Kiyosaki

Muž se tedy prodíral z tatami a šátral rukama po čemsi. Jeden by řekl že mohl hledat spodky nebo něco na převlečení. Místo toho čapl dýňovou nádobu rýžového vína a dal do sebe četnou řádku vína.
Stál tam ozářený sluncem, jeho "šlong" houpaje se od stehna ke stehnu.
Teď si všiml Kazehayi a kdo že to jako je. Místo toho aby začal panikařit nebo aby se začal omlouvat jen řekl.
"Zdrávas." a stále tam stál doslova s holou prdelí. Buď si byl jistý že se mu nic nestane a nebo mu bylo úplně jedno co se mu stane. Tak či tak nevypadal na to že by se měl omlouvat že ve svém stanu stál s holou prdelí.
Byl jiný od všech těch "bushido" důstojníků. Kteří by si v tuhle chvíli na jeho místě vráželi Wakizashi do břicha a zatínali zuby tak dlouho dokud by jim někdo z milosti neusekl hlavu. Muž se poškrábal v ochlupení na jeho mužství a prohlédl si Kazehayu.
"Tak čemu vděčím za tuhle královskou návštěvu?"

Kazehaya

Keď nás teda vojak opustil a v stane sme boli len obaja ( aspoň som typoval že tak urobí), pozrel som sa na tohto dôstojníka a rozmýšľal som, ako Takeshi môže niekoho takého tolerovať. No len ma to utvrdilo v tom, že tento človek musel byť dostatočne schopný na to, aby mu to u môjho brata prešlo. Ostatne.. nemrhal by dobrými ľuďmi.

"Nechajme formalít. Môžem ísť k veci?" Navrhol som a len som zo sebe zodvihol povalenú stoličku, na ktorú som si následne sadol. Ruky som si položil na kolená a na chvíľku som rozmýšľal, ako formulovať otázku. No asi to ani nebolo potrebné.
"Potrebujem postaviť hrad.. a potrebujem pomôcť od niekoho, kto už stál ako na jednej, tak aj na druhej strane." následne som neurčito poukázal na neho.. nech už bol čímkoľvek. "A tak ma napadlo, že niekoho takého možno nájdem v tomto tábore. Si ním ty?" Spýtal som sa. Rozhodne vyzeral, že už má čo to za sebou. Minimálne za dnešnú noc..

Muž se na kazehayu podíval. Chvíli na něj civěl. Koukaje a nemrkaje nakonec se mu tváři roztáhl široký úsměv a začal se nahlas smát hlasitým hrdelním smíchem. Nesmál se jemu. To jistě ne. Smál se tak trochu náhodě a všemu kolem.
Konečně odsud vypadne z téhle posrané práce. Nejlíp? Takeshi mu mohl maximálně tak vylízat zadnici když zjistí že jen "Plnil rozkazy." Ah... už se nemohl dočkat.
"Pokud je to Váš rozkaz výsosti jak bych jen mohl odmítnout!" řekl a napil se z dýně ještě jednou a poté se otočil k tatami, ke Kazehayovi zády, a celý stan pomočil co jen to šlo. Tedy včetně jeho uniformy a matrace. Pokud to ve stanu páchlo jako v chlívě tak teď? To bylo asi dvakrát tak horší.
Poté na sebe nasadil čisté oblečení zelené barvy, připnul si dvě katany k opasku a na hlavu nasadil klobouk slamák. Poté se na chlapce usmál od ucha k uchu jednou rukou ho objal kolem krku a řekl.
"Tak jo chlapče. Jdeme postavit na hrad!" očividně mu entusiasmus nechyběl.

Kazehaya

Jeho reakcia bola... nevedel som, či sa mám rozosmiať, alebo mať obavy. No keď som videl, že tu je niekto iný ako ja, v podstate za trest, takmer som sa rozosmial. S úškrnom som sa postavil a len som sa nahol pod jeho váhou, keď ma objal okolo krku.
"Vidím že si rovnako nadšený z tohto ostrova, ako ja." Uškrnul som sa a neodťahoval som ho od seba, len som s ním zamieril von zo stanu. Úprimne.. som v tomto stane nechcel byť už ani sekundu.

"Tak.." Začal som, ako sme boli späť v tábore, z ktorého som hneď zamieril von. "Pred tým než začnem, ako ti môžem hovoriť? Príde mi blbé nazívať ťa "hej ty"." A ostatne by mi nevadilo, sa s ním aj normálne porozprávať, ak by o to mal záujem. No na to teraz ani nie že nebol čas, no nechcel som zas Takeshimu povedať "nespravil som absolútne nič".

