Kiyosaki

Kazehaya

A tak sme sa tu ocitli iba dvaja. Ja.. a rozzúrený ork ktorý si pravdepodobne myslel, že ho chcem minimálne ugrilovať. Chvíľku som sa na jeho besnenie pozeral .. "Ah.. " Povzdychol som si nakniec a zakryl som si dlaňou ruku, rozmýšľajúc, ako som sa do tejto situácie dostal. Mohol som to ignorovať a nechať vojakov, nech si s ním robia čo chcú.. no bol to len chlapec, v podstate dieťa.. nemať vedomosti z môjho predošlého "života", tak by to aspoň pre mňa bolo teraz oveľa jednoduchšie. Sadol som si teda pred malého orka do tureckého sedu. Úprimne som netušil, ako ho upokojiť.. a tak som len čakal. No nie dlho. Naozaj hrozilo, že si ublíži, prípadne že ublíži mne. Podvihol som ruku a opatrne som ju mladému orkovi položil na hlavu. Smaozrejem som chcel cuknúť, ale aspoň pre teraz som sa opokojiť.
"Pšššt..." Priložil som si druhú k perám v takom tom univerzálnom geste pre ticho. Po tom, ako som ho pohladil po hlave.. teda ja som v týchto veciach nebol moc dobrý, ale nemal som voči nemu žiadnu "hostilitu", moje gesto bolo dosť mierne.

Orc se očividně cítil docela zmateně a jeho "Pšššt" vyloženě nepomohlo. Jako Thomas toho o orcích hodně slyšel a rozhodně mezi to nepatřilo že když je pohladíte a začnete se na ně tvářit jako na krotké mílíusi že se z nich najednou jedni stanou.
Furt teda sebou mlel a lomcoval za řetězy.

Kazehaya

S povzdychom som sa teda len stiahol a neostávalo mi nič iné, než pośkať. Berserker mohol byť berserker ale orkovia boli stále v podstate pomerne blízko ľuďom. Bez jedla bez vody, pravdepodobne prežil stroskotanie lodi.. pochyboval som, že to ork vydrží dlho. Stavil som na to, že mu čoskoro dôjde dosť energie na to, aby bol na nejaký berserk jednoducho príliš unavený.

Možno by bolo dobré počkať aj na Takeshiho. Čisto z toho dôvodu, aby som vojakov uistil že som sa naozaj nezbláznil. Ak mal Takeshi meč od Akai, tak by mal byť schopný "zistiť" že sa o Yokai nejedná. No.. radšej by som podobné veci riešil sám a bez jeho pomoci. Upokojí sa však mladý ork? Neupokojí? Ostávalo mi len počkať. Ak mi doniesli mnou žiadané jedlo a vodu, tak som len zas ľudí poslal zo stanu von. Sklonil som sa k mladému a snažil som sa mu dať dole ten "náhubok", či už mal v pláne kričať, vrešťať alebo vrčať., bolo mi to viac menej jedno.

Ork samozřejmě se ještě nějakou chvíli neuklidnil. Trvalo mu nějakou chvílu než se opravdu vyčerpal. Ještě předtím stihnul ale několikrát vytrhnout oba řetězi ze země a tak měl ruce trochu volnější. Naneštěstí pro něj byl stále připoutaný ke kůlu takže jeho snaha vzešla docela nazmar.
Když mu sundal náhubek chtěl ho rukama chytnout a nějak zaškrtit. Ovšem řetězi které mu stále poutali zápěstí k opasku mu to znemožňovali.
A tak tam kapitulovaně seděl, vrčel a nadával. Ne však v orkštině ale v normálním jazyku království.
"Hajzlové zasraní!" a nebo "Však počkejte vy svině!" bylo jeho nejoblíbenější. S občasným "Čuráci!" a nebo "Nedomrdlí Elfíci!".
Nakonec však i toho nechal a tak si jen vydechl a probodával Kazehayu očima do oranžova. Byť jeho oči byli normálně žluté. Pravděpodobně tam ještě trocha odporu byla.

Kazehaya

Bolo vidieť že sa snažil, no ja som mal svoje spôsoby. Úprimne som si na neho celkom veril, aj keby sa utrhol. Bol som síce človek a.. momentálne teda saphir, ale stále som bol oproti nemu v podstate už dospelí - tamer.. vlastne ani moc nie no to mi z hlavy celkom vypadlo. Keď sa roznadával v obecnej reči, tak som sa nemohol inak než rozosmiať. Buď to mohlo byť z toho dôvodu, že som mu rozumel, alebo z toho, že mi prišlo vtipné to jeho vzpieranie no bolo už na ňom, ako si to vyložil.

