok a zajímalo ho, kolik těch nožů ještě má?
Jelikož teď nebojoval proti protivníkovi který měl možnost boje s dvěmi zbraněmi, schoval dýku do pochvy a meč chytil druhou rukou za hrušku.
Poté se opět rozeběhl proti Jackobovi, byť trochu šetřil jeho pravačku, a udělal výpad proti jeho levému boku.

Když Byrne schoval druhou zbraň udělal asi tu největší chybu kterou mohl, připravil se o krytí proti mému případnému protiútoku. Ve chvli kdy na mě zaútočil nastavil jsem mu do rány kukri a rchle vykročil kupředu doprava proto aby se moje zbraň s jeho střetly co nejblíže k jílci, čím blíže se totiž ve chvíli dopadu nachází kratší zbraň u jílce větší tím méně síly je potřeba na její blokování. V okamžiku kdy se o sebe zbraně zarazily jsem ho uchopil levačkou za jeho levé zápěstí a vší silou jeden z prstů zaryl do rány na něm a neprodleně mu s veškerou razancí které jsem byl schopný sekl po krku, vzhledem k mé zbrani bych ho měl zásahem dekapitovat.

Překvapeně a zároveň s úlevou jsem vydechl, nikdy jsem nikoho neviděl pohnout se tak rychle jako Byrneho, když mi těsně před smrtí vyblokoval mojí ránu. Je pravda, že jsem slyšel zvláštní příběhy o tom, čeho všeho jsou lidé schopní, když jim jde o život, ale do teď jsem se s tím nesetkal. No hlavní je to, že jsem to díky Malikovi přežil.
"Jak jsi na tom?" houknul jsem na něj mezitím co jsem se zvedal a kopnul si do Byrneho mrtvoly. Byla spíš řečnická otázka, každý kdo nebyl slepý mohl vidět, že na tom není nejlíp. Doběhl jsem tedy ke stanu ze kterého Byrne vylezl, podle toho jak vypadal když ho opuštěl jsem usoudil že v něm bude nějáká dívka. "Hele mohla bys mi trochu pomoct ošetřit tady kamaráda?" zeptal jsem se jí přes plátno ve vchodu.

Ani mě nenapadlo nejdřív hledat věci pro první pomoc, pár obvazu a jehlu s nití nosím vždy ve své brašně kdyžtak si doplním zásoby těsně před návratem až budu prohledávat mrtvoly a tábor. Vytáhl jsem je tedy a začal Malikovi ošetřovat jeho rány, pro jistotu jsem je i vypláchl vodou z čutory. Když jsem byl hotov začal jsem přemýšlet, pomoc Malikovi byla jedna věc, nikdy totiž nekašlu na své parťáky, ale dívka pro mě nic neznamenala, zároveň mi ji však bylo z nějákého důvodu trochu líto. "Fajn, možná tě to bude trochu bolet, ale když se ti ty rány neošetřím můžou se ti zanítit a v lepším případě pak příjdeš o ruku, takže mě nech tě v klidu i pomoct, jasný?" v tu chvíli mi došlo že to asi není nejpovzbudivější co jsem mohl říct. "Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se jí jak nejpříjemněji jsem dokázal a dokonce jsem se i usmál.

Vzhledem k tomu, že Malik vypadal na to že tady chvíli zůstane, jsem se rozhodl tu s ním počkat alespoň do druhého dne. Měl jsem tedy spoudtu času na to prohledat celý tábor, všechny mrtvoly a samozřejmě najít a posbírat své nože. Taky mi stále vrtalo hlavou to co Byrne řekl o tom, že budu nejspíš jednou na jeho místě proto jsem na jeho ruce a pro jistotu i na rukou ostatních hledal tetování vrabčáků s tím, že když nějákéé najdu opatrně odříznu kus kůže na kterém se nachází, zabalím je do nějákého kusu látky a uschovám do brašny u byrnrho mrtvoly jsem ještě odsekl hlavu, rovněž ji zabalil a proatím položil kousek od ohniště. Zároveň mi bylo jasné, že mrtvoly by  mohly přilákat pozornost zvěře, ale dokud budou mít potravu tak by neměli útočit. Kvůli tomu jsem každé prohledané tělo odtáhl z tábora na hranici lesa na jednu hromadu. Trvalo to celkem dlouho proto jsem po odtažení posledního těla v táboře rozdělal oheň a ještě jednou prohledal stany kvůli jídlu a dalším zásobám pití.