Po chvíli v táboru z něj ruku pustil a s úsměvem začal kráčet pryč od těch manekýn v uniformách. Když už byl u palisád tábora otočil se k němu zpátky a zhluboka se nadechl. Jakoby cítil vzduch svobody a pohody. Samozřejmě měl postavit hrad ale ... pf... co z toho? Pár kostek a trochu bláta. Zbouchejte dřevo k sobě a bum. Hrad.
"Yoshitsune Minamoto!" řekl muž prostě. Přičemž se stále za pohybu kupředu otočil ke Kazehayovi a vysolil mu poklonu.
Jméno Kazehayovi nic neříkalo ale přeci jen měl druhé jméno a tak to asi nebyl žádný "hej" nebo "počkej". Ovšem Minamoto nebyl žádný rod z těch který na ostrově vládli a pokud si dobře pamatoval nebyl ani jeden z vazalů jeho otce.
Yoshitsune se poté podíval kolem jakoby hledal něco na horizontu a nakonec řekl.
"A-há!" a ukázal na obrovský maják urpostřed města.
"Bingo." a tak chtě nechtě teď šli k majáku. Kazehayovi bylo asi jasné že chce rozhled po okolí aby si vyhlídl nějaké ty strategické pozice na hrad.
Po cestě samozřejmě začal švástat tím k čemu by.
"Tákže Takeshi-kun tě pověřil úkolem čekajíc že selžeš eh? Ho-Ho-ho... Chlapče neboj se ničeho postavíme nejlepší hrad široko daleko... Což samozřejmě není tak těžké vzhledem k tomu že to je jediný hrad široko daleko!" řekl mu škrábaje se na hlavě a široce se usmíval.
Kazehaya ho odhadoval asi na 40? 50? let něco mezi byl asi nejlepší odhad. Vypadal v poměrně dobré kondici, jak se ostatně před chvílí mohl na vlastní oči přesvědčit. Byl vyšší než o nějakou tu hlavu a něco. Na Saphira byl nadprůměrem.
"Hehe... Jen nezapomeň se za mně postavit až mě bude chtít poslat zpátky. Řekni něco jakože jsem "Nedílná součást tvého plánu."  a že "Poslat mě zpátky bude celý proces jen zdržovat." řekl muž.

Kazehaya

Kráčal som teda vedľa Yoshitsune-ho. Bolo to dlhé meno.. a navyše mal aj priezvisko. Nie však také, o ktorom by som počul. Jednalo sa o nejakého samuraia? Kto vie. No nikto z otcových vazalov to nebol. Z jeho slov a reakcie na odchod z tábora som si však uvedomil jedno. Bol tam za trest..
Bol som ticho, v podstate až pokiaľ neprestal hovoriť o sebe a o mne a o tom ako postavíme ten najlepší hrad široko ďaleko. No bolo vidieť že ho počúvam a to dosť hlboko. Neignoroval som ho, vlastne ma celkom fascinoval. Nie každý by o Takeshim rozprával takým.. nie úplne úctivým spôsobom. Meno bola jedna vec ale ten prívlastok.
"Vlastne mi dal na výber, mohol som sa na to tiež vysrať.. no to by som ostal zavretý v starom spráchnivenom dome s mojou ženou čo.. eh." Odvrátil som pohľad. Tá predstava ma desila. Nie že by som ju nemal rád ale ja som naozaj nevedel, ako sa k nej správať. Svojim spôsobom bola staršia, no svojim spôsobom som bol o dosť starší ja. A navyše.. celé to stretnutie a tak.. Rýchlo som to zahnal niekam do ústrania.

"Oh ak ma bude počúvať, samozrejme.. ale mám to u teba.. Len mi povedz čo si spravil, že ťa poslali do tejto d..." Na chvíľku som sa odmlčal a len som sa obzrel. ".. no sem." Poukázal som rukami. Aj keď ma asi nikto nepočúval, nechcel som im tu na túto rybársku "dedinu" nadávať. Ostatne prosperitu sem prinesieme až mi, keď sa trocha rozbehne obchod. Teraz? Teraz tu bolo len veľa rýb a stále viac ľudí, čo bol svojim spôsobom dobrý štart.