Zobral som do jednej ruky čutoru s vodou a spýtavo som sa na orka pozrel. 
"Hmm?" Nevedel som či je hladný, no vedel som si predstaviť, že je minimálne smädný. Ak sotrskotal a vyplavilo ho, pravdpodobne nemal prístup k pitnej vode pomerne.. eh dlhý čas. Teraz bolo len na ňom, či prijme moju pomoc, alebo si vyberie niečo ako hrdosť a radšej tu bude ďalej umierať od smädu.

Ork se na něj chvíli koukal. Přeci jen měl žízeň a hlad. Vypadalo to že v něm je docela dost rozporu nakonec ale kývl a když k němu přišel Kazehaya aby mu trochu nalil do úst ... tak to na něj vyplyvl zpátky a rozchechtal se jak byl sebou potěšený.
Očividně byl z jiné školy než na co byl Thomas nebo Kazehaya zvyklý. Přeci jen by ho nikdy nenapadlo že předpubertální dítě by mělo takovouhle mentální odolnost a výdrž.
Když se na něj ale podíval pravděpodobně dokázal pochopit že neměl jednoduché dětství. Na těle měl nejednu jizvu, chyběla mu pravá bradvka, kus ucha a poslední článek malíčku. Očividně byl na takovéhle zacházení zvyklý.  
Dveře stanu se opět otevřeli ale tentokráte to nebyl ani jeden z důstojníků nýbrž Takeshi kdo vtrhl dovnitř.
V masce a jeho velké postavě vypadal v tomhle světle docela hrůzostrašně a bylo to vidět i na Orkovi který zaváhal a přeměřoval si ho pohledem.
"Zajímavé..." řekl a přešel k němu blíže klekl si na úroveň jeho očí aby si ho blíže přeměřil. Nečekaně se ork začal opět vzpouzet a kvičet v řetězech. Ovšem byl stále docela nehybný takže to s Takeshim ani nehnulo.
Kazehaya teď sledoval Takeshiho jak se zhluboka nadechl a postavil se do pozoru. Takeshi netrpělivě poklepával na jílec jeho katany a přemýšlel.
Hodně teď bylo na něm co se stane jelikož Kazehaya věděl že kdyby se teď takeshi rozhodl ho kuchnout dokrku a nechat ho tu vykrvácet mohl by udělat holé nic tomu aby mu v tom zabránil.
Na co se soustředil byly jeho oči které začali být opět více a více červené ale ork už byl unavený.
Nakonec po dlouhé chvíli řekl.
"Yokai to není..." a poté udělal něco co Kazehayu možná překvapilo. Přešel k řetězům a začal je uvolňovat a chtěl ho odpoutat.
"Říkáš že ho našli na pláži?" zeptal se prostě zatímco začal uvolňovat řetězy.

Kazehaya

Na rozdiel od mojich mužov bola moja trpezlivosť niekde úplne inde. Rukávom som si utrel vodu, s ktorou som to schytal v podstate do tváre a na orkov smiech som sa len zľahka pousmial.
"Raz smädný budeš.." Povzdychol som si. Nepovedal som to v obecnej reči.. a mal som sakra šťastie, pretože práve vtedy do vstanu vstúpil Takeshi. Odtúpil som teda od Orka a len som si sadol na blízky stolík. Dúfal som že bude mať trocha rozumu a hneď orka nezabije. Bola by ho škoda, aj keď vysvetliť mu prečo.. by v mojej situaćii bolo to najhoršie, čo by som mohol spraviť.
"To určite nie je.." Priznal som. Ostatne k tomu stačilo použiť trocha rozumu, čo našim vojakom chýbalo.. boli príliś zvyknutý problémy riešiť po meči, čo nebola vždy útecha. 
"Áno, dosť možno bude niekde aj vrak.. vyzerá ako námorník, možno pirát?" Predsa len nie každý námorník vyzeral až tak zle, ako tento mladý. Teda rozhodne nevyzeral ako nejaký rybár alebo také niečo. Bolo na mne vidieť prekvapenie, že mu Takeshi začal povolovať reťaze.
"Fascinujúce nie? Vyzerá ako decko.. a takmer sa mu podarilo tie reťaze vytrhnúť.." Podoprel som si hlavu o ruky a len som ju naklnil na stranu, snažiac sa aspoň predstierať údiv či prekvapenie, aj keď to pre mňa nebolo nič nové.