"Támhle na hranici lesa." ukázal jsem směrem k hromadě těl. Jinak asi nebudu ten za koho mě máte, takže bych ocenil kdyby na mě přestali všichni mířit zbraněma. Mimochodem hlava toho koho hledáte je hned vedle ohniště zabalená v hadru. Tak něják bych řekl, že jste přišli trochu pozdě." obdařil jsem muže tak přívětivým úsměvem jakého jsem byl schopný pro někoho kdo mi míří mečem ke krku. "Ty zbraně fakt nejsou nutný, takže je prosím skloňte dokud jsme ještě přátelé." tentokrát jsem už v hlasu nedokázal úplně potlačit vztek.

Hlasitě jsem se rozesmál autority jsem měl problémy respektovat, ale muž proti mě vypadal poměrně rozumně, proto jsem se rozhodl pro upřímnost.
"Samaritán? Ani omylem a ano trefil jste se a i když bych řekl, že už vám je to jasné tak odpověď číslo tři je správně ačkoliv se musím výrazně ohradit proti tvrzení o lži, protože jsem neřekl nic co by byla lež. Pravda je taková, že jsem byl najat s přislíbením odměny na odstranění banditů. Není to sice příliš čestný způsob obživy, ale v tomhle konkrétním případě je výsledek správná věc, bandité už nikomu neublíží. Co tedy kdybyste mě nechali jít. Mimo to je tady žena která si toho nejspíš dost vytrpěla od jejich vůdce, chtěl jsem jí pomoct ale nenechá mě se přiblížit asi protože stejně jako vám jí připomínám Byrneho. Nechcete jí pomoct? Jste přece něco jako rytíři ne?" Při slově rytíři jsem si nedokázal odpustit malý úšklebek.

Tuhle otázku jsem čekal, nicméně se mi na ní nechtělo odpovídat, rozhodně ne přímo. "O tom bych měl asi mlčet, ale dejme tomu, že jsem byl najat přes prostředníka z jedné nechvalně proslulé skupiny, o skutečném zadavateli nic nevím. Ze mě dostupných informací můžu soudit, že muž který vedl bandity byl jejich bývalým členem a jejich vedení, jestli se to tak dá nazvat, se pravděpodobně moc nelíbilo to co dělá. I nechvalně proslulá skupina může mít nějáká pravidla a nemusí tolerovat nesmyslné zabíjení. To je ovšem jen můj názor, skutečnou pravdu neznám a nechci lhát."
Všiml jsem si Malikova výrazu a začal jsem mít obavy, aby se nestalo něco, co mé vyjednávání pokazí. "Pokud vás můžu opět požádat o sklonění zbarní byl bych velice šťastný, kdyby jste mi vyhověl. Jde o to že za sebe mohu ručit, ale můj společník je zraněný a vypadá poněkud podrážděně a neovládá náš jazyk úplně dokonale, bylo by tedy zbytečné aby došlo k prolití další krve jen proto že mi plně nedůvěřujete. Maliku prosím tě nesmíš teď nikomu ublížit, pokouším se to vyřešit v klidu ano?! poslední větu jsem řekl poměrně hlasitě tak aby ji můj parťák dobře slyšel.
"Jako projev dobré vůle bych mohl odložit na oplátku svůj meč ano? a tak aby nedošlo k nedorozumění jsem pomalu odepnul řemínek s pochvou a meč v pochvě jsem položil mezi mě a jejich velitele.
"Mimo to, když už si tu tak hezky povídáme, bylo by asi slušností se představit. Já jsem Jackob." po té jsem zvedl levou ruku tak aby na ni bylo dobře vidět a pravačku jsem natáhl k přátelskému gestu potřesení rukou.

To bylo dostatečně fér, navíc jsem se pojistil tím, že jsem si jako důkaz vzal Byrneho tetování. Došel jsem tedy k ohništi pro hlavu a předal ji Manethovi. "Děkuji za vstřícný postoj." otčil jsem se na ženu a pak zpět. "Bude o ní postaráno?" zeptal jsem se.
Hlavou mi probleskla myšlenka a nemohl jsem se jí zbavit "Mimochodem vzhledem ke skutečnostem doufám, že nebudete chtít rozpoutat konflikt s ehm určitou nejmenovanou frakcí."

Zbytek noci uběhl velice rychle a ráno jsem chtěl vyrazit zpět do města. Tak co můžeme vyrazit kamaráde? zeptal jsem se Malika mezi tím co jsem si připínal pochvu z mečem zpět k pasu. Doufal jsem, že se dostatečně zotavil na tolik aby zvládl cestu do Callenhadu.