"Já? Plnil rozkazy přece!" řekl a zasmál se. Byl tu za trest ale jeho zločin už byl dávno v minulosti. Přeci jen to
"Já a tvůj tatík jsme byli ve svých lepších letech něco jako ... "Rivalové" řekl prostě. Samozřejmě jestli to byla nebo nebyla pravda už byla jiná věc a jak že velcí rivalové to vlastně byli se říct nedalo. Přeci jen to byl kámen od kterého se zbytek historky odrážel a tak to byl buď výtečný lhář a nebo mluvil pravdu.
"Několikrát jsme bojovali na život a na srmt a já jednou udělal "Maličkatou" chybičku...." naznačil Yoshitsune gestem. Ukázal mu mezeru mezi jeho ukazovákem a palcem skrze kterou se na něj podíval. Tak malá podle něj ta chybička byla.
"A bum." řekl a rozhodil ruce za záda v překvapení.
"Najednou ležím na zádech a meč pod krkem. A říkám si "No a tohle je konec bájneho Yoshitsuneho. Ve věku 30ti let bez potomka u jména zemřel v heroickém duelu." řekl Yoshitsune a utřel si pomyslnou slzu od oka.
"Už jsem měl připravený aji poslední slova Slova hodné bájí a legend! Jenže... Tvůj otec měl samozřejmě jiné plány a tak hold řekl že se stanu jeho "sluhou" a nebo ať zemřu teď a tady.
No moje hrdost očividně nebyla tak velká jak se mohlo zdát a tak jsem přijal službu. Pravděpodobně jsem měl radši Sake, děvky než posrmtnou slávu." řekl Yoshitsune a zachechtal se vlastnímu vtipu když na to přišlo. Byl to poněkud bizarní příběh. Yoshitsune zněl trochu jako divoká zvěř která se nedala zkrotit. Pravděpodobně jeho otec po souboji jen postupoval podle Bushida a nikdy by si nepředstavil že by právě Yoshitsune poklekl před ním.
"Hideo-kun ví moc dobře že jsem nikdy netoužil po nějaké moci. Jediný po čem má duše prahne je dobrodružství! Samozřejmě v časech jako je těchle se muž musí nějak zabavit... a tak jsem možná udělal druhou chybičku... Když jsem navštívil komnaty nějaké ženy která na mou duši tvrdila že není vdaná!" domluvil Yoshitsune nakonec a poškrábal se na rameni a na zádech. Povzdechl si když došlo k jeho současnému stavu a proč je přímo tady.
"Tak moje hlava byla opět na špalku jenže to co Hideo-kun nenávidí více než neposlušnost je plýtvání. A tak mě poslal stranou dokud celá situace nevyšumí..."
Jak že se dostali tak rychlo k majáku sám Kazehaya nevěděl ale přeci jen to byli a už šli poschodech nahoru.

Kazehaya

Nevedel som či mi klame, alebo nie, no jeho situácia svojim spôsobom dávala zmysel. ďalej som sa ho ale nepýtal. Nie že by som ju plne pochopil, no mne to stačilo. Vlastne mi už len stačilo to, že sa voľakedy postavil môjmu otcovi, pravdepodobne na strane nepriateľa. Keď spomenul ženu, musel som sa rozosmiať. 
"Hahah.." Sám som si utrel slzu, ktorá mi vyhŕkla z oka. "Vždy nás do problémov dostanú ženy.. nie je tak?" Pomaly som vyrazil k schodom smerom hore. Bol to pomerne jednoduchý maják, asi sám chcel mať lepší rozhľad. 
"Len sa drž ďalej od tej mojej... prosím." Dodal som následovne, keďže mi niečo hovorilo, že od dnes tohto muža budem stretávať pravidelne. No na koniec som mal v pláne počkať, až kým vyjdeme von.
"Tak čo myslíš Yoshitsune... oplatí sa na tomto mieste stavať hrad? Rozmýšľal som nad skalou, ale nad prístavom.. Keďže viem úplné hovno o ostatných dedinách tak nemám tušenie, ako na tom sú.. a či je toto ten najlepší plac." 

A tak vylezli na kopec majáku a Yoshitsune začal. Začal jeho normálním způsobem mu vysvětlovat důležité vlastnosti které musel hrad mít a co si po něm nechtěl.
To že by hrad postavili u dalšího z měst rychle zavrhl. Bylo podle něj důležité si zajistit železný stisk nad nevjětším z měst a hrad byl přesně to co by to udělalo.
Pohledem kolem tu bylo málo míst dobré na hrad. Yoshitsune po dlouhém zkoumání a bručení nakonec identifikoval tři místa.
První které by se jakž takž dalo použít bylo na poloostrově severně od města. Bylo dostatečně daleko od něj aby hrad nebyl v přímem ohrožení pokud město padne a přesto byl dost blízko aby mu jednodky z něj mohli přijít na obranu.
Postavit hrad na útesu ale neslo jistá rizika. Chránilo to od většího útoku z pevniny ovšem otevíralo to obléhání z moře a vylodění se. Hrad na poloostrově také bránil jakémukoliv menšímu hradebnímu městečku kolem jelikož by zdi museli objímat perimetr poloostrova.
Další na co ukázal byl zalesněný kopec. Samozřejmě k postavení hradu na tom místě by se muselo začít s vylesňováním, což by jim samozřejmě hodilo docela dost dřeva. CHtělo to také bližší prozkoumání térénu pokud by les byl to místo na hrad.
Nakonec ukázal daleko na levo. Kde mohl vidět řeku ústící do moře. Přístavní hrad s hradbou k moři a druhou k řece by podle něj byla další možnost byť by museli sázet na příkop kolem hradeb jelikož se jinak hrad nacházel na rovině.
"Takže?" zeptal se na nakonec Yoshitsune .