Samozřejmě mu nic víc neříkal. Přeci jen to co potřeboval vědět bylo už za ním. Takeshiho mozek postupoval asi tak že byl zvědavej co udělá až ho pustí. Nevěřil tomu že i přes to jak byl ten kluk od přírody nadaný že by mu sahal třebas po kotníky. Kdykoliv ho mohl svalit do hlíny a skoncovat to s ním. Co ho zajímalo bylo to o co se ten kluk pokusí jakmile budou řetězy pryč. Samozřejmě že utéct... ale kam?
Takeshi už ho měl konečně odpoutaného a potom už byl Ork úplně volný a on udělal krok stranou a ukázal Kazehayovi ať čeká. Ork samozřejmě byl z toho všeho zmatený víc než Kazehaya jelikož tohle vážně nečekal a opravdu teď nevěděl co má dělat. Byla to past? Musela to být. Nakonec ale zavrčel na Takeshiho a rozeběhl se ke dveřím.
"Velmi zajímavé." řekl Kazehayovi a vyrazil za orkem. V táboře samozřejmě ze hned rozezněly hromové zvuky, nadávky a panika. Navzdory tomu vzápětí utichli když...
"KDOKOLIV NA NĚJ ŠÁHNE NEBUDE MÍT ČÍM ŠAHAT!" rozeznělo se hromově po celém táboře vzápětí a i Kazehaya si dokázal představit jak to tam asi teď vypadalo.

Kazehaya

Len som Tekshimu naznačil, že rozumiem jeho "nič nerob" správe. No a tak som si len založil ruky na hruď a trocha som sa vystrel. Prehodil som si jednu nohu cez druhú a čakal som rovnako tak, ako aj Takeshi. Vnútorne som si užíval ten pocit, že aspoň jeden krát mám lepšie informácie a vedomosti než Takeshi.. aj keď som ich nemohol ukázať ale.. aspoň to vnútorné zadosťučinenie mi bohato stačilo.

No a ork sa nakoneic rozbehol von zo stanu. 
"Je celkom živý že?" Uchechtol som sa smerom k Takeshimu a ako zo stanu vybehol aj on s rozkazmi, aby orka nechali na pokoji, trocha som sa ponaťahoval, zobral som kus chleba ktorý mal byť pôvodne pre orka, no a vydal som sa zo stanu tiež. Dokonca som si aj z chleba odhryzol, síce som už jedol prd tým ale.. nah jedla nikdy nebolo nazvyš. Bol som zvedavý ako to v tábore vyzerá. Vedel som si predstaviť že ork pravdepodobne pochopí, že nezdrhne.. možno sa chcel s Takeshim pobiť? Zoberie nejaký bokken? alebo odloženú kopiju? Bude to určite minimálne dobré divadlo.

Takeshi očividně nestál o nějaké narážky a chechtání Kazehaye takže mu jen naznačil pohledem ať toho nechá a...
"Mohl bys aspoň něco brát vážně?" zeptal se ho prostě kdy odcházel ze stanu. Ork samozřejmě nečekal na nějaké dvě postavení. Neměl chuť se tu zdržovat a proto utíkal. Pryč k pláži. Takeshi mu byl však v patách. Jako nějaký stín se plazil za ním. Obrazně řečeno. Dýchal mu na krk a sledoval ho. Čekal na to na to co ork udělal. Bloudil. Nevěděl kam jít. Neznal to tady. Byl skutečně stroskotaný a nebo byl skvělý herec.
Takeshi se zastavil a šel zpátky do tábora a začal křičet.
Deku a jídlo! a nemusel čekat ani deset vteřin než se k němu přihnalo několik lidí a každý nesli něco z toho. Byl to respekt smíšený ze strachem a charismou který dokázal takhle ovládat skupinu lidí. Takeshi jen vzal jednu deku a jídlo a potom šel na stranu tábora. Položil deku a na ni dal jídlo a potom hlasitě zapískal na orka bez toho aniž by k tomu použil prsty.
Ork se na něj podíval a vrčel. Když však viděl že Takeshi tam nehybně stojí s dekou a jídlem zarazil se.
Takeshi potom jako socha rozložil deku k jejich táboru a položil na ni jídlo. Bylo to jako chování k nějakému psovi ale očividně si upoutalo orkovu pozornost. Takeshi už tam ale nestál a odešel do tábora a znovu zahulákal.
"Nikdo se k němu nebřibližujte! Hleďte si svýho!"

Kazehaya

Ani som mu nestihol odpovedať.. a ani som nechcel. Len som prešiel do tábora, kde som no.. nechcel som za tými dvoma utekať. ie že by som ich nedobehol, keďže minimálne na orka som podľa môjho odhadu mal, len som sa rozhodol to nespraviť.

A moje rozhodnutie no. .vyzeralo to tak že je koniec koncom správne. Podobne ako ponietkorý ďalší vojaci sme sledovali túto naháňačku. Ja som dokonca pohľadom našiel tých dvoch dôstojníkov.
"Vidíte? Žiadny Yokai.. len Takeshiho nový kamoš." Uchechtol som sa. Ostatne smiech ma však prešiel, keďže sa Takeshi vrátil a jeho rozkaz splnili snáď na dva krát, ak nie rovno tri. Mňa teda takto nepoćúvali. No.. čo už. Ostatne som tu už však dnes nemal moc čo robiť, keďže sa o situáciu postarali. S povzdychom som sa teda otočil a vybral som sa domov.

Ork tam zatím stál na pláži a byť zrovna se něml k tomu jít do tábora, Takeshimu bylo jasné že
Nikdo se jeho vtipu nezasmál. Ne že by nebyl vtipný ale přeci jen jim bylo jasné co se stane kdyby tak udělali. Proto stály jak sochy dokud Takeshi nezavelel.
"Rozchod!" a potom se všichni vydali na svá místa, hleděť si svého,
"Ty ne."  řekl potom Kazehayovi a luskl prstem a ukázal ať jde k němu. Onen tichý hněv byl jasně viditelný a atmosféra zhoustla dost na to aby se nepokusil odporovat a nebo něco říkat na jeho osobu.
"Tohle chování dneškem končí. Je mi jedno jak moc na tebe tatíkovi záleží. Jak moc na ti věří a všechny ty sračky kolem. Ještě jednou a věř mi že jsme schopnej to udělat tak aby to vypadala jako nehoda." vypadalo to že trpělivost tohohle pragmatického samotáře a tiché osoby převřela. Nejdřív celé to fiasko k Akai, potom to jak si vzal pod sebe Yoshitsuneho.
Nesnášel když se k němu někdo takhle choval. Nevěděl jestli si myslí že jsou na stejné vlně a nebo tak. Takeshi navzdory své osobě by nikdy nedokázal odporovat otci a nebyla by v něm kost která by nebyla loajální a tak očekával stejné chování těch kdo byli pod ním a to že mu někdo stále šlapal na prsty a nechával po něm uklízet ho začalo unavovat. Jediný důvod proč ho toleroval byl Hideo a nemohl se dočkat dne kdy i Hideovi dojde trpělivost.
"Jsem unavenej řešit tvoje tiky a poslouchat tvoje vtípky. Nechápu jak to otec může tolerovat. Tuhle... nedisciplínu. Morálku..." řekl a zakousl se do jazyka aby toho nechal a
"Yoshitsune tu měl být za trest...Každopádně ti nebudu kecat to volby personálu dokud to nebude přímo ovlivňovat mě nebo náš úkol." potom se takeshi odmlčel a podíval se na zeleňáče u pláže. Bylo mu jasné že dříve či později tomu klučinovi nezbyde nic jiného než přilézt sem.  Potom zase řekl něco co bylo kompletní 180
"Na tebe se to nevztahovalo... ten rozkaz." řekl prostě ohledně toho rozkazu a odešel. Nepotřeboval slyšet nic co by mu mohl odpovědět. Nejspíš by to byli jen plané řeči a výmluvy. Ostatně nic jiného neuměl.