Kazehaya

Poloha hradu, ktorý sme tu mali postavať, bola dôležitá. Yoshitsune navrhol tr miesta, pri čom mi povedal ich rozličné výhody a nevýhody. Samozrejme podľa mojich fantazijných predstáv by bolo omnoho lepšie mať hrad trebárs na vode, no sám som tam videl mnoho prekážok.. už iba ak by sa malo jednať o nepriateľskú blokádu ostrova na ktorom by hrad stál, to by bola katastrofa, hlad bol veľmi nepríjemný nepriateľ. Rozhodol som sa nakoniec ísť pomerne s klasikou. Ostatne klasika znamenala často krát to najlepšie riešenie, keďže bolo používané často, v podstate už overená rokmi a rokmi skúseností.
"Ten kopec." Poukázal som na zalesnený kopec, ktorý navrhol. "Odlesnenie je najmenší problém, keďže tak či tak potrebujeme drevo." Odvetil som mu a následne som sa len oprel o závradlie, ktoré tu na majáku bolo. Teraz ešte nájsť ľudí.. to nebol až taký problém. Odlesňovať sa mohlo začať skôr, než by sme našli architekta.. ostatne to aj nejaký čas potrvá.
"Povedz, máš chuť na výlet?" Spýtal som sa Yoshitsuneho s úškrnom a následne som len hlavou naznačil, aby ma následoval.  Mal som v pláne pozrieť si ten kopec zblízka. Kto vie, možno tam nájdem nejakých pozostalých banditov, ktorých sa Takeshi nestihol zbaviť.

Yoshitsune pokrčil rameny. Přeci jen neměl nejmenší důvod mu odmítnout. Věděl při jednání s nobilitou je nejlepší držet krok a když ty mu poškrábete záda tak on je někdy poškrábe vám. Nakonec tedy vyšli dolů z majáků a šli kolem z města ven. Město bylo klidné v ranních hodinách a tak se nedalo hovořit o tom že se museli prodírat davem. Sem tam se mu někdo uklonil ale to byla asi tak veškerá zajímavá interakce až k bráně.
U brány se dali cestou na sever. Cesta vedla k jednomu z měst ovšem nejednalo se o vydlážděnou věc. Spíše to byla typická polňačka vyježďěná od kol stále s trávou uprostřed. Co však na cestě bylo zajímavého bylo to co bylo podél ní.
Směrem k džungli bylo na kůlech podél cesty nabodnuto několik hlav. Useklé od těla byli tyhle kůly asi dva metry od sebe kam až oko dohlédlo. Bylo jich tam desítky. Každá z těch hlav měla na čele vyryté stejné kanji. "盜" zloděj.
"Aah. Takeshi-kun se nezapře." řekl si pod nos Yoshitsune když procházel kolem kůlů. Když ušli asi 200 metrů po cestě, Yoshitsune zahnul do prava směrem k onomu kopci. Z blízka bylo vidět že převýšení bylo dostačující ovšem les byl hustý a tak zatím nebylo vidět jak moc se bude muset samotná pevnina upravit aby zde bylo dobré místo na hrad.

Kazehaya

A tak sme sa vidaly na krátku prechádzku. Nikam som sa neponáhľal a tak som sa aj cestou v meste pomerne dosť dlho zdržal. Každý človek ktorý sa mi uklonil bol obdarený úsmevom a aj keď som sa im neklaňal späť, minimálne som hlavou naznačil pozdrav. Keď už tu majú jedného psychopata, pre čo tu nemať takú tú protiváhu. 
O tom že tu majú magora ma presvedčila cesta, ktorou sme sa vydali. Hlavy napichnuté na koli bolo niečo, na čo som sa sám pozerať nemusel. Bolo to extrémne a aj keď som chápal, že mnoho ľudí týchto "zlodejov" vidí rado, mnoho z týchto hláv malo pravdepodobne niekde nejakú rodinu, alebo priateľov... 
"Niekedy by sa mal.. zaprieť." Odvetil som Yoshitsunemu. Bolo na mojej tvári vidieť istý pohľad  znechutenia. Mne osobne by stačilo, keby že ich proste "Zabije" a následne spáli alebo niečo.. Keď som sa nad tým tak zamyslel, Takeshi mal vlastne celkom tyranistické sklony, v kráľovstve by rozhodne obľúbený nebol. 
Nakoniec sme prešli do lesa a približovali sme sa stále bližšie a bližšie k pohoriu. Cesta začala byť stŕma aaspoň z tej hlavnej sme vybočili. Viedol Yoshitsune a ja som sa viesť nechal. Nebodaj by som sa v tomto lese sám ešte aj stratil, čo by mi nevadilo no.. ako nobilita som si to dovoliť nemohol.
"Vylezieme až hore? Aspoň budeme vidieť výhľad." Navrhol som. Ak by sa mi páčil, možno by som sem zajtra zobral aj moju ženu, kto vie. Možno by sa konečne medzi nami prelomili ľady.