Kazehaya

Mal som v pláne odísť no, zasekol som sa v pol-otočke smerom von z tábora. Povzdychol som si a len som prikývol. Pristúpil som ku takeshimu, respektívne pred ním. Z nejakého dôvodu som sa cítil ako jeden z jeho vojakov, ktorý práve mal dostať pokarhanie. A že prišlo.. A tak som tam stál a vypočul som si pokarhanie za niečo, Čo som nemohol ovplyvniť. Úprimne som nevedel, aký má so mnou problém.. a ani mi to nevysvetlil. Skôr mi to prišlo tak, že má problém so mnou ako s osobou. Kto vie prečo, no zrazu som sa cítil omnoho viac staršie, než ako som naozaj bol. Chápal som, že sme rozdielny, no nemyslel som si, že to bude na môjho staršieho brata dopadne až.. takto.
No bol som dosť rozumný na to, aby som ho neprovokoval. Sklopil som hlavu a zľahka som sa mu uklonil. 
"Zoberiem si tvoje slová k srdcu Onii-sama" A nie, nemyslel som to ako vtip. V mojom hlase by hľadal sarkazmus len ťažko. Bola to však jediná odpoveď, ktorú odo mňa k tejto záležitosti dostal. Neospravedlňoval som sa čisto z toho dôvodu, že som nemal pre čo. Následne som už len prikývol. Aspoň som mohol s "orkom" rozprávať. Síce nie úplne ale.. interakcia s ním mohla byť ešte zaujímavá. Následne som sa len otočil a pobral som sa domov.

+155 Sword
+75 Gold

Kazehaya

Bol za mnou pomerne pilný týždeň. Jediné s čím som reálne nepohol, bola snáď len moja žena. Ale to bude určite tvrdší oriešok než celý tento blbý hrad. Ani sme k sebe neboli hostilný len, bolo vidieť že nie je niekým kto preberie iniciatívu a mne to bolo zatiaľ stále príliš u riti na to, aby som s tým niečo robil.

Po ďalšom z rán, ktoré som strávil s mojim novým osobným trénerom, som mal v pláne pomerne.. iný "priebeh" situácie. Mal som v pláne navštíviť orka. Aj pre to ma kroky zaviedli k táboru, ktorého súčasťou sa ork stal. Netrvalo to ani tak dlho. Táborom som mal v pláne prejsť v podstate mlčaním na vśtíviť ho priamo, respektívne ho minimálne nájsť. Mal som zo sebou dva drevené bokkeny, takže.. každému mohlo byť už na pohľad jasné, čo mám v pláne skúsiť.

Ork tam teď jen seděl a škrábal se na hlavě. Vojáci už si na něj zvykli jak se čas od času koupal ve vodě a nebo jak se snažil lovit ryby špičatým klackem. Byl stále děcko a tak mu zatím tohle stačilo ke štestí když k němu přišel Kazehaya se dvěma bokeny orc se poškrábal na hlavě a koukal se na něj skrze dvě štěrbiny. Podezíravě.
Nebyl žádný bojovník. Tedy alespoň ne s nějakými meči. Když byl malý, dva nebo tři roky, pamatoval si že ho otec učil se sekerami a s dýkami bojovat. Ale od té doby už uteklo mnoho dní.
Byť byl stále dítě a v růstu už teď sahal Kazehayovi po bradu a bylo jasné že ho přeroste během pár let.
Nemluvil na něj jelikož se naučil že mu tady ostatní nerozumněli a neměl moc hlavu na to pochytit za týden jazyk. Takže tam jen stál a nechápavě se na něj díval.

Kazehaya

Čupol som si k orkovi. Z jeho pohľadu som usúdil, že príliš nechápe, čo po ňom zatiaľ chcem. Bola pravda že som bol v tomto trocha rasistický. Orkov som aj ako Thomas považoval za pomerne barbarov, warmogerov ktorí nepoznali takmer nič iné než boj. Pre to ma prekvapilo, že tento.. náznak, z mojej strany, nepochopil. S povzdychom som si len sadol a poukázal som rukou na seba. Zatiaľ ho predsa len nikto neučil.. a bolo by jednoduchšie, keby že niekto začne.
"Kazehaya.." Potľapkal som si rukou po hrudi. Oba drevené bokkeny som zataiľ položil vedľa mňa, na zem, na ktorej som sedel. No a po tom som poukázal na orského chlapca, s nevyslovenou otázkou v očiach. Bol to začiatok, nejaký.. ostatne, ak by sa mu nikto nevenoval, jazyk by sa pravdepodobne nikdy nenaučil. Aspoň nie poriadne. Jazyk ktorý používali na ostrove bol predsa len iný než ten v kráľovstve.
Takto som mal v pláne s orkom stráviť nejaký čas. Teda ak sa chcel učiť, posnažil som sa ho naučiť aspoň nejaké slovíčka. Prevažne čo sa týkalo jedla, či našich okolitých vecí. Ak by to šlo, pokojne by som si ho začal brať aj zo sebou na vychádzky, tréningy s Yoshitsunem či proste môj každodenný život, pochytilo by sa to na neho rýchlejšie.. len by sa dosť možno miestami nudil. Ostatne aj ja som sa miestami dosť nudil.