"Kruté? Možná. Účinné? Určitě." řekl když si všiml že se na to moc netváří. Bylo vidět že už toho zažil ve svém životě hodně a rozhodně tohle považoval za menší zlo v porovnání s tím dalším. Když se prodírali lesem byl docela hustý. Přeci jen narozdíl od těch na pevnině a v království asi nebyl nikdy vylesňován pro dřevo. Stromy byli tlusté a mohutné. Většina z nich byli tropické stromy vetvité a listnaté. Ani jeden z nich nevěděl o jaký strom se jedná.
Když se ho zeptal jestli vylezeli nahoru Yoshi pokrčil rameny. A tak se vydali na strmou cestu nahoru. Kopec zdálky vypadal menší ale z blízka to vypadalo aspoň na 50ti metrové převýšení. Což bylo na ostrov docela dost.
"Nejspíš se bude muset vrch kopce srovnat aby se vytvořila plošina." plácl tak do větru Yoshitsune.
Když vylezli nahoru mohli vidět výhled na město ovšem nebyl perfektní. Přeci jen stále kolem nich byli stromy a větve všech ostatních stromů podnimi jim znepříjemňovali výhled. Yoshitsune začal chodit tam a zpátky po vrchu kopce a dělal jakoby kroky. Tak nějak si to tu přeměřoval. Nebyl žádný expert ale na muže z kocovinou fungoval docela dobře.

Kazehaya

"Záleží.. strachom si človek vybuduje poslušnosť, ale nie lojalitu." Odvetil som mu. Možno som len čítal príliš veľa filozofov, no ak áno.. tak nie z ostrovov, keďže tu bola celá kultúra ovplyvnená neustálymi konfliktami a vojnami. Toto však bol môj osobný názor, nie niečo, čo som nadobudol ako Kazehaya.

Vyšli sme hore a ja ? no chcieť nechcieť, som si sadol na jednu z holých skál, ktoré trčali zo zeme. Moja kondícia sa za posledné tri roky síce zlepšila, no rozhodne nebola tam, kde by som ju chcel mať. Potreboval som si oddýchnuť. Teda ani nie tak potreboval, ako chcel. Na jeho slová som len prikývol.
"Musím nájsť architekta..." Povzdychol som si a len som sa o skalu aj oprel. Nechal som Yoshitsuneho robiť.. čo uznal za vhodné. No nakoniec som si nemohol pomôcť otázkou.
"Čo myslíš ? moc toho nevidíme ale.. dá sa s tým pracovať?" Spýtal som sa ho jednoducho a v hlave sa mi začal formulovať plán, ako by sme začali odlesňovať podhradie, kde by bol zatiaľ provizórny robotnícky tábor.. rozhodne ma čakalo ešte veľa práce pred tým, než vôbec položíme prvý kameň či tehlu.

"Určitě. Některé ty stromy poslouží aji k našemu užitku. Nechat je tam a vybudovat cestu mezi nimi... Těžko se tu dostane armáda. Samozřejmě tím riskuješ že se ti tu proplíží nějaká skupinka sabotérů. Ale to je rozhodnutí na jindy." řekl a pokrčil rameny Yoshi. Dokázal si představit jak s tímhle místem budou pracovat.
"Chce to lidi co tu to vykácí. Lidi co postaví cestu a nakonec lidi co to postaví." řekl prostě.

Na oběd už byli ve městě. Yoshitsune se od něj od brány oddělil, řekl mu že bude spávat v hospodě u majáku a že kdyby cokoliv potřeboval tak ví kde ho najde. Že prý raději nebude pokoušet Takeshiho jeho přítomností. Tedy zatím.
Když došel domů čekala na něj podobná atmosféra. Byl už taky nějakou dobu na nohou takže mohl žačít cítit na sobě únavu.

Kazehaya

S Yoshitsunem som strávil ešte niekoľko hodín. Aj keď tá posledná spočívala čisto v ceste späť do mesta a s pomerne rýchlym rozlúčením. Len som na jeho slová prikývol a zo slovami, že ho vyhľadám keď ho zas budem potrebovať, som od neho nakoniec oddelil.
"Zaujímavý človek.." Pousmial som sa sám pre seba, keď som vstupoval do môjho domu. Môj malý výlet trval pol dňa, no sám som bol hore už od skorého rána, ak sa tomu dalo hovoriť ráno. Aj pre to som cítil.. únavu. Ako som vstúpil dovnútra mal som v pláne sa v podstate len najesť. S povzdychom som sa zviezol na stoličku a len som počkal, kým ma služobníctvo obslúži. Sedieť som možno nemal, pretože v momente keď sa zadok dotkol stoličky, som tušil, že sa dnes už len ťažko postavím.
"Oh bozaj ma.." Povzdychol som si a obrátil som sa na jedného zo strážnika, ktorý postával pri dverách.
"Stalo sa niečo v .. mojej neprítomnosti?" Spýtal som sa ho. "Pokojne mi porozprávaj aj o kdejakej malej blbosti.. hocičo je lepšie než ticho." Vyzval som.. pravdepodobne trocha chudáka. No ak mi nemal čo povedať, určite by som ho za to nesprdol.

Strážník sebou trhnul když se ho na něco zeptal jakoby mu snad chtěl vyčíst něco za co nemohl.
"Ne pane! Nic zvláštního se nestalo!" sypal ze sebe jako z koberce. Potom začal sypat ty prkotiny...
"Tedy... Vaše žena odešla do města na procházku?" řekl snad to nepovažoval za nic trestuhodného. Měl ji snad zastavit? Neměla opouštět sídlo?! Ale takové rozkazy nedostal. Sakra teď přijde o hlavu kvůli takové pitomosti.
"Ah... a oběd máte na stole!" řekl mu. Pravděpodobně někdo ze starostových lidí. Konec konců oni tady osobní sluhy neměli ale Hideo se nejspíš postaral o to aby měli jídlo zajištěný. Nebo možná takeshi.
Kazehaya však uznal za vhodné že tohle byla opravdu jen prkotina a že konec konců Hikari tu nebyla vězněm. A tak se posadil a vychutnal si rybí salát.
Po jídle chvíli lelkoval doma. Přeci jen únava. Možná si i na chvílu zdříml? Nebo strávil chvíli u knihy? Kdo ví. Tak či tak se rozhodl posečkat chvíli v domově. Možná čekal na ženu a nebo na Takeshiho?
Bylo to také v tuhle chvíli kdy napsal dopisi otcovi domů a požádal ho o architekta a lidi co by mu navrhli jeho budoucí domov.
Po dopsání dopisu bylo už pár hodin po poledni a v tu chvíli se rozletěli dveře.
"TAKESHI-SAMA! TAKESHI-SAMA!" volal jeden z vojáků který doslova vrthnul do jejich sídla. Byl uřícený a uhnaný. Řítil se sem celou dobu od tábora tak nebylo divu.
Bohužel Takeshiho nenašel a tak jeho oči upadli na Kazehayovi.
"Kazehaya-sama!" Vykřikl když si všiml Kazehayi. Ten si mohl možná pomyslet že jejich současný domov je vážně malý.
"Yokai! Yokai v táboře!" začal křičet což trhlo se strážníkem u dveří.

Kazehaya

Bol som s jeho odpoveďou celkom spokojný.. teda skôr ma hrozne pobavil a ja som sa len zasmial a mávol som rukou na znak, že si môže dať pohov. "Nič sa nestalo.. len blázon by sa ju snažil zastaviť.." A taktiež som si odpustil poznámku, že by v tom uspel pravdeodobne len Takeshi. Predsa len mala ten svoj meč.. a mne sa nezdalo, že by niekto z mojich strážnikov mal podobné privilégium. Rozhodol som sa teda venovať svoju energiu.. len sebe.