"Yognarr." řekl Yognarr skrze zuby. Očividně to pochopil a úplně teda tupej na dřevo nebyl nadruhou stranu nepotřeboval z vás být učenec aby jste tohle pochopil. Po chvíli mu došlo že se ho snaží naučit jazyk a tak trochu poslouchal. Přeci jen neměl co lepšího na práci ale Kazehaya věděl že to bude dlouho trvat jelikož neptařil k těm "chytřejším" jedincům a ostrovní jazyk nebyl zrovna snadný na pochopení.
Tak či tak Ork vypadal poměrně spokojeně a nevypadalo to na to že by byl vzteklý. Dalo se říct že si společnosti vážil a byť k nim byl trochu podezíravý jakožto k něčemu co viděl poprvé.
Kazehaya si mohl vzpomenout že je nezval "nedomrdlými elfy" a tak se dalo vidět jak se na ně díval. Skutečně Safir vypadal docela podobně.
Jak dlouho tu ztrávil s ním čas bylo tak trochu na Kazehayovi.

Kazehaya

Učiť niečo orka.. som zvládol maximálne tak dve hodiny. Nie že by som sa stal frustrovaným, no nebol to žiaden med. Navyše mi vôbec nepomáhal fakt, že som sa musel vždy zabrzdiť, keď som chcel povedať niečo obecnou rečou. Moja trpezlivosť však bola obrovská... minimálne väčšia než Takeshiho. Po dvoch hodinách som sa nakoniec postavil a chvíľku som sa na Yognarra pozeral, trocha skúmavo, ako keby som nad niečím rozmýšľal, čo som aj rozmýšľal. Následne som na neho len kývol, aby ma následoval a ak tak spravil, spolu s ním som sa vybral hlbšie do tábora. Vlastne k cvičným figurínam. Mal som v pláne sa  Ygnarrovi venovať ešte nejaký čas, no nakoniec som ho predsa len opustil keďže.. povinnosti čakali. Úprimne to neboli ani tak povinnosti zo strany klanu, ako skôr k mojej vlastnej manželke.

Celkom ma táto situácia v ktorej som sa nachádzal, začala trápiť. Dokonca natoľko, aby som ešte pred pár dňami vyhľadal radu od môjho bodyguarda a trénera. Aj keď to skôr vyzeralo ako rozprávanie dvoch opilcov, keďže pomaly aj dnes som cítil pozostatkový alkohol, minimálne na svedomí. No moju milovanú som sa vydal hľadať. Najprv som teda mal v pláne navštíviť dom, v ktorom sme prebývali.. a ak by tam nebola, neostávalo mi nič iné, len sa popýtať strážnikov a hľadať ju priamo v dedine.

Hikari byla opět v místnosti nos v knížkách, ignorujíc vše kolem. Nevypadala že jí nějak chybí domov ani že by byla smutná. Byla prostě bez výrazu v knize zaražená.
Slyšel od Takeshiho že prý její procházky jsou jen z domova do místního knihkupectví a zpátky. Každé ráno hodinu medituje s mečem a poté tři hodiny trénuje. Pak zbytek dne zůstává doma a čte. Vypadala jako docela samostatný člověk.
Když došel Kazehaya do místnosti tak se na něj jen na moment podívala a potom zarazila nos zpátky do knížky. Moc se k němu nevyjadřovala protože přeci jen za posledních pár týdnů spolu promluvili jen takové to povinné "ahoj".
A tak neměla moc zájem o něco takového.