Stalo sa to v momente, keď som dopísal list a podal ho jednému z vojakov s úlohou, poslať ho starostovi s tým aby ho poslal ďalej. Predsa len som nemal tušenie, ako tu podobný systém funguje a on bol viac znalý, rovnako ako aj ochotný pomôcť mi. Započul som iba to nepríjemné meno, ktoré dali môjmu bratovi, ktorý tu však nebol. Pozrel som sa na vojaka, ktorý sa pradepodobne pozrel na mňa a v momente po mne vykríkol informáciu o Yokai, čo mi prišlo až tak absurdné, že mojej hlave chvíľu trvalo, kým túto informáciu spracovala. Následne som len prikývol, zobral svoju katanu, ktorá bola opretá o stôl na ktorom som písal list a pri odchode som ešte stihol skomandovať strážnika u dverí, aby našiel môjho spoločníka a doviedol ho do tábora. Nebolo času na zvyš a som sa do tábora mojich mužov v podstate rozbehol. Toto mohol byť kolosálny prúser.. čo som s tým vedel robiť? Kto vie.. no nemohol som vojakovi povedať - "tak nájdi Takeshiho, ja som tak či tak bezmocný.." To by som si naozaj nešplhol.

Když Kazehaya dosprintoval do tábora neviděl žádná černá mračna. Ani žádý křik nebo podobné věci. Číím blíže byl tím více mu celá ta situace připadala bizarní. Takhle si celý útok Yokai nepředstavoval. Byla to nějaká iluze? Vběhl přímo do ní a teď byl v nějakým "Bizzaro světě?" Kdo ví.
Srdce mu nepochybně bušilo a celá ta atmosféra byla poněkud napjatá. Když vešel do tábora lidé se mu klidili z cesty a koukali se na něj. Znepokojeně. S obavami. Slyšel hádání se mezi důstojníky.
"Zabij ho hned než náš uštkne!" křičel jeden a druhej, racionálnější na něj štěkl že "Není na nich aby udělali takový rozhodnutí!" a takovýmto způsobem to šlo tam a zpátky. Přeci jen to bylo poněkud vypjatá situace jelikož muži kolem důstojníků se dělili na dvě skupiny a vypadalo to že za chvíli si jedna druhé skočí po krku.
Stáli u jednoho ze stanů a křičeli na sebe hádky jeden přes druhého. Očividně je něco dokázalo vyděsit dost na to aby veškerý jejich trénink a morálka šli ta tam.

Kazehaya

Už z diaľky mi prišiel tábor pokojný, no nie neprimerane.. stále som počul a videl šum, no nebol to boj.. a nebolo to ani hrobové ticho. Žiadne záblesky, nezdalo sa mi, že by som videl či cítil manu.. čo sa tam sakra dialo? Ako som pribehol do tábora, bol som trocha zadýchaný... ľudia sa mi síce pratali z cesty, no u niektorých som si musel pomôcť, keďže si môj príchod pravdepodobne nevšimli. Netrvalo mi dlho, kým som sa upokojil no situácia v tábore bola o aspoň po stránke morálky na bode mrazu.. a aj slepý by videl, že hrozí kolaps.
"TICHO!" Zakričal som povel, dosť autoritatívnym hlasom na to, aby to prekvapilo aj mňa samotného. Z mojej tváre zmyzol ten úsmev a prívetivosť, ktorú mohli vidieť, keď som ich tu navštívil posledne a ešte aj pred tým za prítomnosti Akai. Vedel som byť tvrdý, ak som potreboval.. len sa to nestávalo často.
"Dôstojníci, nástup a hlásenie!" Zavelil som stroho a očami som vyhľadal ľudí, ktorý dôstojníkmi boli. Nemalo by to byť ťažké.. pozerali by sa na mňa inak, a pravdpeodobne to boli tí, ktorý medzi sebou najzúrivejšie debatovali.

Nakonec se situace uklidnila a dva z nich přšeli před něj. Byli to ti muži co se doposud hádali. Oba dva se na sebe koukali stejně. Zatnuté zuby a "Rozbiju ti hubu až tu princátko nebude" viselo jasně ve vzduchu. Nevěděli jak to vysvětlit ani jak začít. Každý měl očividně jiný názor na to jak postupovat a tak když začal první ten druhý vzápěti odpověděl a celá hádka začal na novo.
"Bude lepší aby jsme vám to ukázali."řekl ten s chladnější hlavou.
"Nebuď Idiot! Co když našeho pána uštkne?!" křikl na něj
"Nikoho z nás neuštknul ty dubová palice!"
"Protože čeká na někoho kdo za to stojí ty eunuchu!"
"Ne protože ..." řekl ale zarazil se a podíval se opět na Kazehayu. Byli tam kde byli před chvílí.
Našli jsme Yokai na pláži. Byl bez sebe a tak ho muži spoutal řetězy a odnesli do stanu. Před chvílí přišel k sobě a začal chrlit ze sebe ... skřeky. dořekl rozumný důstojník.
"Tak jsem ho prasknul po hlavě." řekl ten druhý pyšně.

Kazehaya

Založil som si ruky za chrbát a nechal som teda, nech mi vysvetlia situáciu. Predstúpili predo mňa dvaja z dôstojníkov, ktorí sa v podstate takmer hneď začali hádať. Nevedel som, či pomohlo moje odkašľanie, alebo nie, no nakoniec sa obaja dokázali včas zastaviť. Nepochyboval som o ich schopnosti rozmýšľať a o tom, že pravdepodobne vedeli vydedukovať práve fakt, že teraz nebol najlepší nápad ďalej pokračovať v ich imbecilnej hádke, ktorá pravdepodobne tkvela iba v ich nevedomosti.
"A cez to je stále na žive.. tento Yokai." Posledné slovo som zafarbil značnou dávkou pochybností. Čisto z toho dôvodu, že som si nevedel predstaviť ako nejaký "Yokai" odmlie po tom, čo ho niekto klepne po hlave. 
"Zaveďte ma k nemu." Prikázal som jednoducho, no skôr než stihli protestovať, som dodal pomerne jednoduché. " a nepýtam sa na váš názor." Možno to bolo trocha neúctivé, no tam kde sa dvaja nevedeli rozhodnúť, trebalo trošku toho popostrčenia.

Muži se tedy rozestoupili a se skřípáním zubů ho pustili dovnitř do stanu. Byla tam poněkud tma a jediné světlo vycházelo z lampy. Uporstřed stanu stálo zelené cosi s boulí na hlavě. Spoutané řetězi jak ke kůlu tak zabouchané do země. Težko se mohl pohnout. Ruky mě za zády natažené tak že se nemohl ani pohnout.
V puse měl jakési dřevo které ho opět stahovalo ke kůlu za ním a tak nemohl mluvit. Nebyl obrovský ani nějaký hrůzostrašný. Tedy alespoň v Kazehayovích očích... tedy v Thomasových. Věděl přesně o co jde a co to před ním teď stojí spoutané no nedivil se že by to všichni kolem měli za Yokai.
Tesáky tomuhle orkovi objímali celý roubík v puse a jeho oči byli rudé. Berserking byl asi právě v plném proudu a Orc sebou mlel ze strany na stranu a pomalu vytahoval řetezi ze země.
Muž který byl opět připraven vyrazit už začal vytahovat meč aby toho mladíka opět udeřil po škebli a nechal ho propadnout do říše snů.

Kazehaya

Nebolo im to príjemné, no mne boli ich pociti momentálne u riti a oni aj tak nemali na výber. Keď ma teda priviedli do stanu a moje oči spočinuli na niečom, čo som nevidel dobré tri až štyri roky, nemohol som sa diviť, že tohto tvora považovali za Yokai. Bol to ork.. a ja som zatiaľ na ostrovoch o orkoch ani len nepočul. Ork.. chlapec, aj keď jeho vek som si odhadnúť netrúfol. Keď jeden z mužov začal vyťahovať katanu, ja som len svoju ruku poloźil na tú jeho a naznačil, aby ju zas zasunul.
"Robíte si zo mňa prdel..?" Spýtal som sa ich oboch pomerne vážne. "Ako sa kurva "toto" dá porovnať s Yokai? Videli ste niekedy Yokai? Cítili ste niekedy Yokai? Mám poprosiť Takeshiho, aby vám predviedol, čomu je jeho meč schopný? Alebo mám o to poprosiť moju manželku?" Na chvíľku som sa odmlčal a len som ich v podstate oboch poslal zo stanu von. "A pošlite mi sem niekoho s ryžovým chlebom a vodou!" Dodal som. Chcel som tu s týmto tvorom na chvíľu ostať. Bola to v podstate orkova najlepšia šanca, ako túto situáciu prežiť.

Nevypadalo to že se jim chce uposlechnout jeho rozkazy ale nakonec jim nezbylo nic jiného. Oba dva muži se jen ujistili aby si kryli svoje záda slovy.
"Je to váš rozkaz?" a když jim to kazehaya odkýval tak tak udělali. Takhle je aspoň Takeshi nebude lynčovat až ho tady najdou s vnitřnostma na podlaze. Měli tu více jak tucet světků že se nejdříve zeptali.
Všichni muži tedy vypadli ze stanu a tak tam zůstali jen spoutaný ork a Kazehaya. Očividně si o moc nepřilepšili a mladík jen četl situaci podobně jako předtím. Byl tu spoutanej, zmatenej a nejednou omráčenej. Oči mu rudě zářili a už už vytahoval jeden řetěz ze země.
Thomas slyšel o tom co orkové v tomhle stavu jsou schopní udělat a nepochyboval že ještě chvíli by ho tam takhle věznili tak by ty řetězy vyrval ze země... a nebo si vykloubil obě zápěstí. Tak či tak ho potřeboval nějak uklidnit.