Kazehaya

Hikari bola zas zaborená v knižkách. Nikoho tak dlho nebaví lustrovať v knihách, kde sa nachádzajú v podstate úplne zbytočné informácie nie? Aspoň.. som si nevedel predstaviť čo zaujímavé by sa na ostrovoch mohlo nachádzať, keďže nepoznali pre mňa konvenčný spôsob magyje a vŠetko ostatné? to boli zväčša len bláboly a bludy svätcov a pomätencov.

Naše pohľady sa sotva stretly, na čo sa obrátila späť do knihy. Tento krát som však nemal v pláne správať sa ako ďalší "duch". Podišiel som k nej a ruku som položil na jej knihu, snažiac sa ju na chvíľku zložiť. No netýčil som sa nad ňou ako nejaký macho. čupol som si, aby boli naše oči približne na rovnakej úrovni.
"Hikari.." Začal som. Bol to.. neidentifikovateľný tón hlasu, taký.. normálny, no od nenúteného mal ďaleko. 
"Čo keby sme sa trocha viac spoznali.. hm? Nechcela by si sa so mnou prejsť? Príroda na tomto ostrove je naozaj čarovná.. " na chvíľku som sa odmyslel a uhol pohľadom. "Teda ak si odmyslím Takeshiho odkaz.." Samozrejme som myslel hlavy napichnuté na kôl, po ktorých už ostali v podstate len vyšklebené lebky, ohlodané od vtákov a mravcov.

Místo toho aby řekla jestli půjde nebo ne Hikari jen řekla.
Myslela jsem si že to byl on. Vypadalo to jako by se koukala skrze něj než na něj. Jako osobě proti němu měla málo, byl podle ní docela namistrovaný Soudila tak podle jejich krátkého souboje kde si o něm tak udělala obrázek. To že jí pozval na "procházku" jí přišlo komické.
"Bez romantické přírody které okouzlí mé "ženské srdce" nedokážeš vést konverzaci?" zeptala se. Nebylo to žertovní ale bylo to úplně vážně řečeno. Jak už mohl zjistit nebyla to nějaká princezna která by samozřejmě nemohla odmítnout protože si to zákon nebo tradice žádala. Teď už ne. Co z toho? Nebyl tu nikdo kdo by ji za takovéhle chování potrestal a i na něj bylo příliš spodní jít si stěžovat někomu že ho žena neposlouchá a že by s tím udělal něco on? Toho se nebála. Proto se hold chovala tak jak chtěla, a říkala to co chtěla. Žádná cenzura a žádné falše. Člověk co nemá co ztratit začne občas být docela hajzl.
"Koukej vím o co se snažíš." řekla a sama přibouchla knihu a poprvé se na něj podívala.
"Vykřesat jiskru která potom zažehne oheň..." řekla na závěr čekajíc jak si to přineseš. Nakonec si povzdech.
"Nezájem." řekla nakonec a škubla rukou zpátky aby si vzala knihu a mohla číst.
Kazehayovi bylo jasné že se musel dostat k jádru problému a teď byla lepší příležitost než kdy jindy.

Kazehaya

Ja som.. v tomto nikdy nebol "dobrý". Nepozeral som sa na ňu naštvane, skôr ma to mrzelo. Čisto z toho dôvodu, že som sa v jej situácii vedel predstaviť, sám som sa v nej nachádzal, len.. na rozdiel od nej, som bol donútený do vecí ktoré by mi inak boli ukradnuté. Nesnažil som sa jej knižku pridržať a tak sa nestretla s veľkým odporom. Mohla očakávať hocičo. samozrejme.. u pätnásťročného nadržaného chalana by sa pravdepodobne dočkala nejakého výbuchu zlosti. No ja som nemal pätnásť.. a aj ako Thomas bola moja trpezlivosť pomerne.. veľká. Nemal som v pláne začať trieskať do stola.. už len z toho dôvodu, že som v nej videl iba ďalšiu osobu, ktorá bola viac menej väzňom svojho vlastného mena, klanu.. bez možnosti voľby.

"Čítaš.. príliš veľa kníh.." Povzdychol som si nakoniec a len som sa postavil. Mlčal som.. dlho a naozaj som neprišiel na spôsob, respektívne.. normálny spôsob, ako jej na jej vyplavenie odpovedať. jediné čo som si z tohto rozhovoru odniesol, bol istý druh otrávenosť a nespokojnosti. "Uži si svoje utrpenie.. no ja jeho súčasťou nebudem." Dodal som pri odchode. Takmer to vyzeralo tak, že to hovorím strážnikovi, v podstate to bolo iba isté zašomranie popod môj vlastný nos. Svojim spôsobom to bolo oslobodzujúce. Neplánoval som svoju energiu a život premrhať na niekom, kto za to nestál a za koho som príliš nestál ani ja.

Hikari pokrčila rameny. Bylo jí docela jedno jak bude reagovat. Byla paličatá dost na to, aby si stála za svým. Pokud si opravdu myslel že jediný důvod proč se k němu nějak přiblíží je ten že nebude mít kohokoliv jiného tak se šeredně pletl. V tomhle rozpoložení, jak byla teď skoro 18ti letá dívka, jí bylo jedno že bude strávit život, jak on to nazval, v utrpení a samotě.
"Jediné co mě hřeje u srdce je to, že seš ještě ve větších problémech než já milý muži." řekla mu uštěpačně na jeho poznámku že nebude součástí jejího utrpení. A přeci jen to byla pravda. I Kazehaya v jistém slova smyslu věděl že teď byl mezi šutrem a skálou. Uvězněný. Dokázal si představit jak by Hideo nebo Takeshi reagovali když by za nima přišel se staženým ocasem že jeho žena je moc na něj aby to zvládl.
Tak či tak situace teď zůstala horší než byla předtím a bylo jasné že Kazehaya ani Thomas nebyli zrovna nejlepší muži na tuhle práci. Jejich veškerá snaha se vždy proměnila v selhání. A podle Kazehayových slov, byť jeho "trpělivost byla velká", pravděpodobně ne natolik aby jeho ženě věnoval nadále pozornost.

Kazehaya

Odišiel som bez nejakej ďalšej reakcie alebo dodatku. Ako som už spomínal, bol som celkom zmierený, možno až uvoľnený s istou dávkou.. kto vie čoho. Celkom mi spadol kameň zo srdca. Mohol som sa sústrediť na niečo, čo dávalo zmysel a netrápiť si hlavu mojou manželkou.

Ďalší mesiac ubehol .. no bolo to veľa práce. Ubehol rýchlo, svojim spôsobom. Do domu v ktorom som býval som chodil iba na prespatie a niekedy som sa tam pár dní ani neukázal. Navštívil som aj ostatné menšie mestá, ktoré však na tom úrovňou boli oveľa horšie, než to, pri ktorom som mal na starosti postavať hrad. To mi ale vyhovovalo, keďže rekrútovať ľudí na stavbu bolo o to jednoduchšie. 
Jedným z podstatných prírastkov v tomto mojom malom "tíme" mojich poradcov, bol aj Madarame. Samozrejme to bolo niečo, o čo som najprv musel otca poprosiť a tak trvalo, kým sa k nemu dostal môj list a kým sa ku mne dostala odpoveď v podaní môjho učiteľa. No vďaka tomu som mal omnoho viac času. Mojim cieľom bolo za mesiac vytvoriť samostatne fungujúcu jednotku. Pracovníci sa zodpovedali starším pracovníkom, ktorý sa zodpovedali Mudaramemu a architektom. Mudarame bol taká spojka, v mojom mene v podstate všetko riadil a na mne ostávali skôr tie dôležité rozhodnutia. Samozrejme som nad stavbou a celkovou prácou stále držal .. stráž, istým spôsobom.. no Mudarame bol jednoducho v týchto veciach schopnejší a tak som väčšinu vecí konzultoval priamo s tým.

Väčšinu času som teda venoval sebe.. a to prevažne rôznym tréningom, hlavne čo sa katany týkalo. Ostatne som bol stále "väzňom" v tejto politickej hre môjho otca a Takeshiho. O nič viac a o nič menej, než moja nemilovaná žena, na ktorú som v podstate celý mesiac úplne sral. Rovnako tak, ako ona na mňa. Chýbal tam istý.. vzájomný dôvod na to, aby sme sa na seba čo i len pozreli, nie to sa ešte spolu zhovárali.
Čo sa týkalo Takeshiho, môj prístup k nemu sa príliš nezmenil, len som si dával pozor na nejaké vtipy smerované na jeho osobu pred jeho mužmi. Posledné varovanie ktoré som od neho dostal bolo teda aspoň na teraz naozaj posledné. Príliš som sa ním však nezaoberal keďže ani nebolo prečo. On tu mal svoju prácu a radiť mi nebolo jej súčasťou.